Čep, Jan: Kniha týdne

Čep, Jan
Kniha týdne

recenze literární věda

Kniha představuje cenné svědectví o nerovném boji spisovatele proti totalitnímu režimu, který mu vzal možnost komunikovat se svými čtenáři. Otázkou je, jestli pro mnohé z knih, o kterých Čep referoval, už není pozdě a jestli její vydání pomůže autorovi vrátit v našem obecném kulturním povědomí takové místo, jaké by si zasloužil.

Jan Čep jako čtenář a bojovník proti poúnorovému duchovnímu vakuu
Jan Čep: Kniha týdne. Centrum pro studium demokracie, Brno, 2015, 560 s.

„Robota“, pouhý závazek, který je nutno odbýt, ale který nemá s opravdovou tvůrčí aktivitou mnoho společného, naopak ji spíše znemožňuje. Takto vnímal spisovatel Jan Čep (1902–1974) cyklus pořadů o světové literatuře Kniha týdne, který v exilu připravoval pro Radio Free Europe. Seznamoval v něm s předními jmény světového písemnictví, jako jsou Albert Camus, François Mauriac, Julien Gracq, Marguerite Durasová, Nathalie Sarrautová, Julien Green, Françoise Saganová, Marguerite Yourcenarová, ale také s non fiction literaturou, například o nadnárodním křesťanském společenství středověké Evropy.

Menší, asi třetinová část těchto textů nedávno vyšla právě pod názvem původního pořadu Kniha týdne. Editoři knihy Petr Komenda a Jan Zatloukal ve dvou doprovodných kapitolách mimo jiné konstatují, že „pro nikoho asi nebude překvapením, že velkou skupinu autorů, které si Čep pro svá vysílání vybíral, tvoří spisovatelé katolické orientace“. Nešlo jen o autory, které intimně znal, nebo dokonce překládal již v meziválečných letech, jako byli například Francouzi Bernanos, Claudel, Mauriac, Julien Green či Angličané Bruce Marshall, Graham Greene, Evelyn Waugh, Francis Stuart; soustavnou pozornost věnoval Čep také mladé nastupující generaci, která se hlásila ke křesťanským hodnotám. I v recenzovaném výboru ovšem najdeme také knihy s tématy, které od té doby získaly na aktuálnosti a jež bychom zpětně mohli přiřadit k ekologii nebo postkolonialismu. A ač Čep neopouštěl naši zemi jako mladík, překvapivě otevřený byl k některým tehdy nejnovějším uměleckým tendencím, jako byl francouzský nový román. U autorů, kteří se vydali tímto směrem, byl s to ocenit poctivost jejich hledání i formální odvahu, i když celkově nový román vnímal ve vývoji žánru jako slepou uličku.

Editoři rovněž poutavě vysvětlují, čím vším pro Čepa byla četba: přináší mu „nejen okouzlení slovem, nýbrž především možnost, jak poznat lépe sebe i druhého; právě v četbě dobré literatury člověk může pronikat do skrytých hlubin života, přiblížit se jeho tajemství a snažit se lépe nahlédnout sám smysl lidské existence“. Zároveň ale Čep přiznával, že „v jistých chvílích se mu četba stávala i únikem, záminkou pro to, aby sám nemusel psát“. Citují i pasáž z jeho deníku, v níž si stěžuje, že jeho vlastní tvorba neměla v zahraničí úspěch, což kontrastuje s relativním úspěchem jiného Nefrancouze: „V Nouvelles Littéraires pochvalný článek Daniela Ropse o románu, jehož autorem je rumunský emigrant. Nemohu se ubránit, abych s hořkostí nemyslel na svůj vlastní neúspěch ve Francii jako spisovatel. Je to celé jen moje vina? Je snad pravda, že to, co jsem napsal, není nic, je-li to odloučeno od mateřské řeči, od mé země? Nebo mi spíše chyběla energie, vůle, vytrvalost?“ Jestliže přitom Čepa provázela podle nemála svědectví jako neodbytná, neoddělitelná, vnějšími faktory nevysvětlitelná součást jeho povahy „sestra úzkost“ či méně poeticky „sestra deprese“, pak v exilu se podle P. Komendy tyto stavy ještě zesilovaly.

Čep přitom pozorně sledoval dílo Egona Hostovského, o kterém dokonce prohlásil, že překlady jeho knih zaujaly „nejpřednější místo na stránkách moderní literatury světové“, čímž je ale zřejmě přecenil. Z těch českých autorů, kteří uprchli do zahraničí ve stejné době jako Čep, se totiž vlastní tvorbou nepodařilo výrazněji prorazit nikomu, na rozdíl od pozdější generace, v níž světové slávy skutečně dosáhl Milan Kundera. Co se týká speciálně Čepa, znalci jeho díla shledávají tři hlavní příčiny jeho neúspěchu: „Zaprvé Čepovu vlastní plachost a nepraktičnost. Zadruhé přílišnou náročnost jeho textů pro lidová katolická nakladatelství, a naopak zdánlivou banálnost a tradičnost (kterýžto dojem zvýšily překlady) pro nakladatelství umělecké literatury, jež po válce pasou po experimentech. Zatřetí jeho pozici katolického antikomunistického emigranta, veskrze ,nečasovou‘ uprostřed levicové poválečné Francie“ (Martin C. Putna).

Čepova pozice byla při jeho práci pro rozhlas svízelná: měl informovat o knihách, které domácí posluchači neměli šanci si osobně přečíst, případně o autorech, které mohli znát čtenáři pamatující doby meziválečného Československa, ale velmi omezeně ti vyrůstající po únorovém puči. Proto jeho texty plnily několik funkcí, přinášely četné ukázky z daných děl, shrnovaly jejich děj, případně danou knihu zasazovaly do obecnějších souvislostí. Čep se tedy příliš nezabýval stylem svých spisovatelů ani se před čtenáři většinou nesnažil skrýt závěrečnou pointu. (Takže s nadsázkou můžeme dodat, že by měly obsahovat dnes obligátní varování „Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.“) V žádném případě se tedy nejedná o typické recenze, ale spíše o referáty, což autorovi samozřejmě nikdo nemůže mít za zlé. Čep se v nich záslužně snažil alespoň částečně narušovat informační blokádu, do které komunisté uvrhli občany naší země, a zacelovat „bolestné jizvy po řezech ideologického skalpelu“, které takto vznikly v české kulturní paměti. Zajímá jej přitom ideové poselství děl: například svědectví o tom, že „duchovní podstata a důstojnost člověka nemohou být udušeny žádnou ideologií“, protože jsou v zásadě konstantní. Díky tomu, že i u autora žijícího před dvěma tisíci lety, jako byl Vergilius, nachází jistá hnutí srdce a duše, která známe i v současnosti, stojíme podle něj „pevněji na zemi, jsme více a hlouběji lidmi“.

Pokud to je možné, snaží se Čep dané knihy také nějak ideologicky „vytěžit“: například když zdůvodňuje potřebu četby autorů typu Bernanose či G. Greena právě v době, kdy se v Československu chce lidem namluvit, že lze žít tak, „jako by neexistovala smrt“, a kdy se „popírá vnitřní život člověka“ – minimálně to druhé bylo asi poněkud přehnané tvrzení. Podobně někdy nadhodnotil tuhost domácí cenzury, když mluvil o nemožnosti vydání určité knihy v Československu, ačkoli pak v českém překladu v zemi ovládané komunisty přece jen vyšla. Čep přitom pojednával i o dílech, s nimiž – jako křesťan – mohl mít jisté vnitřní těžkosti. Například z románu Zákon od Rogera Vaillanda (1907–1965) ve svém referátu z roku 1958 citoval jistou eroticky vypjatou pasáž ze závěru díla, načež následně explicitně vyjádřil svoje „ne“ autorovu světovému názoru a lehce nadhodil otázku, jestli Vailland jednou zemře se stejnými – podle Čepa – rouhavými pocity jako hrdina Zákona. Hned ale dodává, že takovou otázku nemá právo si klást, a více než vlastnímu „katolickému“ pobouření se věnuje pobouření, které kniha může vyvolávat u komunistů, a na něm se pak „točí“. Zákon ovšem už roku 1959 vyšel (s ideologicky tendenčním doslovem) v pražském SNKLHU a v témže roce i slovensky.

Zpětně by Čep mohl být obviněn i z toho, že situaci spisovatelů v demokratických zemích líčil zjednodušující a až jednostranně růžovou optikou. Jako když zdůrazňoval, že na rozdíl od autorů žijících za železnou oponou se nemusí takový Graham Greene „ohlížet na politiku. Říká věci tak, jak je vidí a jak ho nutí vnitřní potřeba.“ Navzdory různým revizionistům ale s odstupem desítek let musíme přisvědčit, že v zásadě se v tomto vidění situace Čep nemýlil. Celkově recenzovaná kniha představuje cenné svědectví o nerovném boji – v meziválečném období – oceňovaného českého spisovatele proti totalitnímu režimu, který mu vzal možnost komunikovat se svými čtenáři, a to přitom ve srovnání s mnoha svými vězněnými kolegy „nedopadl“ tak špatně. Mezi lidmi naladěnými na podobnou duchovní notu si tyto texty dodnes mohou najít svoje příznivce. Otázkou ale je, jestli pro mnohé z knih, o kterých Čep referoval, už není pozdě, a jestli její vydání alespoň trochu pomůže vrátit samotnému Čepovi v našem obecném kulturním povědomí takové místo, jaké by si zasloužil.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1114x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce