Vácha, Marek Orko: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis

Vácha, Marek Orko
Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis

recenze náboženství

Váchova kniha rozhodně není první na českém trhu, která by vztah vědy a víry pojednala ve smířlivém duchu. Žijeme však v zemi, v níž mnozí vidí v každém křesťanovi bigotního primitiva. Za takové situace je nutné být vděčný už jen za to, že existuje český duchovní, který má povědomí o současných přírodních vědách a dokáže srozumitelně vysvětlovat svoje postoje. Při interpretaci tradičních dogmat a hledání souvislostí se současnými vědeckými přístupy by snad ale přece jen mohl být i odvážnější.

Katolický kněz a přednosta o víře, Darwinovi i Tolkienovi
Marek Orko Vácha
: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis. Cesta, Brno, 2014, 215 s.

„Pokud chceme ve vědě postoupit dále, musíme opustit slepou uličku darwinismu.“ Tuto tezi dlouho zastávali mnozí křesťané a najdeme ji také v jisté knize, kterou ještě velmi nedávno, roku 2010, vydala Matice cyrilometodějská. Naštěstí jde ale o názor – alespoň v komunitě evropských křesťanů – stále menšinovější. Českou veřejnost se o tom soustavně snaží přesvědčit římskokatolický kněz, skaut, teolog, přírodovědec, přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a spisovatel Marek Orko Vácha.

Je autorem četných knih a také častým hostem populárně naučných pořadů zvláště v rozhlase, v nichž opakovaně mluví o tom, že „darwinismus je jeden z velmi zdařilých pokusů, jak interpretovat evoluční dění“, a pokud ho vykládáme určitým způsobem, s náboženskou vírou nemusí být v rozporu. Letos vydal publikaci, která je zdánlivému dlouho tradovanému rozporu mezi Biblí a Darwinem celá věnována: Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis.

Jak říká anotace, zvláštní pozornost je v knize „věnována třem zprávám o stvoření knihy Genesis a vztahu těchto textů k moderní vědě, jakož i současným oficiálním textům katolické církve souvisejícími s evoluční myšlenkou. V textu je zastáván názor, že dnes nejde tolik o prokazování, že věda a víra si neprotiřečí, nýbrž o to, že věda se může stát věřícímu člověku cennou inspirací.“

Autor rekapituluje, co to podle něj vlastně je víra, co věda, jaká je povaha hmoty, jež má podle něj „na všech místech schopnost dát vznik života“. Jako stoupenec Darwina velmi odmítavě píše o kreacionismu: kreacionistická představa statického vesmíru je podle Váchy teologicky „hluboce nesprávná“, což je trochu troufalé tvrzení vzhledem k tomu, že dlouhé generace křesťanů ji za teologicky správnou a biblicky podloženou pokládaly (jednodušší je zřejmě přiznat, že svatá kniha křesťanů je mnohovrstevný text, který prostě různí lidé můžou interpretovat velmi odlišně). Dále se Vácha zabývá i tím, v čem se člověk liší od zvířat. Přiznává, že „u šimpanzů můžeme zaznamenat všechny vlastnosti, které obecně přisuzujeme lidem“. Nic podstatně nového k tématu neuvádí, tedy pokud nepočítáme to, že je jako kněz schopen výrok o takové blízkosti šimpanzů a lidí vypustit z úst nebo na papír (jako poctivému biologovi mu ale nic jiného nezbývá). Velmi tradiční je jeho vyznání, že „příběh člověka bude pokračovat v jiném modu existence, zatímco příběh pampelišky či komára jeho smrtí končí“. Skeptik by se ale zeptal, proč jmenuje zrovna onen obtížný hmyz, jemuž krátký život přeje snad každý (člověk), a jestli by totéž se stejnou jistotou tvrdil třeba o psech či gorilách. Otázky, jak s evoluční teorií skloubit třeba představu o stvoření člověka (či něčeho jako „vložení lidské duše do zvířecího těla“) nebo prvotního pádu nechává spíše stranou – druhé z témat přitom inspirativně domýšlel teolog Josef Petr Ondok (1926 –2003) ve své knize Přírodní vědy a teologie a ze strany „materialistů“ například Robert Wright v publikaci Morální zvíře. Proč jsme to, co jsme (už dávno před nimi ovšem Darwinův popularizátor Thomas Huxley tvrdil, že evoluce dala každému svému dítěti svoji „porci dědičného hříchu“).

V souladu s většinou soudobých katolických teologů Vácha tvrdí, že Bible má pravdu, ale v jiném než přísně přírodovědeckém slova smyslu. Sympatické přitom je, že totéž přiznává i dalším textům, jež jsou označované jako fiktivní, například Letopisům Narnie C. S. Lewise a Pánu prstenů J. R. R. Tolkiena. Na druhého z autorů Vácha odkazuje často, nedávno základní principy „vyčtené“ z tohoto základního díla fantasy žánru velmi přímočaře aplikoval na současné poměry na české politické scéně a zvláště na jejího vrcholného představitele. Pokud bychom přijali jeho interpretační přístup, mohli bychom se ptát, jestli by neměl projevit křesťanské milosrdenství a současného prezidenta chápat spíše jako Gluma, u kterého alespoň teoreticky není nikdy pozdě, aby – třebas nechtěně – nakonec přispěl dobré věci.

Vácha několikrát cituje také G. K. Chestertona, o jehož detektivních příbězích analogicky k výše uvedenému říká, že jsou „hluboce pravdivé, přestože se v dějinách Británie nikdy nestaly“. Jejich hrdina, britský katolický kněz Brown, má podle českého kněze „pochopení pro člověka s jeho iracionalitou, smyslem pro tajemno“. Zde si ale dovolím drobně polemizovat: to, co Vácha píše, platí jistě o celku Chestertonova díla, ale pro jeden jeho segment mnohem méně, a to jsou právě příběhy o otci Brownovi. Zatímco ve většině Chestertonových beletrických i nebeletristických děl je schopnost otevřít se existenci nadpřirozeného jevu znakem skutečné moudrosti, v jeho detektivkách naopak víra v zázraky charakterizuje materialisty a šarlatány, od nichž se Brown odlišuje tím, že on jediný si vždy vystačí se svým střídmým, věcným, nebojím se říct v dobrém slova smyslu vědeckým přístupem a zázraky nepotřebuje. Samozřejmě je v pozadí Chestertonovo přesvědčení, že Brownův rozum dobře funguje právě proto, že není odtržen od (náboženské) víry…

Vácha ovšem nejen že uznává sílu a – pokud použijeme klišé – „vnitřní pravdivost“ básnického (či spisovatelova) slova, ale sám k vystižení situace člověka ve vesmíru sahá k metaforickým obrazům jako „tančící skály“ nebo „diváci v lóžích kosmického hlediště i herci na jeho jevišti“. Tyto vize bohatě rozvinul ve svých předchozích textech a vrací se k nim i ve své nejnovější publikaci. Ta vrcholí vyznáním autorovy víry v důstojnost člověka a oslavou jeho tvůrčího potenciálu: „Věřím, že umění se může stát formou modlitby, a věřím, že i vědecké bádání se může stát modlitbou. Člověk, má-li být hoden svého jména, musí nutně vytvářet umění a musí se nutně věnovat vědě, z touhy po poznání, jak je vesmír okolo a vesmír v něm zařízen, a zároveň občas musí zaklonit hlavu, podívat se na nebe a ptát se po důvodech své existence a nechat v sobě rezonovat probuzené vědomí odpovědnosti. Věřím, že v umění i ve vědě je cosi božského a že intuitivní schopnost modlitby je součástí výbavy každého občana této planety. Židovství a křesťanství postaví člověka velmi vysoko a připomenou jeho velikost, že je obrazem Božím (Gn 1,27) i chrámem Božím (1K 3,16), připomenou jeho odpovědnost za svět a také to, že úkolem člověka je, aby ruku v ruce s Bohem dokončoval dílo stvoření. Kéž bychom zvedli tuto výzvu a víru, vědu i umění v sobě nechali jiskřit. Věřím, že jen díky takto vzniklému plameni člověk dostojí svému zadání být obrazem Božím.“

V jedné z oponentských recenzí, které jsou součástí Váchovy knihy, se o ní můžeme dočíst, že bude „průlomem do diskuse o úloze náboženství v životě člověka“. To je podle našeho mínění nadsazené tvrzení, pro které nenacházíme žádné argumenty. Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis například rozhodně není první kniha na českém či slovenském trhu, která by vztah vědy a víry pojednala v celkem střízlivém a smířlivém duchu: vedle zmiňovaného Ondoka jmenujme hlavně Johna Polkinghorna a Johna H. Brooka (první dva Vácha uvádí v bibliografii). Na druhou stranu je ale dobré si připomenout, že přece jen žijeme v zemi, v níž mnozí vidí v každém křesťanovi bigotního primitiva (a to ani nemusí znát produkci Matice cyrilometodějské). Za takové situace je nutné být vděčný už jen za to, že existuje český duchovní, který má povědomí o současných přírodních vědách i jejich biotechnologických aplikacích a dokáže srozumitelně vysvětlovat svoje postoje. Při interpretaci prastarých dogmat a hledání souvislostí se současnými přírodovědeckými přístupy by snad ale přece jen mohl být trochu odvážnější…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2751x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce