Evropská detektivka (in LN)

Evropská detektivka (in LN)

přehled krimi

Evropská literární detektivka zažívá v posledních letech zřejmě nejlepší období své existence. Na kontinentě se objevuje mnoho zajímavých, rozmanitých a dobře napsaných románů a na vědomí je začala brát také dosud dominantní a do sebe zahleděná anglosaská scéna.

Euro noir

Evropská literární detektivka zažívá v posledních letech zřejmě nejlepší období své existence. Nejenže se objevuje mnoho zajímavých, rozmanitých a dobře napsaných románů, ale na vědomí je začala brát také dosud dominantní a do sebe zahleděná anglosaská scéna. Čím je to způsobeno a co z toho mají čeští čtenáři?

Hned na začátku je nutno přiznat, že tím, komu by měla většina evropských autorů děkovat, byl Stieg Larsson. Právě jeho trilogie Milénium byla průlomová, právě ona otevřela cestu nejprve jeho skandinávským kolegům a pak také dalším „exotům“ z evropského kontinentu do Velké Británie a USA a pak rychle i do celého světa. Důvody, proč právě Larssonovy romány zaznamenaly tak velký čtenářský úspěch, hledají mnozí teoretici i nakladatelé a jejich úvahy se ubírají dvěma směry. První upozorňuje na to, že úvodní (a nejlepší) Larssonův román byl v žánru kriminálního thrilleru inovativní v tom, s jakou vážností a jak detailně se na půdorysu detektivky pokusil zachytit některé obecné jevy, které v současné euroamerické společnosti ohrožují zákonnost a demokracii: především sílící vliv velkého byznysu, jenž prorůstá do politiky i médií. Autor, sám investigativní novinář, tu pokračoval v dlouhé tradici romanopisců, kteří glorifikují novinářskou profesi, zároveň však propojoval pátrání novinářské s policejním, nedělal z policistů úplné hlupáky, jako to také občas v thrillerech bývá. Budil zdání reálného světa, kde se všichni chovají racionálně, přiměřeně svému statusu a povaze.

Druhý a zřejmě pádnější důvod popularity spočívá v jedné ze dvou hlavních postav. Zatímco novinář Mikael Blomkvist není v detektivním žánru typově nikterak výjimečný, jeho unikavá pomocnice Lisbeth Salanderová byla čímsi novým a osvěžujícím, co přivábilo pozornost také mladších žen a dívek, které do té doby staromódní detektivky ani příliš akční thrillery zas tolik nečetly, přičemž nakladatelé po celém světě dobře vědí, že mezi čtenáři beletrie výrazně převažují ženy (muži čtou spíše literaturu faktu). Svobodomyslná dívka, která ohromovala dovednostmi v informačních technologiích, s nikým se nepárala a dokázala to natřít hned několika obzvláště nebezpečným či přinejmenším velmi nesympatickým padouchům (přechytračit je, zruinovat i zbít), rychle přivábila pozornost čtenářek, kterým nikterak nevadila její komiksově superhrdinská podstata.

Armáda úspěšných
Larssonův mezinárodní úspěch byl mimořádný, a protože autor už zemřel, a nemohl tedy psát další pokračování (do toho se až loni pustil jeho krajan David Lagercrantz), zaměřila se pozornost zahraničních nakladatelů na další autory ze Skandinávie, tedy oblasti proslulé svou tolerancí, bezpečím a blahobytem, která se ovšem v prózách tamních spisovatelů mění v pochmurné místo s hnusným počasím, balkánskými a ruskými (případně postsovětskými) gangy, úchylnými masovými vrahy, násilnickými manželi, náboženskými fanatiky, nacisty a rasisty a nepolepšitelnými alkoholiky. A Skandinávie měla co nabídnout, protože literatura se tu (na rozdíl od Česka) těší velké společenské vážnosti a podpoře. A už před Larssonem se mezinárodního věhlasu dočkala nejprve v 60. a 70. letech série švédských spisovatelů Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa s komisařem Martinem Beckem, v letech devadesátých pak uspěl jejich krajan Henning Mankell s komisařem Wallanderem nejprve v Německu a posléze i v Británii, na počátku 21. století už měla v angličtině tři romány Norka Karin Fossumová, o něco menší hvězdou byl Islanďan Arnaldur Indriðasson. V době, kdy vyšly Larssonovy romány (2005-7), už měli hned několik publikovaných románů Jo Nesbø, Asa Larssonová, Camilla Läckbergová, Leena Lehtolainenová, Liza Marklundová či Håkan Nesser, zatím však bez většího mezinárodního ohlasu. Naopak s čerstvou vlnou zájmu doma i v zahraničí se svezli manželé Ahndorilovi, kteří začali psát (dosti pokleslé) thrillery pod jménem Lars Kepler, Dán Jussi Adler-Olssen, který nikterak nevybočující procedurální krimi oživil trochu tajemným syrským policistou Asadem a sledováním myšlenkových pochodů stresovaných obětí (a někdy vrahů zároveň), a další a další autoři lepší i horší, kteří se vymezovali místně (jako Švéd Johan Theorin, který děj tří románů umístil na ostrov Öland, v létě zaplněný turisty, v zimě naopak prázdný a nepřívětivý), genderově (Mons Kallentoft s komisařkou Malin Forsovou, která slyší i hlasy mrtvých) nebo subžánrově (trojice technothrillerů Švéda Anderse de la Motteho). Ukazuje se, že nálepka skandinávské nebo severské krimi, která poutá zákazníky v českých i světových knihkupectvích, nenabízí nic moc specifického: díla nápaditá i konfekční, překvapivá hlavně v počtu a pestrosti.

Francouzi v Laponsku a Mongolsku
Ve stínu Skandinávie se tak ocitly některé tradiční velmoci kriminálního žánru, především Francie. Ta má dlouhou tradici detektivního žánru a v poválečných letech zde rozkvetla široká scéna jak autorů jednoduchých gangsterek, které dnes připomínají hlavně jejich filmové adaptace od Jeana Pierra Melvillea či Henriho Verneuila, tak spisovatelů rafinovanějších od dvojice Boileau-Narcejac (podle jejichž románu natočil Alfred Hitchcock Vertigo) po Sébastiena Japrisota. A samozřejmě hvězda (Belgičana) Georgese Simenona. Dnes již mezi frankofonními spisovateli Simenonův mezinárodní věhlas nikdo nemá, mezi znalci se mu blíží jedině Frédérique Audoin-Rouzeauová, která publikuje pod pseudonymem Fred Vargas. Ta se k Simenonovi ostatně zřetelně hlásí, byť oproti jeho civilním příběhům ve svých románech splétá mytologické až strašidelné motivy; vždy jsou ale racionálně vysvětleny. Například poslední do češtiny přeložený román Kavalkáda mrtvých začíná kapitolou, která by klidně mohla figurovat mezi povídkami s Maigretem: autorčin komisař Adamsberg tu v chytře vedeném rozhovoru do konce kapitoly odhalí pachatele jedné rodinné vraždy. Podobně jako Simenon posunuje „Vargaska“ děj kupředu svižnými dialogy a skupina policistů kolem Adamsberga působí mile domáckým dojmem – což neznamená, že jim v cestě nestojí zločinci nanejvýš rafinovaní a brutální; a zápletky bývají velmi tajuplné. Ve světě, včetně toho anglosaského, sbírá autorka mnohá ocenění, českých čtenářů však o ní ví spíše málo, možná i proto, že její díla vycházejí v malém nakladatelství Garamond.

Podobně utajený je před českými čtenáři také další významný francouzský autor Jean-Claude Izzo, jehož Marseilleskou trilogii (zatím romány Totální chaos a Chourmo) vydává jiné malé nakladatelství – fra. Jeho inspektora Fabia Montaleho znají spíše televizní diváci: v nepříliš podařené minisérii jej hrál stárnoucí Alan Delon. Nažehlená televizní verze bohužel zcela pominula to podstatné z Izzových krimirománů – zaujetí multietnickým koloritem města Marseille a také sociální angažovanost; Izzo bývá považován za pokračovatele proudu néo-polar, který v sedmdesátých letech vnesl do kriminálního žánru prvky jako sociální nerovnost, politická korupce, rasismus, koloniální vlivy či předměstí plná chudých Francouzů i přistěhovalců. Tedy takové, s jakými nyní slaví úspěchy Seveřané.

Multietnická čtvrť tentokrát v Paříži je dějištěm románů nonkonformního romanopisce Daniela Pennaca: sedm románů o svérázném vyšetřovateli Benjaminu Malausséneovi a jeho rozvětvené rodině, která se mu do případů ustavičně plete, je málo vídanou ukázkou inteligentní a vynalézavé humoristické krimi. Dalším výrazným Francouzem v detektivním žánru je Pierre Lemaitre, jeden z mála žánrových spisovatelů, který (za historický román Na shledanou tam nahoře) v roce 2013 získal nejvýznamnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt. Předtím publikoval tetralogii s komisařem Verhoevenem, jejíž chytře komponované romány se vyznačují překvapivými výměnami rolí (například v románu Alex se z původní oběti stane hlavní zločinec) a obecně relativizací dobra a zla, zákonného a zločinného jednání. U dalších mezinárodně úspěšných francouzských detektivkářů lze mimochodem pozorovat jeden neobvyklý trend: umisťují své příběhy do zahraničí. A to převážně do zemí dosti exotických - od Laponska (Poslední Laponec Oliviera Truca) přes Mongolsko (Jerúldelger od Iana Manooka) až po Jihoafrickou republiku (Zulu od Caryla Féreyho).

Německá vražda krumpáčem
Doma nezůstávají ani němečtí tvůrci. Momentálně největší mladá hvězda detektivního žánru, i v zahraničí překládaný a ceněný třiačtyřicetiletý Jan Costin Wagner, umístila děj svých psychologických detektivek do Finska, kde je vyšetřuje komisař Kimmo Joenta, vzpamatovávající se ze smrti manželky. Wagnerovy průlomové romány Ledový měsíc a Mlčení mají komorní melancholickou atmosféru a soustředí se na vnitřní běsy hrdinů – ať to jsou komisařovy neodbytné vzpomínky na manželku, či výčitky svědomí muže, který se kdysi dopustil náhodného a nepotrestaného zločinu. Autor přitom padouchy na rozdíl od svých horších kolegů neukazuje jako hrozivá monstra, ale jako sousedy odvedle, nenápadné, na první pohled průměrné bytosti. Wagner je jedním z nejmladších, ne však jediným příkladem oživení detektivkářské tvorby v Německu, které dlouho platilo především za velkého konzumenta zahraničních knih. Na ojedinělý věhlas klasika Friedricha Dürrenmatta se pokusil navázat už koncem osmdesátých let profesor práva Bernhard Schlink, který v letech 1987, 1988 a 1992 publikoval tři detektivky s komisařem Gerhardem Selbem, jejichž motivy sahaly až do nacistické minulosti. Mezinárodním bestsellerem se však stal až Schlinkův nekriminální román Předčítač (1995) a Schlink se k detetivce už vrátil jen románem Selbova vražda v roce 2001.

V té době, podobně jako ve Francii, úspěšně publikovali autoři, kteří do německého krimirománu vnášeli sociální témata a levicovou společenskou kritiku (nejpilnější je Horst Bosetzky, dále například Michael Molsner), za hranice však pronikali jen sporadicky. Podobně se ani jiným úspěšným německým autorům (Charlotte Linková, která své příběhy s oblibou umisťuje do Anglie, Jakob Arjouni s vyšetřovatelem tureckého původu) dlouho nedařilo zahraniční nakladatele zaujmout.

Ale opět pomohl švédský úspěch, a když Anna Maria Schenkelová v roce 2006 vydala hororově laděnou venkovskou krimi Jedlová samota, v níž čtenář sleduje děj pohledem brutálního vraha, který krumpáčem vybil celou rodinu na osamělém statku, čtenáři v Německu i zahraničí už byli přístupnější – a následovaly kritické ovace i vysoké prodeje; kromě Česka, kde český překlad z Nakladatelství Lidové noviny nespravedlivě zapadl a od té doby už NLN autorce další nevydalo. Severské vlny využil i spisovatel Matthias Altenburg, který pod pseudonymem Jan Seghers začal od roku 2006 psát temné procedurální romány s nesmlouvavým komisařem Marthalerem, či rakouský dětský psychiatr Paulus Hochgatterer, který ve svých krimirománech Sladkost života a Dům s matracemi sleduje téma zneužívání dětí.

Španělsko a Itálie, země neznámé
I v ostatních evropských zemích se píšou dobré a mezinárodně úspěšné detektivky, jen jsou jen málokdy k dispozici také v českých překladech. Opomíjeno je především Španělsko: nakladatelství MOBA sice v letech 2009 a 2010 vydalo čtyři romány tamní hvězdy Alicie Giménez-Bartlettové, ale u toho už zůstalo a dnes se dají sehnat za výprodejové ceny. Bez velkého zájmu tu vycházely romány Artura Péréze-Reverta, populárního autora žánru spekulativního thrilleru, který o pár let později proslavil Dan Brown. Nakladatelství Host vydalo Pláž utonulých od Dominga Villara, který se prosazuje v Německu. Ale nikdy tu nevyšlo nic od Manuela Vásqueze Montalbána, jehož barcelonský detektiv Pepe Carvalho se slabostí pro gastronomii a literaturu si v průběhu třiceti let od roku 1974 získal četné čtenáře jak ve španělsky mluvících zemích, tak v Itálii, Německu nebo Švédsku. Ani od jiného sběratele španělských žánrových cen Eugenia Fuentese.

O moc lépe na tom v Česku nejsou ani italští detektivkáři. Od tamní největší hvězdy (posílené i televizními adaptacemi) Andrey Camilleriho vydala Paseka jen dva romány Tvar vody (2002) a Hliněný pes (2004). Mezinárodně úspěšné autory Roberta Saviana (Gomorra) či postsovětského imigranta Nikolaie Lilina (Sibiřská výchova), jejichž knihy tu (také u Paseky) vyšly, za romanopisce považovat nelze, jejich knihy se pohybují na pomezí publicistiky a beletrie a vycházejí z jejich zážitků a sběru dat. Takže zbývá jen bývalý protimafiánský žalobce Gianrico Carofiglio, jehož bestseller Nevědomý svědek (advokát hájí senegalského plážového prodejce nespravedlivě obviněného z vraždy devítiletého chlapce) i melancholičtější volné pokračování Přechodné dokonalosti vydalo nakladatelství Host.

Drsný rada Vacátko
Zato si čeští nakladatelé všímají detektivní tvorby ve slovanských jazycích. V posledních letech se objevilo několik výrazných polských autorů. Marek Krajewski vydal první retrokrimi z meziválečné Vratislavi Smrt v Breslau v roce 1999 a od té doby si série s kriminálním radou Eberhardem Morckem získala nadšené příznivce v Polsku i v zahraničí (přeložena byla do 18 jazyků). Na rozdíl od českého rady Vacátka to není žádná selanka a spíše to připomíná americkou drsnou školu: s realisticky pojatými gangstery a prostitutkami, šokujícími výslechovými metodami a brutalitou vražd. Česky ovšem z celkem rozsáhlého Krajewského díla vyšly jen první tři romány (mazitím vydané i v Anglii a USA), přičemž naposledy Přízraky v Breslau už v roce 2010. Lépe se u nás daří Zygmuntu Miłoszewskému, který případy prokurátora Szackého zasadil do postkomunistického Polska ne nepodobného české realitě. První případ Zapletení si vražednou zápletku sice vypůjčil od Agathy Christie, jinak je ale román ve všech směrech současný, včetně relativizace hlavního hrdiny: v poslední třetině románu Szacki narazí na partu bývalých estébáků, kteří spokojeně podnikají a ze všeho nejméně touží po tom, aby se někdo šťoural v jejich minulosti. Prokurátorovi to dají najevo nejprve mírně, a když to nepomůže, tak přitvrdí. A – světě div se – Szacki se tu navzdory všem stereotypům o hrdinném detektivovi, který jde za pravdou bez ohledu na to, jaké to pro něj může mít následky, zachová zbaběle. Přesněji řečeno – zbaběle právě jen z pohledu toho, co očekáváme od literární postavy. Tenhle krutý realistický moment patří v knize k nejlepším. Miloszewski byl za Zapletení (a následně i za další díl volné trilogie s prokurátorem Szackým nazvaný Zrnko pravdy) nominován na cenu Prix de Polar Européen, kterou francouzský deník Le Soir uděluje ve francouzštině vydaným knihám od roku 2003.

O něco méně než polské se ve světě i u nás prosazují detektivky ruské. Globálně suverénně nejpopulárnější je série prozatím patnácti historických detektivek od Borise Akunina, jejichž hrdina Erast Fandorin působí nejprve ve službách carské policie a diplomacie, než se osamostatní jako soukromý detektiv. Inteligentní, postmodernou ovlivněné příběhy se odehrávají v druhé polovině 19. století a cíleně mívají různé formáty – od klasické whodunitky k dobrodružným, politickým a špionážním variacím. Česky vyšlo v nakladatelství Albatros jen prvních pět románů, poslední v roce 2007.

Aktuální hvězdou nejen v Rusku, ale i za jeho hranicemi je díky psychothrilleru Motýlí kůže Sergej Kuzněcov: rusky vyšel v roce 2005 a jeho mladí moskevští hrdinové i téma (kniha sleduje osudy několika postav včetně sadistického sériového vraha žen, online novinářky se zálibou v masochistickém sexu či mladé matky samoživitelky) vzbudily v Rusku značnou pozornost; předloni vyšel v USA a ohlas také neměl špatný.

Evropských autorů, kteří se prosazují mezinárodně, stále přibývá, vedle přihrádky nordic noir už mají knihkupci i euro noir. Jen Češi mezi nimi stále chybějí, navzdory tomu, že úroveň české detektivky v poslední době se jmény Michala Sýkory, Martina Goffy, Michaely Klevisové či Štěpána Kopřivy stoupá. Ale překladu (v USA) se v nedávné době dočkala jen Nevina aneb Vražda v Příkré ulici, solitérní próza pozapomenuté exulantky Hedy Kovályové, odehrávající se v 50. letech a poprvé publikovaná už v roce 1985.

© Pavel Mandys
zkrácená verze vyšla v LN 15. 1. 2016
na iLiteratura se souhlasem redakce LN a autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2805x

Inzerce
Inzerce
Inzerce