Ulickaja, Ljudmila: Zelený stan

Ulickaja, Ljudmila
Zelený stan

recenze beletrie zahraniční

Román se odehrává v době tání, které nastalo po Chruščovově kritice kultu Stalinovy osobnosti, a opětovného utužování poměrů v SSSR šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Ulické však nejde o velké dějiny. Snaží se zachytit, jak se historické události podepsaly na konkrétních životech.

Literární pomník životu v jedné epoše
Ljudmila Ulická: Zelený stan. Přel. Alena Machoninová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2016, 484 s.

Děj románu Ljudmily Ulické Zelený stan, který nedávno vyšel v překladu Aleny Machoninové, se odehrává v době tání, které nastalo po Chruščovově kritice kultu Stalinovy osobnosti, a opětovného utužování poměrů v SSSR šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Ulická, podobně jako v knize Daniel Stein, překladatel (Paseka, 2012), sahá k metodě prolínajících se příběhů, které zachycují soukromé dějiny odehrávající se na pozadí velkých historických událostí.

Na zmíněnou etapu ruských dějin pohlíží Ulická z perspektivy osudů několika postav. Tři hlavní, Ilju, Saňu a Michu, sleduje čtenář už od jejich školních let, kdy tito tři outsideři ve třídě uzavřeli přátelství. Okruh postav se postupně rozšiřuje, tak jak vypravěč odkrývá podrobnosti z minulosti každého z hrdinů a kontext jejich života a vede je vyprávěním dál. Před čtenářem se postupně zpřítomňuje ovzduší doby, kdy po téměř euforické reakci na uvolnění poměrů nastává opět kulturní a společenský útlum, kdy se rodí disidentská komunita a vzniká samizdat. V nových časech sice nedochází ke srovnatelným krutostem jako za Stalinova života, avšak lidské životy se opět rozštěpují na oficiální a soukromou část a příliš velký nesoulad mezi nimi má po profesní i osobní stránce katastrofální důsledky pro mnoho lidí. To vše Ulická rámuje událostmi skutečné historie: zakomponovává do děje důležité historické milníky, jakými byla samizdatová vydání Solženicynova Souostroví Gulag a Pasternakova románu Doktor Živago, demonstrace proti okupaci Československa či soudní proces se spisovateli Andrejem Siňavským a Julijem Danielem, ale objeví se tu také jména významných osobností sovětského samizdatu jako Andrej Sacharov či Natalia Gorbaněvská.

Stejně jako se s přibývajícími stránkami zvyšuje počet postav, zapojuje autorka do celkové kompozice řadu vedlejších příběhů, z nichž některé se vřazují do hlavního proudu vyprávění a jiné zůstávají nerozvinuté stát mimo něj. Důvod této strategie je dvojí. Ulická tím, jak umně narušuje linearitu vyprávění, kdy sled jednotlivých kapitol neodpovídá sledu událostí, udržuje čtenáře v neustálém napětí. Vypravěč navíc tu a tam předjímá budoucí vývoj, naznačí ještě vzdálené vyústění sotva rozehraného příběhu. Vhledy do budoucích osudů postav sice dávají tušit, že se jejich životní dráhy – i když někdy jen na krátký okamžik – dřív nebo později protnou a pramínky jednotlivých epizod se slijí v mohutný proud, neznamená to však, že všechny náznaky budou postupně dořečeny. Pro pochopení autorského záměru je totiž zásadní druhý důvod takového tříštění jednolitosti vyprávění. Ulická neusiluje o vystavění jednoho velkého dramatu, ale jde jí spíš o zachycení různých podob života v kulisách složité doby, a to často prostřednictvím pouhých historek, které dokreslují, případně odlehčují atmosféru či dokládají absurditu tehdejší skutečnosti – jako například příhoda s průklepem Souostroví Gulag, který si nepoučená mladá dívka, když jej našla u otčíma – významného šiřitele samizdatu – pod stolem, nacpala do nových kozaček, které jí byly malé…

Stejně jako Ulické nejde o velký příběh, nejde jí ani o velké dějiny, o vyprávění z jejich pohledu. Snaží se zachytit, jak se tyto dějiny podepsaly na konkrétních životech. V doslovu k románu Alena Machoninová píše, že vzpomínky mají za úkol vytrhnout tuto dobu ze zapomnění, respektive předejít tomu, aby byla opakována. Jak nepovažovat tuto obavu za oprávněnou, čteme-li v knize nedávno oceněné Světlany Alexijevičové o mladých lidech v současném Rusku, kteří se nechávají slyšet, že „Stalin je cool“?

Ulická líčí obyčejné životy nevyhnutelně konfrontované s dějinami optikou toho, co umožňovalo prožít je smysluplně, čestně, v souladu s posláním, ke kterému se člověk cítil povolaný. Jedním z takových opěrných bodů jsou přátelé, nebo obecněji dobří, obětaví lidé, kteří se díky své obětavosti stávají přáteli. V poděkování, které román uzavírá, Ulická píše: „Děkuji svým drahým přátelům, mezi nimiž jsem se cítila jako plavec v záchranném kruhu“ (475). Životní dráhy tří hlavních mužských hrdinů se postupně rozdělují, ale přesto, ocitne-li se některý z nich v nouzi, jsou schopni si navzájem nezištně pomáhat. V přátelství přerůstá a život navždy mění a obohacuje i vztah učitele a žáka. Pokud tyto záchranné kruhy náhle chybí, vůle či možnost pokračovat v životě se nenávratně hroutí. Jako v případě Michy, jenž nedokáže čelit ultimátu nucené emigrace, nebo Ilji a jeho přítelkyně Olgy, kteří nejsou schopni přežít vzájemné odloučení způsobené Iljovým odchodem do zahraničí.

Pomyslný záchranný kruh ale netvoří jen blízcí. Zelený stan je také kniha o knihách a umění (kromě literatury má v životě hrdinů Zeleného stanu zásadní místo i hudba). Už v autorčině rané novele Soněčka (česky 2004) představuje literatura pro hlavní hrdinku štít chránící ji před neutěšenou skutečností. I pro postavy Zeleného stanu je umění, a především literatura světem svobody, nikoliv však už jen ve smyslu náhražky za život k nežití, ale jako jediné místo, kde jsou uchovávány původní hodnoty, v reálném světě zadupané, a pravda – tak to aspoň svým žákům prezentuje učitel Viktor Juljevič. Literatura, přesněji řečeno ruská klasická literatura, je pro něj – a díky němu i pro jeho žáky – oblast, v níž může být člověk i přes všeobklopující marasmus svobodný, kde, použijeme-li slova hlavní postavy knihy Arthura Koestlera Tma o polednách, „vítězí slušnost nad rozumem“.

Původní profesí Ulické byla genetika. V doslovu se cituje její výrok, že i když vyměnila genetiku za literaturu, pořád zkoumá totéž: podstatu člověka. Zelený stan je zkoumání citlivé, pokorné a moudré a jeho závěry – při vší historické zakotvenosti a při vědomé autorčině snaze čelit každým slovem zapomnění – jsou nadčasové.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 3264x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce