Budil, Ivo T.: Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby

Budil, Ivo T.
Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby

recenze historie

Kniha dokazuje, že rasismus byl integrální součástí evropské kultury. Množství shromážděného materiálu je obdivuhodné, ale vnucuje se otázka, jestli by v tomto případě méně nebylo více. Každopádně trpělivý čtenář se v ní může vydat na napínavou cestu do četných fantasmagorických světů. A bude to i cesta výstražná: ani nezávazné fantazie o urozených rasách ovládajících ty slabší nejsou nevinné. Nevíme totiž, kdo se chopí úkolu začít je uskutečňovat.

Fantasmagorie prvotních rasistů a jejich krutí uskutečňovatelé
Ivo T. Budil
: Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby. Stanislav Juhaňák – Triton, Praha, 2015, 991 s.

Dva roky po vydání obsáhlé knihy Úsvit rasismu k ní kulturní antropolog Ivo T. Budil (*1965) letos přidal pokračování. Nese název Triumf rasismu: rasová imaginace a zrození moderní doby a první díl svým rozsahem překonává skoro o 200 stran. Jestliže předchozí kniha pojednávala o rozvoji „germanismu“ od starověku po reformaci a o raném formováním rasové ideologie, nová kniha na ni časově navazuje. Líčí tedy to, jak se „na přelomu osmnáctého a devatenáctého století v důsledku vítězství Západu nad asijskými civilizacemi zrodila specifická mocenská konfigurace, která podnítila šíření nordické a árijské imaginace v západním myšlení. Ta sehrála důležitou úlohu během radikalizace západní politické kultury, vzestupu totalitních a autoritativních hnutí a krize moderního liberalismu.“ Kniha velmi přesvědčivě dokazuje, že rasismus plánující omezování porodnosti určitých skupin obyvatelstva (či ještě horší věci) byl v jistou dobu integrální součástí evropské kultury, naukou nadšeně přijímanou a propagovanou intelektuály. Upozorňuje ovšem i na světlé výjimky, jako byl G. K. Chesterton.

Publikace přirozeně čerpá z poznatků, které Budil načerpal při psaní některých svých předchozích knih, například titulů Jitro Árijců. Život a dílo Arthura Gobineaua, zakladatele árijské ideologie a Válka Zuluů: britsko-zulská válka v roce 1879. I recenzovanou knihu, stejně jako Úsvit rasismu, tvoří pestrá směs sestávající z obsáhlých exkursů do kulturních a politických dějin, líčení dobových intelektuálních sporů a afér (v první řadě té Dreyfusovy), portrétů výrazných osobností či popisů válečných střetnutí včetně odboček k dějinám vedení války. U aktuálních válečných střetů či dobových politických bouří ovšem autor vždy přidává jejich tehdejší interpretaci danou rasistickým diskursem či obecnější společenský dopad. Pokud například mexicko-americká válka v myšlení tehdejší veřejnosti „jednoznačně demonstrovala rasovou převahu Anglosasů nad latinskými mestici, prusko-francouzský konflikt předvedl triumf germánského živlu nad romanizovanými potomky Keltů v souladu s rozšířenou představou o rasové hierarchii“. Z čehož mnozí současníci vyvozovali, že se „Anglosasové a Germáni, dvě nadřazené nordické rasy, ujímali vlády nad světem“.

Teorie rasismu (případně eugeniky) – ve všech svých odlišných podobách a variantách – ovlivnila osobnosti tak odlišné, jako byli Karl Marx a Winston Churchill. Její obecný vzestup autor vysvětluje takto: „Obrovská intelektuální energie devatenáctého století generovala více idejí, než dokázalo tehdejší sociální prostředí strávit. Výsledkem bylo přesycení společnosti množstvím více či méně bizarních či excentrických ideologií, které by intelektuálně stabilnější, odolnější a střízlivější kultura zavrhla jako extremistickou aberaci či jednoduše výplod chorého mozku.“ I díky tomu tedy mohlo například dojít k tomu, že motiv „umělecky prostředního“ viktoriánského románu Přicházející rasa od Edwarda Bulwer-Lyttona (1803–1873), „razícího cestu vědecko-fantastickému žánru, nacházíme po několika desetiletích jako součást programu vlivného politického hnutí, které aspirovalo na provedení největší etnické změny na evropském kontinentu od pádu Říše západořímské“ (s. 761). A další osobností, která měla podle Budila „zásluhu“ na rozšíření rasistických myšlenek, byl původem sefardský Žid – a hlavně politik a spisovatel – Benjamin Disraeli. Podle Budila právě on „ukázal, že rasa je více než národ. Existuje málo osobností, které by byly více zodpovědné za expanzi rasového myšlení v devatenáctém století než tento britský státník“ (s. 532). – Dodejme, že s „orientalistickými“ náhledy tohoto do češtiny nijak hojně překládaného literáta se mohli místní čtenáři seznámit už v knize Orientalista: řešení záhady podivného a nebezpečného života od Toma Reisse (BB/Art, Praha 2006).

Vzestup rasismu byl ovšem podpořen i rychlou popularitou, kterou si získal darwinismus. Ten „sám o sobě“ nemusí být vykládán rasisticky, ale v té době bohužel převážně byl. Darwinismus se podle autora „rozšířil mezi západními vzdělanci poměrně rychle, protože vycházel vstříc reformnímu, sekulárnímu, progresivnímu, ale také militantnímu a nacionalistickému duchu doby. Přihlásily se k němu přední osobnosti dobového vědeckého, politického a kulturního života ve Velké Británii, Spojených státech amerických, Francii a Německu.“

Na pozadí toho všeho pak autor líčí i intelektuální podhoubí nacismu. Podle něj byl „svébytnou aktivistickou ideologií, vzešlou ze západní rasové imaginace přelomu devatenáctého a dvacátého století, která se během poválečné krize stala nakažlivou epidemií zachvacující široké masy německé společnosti. Zároveň ale neexistovala žádná nacistická myšlenka, která by se v prostředí liberální západní společnosti neobjevila již dříve, aniž by vzbudila větší rozruch. Ideje, které vytvořily nacismus, samy o sobě nebyly originální. Jejich výsledná konfigurace ano.“ A nakonec pak podle Budila „romantický kolorit rasy“ neslavně vybledl v Osvětimi a „pozbyl historické přitažlivosti“. Ale nijak si autor nenalhává, že bychom nyní žili v nějakém ideálním, bezkonfliktním, či dokonce „postrasovém“ světě, naopak: „Svět počátku jednadvacátého století v mnohém více připomíná dobu před rokem 1914 plné otevřené etnické, náboženské a rasové animozity.“

Autor připojuje i četné dobové historické perličky, například těžkosti při sjednocování Německa, kdy kupříkladu obyvatelé Bavorska „nepokládali Prusy za Němce“ a hesenská vláda uvažovala roku 1868 o tom, že by o ochranu před Pruskem požádala Francii. Referuje také o dobových textech, které obsahovaly kontrafaktuální scénáře historického vývoje, například první světovou válku s Francii bojující proti Británii. Sám Budil pak také zkouší rozvíjet úvahy o tom, „co by bylo, kdyby“. Tvrdí například, že nástup nacistů k moci „nebyl vůbec nutný“, výmarská republika mohla krizi přežít, a pokud by došlo k další válce, pravděpodobně by se v ní demokratické Německo bránilo proti Stalinově agresi.

Autor opět uplatňuje svůj suchý humor, například když o jistém spisovateli trochu uštěpačně poznamenává, že: „Nebyl zapomenut, protože nikdy nebyl známý.“ Množství materiálu, který ve své knize shromáždil, je obdivuhodné, ale vnucuje se otázka, jestli by v tomto případě méně nebylo více. Místy totiž Budil možná zachází do přehnaných podrobností, takže je pak těžké rozpoznat, kudy prochází hlavní nit jeho výkladu. K čemu například čtenář potřebuje vědět a jak je z hlediska teorie rasismu podstatné, že „říjen 1831 zastihl Disraeliho doma na anglickém venkově v Bradenhamu“? Jednotlivé kapitoly o rozsahu i desítek stran navíc nejsou nijak vnitřně členěné. Čtenář tedy musí v některých případech vyvinout značné úsilí, aby rozlišil, zdali daná dvojstrana pojednává o peripetiích reálně existujícího člověka, nebo postav z románu, který tatáž osoba napsala a jehož děj se přitom někdy odehrává ve fikčním světě velmi podobném tomu skutečnému. Ptát se samozřejmě také můžeme, jestli autor rasistickou motivaci místy trochu nepřeceňuje, jako když píše o „anglosaské rasové solidaritě“ mezi Spojenými státy a Británií, což byl podle něj „svazek, který rozhodl dvě světové války“ – jistě šlo ovšem také o solidaritu jazykovou a o spojenectví dvou demokracií. Každopádně čtenář, který projeví dostatek trpělivosti, se díky této knize může vydat na napínavou cestu do četných imaginárních a nezřídka i dost fantasmagorických světů, v jejichž skutečnou existenci (v dávnověku nebo někdy v budoucnosti) ovšem jejich tvůrci nezřídka nějakým způsobem věřili. Ale bude to i cesta výstražná: ani to, co na první pohled vypadá jako relativně nezávazná fantazie o bájných silnějších a urozenějších rasách ovládajících či vyhlazujících ty slabší, není nikdy zcela nevinné. Nevíme totiž, kdo a kdy se svévolně chopí úkolu začít je fakticky a s děsivými důsledky znovu uskutečňovat.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.