Skandinávský Svět knihy 2016

Skandinávský Svět knihy 2016

aktualita beletrie česká

Letošním oficiálním hostem veletrhu Svět knihy byla Skandinávie. Organizátorům se přitom povedlo jak centrálním stánkem, tak celkovou atmosférou a složením programu přiblížit Sever tak, jak ho známe – jako svébytnou část Evropy, jež má blízko k přírodě, designu a střídmosti.

Skandinávský Svět knihy 2016: trollové, imigranti a svatý Augustin

„Oblast proslulá svou tolerancí, bezpečím a blahobytem, která se ovšem v prózách tamních spisovatelů mění v pochmurné místo s hnusným počasím, balkánskými a ruskými (případně postsovětskými) gangy, úchylnými masovými vrahy, násilnickými manželi, náboženskými fanatiky, nacisty a rasisty a nepolepšitelnými alkoholiky.“ To je Skandinávie, jak ji nedávno v jednom svém článku představil Pavel Mandys. Právě ona se stala hostem letošního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy.

Prezentací spisovatelů Dánska, Finska, Islandu, Norska a Švédska současně vyvrcholila literární kampaň #ReadNordic, jejímž cílem bylo propagovat čtení literatury zemí evropského Severu. Jejich vlády jsou přitom obecně známy tím, že důmyslně podporují vlastní spisovatele, mimo jiné velkorysým nakupováním jejich knih do tamních knihoven – zvláště ty dánské označují někteří ředitelé českých veřejných knihoven za svůj vzor. Proslulé jsou pak také cíleným sponzorováním jejich překladů v zahraničí. Kampaň, jež byla rozdělena do osmi měsíců, přičemž každý byl věnován jinému tématu či žánru, se snažila cílit především na mladší publikum a propojovat čtení se sdílením zážitků na sociálních sítích. Organizovala ji velvyslanectví zmíněných států a koordinoval Skandinávský dům.

Interaktivní, odlehčené, hravé
foto Skandinávský stánek v centrální ploše výstaviště byl velmi povedený. Navrhli jej studenti designu a architektury Českého vysokého učení technického v Praze a komise jej vybrala z asi padesáti návrhů. Vítězný projekt sestával z krabic z papírové lepenky, jež byly laděny do barev severských vlajek. Ty společně vytvářely rozebratelnou stěnu, která ale návštěvníky svojí hmotou nijak nedrtila ani nezastrašovala svojí masivností, díky použitému materiálu, průhledům a průchodům působila vizuálně zajímavě a odlehčeně. Její součástí byl navíc hojně využívaný dětský koutek s hračkou, jež jednu ze zúčastněných zemí celosvětově proslavila, totiž legem. Organizátorům se tak povedlo jak centrálním stánkem, tak celkovou atmosférou a složením programu přiblížit sever tak, jak ho známe – jako svébytnou část Evropy, jež má blízko k přírodě, designu a střídmosti.

Na tomto stánku i jinde v areálu výstaviště i mimo něj Seveřané úspěšně prezentovali formou minikurzů základy svých jazyků, kuchařské umění, film, architekturu, divadlo a samozřejmě především literaturu. To vše se přitom dělo interaktivní, hravou a smyslově konkrétní formou. K pestrosti přispívala skutečná bohatost a košatost jednotlivých severských kultur, jež si jsou sice příbuzné, ale rozhodně ne zcela stejnorodé, takže tvůrci programu měli z čeho vybírat. (Jak před lety řekla islandská prezidentka Vigdís Finnbogadóttir, základ severské identity tvoří úcta k jednotlivým severským identitám. Čím větší rozmanitost severské kultury, tím silnější role na mezinárodní scéně.)

Ochutnávky tamních delikates tak nebyly spojeny se sebepředváděním slavných kuchařů či celebrit píšících kuchařky, jak je na literárních veletrzích obvyklé, ale s tematicky spřízněnými ukázkami děl tamních klasiků, například Hladu držitele Nobelovy ceny Knuta Hamsuna, Autobusu sebevrahů Arta Paasilinny či Babetiny hostiny od Karen Blixenové. Dnes tak proslavené detektivní příběhy ze severu byly netradičně, ale velmi názorně přiblíženy též geograficky, totiž formou mapy a fotografiemi regionů, do nichž daní spisovatelé svoje zápletky umisťují.

Od slavné české „imigrantky“, jež vládla Dánsku, až k dnešním uprchlíkům
Během veletrhu byla připomenuta historie českých kontaktů se Skandinávií, zvláště dodnes oblíbená dánská královna Dagmar, dcera krále Přemysla Otakara I., či historie recepce Hanse Christiana Andersena a jeho více či méně povedených českých překladů. V aktuálním kontextu bylo vyloženo dílo dalšího severského klasika, a to když překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová pohovořila o vztahu Miky Waltariho k islámu. Stranou nezůstala ani literatura migrantů, jež se rychle rozvíjí zvláště ve Švédsku. Do té se řadí i texty poválečných přistěhovalců z Finska, ale i mnoha dalších částí světa. Patří mezi ně i původem Čech Michael Konůpek nebo bratislavská rodačka Alexandra Salmela (*1980). Ta mimo jiné napsala povídku To pravé, skutečné, imigrantské blues obsahující tento humorný monolog: „Já jsem optimista, že jsem se přestěhovala do Finska, ikdyš vždycky ne všechny věci je růžový. Já se snažím povnořit do Finska a jeho lidí, proto pilně studuji Finů jazyk.“

Trollové a kříženci
fotoCelkově byly diskutovány a čteny texty od nejstarších počátků tamního písemnictví až po současný vývoj: od staroseverských, grónských a dalších ság (například o Laponcích hlídajících okraj země, aby z něj ostatní lidé nespadli do nicoty) a mytických příšer jako „skuggabaldur“ (potomek lišky a kočky) až k soudobým postavám různě reagujícím na život ve značně atomizované společnosti. Hojně zastoupen byl rovněž moderní žánr antiutopií, reagující na aktuální civilizační rizika a hrozby. Například dystopie varující před Finskem ovládaným jakýmsi orwelovským Úřadem, jenž natolik bdí nad blahobytem všech obyvatel, že zakázal užívání zdraví škodlivých a omamných látek včetně nikotinu a alkoholu, ale také chilli, protože obsahuje jistou návykovou látku, a rigidně lpí na dodržování pohlavních rolí, což vede ke vzniku jakýchsi neměnných kast (Jádro slunce). Nebo jiná líčící soudobé Finsko uprostřed civilizačního rozkladu způsobeného prudkou změnou klimatu. Ekologické problémy si severští autoři obecně připouštějí mnohem více než třeba náš středoevropský region. Nejsou tedy pro ně čistě literární inspirací pro psaní dystopií, ale niterně prožívanou hrozbou.

Nepřehlédnutelná byla díla těch autorů, kteří tvořivě pracují se starými legendami a mýty a nově je interpretují, třeba tak, že dávné bájné bytosti zasazují do současného světa. Jako například Islanďan Sigurjón Birgir Sigurðsson (nar. 1962) alias Sjón (v překladu „Zrak“), který se zhlédl v punku, surrealismu a dadaismu, avšak promíchává je s islandskou tradicí. Tu pro něj představují ságy, mýty a příroda: „Naše generace se jako první snažila uvést surrealismus do všedního dne. Fyzická setkání se zázraky se odehrávají denně, když ráno vyjdeš z domu.“ Finka Johanna Sinisalo zase ve svém románu Ne před slunce západem konfrontuje současného hrdinu, mladého reklamního fotografa Mikaela, s trollem. Ovšem ne s oním tradičním obludným a zlým stvořením, nýbrž s opuštěným a nemocným trollím mládětem coby zástupcem (možná) ohroženého druhu, které zachrání a o něž se stará, přičemž troll zvolna nabírá síly, zatímco Mikael „propadá zvláštnímu druhu emoční závislosti“ a nakonec zřejmě navždy odchází do jakési trollí říše, „na stezku lesních duchů“.

Antické archetypy: Dídó, Iásón, Persefona
Přepracovávány přitom nejsou jen domácí tradice, ale také ty Skandinávii značně vzdálené, což by nás ovšem nemuselo překvapit už proto, že zřejmě nejslavnější moderní román tematizující starý Egypt na celém světě napsal Fin. U současných Seveřanů ale můžeme registrovat spíše intertextuální odkazy ke světu starého Řecka a Říma. V románu Múza z lodi Argó (Argóarflísin, česky 2016) zmíněný Sjón zasadil báji o Iásónovi a argonautech do rámcového příběhu poněkud zvláštního Islanďana Valdimara Haraldssona, jenž věří v nadřazenost nordické rasy, způsobenou pravidelnou konzumací ryb. Švédka Lotta Lundbergová zase k tematizaci dilematu, co je úkolem moderní ženy v současném světě, zvolila přirovnání k mýtu o Persefoně, která polovinu svého času tráví v podsvětí, jež lze vykládat jako temný svět vášní a tvořivosti, a druhou na zemi u Déméter, symbolu plodnosti a mateřství. Nor Jostein Gaarder (*1952) ve své knize Vita brevis dokonce přehodnocuje hned dva antické příběhy současně. Florie, zapuzená milenka vlivného filozofa a církevního učitele Aurelia Augustina, se v něm stylizuje do role nové Dídóny, opuštěné rekem Aeneem. Připomíná mu chvíle, kdy ještě býval jejím „hřebečkem“, nikoli neprávem mu vyčítá, že po svém obrácení začal přehlížet lidskou tělesnost a smyslnost. Smutně konstatuje, že tam, kde vše opanuje duch, bývá málo lásky. A vášnivě protestuje proti tomu, jak nedůstojně s ní jednal: podle ní nemáme právo zacházet s ostatními jako s nástrojem k dosažení jiného života, o němž najisto nic nevíme. Gaarder nepochybně patřil k jedné z hvězd veletrhu: podle některých hlasů právě úspěch jeho Sofiina světa otevřel severským autorům dveře k mezinárodnímu publiku. Na veletrhu mimo jiné mluvil o tom, jak by ji z dnešního hlediska poopravil: „Za prvé kdybych tehdy věděl, že bude přeložena do tolika jazyků, včetně neevropských, nepsal bych v ní pouze o evropské historii, ale také o čínské, indické a dalších. Za druhé když dnes románem listuji, nechápu, že jsem v části věnované současnosti zcela pominul jednu otázku, a to jak my lidé zvládneme v budoucnu zachovat na naší planetě podmínky k životu.“ Proto později napsal román Anna, který je vlastně dodatkem k Sofiinu světu.

Trocha historie
Opomenut nebyl ani oblíbený žánr historicky laděné severské literatury, o níž na besedě hovořili finská autorka Katja Kettu, autorka románu o porodní bábě odehrávajícího se během druhé světové války, či norsko-dánský autor Kim Leine, jenž ve své knize Proroci z fjordu věčnosti líčí drsné podmínky násilné kolonizace a christianizace Grónska. Pozornost byla věnována i již tradičně kvalitní severské literatuře pro děti, kterou reprezentoval již zmíněný Jostein Gaarder, ale také Norové J. L. Horst a Siri Pettersenová či švédský autor Ulf Stark. Skandinávie je již také region, který může být ostatním zemím Evropy vzorem v oblasti rovnoprávnosti žen. Otázku postavení ženy v moderní společnosti tematizují autorky Lotta Lundberg a Majgull Axelsson, některé momenty najdeme i u dánské povídkářky Dorthe Norsové.

Když napíšeš severské krimi a nikdo ho nepřeloží do jiného jazyka...
O slávu severských literatur se svojí Nobelovou cenou za literaturu přičinil rovněž básník Tomas Tranströmer (1931–2015). Bezprostředně nejsilnější byl ale patrně vliv kriminální trilogie Milénium. Ta podle Markéty Hejkalové celosvětově probudila „obrovskou vlnu zájmu o severskou krimi“ obecně, „lidé se pak začali víc zajímat i o ostatní skandinávskou literaturu a vůbec o Skandinávii“. Je to podle ní i díky tomu, že tyto příběhy jsou „zasazené do každodenního života, řeší se v nich nejen zločiny, ale i společenské problémy, jako je imigrace, drogy, postavení žen nebo politické manipulace“. V důsledku toho dnes podle – jen částečně ironického – výroku Dána Larse Husuma (*1974) platí, že „když napíšeš severské krimi a nikdo ho nepřeloží do jiného jazyka, znamená to, že jsi musela napsat už hodně špatnou detektivku“. I proto je docela pochopitelné, že jako další významné téma veletrhu byl zvolen „fenomén krimi“, a to v mnoha kontextech. Překvapivě z nich přitom vyčnívá například zmíněná spjatost s přírodou: podle nedávné rozhlasové debaty patří současní tvůrci ke generaci, která musela místo kostela v neděli povinně chodit na vycházky do přírody a nyní jí to „vracejí“ tím, že ji vykreslují jako místo temné, nebezpečné, vražedné.

Skutečné kriminální případy například rekapitulovali pracovníci Českého rozhlasu, uvádějící právě běžící 40dílný cyklus dokumentárních dramat Historie českého zločinu o dobrodružství české kriminalistiky od roku 1918 až do současnosti. O skutečných zločincích hovořil také psychopatolog Andrej Drbohlav (*1980). Autor knih o psychologii masových a sériových vrahů kritizoval publicitu, jíž se dokonaným vraždám dostává v médiích, protože inspiruje další potenciální vrahy, včetně internetového zveřejňování dopisů nechvalně proslulého vraha Anderse Behringa Breivika, v nichž oslovuje svoje budoucí následovníky. Drbohlav rovněž odsoudil seriály typu Dexter, v němž je hlavní hrdina krevní specialista pro oddělení vražd miamské policie a zároveň masový vrah, jenž likviduje podle vlastního mínění jedince ještě horší, než je on sám, na něž ovšem oficiální soudy nestačily. Toto dílo bohužel prokazatelně inspirovalo několik skutečných zločinců, kteří však přitom zabíjeli lidi zcela nevinné.

Detektivky kontra fantasy?
O detektivních příbězích debatovali i někteří čeští zástupci tohoto žánru. Například Iva Procházková razila názor, že dřívější vlnu fantasy dnes obecně vystřídala právě tato nová móda. U ní samotné byl prý obrat od dětské literatury k detektivkám daný odrůstáním jejích dětí. Ovšem i u Joanne Rowlingové můžeme registrovat odvrat od fantasy cyklu o Harrym Potterovi k detektivním románům, stejně jako u některých domácích autorů (např. Jiří Walker Procházka). Je ale možné dodat, že jisté detektivní prvky bylo možné sledovat i v sáze o Harrym Potterovi, a naopak detektivka je podle Procházkové především pohádka pro dospělé. Drbohlav totéž komentoval slovy, že fiktivní detektivky mají tak daleko ke skutečným zločinům a jejich vyšetřování, že podle něj jde více méně stále o fantasy...

Procházková a Michal Sýkora také poodkrývali problematiku televizních verzí svých děl. Někteří severští autoři krimi zase vysvětlovali, jak píší svoje knihy. Nor Jørn Lier Horst začíná psát nikoli ve Wordu, ale v excelové tabulce. V té si rozdělí základní role i to, kdo bude vrah. Yrsa Sigurðardóttir, pocházející z Islandu, jedné z nejbezpečnějších zemí světa, zase humorně líčila, jak svízelná či paradoxní je její společenská situace: „Moje romány učí čtenáře, jak by se u nás mohly páchat trestné činy. Pamatuji si jeden skutečný případ, kdy vyděrači dávali stvrzenku člověku, od kterého požadovali peníze. Takže píšu spíš o tom, co by se mohlo stát.“ Čímž se v jistém smyslu potvrzuje úvodní citát o dvojí severské realitě...

Město jako literární kulisa
Dalším oficiálním tématem veletrhu bylo město jako literární kulisa. Probírány byly soudobé „urban legends“ i města bez paměti: panelová sídliště i městské periferie, které jsou dnes pro autory jako Josef Straka často inspirativnější než turisty okupovaná centra. Josef Hrdlička a Jan Malura sledovali například literární historii toposu města, které se podle Malury v raném novověku rozpadalo na protiklad uzavřeného uspořádaného prostoru na straně jedné a místa úpadku a hříchu na straně druhé. Miloš Urban si postěžoval na segwaye, zběsile se pohybující v centru města. Při jeho plamenných slovech o tom, že při jejich spatření se mu otevírá kudla v kapse, jako by divák mohl letmo zahlédnout prazáklady onoho zápalu, který žene fiktivní postavy jeho próz k násilným činům, jež mají mstít nepravosti páchané na tváři staré Prahy či přírody. Františka Vrbenská zase v debatě o urban fantasy mluvila o duchu města, který může být zosobněn i v určité konkrétní postavě procházející městskými prostory (a před časem prý tajemně zachycené na fotografiích).

Nakladatelské výroční ceny
fotoVeletrh je pro mnohé lidi z nakladatelské či literární branže pravidelná příležitost, jak se třeba jen jednou za rok potkat s některými kolegy. Ale stejně tak je pro nakladatele vhodnou příležitostí k bilancování a k vyzdvižení jejich vybraných titulů. Kupříkladu Vyšehrad v Holešovicích uděloval Výroční ceny za rok 2015. Ty byly zcela zaslouženě předány mimo jiné Martinu C. Putnovi za výbornou knihu Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity a Evě Večerkové za publikaci Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře.

Mladá fronta informovala, že jejich udělování výročních cen se uskutečnilo „v měsíci 71. výročí založení vydavatelství“. V kategorii původní české prózy zvítězila Iva Pekárková s knihou Pečená zebra, rozvíjející příběhy českých žen a dívek, které třeba přechodně „podlehly fluidu černochů pobývajících v české kotlině“. Nejprodávanější knihou pak byla vyhlášena publikace tematicky spřízněná s tou předchozí, Sexy strategie od Sylvy Lauerové. Ta uklidňuje ženy trpící nespokojeností s vlastním tělem tím, že před sexem mají muži vypnuté „čidlo zodpovědné za estetiku“. A dále čtenářkám poskytuje přehled základních mužských typů a dává příležitost zamyslet se nad tím, zda náhodou nežijí se „svalovcem tupým“, „tlučhubcem neschopným“, „smrdutcem zavalitým“ nebo „spořičem drastickým“. Pro výše zmíněného Aurelia Augustina jsem v ní ale žádnou vhodnou kolonku nenašel, i když Gaarder by jej možná jej chtěl vidět jako křížence „samoráda samolibého“ s „křečounem brunátným“.

Kulaté jubileum letos slavilo nakladatelství Academia. Jejich ceny ale byly předány už o měsíc dříve: 11. dubna bylo mimo jiné vyhlášeno, že v kategorii původní vědecká nebo populárně naučná práce zvítězila publikace V obecném zájmu a v kategorii slovník nebo encyklopedická publikace porota ocenila Archeologický atlas Čech.

Letošní veletrh podle ředitelky společnosti Svět knihy Dany Kalinové navštívil rekordní počet návštěvníků. Tato žena, která si podle Pravomila Nováka, místopředsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, získala v mezinárodním kontextu nemalou autoritu, ovšem svůj post brzy opustí. Příští veletrh už se tedy bude zřejmě konat pod taktovkou nového ředitele, který vzejde jako vítěz z výběrového řízení. Doufejme, že i příští veletrh bude alespoň tak dobrý jako ten letošní a že bude přispívat k tomu, aby se u nás význam přiznávaný knihám a jejich celospolečenská podpora začaly alespoň vzdáleně přibližovat situaci ve Skandinávii.

 

© Jan Lukavec

Foto ©  #ReadNordic; nakladatelství Vyšehrad

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1913x

Inzerce
Inzerce
Inzerce