Flashky
Zábranová, Eva: Flashky

Flashky

Kniha Evy Zábranové, Flashky, patří nesporně k titulům schopným rozdělit čtenářskou veřejnost na několik nesmiřitelných táborů. Na ploše pětadvaceti krátkých, tematicky vyhraněných a víceméně chronologicky řazených kapitol jsou zachyceny osudy autorčiny rodiny od Evina narození až po smrt jejího otce Jana Zábrany, spisovatele a překladatele, kterému je celá kniha dedikována.

Kniha Flashky, která nedávno vyšla v nakladatelství Torst a jejíž autorkou je Eva Zábranová, patří nesporně k titulům schopným rozdělit čtenářskou veřejnost na několik nesmiřitelných táborů, a vyžadujícím tak i po literárním kritikovi, aby již na úvod svého referátu jednoznačně a veřejně vyznačil souřadnice vlastní perspektivy, s níž nahlížel na dotyčné dílo. Pisatel těchto řádků se narodil v témže orwellovském roce, kdy zemřel český spisovatel a překladatel Jan Zábrana (1931–1984), hlavní protagonista této vzpomínkové knihy, sepsané jeho dcerou a vycházející k třicátému výročí Zábranova úmrtí. Flashky jsou recenzentovým prvním setkáním s tvorbou a vůbec osobností Evy Zábranové a ve většině případů i jediným dostupným měřítkem hodnověrnosti autorčiných četných a mnohdy nesmlouvavých soudů.

Na ploše pětadvaceti krátkých, tematicky vyhraněných a víceméně chronologicky řazených kapitol jsou zachyceny osudy autorčiny rodiny od jejího narození až po smrt Jana Zábrany, kterému je celá kniha dedikována a jehož vlastní hlas zde poměrně silně zaznívá – Zábranova slova jsou organicky včleněna do textu jeho dcery a kromě jiného čtenáři přibližují básníkův osobitý idiolekt. S jakým typem autorky, respektive vypravěčky, máme co do činění, výmluvně dokládá již první kapitola, plnící zde funkci jakési předmluvy a nazvaná velmi prostě Dneska. Těch několik odstavců, popisujících domáckou scénu z každodenního života bezmála padesátileté vypravěčky, v sobě ukrývá stěžejní rysy celého textu – naturalistickou otevřenost, výraznou kritičnost, odraz životní deziluze a zejména všudypřítomnost adorovaného otce.

Přestože autorka nahlíží minulost převážně prizmatem své rodiny – nejen otce, ale i matky nebo prarodičů –, z logiky věci (jde přece o rodinu Jana Zábrany) zde nalézáme množství vzpomínek spjatých s dějinami i konkrétními představiteli české kultury (vedle kolegů Marie Zábranové z nakladatelství Odeon kupříkladu Milan Uhde, Emanuel Frynta, Daniela Hodrová, Milan Lukeš a další). Výsadní postavení mezi nimi zaujímá americký básník a vůdčí osobnost beat generation Allen Ginsberg (jehož kultovní báseň Kvílení ostatně přeložil do češtiny právě Jan Zábrana), přítomný nejen v autorčiných vřelých vzpomínkách, ale též prostřednictvím řady fotografií či několika jí adresovaných dopisů. Nechybějí ovšem ani postavy autorčiných příbuzných či rodinných přátel z mimouměleckého světa a některé s sebou přinášejí zajímavá vedlejší témata – například děda Eman s babičkou Jiřinou coby někdejší muklové.

Specifickou a dosti početnou skupinu „hrdinů“ Flashek pak představují lidé, vůči nimž se autorka – eufemisticky řečeno – kriticky vyhraňuje. Nutno však podotknout, že příkrých odsudků se tu dostává všem bez rozdílu – příbuzným jako cizím, neznámým i slavným. Nejvíce invektiv ovšem směřuje na adresu Josefa Škvoreckého a jeho manželky Zdeny, kterým je zde věnována i samostatná kapitola a jejichž domnělé prohřešky v autorčiných očích ještě znásobuje fakt, že Jan Zábrana vždy Škvoreckého nazýval svým nejlepším přítelem („Tátou milovaný Pepík – mé největší zklamání“). Ostré výpady Evy Zábranové proti jmenované dvojici se přitom netýkají pouze jejich lidských vlastností („Škvorecký byl podle mne přezíravý a povýšený člověk, který neuměl mít nikoho doopravdy rád, tak byl sebestředný“) nebo veřejného působení (antologii dopisů lidí nařčených ze spolupráce s StB, kterou Zdena Salivarová uspořádala a vydala roku 1993 pod titulem Osočení, nazývá „hysterickou knihou“). Do autorčina negativního vztahu ke Škvoreckým se promítají též osobní zážitky (Škvoreckého nesplněný slib týkající se poskytnutí azylu v zámoří) nebo vleklý spor o autorství českého překladu románu Warrena Millera Prezydent krokadýlů, k němuž se po Zábranově smrti přihlásil Josef Škvorecký a který svého času plnil stránky literárních periodik („Jak mohl Pepík po revoluci, když už tu táta nebyl a nemohl k tomu nic říct, mrtvému kamarádovi udělat to, co mu udělal?“).

Za úhelný kámen celé knihy a současně nejzrádnější oblast z hlediska interpretačního lze nepochybně označit autorčin nevšedně hluboký vztah k otci (nejintenzivněji vyjádřený její vlastní básní Táta na konci knihy). Jan Zábrana je svou dcerou opakovaně stavěn na piedestal morální, umělecký i obecně lidský, přičemž míru (ne)oprávněnosti autorčina vyzdvihování otcových kvalit a vítězného poměřování Jana Zábrany s druhými musí posoudit každý čtenář sám za sebe. K autorčině cti je nutno přiznat, že nezamlčuje ani otcovy slabosti a prohřešky (náklonnost k něžnému pohlaví, životními zkušenostmi podložená opatrnost v záležitostech politiky), výsledný portrét Jana Zábrany se ovšem skvěje čistotou takřka nelidskou („žádný takový mozek se mi už nikdy v životě nepodaří potkat“), a nabádající proto čtenáře k jisté opatrnosti.

Ačkoliv se pohybujeme v žánru esejisticky laděných memoárů, a setkáváme se tudíž s celou řadou (auto)biografických údajů, kontury samotné (jistěže implicitní) autorky zůstávají i po přečtení knihy pozoruhodně mlhavé. Příčinu lze i tentokrát hledat v zasvěcení celého díla památce Jana Zábrany, činícím místy z vypravěčky jeho „hlásnou troubu“ a z dotyčné knihy jakousi rodinnou apologii. Přesto lze v textu i mezi řádky vysledovat množství autorčiných povahových rysů, vyznávaných hodnot a citlivých míst. Za zmínku stojí třeba její schopnost hlubokého soucitu, kontrastující s nesmiřitelností vůči původcům pociťovaných křivd, nebo odmítavý postoj k náboženství („Boží spravedlnost? – Nenechte se vysmát… Víra je na světě pro slabé, stateční umírají ve sračkách“).

Kniha Evy Zábranové nese četné rysy autoterapeutického psaní, ale oplývá též nepochybnými literárními kvalitami. Autorka po otci očividně nezdědila jen zjitřenou psýchu („Noční můry a stále se opakující, vyčerpávající pachtící sny – to všechno po něm také zdědím měrou vrchovatou a nelítostnou“), ale i schopnost stručné a výstižné charakteristiky, stejně jako poutavého vyprávění, do něhož převažující přítomný čas vnáší neobvyklé napětí a pocit blízké účasti. Ať už si svými názory a soudy získá čtenářovy sympatie, či nikoliv, nic to nemění na faktu, že její kniha představuje cenné svědectví o jedné z nejvýznamnějších osobností české literatury, psané nadto s nevšední otevřeností a názorovou vyhraněností – až může při její četbě přicházet na mysl nietzscheovský apel, aby tvůrce vždy tvořil vlastní krví. Eva Zábranová jí při psaní svých Flashek prolila jistě nemálo.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Torst, Praha, 2014, 140 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Marcela Matějková,

Četla jsem jak Zábranovy deníky, tak knížku Flashky od jeho dcery Evy. Z deníků je jednoznačně vidět Zábranův velice silný vztah k dceři. Jak je vidět z Flashek, tento vztah je oboustranný. Nevím, proč se tomu někteří diví, já to naopak oceňuji. Zábrana se snažil pro dceru zajistit lepší život, než osud nadělil jemu. Jak deníky, tak Flashky mě silně zasáhly.

K Dostál,

K "aféře" Prezydent Krokadýlů viz články Patrika Ouředníka – nllg.eunllg.eu.

Kavale Jiří,

Eva Zabranova je mimořádná spisovatelka , ktetá má cit pro spravedlivost . Její díla sledují společenské promëny. Naslouchá lidem a vytvář í svůj postoj ke společenským změnám.

Kavale Jiří,

Eva Zabranova je mimořádná spisovatelka , ktetá má cit pro spravedlivost . Její díla sledují společenské promëny. Naslouchá lidem a vytvář í svůj postoj ke společenským změnám.

Jan,

Jak jednou člověk začne číst, nelze přestat, třebaže někdy nesouhlasí. Tragika Celého života se dovršuje. Co mě ale nemile překvapilo, je nedbalá práce redaktora. Neopravil řadu chyb v interpunkci (na požádání dodám příklady), ani některé věcné nepřesnosti, např. názvy starších filmů (Viděno sedmi - ve skutečnosti nejspíš Viděno osmi, Výtah, ve skutečnosti nejspíš Výtah na popraviště). U Torsta bych čekal pozornější práci.

Petr Kukal,

Skvělý text - výborně udělaný, řemeslně se tomu nedá nic vytknout. Pro mě je to navíc naprosto uvěřitelné, věrohodné ve svojí syrovosti i v pochopitelné nesmiřitelnosti. Jsem tím nadšený.

Ladislav Nevrkla,

Vážená paní Evo, Vaši knihu jsem si přál dostat "od Ježíška", což se mi splnilo (v sobotu mi ji dovezl starší syn). "Zhtl jsem" ji na jeden zátah! Něco tak čtivého a zajímavého jsem, od dob polistopadových vydání knih Václava Černého,vlastně nečetl! Zcela souhlasím s dr. J. Jedličkovou, mám tentýž pocit a rád bych vám aspoň podal ruku a poděkoval. (lan) - probozice.blogspot.cz

D. Havlova,

Kniha je slaba, autorka sebestredna a snobska, vubec bych neco takoveho nevydavala. E.Z. spini dokonce i svou rodinu. Uroven autorky nema s jejim otcem nic spolecneho. Je nadana, ale plna zloby a nafoukanosti. Myslim, ze Jan Zabrana by knihou nadseny nebyl. Libi se mi prispevek pana O.Horaka, dekuji.

Oto Horák,

Souhlasím s tím, že redakční řez by se dělal v knize Evy Zábranové obtížně a že je to dáno právě jejím autorským gustem. Gusta můžeme mít zajisté různá. Nicméně mezi dvěma panem Vaňkem citovanými výroky je přece jen zásadní rozdíl. Ten druhý o Havlově věznění je celkem vzato pravdivý. Je otázka, zda je vkusný vzhledem k tomu, že Havel si nevybral, kdy bude vězněn (tedy jestli v padesátých či sedmdesátých až osmdesátých letech) a ani jeho situace nebyla záviděníhodná. (A mimochodem - což by mohla Eva Zábranová vědět - o Wonkově věznění se mluvilo na Hlasu neméně než o Havlově...) Ten první výrok není pravdivý ani za mák. Každá emigrace je dobrovolná, pokud nejde dotyčnému o život. O ten v normalizačním Československu nikomu nešlo: každý mohl estébákům říci ne (připusťme výjimku typu Vlasty Třešňáka). Každý si také emigraci mohl dovolit, někdo snáz, někdo méně snadno - ale i zde šlo o otázku odvahy. A co se týká toho "měli na starost jen sami sebe", emigrovala i spousta rodin s dětmi a jako důvod odpověděli, že je to právě kvůli budoucnosti dětí. Eva Zábranová samozřejmě může publikovat knihu, vzpomínkovou či "beletrii", v níž bude nepravdivá, významově nepřesná či zavádějící třeba každá druhá věta. Jestliže však tento autorčin literární "styl" znamená nepravdivé a nenávistné útoky na konkrétní lidi (a nemusí to být Škvorečtí), musí si každý nakladatel rozmyslet, zda tomu chce dávat prostor, zda takovéto psaní považuje za žádoucí typ literatury. Záleží samozřejmě vždy také na míře a kontextu. Třeba ve Stvořitelích světa Zdeňka Urbánka, psaných jinak krásným, kultivovaným jazykem, jsou osobní ostré útoky na lidi, které "nemusel" (např. Bohumilu Grögerovou), něčím spíše okrajovým. Taktéž zaujaté vylíčení Evy Kantůrkové (proti němuž se ona i její manžel ohrazovali) ve Vaculíkově Českém snáři těžko naruší základní svědeckou a uměleckou hodnotu knihy. Naopak třeba taková Indolence Jana Beneše je nesmyslným a kverulantským útokem na všechny bývalé přátele a kolegy od "jediného spravedlivého" a hrdiny, který si s komunisty nezadal. Soudím, že jsou případy, kdy dobrý nakladatel a redaktor musí umět říci i známému spisovateli či člověku, s kterým předtím dobře spolupracoval: Ne! Tohle nemám zájem rozšiřovat.

Jan Vaněk jr.,

Nerad bych zabředl do "rozsahem omezené poznámky" p. Horáka, ale jeden přípodotek si dovolím: Ano, prakticky nezbytným pandánem ke Flashkám je svazeček korespondence se Zábranou ze Škvoreckého spisů (sv. 39, "Jak je ve větě člověk", dostupný i elektronicky). Na rozdíl od něho však soudím, že... říkejme tomu třeba autorské gesto či gusto nutné k publikování věty "Jejich emigrace byla dobrovolná a mohli si ji dovolit, měli na starost jen sami sebe." se principiálně neliší od např. "Jaký byl kriminál pro Havla, s americkými cigaretami a "nic moc večeří", o které se mluvilo na Hlasu Ameriky, a jaký byl pro mou babičku a dědu, pro Wonku, (...) a pro ostatní, kteří se z něj už nikdy nevrátili." nebo bezpočtu jiných vět o mnoha dalších osobách a událostech. Takový přístup nelze vyredigovat bez porušení podstaty látky.

Oto Horák,

Nechci v této rozsahem omezené poznámce hodnotit uměleckou hodnotu ani různé aspekty knihy Evy Zábranové. Chci se věnovat jedinému: invektivám autorky vůči Josefu Škvoreckému, který by se právě dožil 90 let. Nepatřím mezi nekritické fanoušky tohoto spisovatele: před pár lety jsem o  něm napsal článek, jenž není zdaleka jen pochvalný. Kromě vrcholných děl české literatury 20. století (Zbabělci, Příběh inženýra lidských duší, Bassaxofon, Dobře prověřená Lizetka, Konec Bulla Máchy a některé jiné – zejména rané – texty) najdeme u Škvoreckého i knihy oddechové, okrajové, řidší, slabší. Dokonce si myslím, že Jan Zábrana je v dějinách české literatury (kvůli básním a povídkám, nikoli deníkům) postavou neméně významnou než Škvorecký. Také Škvoreckého názory na nejrůznější otázky – včetně politických – a jeho chování a interviewy při některých příležitostech (např. při návštěvách vlasti v devadesátých letech) mne ne vždy nadchly. Přesto považuji za nutné říci alespoň následující. Názor Evy Zábranové, že „Škvorecký byl podle mne přezíravý a povýšený člověk, který neuměl mít nikoho doopravdy rád, tak byl sebestředný“ považuji za absurdní. Kdybych měl uvést všechny Škvoreckého výroky, v nichž se jakožto spisovatel hodnotil nezvykle střízlivě a skromně (oproti jiným autorům), byla by jich pěkná snůška. Maximem, které o svém psaní byl ochoten připustit, že bylo dílem „slušného řemeslníka“. Naopak obdivných až exaltovaných vyjádření k ostatním autorům bychom našli spousty: což platí nejen o „klasicích“ (Poe, Conrad, Waugh, Greene atd.), bezprostředních literárních konkurentech (Hrabal, Kundera, Vaculík, Fuks, ale i Páral, jehož po lidské a občanské stránce kritizoval), ale dokonce i autorech, jež zřejmě v dobré vůli leckdy přecenil (Viewegh, Jiří Hájíček, Martin Nezval aj.).
Josef Škvorecký se ani nikdy nevydával za hrdinu či disidenta (a vždy oceňoval ty, kteří jimi byli). Naopak přiznával, že emigroval mimo jiné proto, že neměl chuť vyzkoušet, zda by za normalizace morálně obstál. Evou Zábranovou kritizovaná kniha Osočení je pozoruhodná v tom, že Škvorečtí v ní dávají možnost se obhájit především druhým, přátelům, lidem osobně známým i neznámým. Dovolím si tvrdit, že devět z deseti lidí by - být na místě Zdeny Salivarové - hájili proti nařčení ze spolupráce s STB sebe sama – a s ostatními by si nepálili prsty. Jiná věc je, že obrana „osočených“ není leckdy přesvědčivá a že mnozí, možná většina z nich, nemají (neměli) v tomto ohledu čisté svědomí. Ale i toto je svědectvím o Škvoreckých, zejména Josefovi: svým přátelům, zejména těm z mládí (Dorůžkovi atd.), věřil až nekriticky, hájil je (leckdy až dojemně), případně pro ně hledal aspoň polehčující okolnosti, zastával se i takového Gustava Janoucha s tím, že to byl přece „starý jazzman“. Citová věrnost a noblesnost v chování ke kamarádům (a také starým láskám), jakou osvědčoval Josef Škvorecký, je něčím v životě málo vídaným. To neznamená, že nikdy nikomu neublížil: to nedokáže ani světec. Pokud si ovšem Eva Zábranová pěstuje čtyřicet let osobní bolístky typu „nedodržel, co slíbil“, připadá mi to úsměvné. Kdyby měla většina z nás zanevřít na každého, kdo nám něco slíbil a nesplnil, měli bychom pramálo přátel a blízkých lidí. Sami nejsme lepší... Co se týká sporu o autorství tří detektivek, Prezydenta Krokadýlů a jedné dětské knížky, bylo o tom napsáno už tolik, že nemám potřebu přidávat nové argumenty. Jsem přesvědčen, že autorem všech těchto knih je Josef Škvorecký a že Jan Zábrana k nim dodal jen pár nápadů, dialogů, případně básniček. Nepotřebuji přitom ani žádnou analýzu textu, jako korunní důkaz mi stačí prostá logika. Vezměme si jen tři detektivky, jež byly vydány pod Zábranovým jménem: Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení. Za prvé: Vztah Zábrany a Škvoreckého k detektivnímu žánru byl rozdílný. Zábrana sice pár detektivek přeložil, napsal k nim doslov, třeba je i občas rád ve chvílích oddechu četl, ale podle různých svědectví o nich většinou mluvil jako o „kšeftu“. Naopak Škvorecký detektivky vždy miloval (a zřejmě k nim Zábranu i přivedl), propagoval ve svých esejích a pod svým jménem (případně se Zdenou Salivarovou jako spoluautorkou) jich asi deset napsal. (Nemluvě o tom, že některé jeho „vážné“ romány, např. Mirákl, mají detektivní motiv a půdorys.) Vraždu pro štěstí (ostatně knihu po literární stránce možná ze všech svých detektivek nejlepší) psal v době, kdy už sice průšvih kolem Zbabělců „přehřměl“ a nakladatelství mu připravovala k vydání jiné rukopisy, avšak opatrnost mu ještě připadala přirozená. A co je na tom divného, že za situace, kdy se Zábranou detektivku vymýšlel, nebo alespoň použil některé jeho nápady, rozhodli se oba přátelé k mystifikaci a dílo podepsali Zábranovým jménem? Za druhé: Mezi Škvoreckým a Zábranou byl z hlediska jejich tvorby jeden důležitý, základní rozdíl. Škvorecký vždy tvořil snadno, šlo mu to „jako po másle“, zatímco Zábrana těžko, pomalu, klopotně – a šlo mu to čím dál tím hůře. (O tom koneckonců svědčí zápisky v Zábranově deníku a hlavně - nepočítáme-li překlady, dělané jako zdroj obživy – velice skrovná literární bilance jeho posledních dvaceti let.) Je za těchto známých okolností uvěřitelné, že při rozhodování o realizaci detektivky, o které spolu mluvili, řekl Škvorecký Zábranovi: „Napiš to ty, tobě to líp půjde od ruky“, případně Zábrana sám trval na tom, že text vytvoří (neboť „dohromady“ jej jistě nevytvořili)? Nebo tomu bylo opačně? A za třetí: Není fakt, že u části sporných textů existuje Škvoreckého rukopis (deponovaný v Torontské univerzitě) velice závažnou indicií, že napsal i ostatní? Proč by člověk, jehož sám Zábrana považoval za „nejlepšího člověka, jakého znal“, upíral příteli jedno či dvě díla, jež on – autor Zbabělců apod. - ke své slávě ani finančnímu zabezpečení vůbec nepotřeboval? Je to – a navíc u Škvoreckého – pravděpodobné?
Když jsem četl onu kapitolku, kterou Eva Zábranová věnuje Škvoreckým, zažíval jsem intenzivní pocity trapnosti. Každý zřejmě máme nějakou averzi na určité jedince a musíme si to buď s nimi nebo jen v sobě vypořádat. To nejhorší, co můžeme udělat, je obtěžovat s tím jiné lidi (ať už blízké nebo dokonce cizí), přesvědčovat je o své pravdě, měnit se v ukřivděné žalobníčky. Co je nepříjemné v životě, je neméně nepříjemné i v literatuře. Pamatuji si na jakýsi “žabomyší” spor, který kdysi spolu vedli na stránkách Revolver Revue Petr Chudožilov a Viola Fischerová (týkal se toho, jak se spisovatelka chovala k Chudožilovům za jejich emigrace ve Švýcarsku): oba autoři, jejichž díla jsem si vážil (a dosud vážím), se mi svým veřejným praním vlastního špinavého prádla dokonale znechutili. Neměl jsem možnost a předpoklady, ale hlavně ani chuť dělat dotyčným v jejich sporu soudce. Nejsem jím. Ostatně si myslím, že umanutá polemika s otcem Pavlem Kohoutem umělecky poškozuje i některé knihy tak nadané autorky jakou je Tereza Boučková. Totéž – ale ještě ve větší míře – se týká Evy Zábranové... Ve svém obviňování Škvoreckých může mít možná i v lecčems pravdu (třeba v tom, že se Škvorečtí mohli k Marii a Evě Zábranovým zachovat velkoryseji), žlučovitý a pavlačový způsob podání ji však diskredituje. Nejsem psychologem, a když tak – jako mnozí – jen amatérským, avšak sočení autorky vůči Škvoreckému a jeho ženě mi připomíná vyvádění některých pubertálních dívenek, které se dozvěděly, že jejich bývalý idol není tím rytířem bez bázně a hany, jakého si vysnily, a navíc si dovolil – hrůza! – oženit se s “tou hroznou ženskou” (viz Zábranové popis fyzického zjevu Zdeny Škvorecké). O idealizaci vlastního otce autorkou nemluvím: tu bych dovedl pochopit. Předhazuje-li však Škvoreckému, že neprožil to, co její otec, je to zbytečné: Škvorecký si toho byl dobře vědom. Když se příliš necháme unášet svými dojmy a emocemi, není pak divu, že jsme občas na štíru s logikou. Rozhořčení nad tím, jak mohl mrtvému kamarádovi Škvorecký upřít překlad Prezydenta Krokadýlů (zajisté pozoruhodný, i když od autora, který dnes nefiguruje ani ve většině podrobných slovníků americké literatury), zní věru divně od autorky, která svou dehonestaci publikuje v době, kdy jeden z obviněných je už mrtev a druhá obviněná se z důvodu svého věku a zdravotního stavu asi nebude bránit. (Omluvou pro autorku nemůže být ani to, že ji prý matka od “vypořádání se” se Škvoreckým předtím zrazovala s tím, že spisovatel je už starý...) Suma sumárum: Kapitola o Škvoreckém (i kdyby byla vydávána za “beletrii”) není podobná Deníkům Jana Zábrany, v nichž je jejich autor v posuzování různých lidí také často nemilosrdný a jednostranný. Ty byly publikovány po Zábranově smrti a tento fakt dává morální rozhřešení autorovi i v případech, kdy byl snad nespravedlivý. Zábrana navíc psal v době, kdy své pravé názory z existenčních důvodů nechtěl a nemohl veřejně vyjádřit – a nic jiného než uchýlit se k deníku mu pak nezbývalo. Není náhoda, že drtivá většina negativních soudů o konkrétních lidech je věnována jejich politickým “svinstvům”, kariérismu, jen zcela ojediněle odsuzuje Zábrana někoho za to, že ublížil jemu osobně (a i v těchto případech jde zpravidla o umění, jako např. v nepříliš odůvodněném obvinění, že si od něj Miroslav Florian “půjčil” v básni výraz “zelené Irsko” – jež je docela obvyklý). V tom je ten zásadní, důležitý rozdíl mezi jeho obviněními a těmi, které předkládá Eva Zábranová: jde o propastný rozdíl úrovně. Z výše uvedených důvodu si myslím, že renomovaný nakladatel neměl kapitolu (alespoň v této podobě) o Škvoreckém vydat. A – pokud by autorka na jejím zařazení trvala – měl odmítnout celý její rukopis. To je můj názor.
 

Dr.Jedličková Jiřina,

Těžkou dobu,v které žil Jan Zábrana jsem poznala z vlastní zkušenosti. Jeho Deníky jsou úžasné.Knížka Flashky mne zcela okouzlila a na konci velmi dojala vztahem dcery k otcovi a pravdivosti a vystižení jeho těžkého života.Autorce blahopřeji.J.J