Jun, Martin: Doživotí (in HN)

Jun, Martin
Doživotí (in HN)

recenze beletrie česká

Martin Jun patří k tomu typu debutantů, kteří by hodně chtěli psát a také by to uměli, ale nějak nemají o čem. Využití kauzy Milana Kundery bylo jistě chytré, ale na víc než na počáteční vybuzení mediálního zájmu to asi stačit nebude.

Ten román o Kunderovi
Martin Jun
: Doživotí. Labyrint, Praha, 2014, 302 s.

Vyčůraný marketingový tah, nebo odvaha neznámého debutanta? Jak číst román, jehož zápletka vychází z celosvětově sledované mediální kauzy týdeníku Respekt, který v roce 2008 přinesl podrobný článek o tom, že Milan Kundera v době studií v roce 1950 nahlásil policii pobyt emigranta (a západoevropského agenta) na studentské koleji?

Je docela dobře možné, že román Martina Juna Doživotí bude mít více čtenářů, než by autorovi bylo příjemné. Především se může stát, že právníci zastupující v Česku Milana Kunderu autora i nakladatelství přece jen poženou k soudu a tam bude soudce či případný znalec posuzovat, nakolik Jun ve svém díle využívá či rovnou zneužívá Kunderovu osobnost a jeho životní příběh k tomu, aby se kniha lépe prodávala. Platí samozřejmě, že z výše svého piedestalu to měl Kundera nechat zcela bez povšimnutí, ale zároveň je jasné, že nejslavnější žijící český spisovatel je přecitlivělý na vše, co se týká jeho osoby a díla, že míra jeho sebeprožívání je velmi vysoká. A stejně tak je platná otázka, zda kdokoliv může pro děj svého románu využít reálný příběh někoho jiného bez jeho souhlasu.

To všechno jsou okolnosti jistě důležité, ale pro čtenářský dojem z knihy nakonec vždy méně podstatné. V několika rychle sepsaných recenzích se již objevilo, že Kunderovým románům ten Junův nesahá po paty. To od debutanta samozřejmě ani nikdo nečekal, naopak je pravda, že při vědomí, že jde o autorovu prvotinu, mu musíme přiznat nečekanou vypravěčskou suverenitu, jakkoliv se na mnoha místech mění v křeč. Jun má evidentně skvěle nastudováno Kunderovo dílo, život i onen konkrétní dávný případ udání a dokáže to prodat v míře maximální. Má cit pro zkratku a nadsázku, píše v krátkých svižných odstavcích a kapitolách, knihu rozděluje do dvou dlouho spolu vůbec nesouvisejících rovin a celou knihu uzavírá krátká rovina třetí, v níž se pokouší rekonstruovat události na studentské koleji v roce 1950.

Román začíná zjištěním mladé novinářky Anny, že česká policie zatkla slavného emigrantského spisovatele K. Zprvu jen proto, že mu v krvi naměřila alkohol (ve Francii je malé množství povolené), pak se však případ přestěhuje do Prahy, kde se šetří jeho dávné udání komunistické policii. K. je zavřen do vazby a brzy tam putují i všichni „civilové“, kteří o věci něco vědí, včetně Anny. Druhá rovina sleduje osudy adepta spisovatelského řemesla Michala, jehož zdravotní stav se výrazně zhoršuje vždy, když spisovatel K. vydá úspěšný román. A zatímco první rovina je vyprávěna sice mírně sarkasticky, ale bez patrné přítomnosti vypravěče, v té druhé je naopak vypravěč přítomen neustále, čtenáře oslovuje, ba přímo s nimi debatuje (hypotetické repliky čtenářů nezazní, jen z kontextu odpovědí je poznat jejich obsah). Ta debata je dosti barvitá, vypravěč své čtenáře rád školí a poučuje, posmívá se jejich očekáváním, která obvykle sám predikuje, občas je obviňuje z pohodlnosti, povrchnosti a nedostatečné obeznámenosti s dílem K. a literaturou vůbec.

Spisovatel Michal je sledován od početí přes dětství až k dospělému věku, přičemž od začátku onen čím dál otravnější vypravěč čtenáře ujišťuje o tom, že z hrdiny má vyrůst spisovatel. Je zvláštní, jak častá je tato figura u začínajících adeptů tohoto řemesla: vzpomeňme na Báječná léta pod psa, druhou knihu tehdy zcela neznámého Michala Viewegha. Ta mimochodem dosti zjevně využila metodu (sice už čtvrtého, ale teprve průlomového) románu Johna Irvinga Svět podle Garpa. Podobně jako oba zmínění, i Jun sleduje svého hrdinu stylem poučeného životopisce, aby v Michalově životě nacházel momenty, které předurčují jeho literární dráhu a inspirace k pozdějším knihám. Jenže oproti oběma jmenovaným postrádá jiskru a fabulační dovednost a nakonec celý Michalův příběh zůstává zajímavý právě jen přímým vztahem ke spisovateli K. A ustavičné oslovování čtenářů vypravěčem, které snad bylo chvíli zajímavé, začne postupně nudit a nutit k přeskakování těchto pasáží, kde to jen jde.

Rovina spisovatele Michala, který se ale na stránkách Doživotí spisovatelem stále nestal (respektive žádný ze dvou rukopisů mu nakladatelé nepřijali), má alespoň závěr a pointu. To rovina novinářky Anny končí někde ve ztracenu. Ne že by předtím nebyla zajímavá a poutavě vyprávěná; pasáž soudního procesu, kde si autor všímá především těch prvků, které se obvykle ve filmech či knihách vynechávají (například zda chtějí svědci svědečné, či jim stačí jen proplacená cesta) má kouzlo tragikomického stenografického záznamu i se stylistickými vadami a prohřešky většiny aktérů jednání. Nicméně dohromady stále působí jako torzo, jako doplněk k Michalovu příběhu, který je ale sám o sobě příliš řídký a ani čtyři dlouhé vsuvky ho nezachrání.

Martin Jun patří k tomu typu debutantů, kteří by hodně chtěli psát a také by to uměli, ale nějak nemají o čem. Využití kauzy Milana Kundery bylo jistě chytré: ale na víc, než na počáteční vybuzení mediálního zájmu to asi stačit nebude. Jakkoliv je totiž Doživotí napsáno inteligentně, svižně a s vtipem, ve výsledku je to kniha nanicovatá až prázdná. Nad snahou předat příběh nebo pocity převažuje začátečnická touha prokázat: já taky umím psát.

© Pavel Mandys
článek vyšel v Hospodářských novinách 15. 10. 2014
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce HN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 3021x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce