Literární kánon 21. století podle týdeníku Die Zeit

Literární kánon 21. století podle týdeníku Die Zeit

studie beletrie zahraniční

Rok 2015 se zdá vhodným milníkem k rozsáhlejšímu bilancování. Přesvědčena je o tom alespoň kulturní redakce německého týdeníku Die Zeit, která se rozhodla sestavit literární „kánon mladého století“. Mezi patnáct nejvýznamnějších titulů 21. století se dostaly mj. romány Orhana Pamuka, Michela Houellebecqa či Herty Müllerové.

Literární kánon 21. století podle týdeníku Die Zeit

O tom, že nejrůznější žebříčky a přehledy v posledních letech získaly na obrovské popularitě, netřeba dlouze diskutovat. Seznamy toho nejlepšího, nejdůležitějšího, umělecky nejhodnotnějšího, ale taky třeba nejhoršího běžně zveřejňují webová i tištěná periodika od iLiteratury až po britský The Guardian či americké The New York Times. Rozumí se samo sebou, že podobné výběry jsou vždy výsledkem subjektivní volby několika málo jedinců, případně – jak je tomu v případě kánonů – výsledkem matně definované celospolečenské shody. Na obranu podobných seznamů se pak s oblibou říká, že vybrané knihy, filmy či hudební nahrávky „obstály ve zkoušce času“, ať už se pod touto šifrou skrývá cokoliv.

Jenže co s tituly, které zatím tolik času nepřečkaly? Které z nich si zaslouží pozornost čtenářů? Které se vyplatí si pořídit do knihovny, aby se nad babiččinou či dědečkovou prozřetelností podivovala ještě vnoučata? Nejnovějším pokusem odpovědět na tyto otázky je podzimní série článků německého týdeníku Die Zeit nazvaná provokativně Kánon mladého století (Kanon des jungen Jahrhunderts). Němečtí kritikové zvolili 15 románů vydaných v originále po roce 2000, které považují za nejlepší, „za mistrovská díla, jež neodvane čas“. Jasnou převahu mají v seznamu s jedenácti tituly spisovatelé-muži, přednost před zbytkem světa pak dostala Evropa. Z národnostního hlediska triumfuje pochopitelně německy psaná próza, která má ve výběru hned tři zástupce, Francie a Spojené státy pak po dvou. Žádný český ani slovenský autor se do výběru nedostal, tuzemské čtenáře přesto může těšit skutečnost, že řada titulů je dostupná i v češtině.

Přehled je řazen chronologicky od nejstaršího titulu a nerespektuje tak původní, poněkud svévolné pořadí německé redakce. Krátké anotace a doplňující informace o českých překladech byly sestaveny pro tento článek, a odrážejí tak jen minimálně obsah původních německých textů.

Jennifer Egan: Look at Me (Podívej se na mě, 2001)
Držitelka Pulitzerovy ceny Jennifer Egan (*1962) patří k největším překvapením na seznamu, třebaže kritika si její tvorbu nemůže vynachválit. V tuzemsku z její skromné bibliografie zatím vyšly pozdější romány Návštěva bandy rváčů (č. 2012) a Hrad (č. 2014), a není tak vyloučeno, že časem dojde i na jejich předchůdce z počátku milénia, román Look at Me. Modelka Charlotte se stane obětí autonehody, která její pěknou tvář – nově vyztuženou titanovými šrouby – změní k nepoznání a odřízne ji tak od jejího předchozího života. Jiná Charlotte, nepříliš půvabná dcera modelčiny kamarádky Ellen, touží po lásce a začne si s učitelem matematiky. A zatímco soukromý detektiv bojuje s démonem alkoholu, tajemný muž mnoha identit se chystá radikálně obrodit Ameriku. Podle kritiků je Look at Me mnohovrstevnatý román o proměnlivosti identity, ale také o nebezpečích, která se roku 2001, v době vydání románu, stala skutečností. Americká prozaička v něm předpověděla nejen vzestup terorismu, ale například též popularitu reality show či video bloggerství.

Jonathan Franzen: Rozhřešení (The Corrections, 2001, č. 2004)
Druhým Američanem v kánonu je Jonathan Franzen (*1959), mezinárodní fenomén, jenž však v tuzemsku zatím příliš nezdomácněl. Držitel Národní knižní ceny se do výběru dostal se svou, slovy Richarda Olehly, „hořkou satirou na poměry jedné průměrné americké rodiny“. Společenskokritický román Rozhřešení, v originále nazvaný The Corrections (Nápravy), zachycuje bolesti a strasti pěti členů rodiny Lambertových, kteří se musejí vyrovnat s nečekanými změnami („korekturami“) svých dosavadních životů. Zatímco stárnoucího inženýra v penzi Alfreda postupně pohlcuje Parkinsonova choroba a demence, jeho manželka Enid zoufale bojuje za zachování důchodcovské idyly a pohodlí rodinného krbu a jejich tři dospělé děti Gary, Chip a Denise čelí problémům kariérního i osobního rázu od propuštění z práce až po změny sexuální orientace. Kritika na románu ocenila především hloubku vykreslení jednotlivých charakterů, společenskou dimenzi knihy a v neposlední řadě i realistický způsob vyprávění. Kromě Rozhřešení vyšel od Jonathana Franzena v češtině též román Svoboda (č. 2013).

Orhan Pamuk: Sníh (Kar, 2002, č. 2009)
Tureckého držitele Nobelovy ceny Orhana Pamuka (*1952) českému čtenáři není třeba sáhodlouze představovat, neboť především díky překladateli Petru Kučerovi najdeme v regálech tuzemských knihkupců větší část z Pamukova díla. Podle redaktorů týdeníku Die Zeit mezi těmito tituly obzvláště vyniká politický román Sníh z roku 2002, v němž se básník Ka na počátku 90. let navrací z německého exilu do rodného Turecka. Důvodem k návratu je pohřeb Kaovy matky, básník však současně doufá, že by se opět mohl setkat se svou dávnou láskou İpek. Kvůli tomu se vydává do zapadlého provinčního městečka Kars, kde İpek spoluřídí rodinný hotel. V literárním mikrokosmu na východě Turecka však Pamukův hrdina stane nejen tváří v tvář İpek, ale též politickým tlakům doby.

Roberto Bolaño: 2666 (2666, 2004, č. 2012)
Až do 90. let se musel Chilan Roberto Bolaño (1953–2003), který žil dlouhodobě ve Španělsku, spokojit s myšlenkou, že píše jen do šuplíku, s příchodem nového milénia však přišel skutečný bolañovský boom, který s několikaletým zpožděním dorazil i do českých zemí. Dnes je tento předčasně zesnulý autor považován za jeden z největších literárních talentů současnosti. Román 2666, který Bolaño označoval za své vrcholné dílo, vyšel rok po jeho smrti, a přestože se Bolaño na jeho finalizaci nemohl podílet, je jeho v češtině více než osmisetpadesátistránkový opus všeobecně považován za dokončený. Rozsah románu, rozděleného do pěti knih, „umožňuje beze spěchu a pečlivě zobrazit téměř dokonale soudržný a nezávislý svět, ve kterém má své přesné místo i nejmenší a nejvzdálenější prvek“, píše v recenzi pro iLiteraturu Tomáš Matras a v mnohém tím naznačuje jednu ze základních devíz knihy, totiž její narativní, formální a tematickou šíři. Spojovníkem jednotlivých částí, jejichž protagonisty tvoří mj. skupina evropských literárních kritiků, americký novinář či chilský překladatel, je jednak fiktivní příhraniční mexické městečko Santa Teresa, modelované dle Ciudad Juárez, jednak tajemná postava německého spisovatele Benna von Archimboldiho, jehož stopy právě do zmíněného městečka vedou. „Letos už lepší román v češtině nevyjde,“ zhodnotil tuzemské vydání 2666 Tomáš Matras. Redakce Die Zeit mu zařazením 2666 do kánonu dává za pravdu.

Daniel Kehlmann: Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005, č. 2007)
Historický román Vyměřování světa v Německu narozeného rakouského prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) zdaleka nebyl prvním v autorově kariéře, jako by však Kehlmannova kariéra začala po vydání této knihy nanovo. Z biograficky laděného příběhu o dvojici německých velikánů – přírodovědci Alexanderu von Humboldtovi a matematiku Carlu Friedrichu Gaußovi – se stal mezinárodní bestseller a roku 2012 se v režii Detleva Bucka dočkal i filmového zpracování. Už první kritikové knihy v čele s uznávaným vídeňským germanistou Wendelinem Schmidt-Denglerem oceňovali Kehlmannův smysl pro humor, vypravěčský talent a také sympatickou vyváženost fikce a skutečnosti. Z Kehlmannova díla je v češtině kromě Vyměřování světa dostupný též „román v devíti příbězích“ Sláva (č. 2009) či jeho starší tituly Mahlerův čas (č. 2004) a Já a Kaminski (č. 2012). Posledně jmenovaný letos do filmové podoby převedl režisér úspěšné komedie Good bye, Lenin! Wolfgang Becker.

Péter Nádas: Párhuzamos történetek (Paralelní příběhy, 2005)
Maďarský spisovatel Péter Nádas (*1942), jeden z tradičních aspirantů na Nobelovu cenu, sice není v tuzemsku úplnou neznámou, z jeho rozsáhlého prozaického a dramatického díla je však do češtiny překládáno spíše sporadicky. Nedávno sice vyšel autorův raný román Konec jedné ságy (č. 2014), před ním však jen výbor z povídek Dům paní Kláry (č. 2003) a rozsáhlá Kniha pamětí (č. 1999). Zájemci o Nádasovu zásadní trilogii Párhuzamos történetek (Paralelní příběhy) z roku 2005, výsledek osmnáctiletého tvůrčího úsilí, tak případně musejí sáhnout po jejím slovenském překladu, který pořídila Juliana Szolnokiová. Jak už název trilogie napovídá, líčí Nádas v časových rozestupech „paralelní příběhy“ dvou evropských rodin, maďarské rodiny Lippay-Lehrů a německé rodiny Döhringů, a postupně tak proplouvá maďarskými, potažmo evropskými dějinami 20. století. Nejen kvůli své komplexní vyprávěcí textuře, která dle recenzentů na čtenáře klade nebývale vysoké nároky, ale též nesporné epické šíři si Nádasovo opus magnum vysloužilo srovnání třeba s Proustovým Hledáním ztraceného času či Tolstého Vojnou a mírem.

John M. Coetzee: Deník špatného roku (The Diary of a Bad Year, 2007, č. 2008)
První český překlad v Austrálii žijícího Johna M. Coetzeeho (*1940) sice sahá ještě do doby předsametové (Život a doba Michaela K., č. 1988), opravdu si však tohoto jihoafrického rodáka čeští nakladatelé začali všímat až po udělení Nobelovy ceny roku 2003 a čeští čtenáři ani tehdy ne, na což v recenzi anglického vydání Deníku špatného roku před pár lety trpce upozorňoval i Richard Olehla. V současnosti už je v češtině k dispozici jedenáct autorových titulů, i tak však nelze říct, že by se Coetzee v tuzemsku stal diskutovanou literární veličinou. Deník špatného roku, který se rozhodla vyzdvihnout redakce Die Zeit, líčí příběh stárnoucího prominentního spisovatele, jeho atraktivní asistentky a jejího bezskrupulózního přítele, který by se podvodem rád stal dědicem spisovatelova nezanedbatelného jmění. Kritiku na knize zaujalo nejen její rozkročení mezi fikcí a esejem, ale též realizace této obojetnosti. Text románu je rozdělen na tři bloky, které se navzájem doplňují, ale lze je číst též samostatně. V jednom zaznívají názory zmíněného spisovatele C. na politické a společenské dění ve světě, v druhém vypráví tentýž spisovatel o svém setkání a spolupráci s asistentkou Anyou a v závěrečném třetím bloku se pak ke slovu dostává i Anya.

Rainald Goetz: Klage (Obžaloba, 2008)
Zařazení německého prozaika a dramatika Rainalda Goetze (*1954), respektive jeho původně internetového zápisníku Klage (Obžaloba, příp. Nářek), do kánonu 21. století nejspíš překvapí i mnohé germanisty, čeští čtenáři pak budou pravděpodobně marně pátrat v paměti, co že to od Goetze kdysi četli. V českých končinách je totiž Goetz až na pár divadelních inscenací naprostou neznámou. V rodném Německu však platí za důvtipného a neúprosného pozorovatele současného světa, což dle recenzentů obzvláště potvrzují knižně vydané zápisky z blogu, který si Goetz v letech 2007 a 2008 vedl. Enfant terrible německé kulturní scény si v něm nebere servítky a po vzoru Thomase Bernharda kritizuje a naříká, padni komu padni. Vyzdvihována je nejen bezprostřednost Goetzovy výpovědi, ale též jeho nesporný příspěvek k tomu, že se i blog stal uznávanou publikační formou.

Karl Ove Knausgård: Min Kamp (Můj boj, 2009–2011)
V českém knihkupectví by čtenář cokoliv z díla tohoto norského spisovatele hledal zatím marně, v sousedním Německu či severských zemích je však Knausgårdova šestisvazková autobiografická próza Min Kamp (Můj boj) skutečnou literární senzací a z pochopitelných důvodů pronikla i do novodobého kánonu. Čtyřicátník Karl Ove Knausgård (*1968) v ní na příkladu vlastního života otevírá často bolestná životní témata a činí tak zjevně s nevídaným literárním umem, neboť fascinováni jsou Knausgårdovým radikálním sebepozorováním čtenáři napříč evropskými zeměmi. Kritika si na Knausårdovi cení především hyperrealističnosti, hloubky zachycených myšlenek a (domnělého) minima autocenzury, varuje však před zklamáním zájemce, kteří od literatury očekávají ucelené příběhy s dějem. Takovou prózu Knausgård nenabízí.
V tuzemsku by měl první díl Mého boje vyjít letos na jaře.

Herta Müller: Rozhoupaný dech (Atemschaukel, 2009, č. 2010)
Třetí držitelkou Nobelovy ceny za literaturu v kánonu týdeníku Die Zeit je původem banátská Švábka Herta Müller (*1953), která si během uplynulé pětiletky vydobyla velmi dobré renomé i u českých čtenářů a několikrát zavítala též do Prahy. Ve svém nejslavnějším románu Rozhoupaný dech zachytila Müller v ich-formě osudy mladého rumunského Němce Leopolda Auberga, který je v pětačtyřicátém roce společně s řadou svých krajanů odvlečen na Ukrajinu a za nelidských podmínek přinucen podílet se na obnově země. Česká spisovatelka Radka Denemarková převedla kromě Rozhoupaného dechu do češtiny i autorčin výbor raných povídek Nížiny (č. 2014), novelu Cestovní pas (č. 2010) a román Srdce bestie (č. 2011).

Haruki Murakami: 1Q84 (1Q84, 2009–10, č. 2012–2013)
Jméno japonského prozaika Harukiho Murakamiho (*1949) tradičně okupuje přední příčky seznamů toho nejlepšího, co současná světová literatura nabízí, a nejinak je tomu i v „kánonu mladého století“, kam Murakami pronikl se svou trilogií 1Q84. Murakami v ní čtenáře zavádí do „světa po přehození výhybky, světa, jehož jednu číslici v letopočtu nahradilo písmeno Q – symbol pro otazník“, píše v recenzi třetího dílu Veronika Abbasová a připomíná, že v Murakamiho prózách často vládnou jiné zákonitosti. Dvojnásob to platí pro svět, v němž žijí ústřední protagonisté 1Q84, trenérka fitness a příležitostná nájemná vražedkyně Aomame a učitel matematiky Tengo, dvojice, kterou spojuje jeden stisk ruky kdysi v dětství a přetrvávající nevyslovená touha po tom druhém. Murakamiho surreálný postmoderní román s krimi prvky je podle některých kritiků zatím tím nejlepším, co japonský mág napsal. Český čtenář má dobrou výchozí pozici, aby si toto tvrzení sám ověřil, neboť především díky překladateli Tomáši Jurkovičovi vyšla v češtině velká část z Murakamiho rozsáhlého díla.

Marie NDiaye: Tři mocné ženy (Trois femmes puissantes, 2009, č. 2010)
Jednou ze čtveřice spisovatelek na seznamu je prozaička a dramatička francouzsko-senegalského původu Marie NDiaye (*1967), která od zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem žije s rodinou v dobrovolném exilu v Berlíně. Až po přesunu do německé metropole vyšel i její dosud nejúspěšnější román Tři mocné ženy, za nějž si NDiaye roku 2009 odnesla Goncourtovu cenu. Román ve třech příbězích, tak by nejspíš bylo možné označit titul Tři mocné ženy, příběh Norah, Fanty a Khady Demby, které jsou každá svým způsobem uvězněny v propletenci vlastních životů. Právnička Norah opouští útulnost svého pařížského bytu, aby se v Dakaru znovu setkala se svým odcizeným, stárnoucím otcem a mladším bratrem, kterého její otec ještě jako dítě vytrhl z matčiny náruče a odvezl s sebou do Senegalu. Fanta, Senegalka žijící s manželem Rudym na francouzském venkově, v nové vlasti příliš nezakořenila a její muž jí situaci nikterak neusnadňuje. Do třetice líčí NDiaye příběh mladé vdovy Khady Demby, dříve posluhovačky v domě Nořina otce, která doufá nalézt štěstí v Evropě. Sára Vybíralová v recenzi románu na iLiteratuře vyzdvihuje mj. psychologickou hloubku zobrazených charakterů a autorčin vycizelovaný styl. Z díla Marie NDiaye v češtině vyšel ještě román Čarodějnice (č. 2007).

Michel Houellebecq: Mapa a území (La carte et le territoire, 2010, č. 2011)
Krajanem Marie NDiaye je známý provokatér Michel Houellebecq (*1956 nebo 1958), jehož poslední román Podvolení (č. 2015) o islamizaci Francie vyvolal pozdvižení v celé Evropě. Redakce Die Zeit si vybrala jeho předchozí, umírněnější titul Mapa a území, který podobně jako Tři mocné ženy získal Goncourtovu cenu. V tradičně vyprávěném románu nahlíží Houellebecq prostřednictvím výtvarníka Jeda Martina na soudobou francouzskou kulturní scénu, přičemž se nezdráhá uvést na scénu nejen své kolegy, ale i sebe samotného, respektive své fiktivní já. Podle Jovanky Šotolové je román Mapa a území „prodchnutý zbytkem pravé houellebecqovské melancholie, ale má hloubku, je napínavý, čtivý“, Petr Vurm naopak varuje před určitou samoúčelností románu. Koho nezaujme Mapa a území, může kromě Podvolení sáhnout i po starších titulech – Rozšíření bitevního pole (č. 2004), Elementárních částicích (č. 2007), Možnosti ostrova (č. 2007) či Platformě (č. 2008).

Vladimir Sorokin: Vánice (Metěl, 2010, č. 2011)
Ruskou vypravěčskou tradici ve výběru reprezentuje Vladimir Sorokin (*1955), vedle Michaila Šiškina a Ljudmily Ulické jeden z mezinárodně nejuznávanějších ruských prozaiků současnosti. Znát je to i na počtu překladů do češtiny. Především zásluhou překladatele Libora Dvořáka, v jednom případě pak Jakuba Šedivého, je v současnosti na českém trhu už pět titulů ze Sorokinovy bibliografie. Asi největší mediální pozornost si doposud vysloužil román Den opričníka (č. 2009). Dva roky po něm se v češtině objevila i novela Vánice, která v mnohém navazuje na Kafkova Venkovského lékaře, ale též na řadu pretextů z ruské literatury. Sorokinův lékař Platon Iljič Garin se v doprovodu venkovského vozky Kucky prodírá – podobně jako Kafkův hrdina – sněhovou bouří, aby se dostal k nemocným trpícím exotickou chorobou, cíl jako by se mu však spíše vzdaloval. Sorokinovu vizi plnou fantaskních prvků lze podle Aleny Machoninové číst též jako metaforu „odvěkého konfliktu mezi ruskou inteligencí a prostým lidem“.

Chimamanda Ngozi Adichie: Americanah (Amerikána, 2013)
Nejmladším titulem na seznamu je v pořadí třetí román mladé nigerijské autorky Chimamandy Ngozi Adichie (*1977), která vystudovala na prestižních univerzitách v zámoří a v současnosti dělí svůj čas mezi Nigérii a Spojené státy. Americanah, titul ověnčený roku 2013 Národní cenou kritiky, líčí příběh dvou mladých Nigerijců, kteří se za dob vojenské diktatury generála Saniho Abachy rozhodnou uniknout z rodné Afriky do Ameriky. Zatímco dívce Ifemelu se to podaří, její přítel Obinze neobdrží vízum, a rozhodne se proto odcestovat ilegálně do Londýna. O řadu let později se oba opět shledávají v už demokratické Nigérii a chtějí-li navázat tam, kde osud jejich vztah přetrhl, musejí se popasovat s tím, kým se v mezičase stali. Nadšené kritiky v zámoří i dalších zemích doprovází především údiv nad tím, jak mistrně se autorce podařilo zachytit rasové problémy v Americe, Británii i rodné Nigérii. V tuzemsku z díla Chimamandy Ngozi Adichie vyšel její druhý román Půl žlutého slunce (č. 2008).

Tuto patnáctku zařadila redakce týdeníku Die Zeit do „Kánonu mladého století“ a jedním dechem si vyžádala protinázory čtenářů. Jejich otázku se tu tedy patří zopakovat: který spisovatel, respektive titul ve výběru nejvíce chybí?

© Jakub Ehrenberger

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2916x

Inzerce
Inzerce