Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

Putna, Martin C.
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

recenze náboženství

Z jakého důvodu se kníže Vladimír, jehož lákalo mnohoženství, nakonec nepřiklonil k islámu? A co mají společného „jurodiví“ a skupina Pussy Riot? Odpovědi na tyto otázky čtenář najde v nové Putnově knize. Jednotlivé významné události se v ní opakovaně vracejí, vždy nově nasvíceny. Jeho líčení kulturně-náboženských dějin Ruska je mnohovrstevnaté, ale rovněž vášnivé a osobně zaujaté.

Putna o Rusku: mnohovrstevnatě i vášnivě
Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Vyšehrad, Praha, 2014, 336 s.

Z jakého důvodu se kníže Vladimír, jehož lákalo mnohoženství, nakonec nepřiklonil k islámu? Který panovník prohlásil, že jeho úmyslem „naprosto není“ obsadit Krym, ale to, aby zůstal „navždy nezávislý“, načež po nemnoha letech následovala jeho anexe? A který český vědec už před řadou let prorocky předpověděl nedávné obsazení poloostrova? Znáte spisovatele Mykolu Hohola? Co to znamená, že polská „odplata“ Rusku byla umělecká? A co mají společného „jurodiví“ a skupina Pussy Riot? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky čtenář najde v nové knize literárního historika Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity.

Autor v ní nepostupuje jako třeba Orlando Figes v publikaci Natašin tanec: kulturní dějiny Ruska, tedy chronologickým způsobem. Upřednostňuje naopak tematický přístup: jednotlivé kapitoly nesou názvy jako Vikingská Rus a germánská kultura, Židovská Rus, nebo dokonce Katolická Rus. Až v rámci těchto kapitol pak uplatňuje chronologický princip a sleduje v nich daný motiv od jeho počátků až do současnosti či nedávné minulosti. Jednotlivé významné události či osobnosti se tak v knize několikrát vracejí, vždy nově a jinak nasvíceny, interpretovány v novém kontextu – podobně jako slavný Chazarský slovník Milorada Paviće líčí historii tohoto etnika z několika velmi odlišných hledisek. Jestliže se přitom u Paviće prolínají tři interpretační perspektivy, křesťanská, židovská a muslimská (pokud nepočítáme ještě samostatné výtisky pro muže a pro ženy), u Putny nacházíme těchto perspektiv dokonce devatenáct. I díky tomuto vynalézavému způsobu výkladu je jeho líčení kulturně-náboženských dějin Ruska plastické, pestré a skutečně mnohovrstevnaté.

Putna zdůrazňuje, že v dějinách neexistovalo jen jedno Rusko s jednotnou, neměn­nou identitou. Naopak, registruje několik různých formací s „odlišnými regionálními centry a s odlišným kulturním směřováním: Kyjevská Rus, Novgorodská Rus, Litevská Rus, Moskevská Rus, Ukrajina-Rus a Bílá Rus“ a k tomu exilové „Rusko mimo Rusko“. Samo slovo „ruský“ nabývalo roz­ličných, navzájem protikladných významů. Podle Putny se „obvykle ztotožňuje s ději­nami moskevského státu a jeho imperiálních dědiců až po SSSR a po říši Putinovu, ale to zjednodušení. Teprve pochopení plu­rality různých Rusí umožňuje pochopit mnohoznačnost a protikladnost toho, co lze nazývat ,ruskostí‘.“ V dějinách dále podle autora neexistovala jednoduchá identifikace „ruskosti“ s pravoslavím: „Jednak samo pravoslaví nebylo co do kulturních forem až tak neměnné. A jednak k ruským kulturním dějinám neméně patří i kontakty s římským katolicismem a s protestantismem, kolektivní církevní unie (uniatství neboli řeckokatolická církev), indivi­duální pokusy o unii mezi dvojí církevní identitou, různé formy domácí ,heterodoxie‘ od pravoslavného starověrectví po radikální ,sektářství‘, blouznivectví a bohohledačství, a neméně i judaismus či esoterika. Ruské kultuře nedává dynamiku trvalá jednota pravoslaví – ale naopak nábo­ženská pluralita.“ A co především, podle autora „v dějinách neexistovala etnická jednota ruské kultury. Rus­kou kulturu spoluvytvářela skandinávská dynastie Rurikovců, finské šamanství, byzantské pravoslaví, bulharské apokryfy, mongolské vojen­ské a administrativní formy i rodiny tatarských válečníků mísící se s rodinami ruských bojarů, němečtí intelektuálové a důstojníci z doby­tého Pobaltí i z vlastního Německa, polští intelektuálové a důstojníci z ,trojmo rozděleného‘ Polska, a samozřejmě Židé. Navíc svůj nárok na nemalý podíl z toho, co se v obvyklém ruském vidění vlastních dějin jeví jako etnicky ruské, vznášejí hlasitěji Ukrajinci a tišeji Bělorusové. Jednota toho všeho je pravdivá jen na rovině ruštiny jako společného kulturního jazyka, vytvářejícího samostatný civilizační okruh. A i to jen s vědomím, že až do Petrových reforem byla kulturním jazykem tohoto okruhu mírně modernizovaná církevní slovanština, za jejíž dědičku lze ruštinu pokládat; a s neopomíjením dočasné kulturní dominance jazyků jiných, zvláště francouzštiny.“

Putna v knize navazuje na svoje dějiny katolické literatury. V jejich rámci vyčlenil tři samostatné proudy jako tři odlišné reakce na sekularizaci: „katolický reformis­mus“ – „katolická restaurace“ – „katolická romantika“. Jejich obdobu se snaží identifikovat také v ruském prostředí. Tvrdí tedy, že „celou galerii géniů, spisovatelů jako Gogol, Tolstoj či Dostojevskij a náboženských mysli­telů jako Rozanov, Berďajev či Sergij Bulgakov je možno i nutno chá­pat také kontextuálně, jako analogii k moderní katolické kultuře západní Evropy“. Podle Putny je „možné i nutné“ mluvit také o „pravoslavném reformismu“, „pravoslavné restauraci“ a „pravoslavné romantice“ jakožto o širších proudech, které se v dílech a názorech jmenovaných tvůrců potkávají a utkávají. A nachází i další analogie k západním náboženským směrům: u staroobřadců 19. století shledává paralelu k protestantské etice kapitalismu, u teologa a kněze Alexandra Vladimiroviče Meně (1935–1990) pokus o liturgickou reformu srovnatelnou s tou zavedenou druhým vatikánským koncilem v katolické církvi.

Ačkoli Putnovou dávnou motivací ke studiu rusistiky rozhodně nebyla láska k našim „východním bratrům“, spíše naopak, v recenzovaných Obrazech se o ruské kultuře vyjadřuje místy i vlídně a projevuje v jednotlivostech i celkem vstřícný přístup, zvláště k některým jejím vybraným segmentům. Častěji ovšem kousavě píše o temných stránkách ruského civilizačního vývoje, které vyvozuje už z toho, že se byzantští misionáři o další vzdělání nově pokřtěného národa nestarali. Mělo to odpovídat byzantskému pocitu výlučnosti, která „vlastně spíš pochybuje, zda je možné udělat z barbara křesťana“. S nemalým znechucením referuje o podivných projevech ruské lidové zbožnosti nebo o „otřesné teologické nevzdělanosti” tamních duchovních, kteří často až fanaticky lpěli pouze na vnějším rituálu, jako by to byl spíše magický obřad, u kterého by jakákoli změna rušila jeho účinek. Zde ovšem můžeme kriticky namítnout, jestli zde Putna – ač profesor kulturní a sociální antropologie – trochu nepodceňuje obecný význam rituálů, symbolů a symboličnosti pro fungování každé komunity, nejen té ruské. G. K. Chesterton, který mimochodem Rusko upřímně nesnášel, jejich důležitost pěkně formuloval i v souvislosti se západní Evropou: „Kdyby bylo došlo v nauce třeba jen k malému omylu, mohlo to podstatně ohrozit lidské blaho. Špatně formulovaná věta o smyslu symbolů by byla zničila všechny nejlepší svobody v Evropě. Nedopatření v definicích by bylo zamezilo všem tancům nebo rozbilo všechna velikonoční vajíčka.“ Zvláštní je případ Slova o pluku Igorově. Autor nechává otevřenou otázku jeho pravosti a neoznačuje tento text jednoznačně za falzum, alespoň podle anglické Wikipedie se dnes ale odborníci přiklánějí na stranu autentičnosti památky, a Putnova interpretace by tedy mohla být označena za mírně tendenční.

K ruské literatuře přistupuje Putna diferencovaně, některé spisovatele hodnotí přísněji, než je obvyklé, jiné vyzvedává. Například Fjodor Michajlovič Dostojevskij je v knize možná nejcitovanějším autorem – představen je jako nepřítel Poláků, analytik mysli revolucionáře atd. Putna ovšem nezastírá, že zrovna tento umělec si jeho čtenářské srdce nezískal. Přednost dává například Nikolaji Gogolovi: zatímco ten duševní hlubiny a běsy přímo ukazuje, Dostojevskij o nich podle Putny především „dlouze mluví“. A slavnou Turgeněvovu „živou nebožku“ Lukerju dává Putna za příklad hrdinkám Dostojevského, protože na rozdíl od nich „postrádá prvky hysterie“.

Autor hutně shrnuje i českou historii fascinace Ruskem. Ostatně sám před časem vydal komentovanou Slávy dceru, jeden z největších plodů českého panslavismu. Jestliže o Jánu Kollárovi psal ještě s citlivým vhledem, o jeho pozdějších českých ideových následovnících, kteří mohli být poučeni o četných negativních rysech carského – a později sovětského – režimu, ale zavírali před nimi oči, už se vyjadřuje s mnohem menším porozuměním. Nikoli neprávem jim dává za vinu, že naše země vytrhovali ze středoevropského kontextu a stávali se „pomocníky ruského imperialismu“.

S neskrývaným nepřátelstvím pak Putna pojednává o současném ruském politickém režimu, jehož ideologické kořeny trpělivě stopuje hluboko do minulosti. Podle něj se v devadesátých letech zformoval a během nultých let se vlády nad společností ujal proud, který svérázně „kombinuje dis­kursy“ donedávna navenek neslučitelné: „Jde o proud, ve kterém se spojilo pravoslaví ve své konzer­vativní, obřadnicko-třetiřímské moskevsko-restaurační linii s postkomunistickými strukturami a s dalšími ideovými proudy, jako je eurasijské dovolávání se asijských kořenů Moskvy v tradici Lva Gumiljova, esoterické vzývání pohanského ruského dávnověku v tradici Nikolaje Rericha, antisemitské vymítání židovské a jakékoliv jiné ,jinakosti‘, panslavistické proklínání hni­jící Evropy v duchu Danilevského a Leonťjeva, ale i pravo­slavně romantické oslavování duchovní proměny a návratu ke Kristu, jež nabídl Gulag, v tradici Alexandra Solženicyna.“

A proti tomuto Rusku se Putna vášnivě zastává všech „disidentů“ ruské historie. A také slovně bojuje za věc současné Ukrajiny, nikoli jejích konkrétních politických představitelů s jejich mocenskými a ekonomickými zájmy, ale spíše „Ukrajiny“ jako principu, který prochází napříč jednotlivými dějinnými obdobími: „Ukrajina totiž není jen tak jedna z ,postso­větských republik‘. Ukrajina je víc než jen Ukrajina. Ukrajina je (spolu)dědicem evropského státu jménem Kyjevská Rus, dědicem Haličské Rusi a Litevské Rusi, nepřímo pak i dědicem Novgorodské Rusi – dědicem celého onoho ,západního‘ Ruska, které ukazovalo, že ,ruskost‘ nemusí být spojena jen s triádou ,samoděržaví, pravoslaví, národ­nost‘. Že ,ruskost‘ může být pravoslavná – ale nemusí kvůli tomu být autoritářská, xenofobní a antiintelektuální. Že ,ruskost‘ může pozitivně komunikovat s evropskými kulturními proudy. Ukrajina je věru víc než jen Ukrajina. Ukrajina dnes představuje i naději pro sousední Bělorusko, i útočiště pro demokraticky smýšlející exulanty z Putinova Ruska, kteří na Ukrajině budují nové, alternativní ,Rusko mimo Rusko‘. Ukrajina představuje velmi vzdálenou naději i pro samotné Rusko.“

Na to, že Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity pojednávají o tak rozsáhlé zemi (přesněji řečeno o té ze všech nejrozsáhlejší), by možná leckdo řekl, že jsou až překvapivě stručné a leccos v nich chybí. Více by se dalo jistě napsat třeba o pohanských kultech v současném Rusku, které se propojují například s tamní fantasy literaturou . Nebo o soudobé ruské kulturní scéně. Dále v Obrazech kupříkladu scházejí jména dvou (i na Západě) velmi vlivných ruských vědců, kteří o duchovním vývoji Ruska napsali mnoho podnětného: Jurij Michajlovič Lotman a Michail Michajlovič Bachtin, i když třeba texty sémiotika Borise Andrejeviče Uspenského nebo autora knihy Smích staré Rusi Aleksandra Michajloviče Pančenka zmíněny jsou. Přitom pluralistický obraz Ruska, který Putna předkládá, by se dal označit právě v Bachtinově duchu jako dialogický. Skeptik by se navíc asi zeptal, zda není kniha „dialogická“ až příliš a zda vyčleněním tolika kapitol trochu uměle neodděluje jevy, které spolu úzce souvisí. Takže například slavné verše Alexandra Bloka „Ano, jsme Skytové, ano, jsme Asiaté!“ recenzent našel v trochu jiné kapitole, než kde by je nejspíš očekával.

Kniha je psána s velkou erudicí, ale také s osobním zaujetím, stejným, s jakým její autor vedl související televizní rozhovor. Ten ovšem ukázal i to, že snaha o mediální prezentaci a formulování složitějších kulturněhistorických myšlenek – tváří v tvář televiznímu moderátorovi chrlícímu otázky někdy jen málo související s tématem – vyznívá rozpačitě či neúspěšně1. (Ostatně o dnešním Rusku Putna konstatuje, že si v něm knihy „může psát, kdo chce a o čem chce. Avšak je to proto, že Puti­nův režim správně pochopil, že v dnešní době jde o knihy mnohem méně než v časech Radiščevových i Solženicynových. Že dnes jde mnohem víc o masová média, o rychlé zprávy a o vizualitu.“ Což zřejmě neplatí jen o Rusku.) I když samozřejmě neexistuje žádný „objektivní“ historický přístup, skeptik by asi namítl, že by recenzovanému dílu prospělo, kdyby se Putna dokázal více držet zásady „sine ira et studio“, jakkoli to je v současné době (fakticky válečného stavu na Ukrajině) obtížné či skoro nemožné. Na jedné straně autor bude, případně už je – podle autora recenze nespravedlivě – obviňován, že vychází vstříc „společenské objednávce“ a většinovému názoru dnešních veřejnoprávních médií, řekněme postojům, které v Českém rozhlasu zastává Libor Dvořák. Na straně druhé může být oceňován za obhajobu myšlenek, které jsou zase menšinové v celku české společnosti. Každopádně ať už si čtenář o jeho knize bude myslet cokoli a bude ji považovat za vyváženou či „protiruskou“, mohla by prohloubit českou debatu o současné podobě Ruska i Ukrajiny a o dlouhodobých příčinách současného stavu. Otázkou ale je, ke kolika čtenářům se Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity – vzhledem k tomu, jak (pro mnohé) kontroverzní osoba je napsala – vůbec dostanou a co dokážou změnit. Jestli pak stejně nebudou „přesvědčovat už přesvědčené“, zatímco jiní, i vysoce postavení, budou nadále recyklovat zavádějící stereotypy. A ač můžu být obviněn ze zmiňované  „mainstreamovosti“, musím upřesnit: jako český prezident, kterému přitom byla kniha nedávno autorem osobně doručena. Tradice českého nekritického obdivu k Moskvě má totiž příliš hluboké kořeny a ani sebelepší publikace s tím mnoho nezmůže.

 

1. Lépe dopadla debata v České televizi. zpět

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Marie, 23.03.2015 08:46
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Tady ještě něco k té Wikipedii - proč je škoda nad ní lámat hůl: byznys.lidovky.cz
Vložil: jan lukavec, 24.02.2015 14:16
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
s panem Horákem se nakonec shodnu aspoň na tom, že "diskuse o pravosti Slova o pluku Igorově - podobně jako jiné záhady - nebude nikdy jednoznačně a uspokojivě uzavřena". Co se týká Wikipedie, je samozřejmě pravda, že ji může kdokoli vylepšovat, ovšem s tím rizikem, že nikdy nevíte, jestli vámi vytvořené... heslo bude ještě příští den nebo měsíc existovat.
Vložil: Oto Horák, 17.02.2015 14:12
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Osobně si myslím, že diskuse o pravosti Slova o pluku Igorově - podobně jako jiné záhady - nebude nikdy jednoznačně a uspokojivě uzavřena. Obránci jeho pravosti mohou jakékoli literární a historické prohřešky v textu pohodlně vysvětlit, zejména pak v díle, jenž je jen opisem: došlo prostě ke zkomolení,... špatnému přepisu či čtení, jde o dosud neznámý výraz atd. - v tomto smyslu se dají provádět úplná kouzla a fantazii se meze nekladou. S názory Andreje Zaliznjaka - člověka nepochybně erudovaného - jsem se seznámil jen velice povrchně, ale je jasné, že pokračuje v jazykovědné linii obhajoby pravosti, kterou prováděli i - podobně erudovaní - Roman Jakobson a Dmitrij Lichačov. (Ostatně o konzervativním myšlení Zaliznjakově svědčí, že mu roku 2007 právě za jeho práci o Slovu byla udělena cena Alexandra Solženicyna - ještě za spisovatelova života a dohledu...) Při vší úctě k rusistovi Tomáši Glancovi však nemohu souhlasit s tím, že "opravdoví odborníci" o pravosti Slova nepochybují. Významný francouzský slavista André Mazon a jeho francouzští žáci (a jejich dnešní žáci), německý profesor Klaus Trost, ruský - dokonce oficiální sovětský - historik (zdůrazňuji historik, který došel k opačnému mínění než měl původně) Alexandr Zimin - nejsou jen tak někým, nad kým by se mohlo mávnout rukou a jejichž názory by byly "překonány" a vyvráceny. Ostatně i profesora Harvardské univerzity Edwarda Keenana je třeba brát vážně, jakkoli o jeho hypotéze o Dobrovského autorství Slova asi oprávněně pochybujeme. Avšak neměli bychom ji šmahem odmítat jen proto, že Dobrovský je "někdo" v dějinách českého jazyka a kultury... (Podobně jako Jungmann, podezíraný – i Dobrovským – na spolupráci při konečném tvaru RKZ.) Z české rusistiky je tu nepominutelný text Jiřího Fraňka Slovo o pluku Igorově aneb Ruské RKZ (Souvislosti, 2/1995). Není neprůstřelný, jsou tam argumenty méně přesvědčivé, ale zejména v historických souvislostech "nalezení" Slova knížetem Musinem - Puškinem je to hlas velice relevantní a pádný. Prostě - jak jsem už psal - na Slovo jsou mezi slavisty různé názory a neměli bychom oponenty našeho přesvědčení "umenšovat". Připomeňme navíc: Nebýt toho, že Rukopisy královédvorský a zelenohorský jsou k dispozici, byly podrobeny vědeckým rozborům, včetně chemických (i když ani ty dlouho nedopadaly jednoznačně), vylučovala by literární a historická obec dnes tak en bloc (až na pár obskurantů) jejich pravost? Samotný jazykový materiál a podoba textu o falzu přímo nesvědčí: vzbuzuje podezření, to ano, ale jistotu ne... Buď jde o originál, nebo kvalitní padělek, takový by byl asi závěr, kdybychom neměli ke studiu “originály” RKZ. Stejný je případ Slova, přičemž okolnosti nálezu, peripetie s tím spojené a tajemné zmizení nikým (doslova nikým!) neviděného originálu jsou ještě mnohem podezřelejší než okolnosti objevení RKZ (nalezené v kobce kostela či na zámku). Ostatně podobně, jako si těžko budeme někdy stoprocentně jisti, že Rukopis královédvorský ve své falzifikátorské dílně "ukuchtil" (se společníky) Václav Hanka, mimochodem dosti slabý básník (soudě tak alespoň podle básní, uveřejněných pod jeho jménem), nikdy se zřejmě neprokáže dosti pravděpodobný podíl na Slovu Nikolaji Karamzinovi, proslulému ruskému historikovi a všestrannému spisovateli... V Rusku nejde koneckonců zdaleka o jediný případ literárního falza. I u nás vyšly Tajné zápisky z let 1836 – 1837 Alexandra Sergejeviče Puškina, literární pornografie, prozrazující celkem slušnou znalost kontextu a využívající toho, že skutečné spisovatelovy deníky z těch let se ztratily (a pochopitelně i faktu, že básník stutečně byl erotickým libertinem). Okolnosti “nálezu” textu po 150 letech, “vyvezeném” jedním emigrantem ze Sovětského svazu, jsou ve stylu “jedna paní povídala” a velmi svou krkolomností připomínají “ságu” Slova o pluku Igorově... V této souvislosti jen malý exkurs do příbuzných oborů: Han van Meegeren padělal na stará plátna ztracené obrazy Jana Vermeera van Delfta (o nichž se vědělo, neboť byly součástí evidovaných sbírek) tak brilantně, dokonale, že takřka všichni odborníci nevěřili, že nejde o originály. A to ani poté, co se padělatel přiznal, namaloval podobné a stejně kvalitní obrazy před svědky. Teprve podkres jedné malby “Vermeera”, jenž Meegeren znovu nakreslil, a který na obraze barvami překrytý skutečně analýza potvrdila, se stal důkazem... Nebo si připomeňme, jak tomu bylo v architektuře: Naprosto samozřejmě se napodobovala (ostatně podobně jako v malířství a literatuře, bez rozdílu, zda šlo o “západní” i “východní” umění). Dříve zdaleka nebyl takový smysl pro rozdíly mezi originálem a originalitou, původním dílem a replikou, kopií, jako dnes, mnohdy se to nerozlišovalo vůbec. (V Japonsku se ovšem dodnes některé “původní” chrámy čas od času zbourají, postaví přesně stejné znovu a nadále se uvádějí jako staré památky!) Napodobování a plagiátorství (a také prezentování svých děl jako anonymních) nebylo po staletí vnímáno jako něco špatného, zavrženíhodného: stalo se tak teprve během posledních dvou století, či dokonce jen jednoho. Doplňování starých – většinou nedokončených – staveb se v devatenáctém století (např. v případě dómu v Kolíně nad Rýnem či u nás u Svatého Víta a řady jiných chrámů) přitom dělo ve stylu “gotickém” (viz Mocker aj.). Dnes jsou tyto (do)stavby považovány za neogotické či dokonce pseudogotické. A spory mezi “rieglovci” a “dvořákovci” o tom, zda se smí do “autentické” památky zasahovat, vytvářet “nové jako staré”, budou pokračovat i v budoucích desetiletích... Na závěr obecněji - a pro jakoukoli smysluplnou diskusi to považuji za důležité: Co je to antická literatura? Díla Sofoklova, Eurípidova, Ovidiova, Vergiliova, která se zachovala (byť někdy - jako třeba u Petroniova Satyrikonu - jen ve zlomcích) v mnoha pramenech a zprávách z různých dob, včetně nejstarších, z doby jejich vzniku? Nebo jsou snad antickou literaturou Antické povídky Pierra Louyse? Kdyby se někdo v roce 1800 vytasil s Ovidiovou básní, jež by existovala jen v opisu a o níž by nebyla jediná zprávička v dobové literatuře (byť by byla “sebeovidiovštější”), bral by to někdo z odborníků jinak než jako dosti nejapný podvod nebo vtip? Nebo si vezměme evangelia, kanonická i apokryfní. Zabýval by se někdo vážně Jidášovým evangeliem, které bylo nedávno rekonstruováno a zveřejněno, kdyby nebylo zachováno ve starém kodexu (další podobná pak v nezpochybnitelných starých svitcích) a kdyby už o něm nebyla zpráva u sv. Ireneje z roku 180? Nikoli! Pokud by někdo přinesl "opis" evangelia, byť třeba literárně velice věrohodný a zdařilý, s tím, že originál mu shořel, biblisté by si zaťukali na čelo. Mimochodem: Stojí za pozornost, že řada autentických památek (samozřejmě ne všechny) jsou zachovány jen fragmentárně či ve více verzích – počínaje Eposem o Gilgamešovi a včetně třeba připomínaného Jidášova evangelia. Naproti tomu RKZ a Slovo jsou “vypulírované”, esteticky úhledné, “zachované” v úplnosti. Zkrátka a dobře: Slovu o pluku Igorově byla udělena nějaká podivná výjimka, "dispens". Přístup k němu se zásadně metodicky liší od výše uvedených případů. Proto se ve většině encyklopedií uvádí jako středověká památka a zmínky o pochybnostech jsou leckdy i vynechávány. (Ne ve všech: Třeba v českém Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů /Libri, 2001, eds. Ivo Pospíšil aj./ se Slovo sice uvádí jako "středověké", poté se však - ve stručnosti - vznášejí podstatné pochybnosti... /autor hesla Ivo Pospíšil/). Jsem prostě názoru právě opačného než autoři anglických – i jiných – encyklopedií a wikipedií: Slovo o pluku Igorově by se nemělo uvádět jako středověký text, a to ani v případě - dle mne nepravděpodobného -, že by jím bylo! Chybí totiž pro takové konstatování pravosti jakékoli nezpochybnitelné, ba dokonce i jen trochu relevantní důkazy. (Na rozdíl od starého původu Eposu o Gilgamešovi, Bible, Satyrikonu, Písně o Nibelunzích, Eddy, Manjóšu atd. Připomeňme zde také, že mnohdy je zpochybňována historičnost postavy Ježíše Krista, přestože první evangelijní zprávy o něm vznikly jen necelých padesát let po jeho smrti – pravděpodobně alespoň částečně nezávisle na sobě – a že minimálně dvě dobové zmínky známe i z židovského, respektive antického, tj. nekřesťanského prostředí.) Jiný postoj není v souladu s vědeckými zásadami, nýbrž zavání spíše ideologií (v Rusku) či alibismem (na Západě).
Vložil: Marie, 17.02.2015 11:20
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Co se týče té Wikipedie, je přece otevřená komukoliv, kdo má zájem její úroveň zvyšovat, mezery zaplňovat...
Vložil: jan lukavec , 16.02.2015 12:00
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Různých článků k tématu se dá najít spousta, třeba i o tom, že skutečným autorem byl prý vlastně Josef Dobrovský. Na danou problematiku nejsem odborník a nechci ani nemůžu zacházet do podrobností (smekám přitom před rozhledem O. Horáka). Když jsem se zeptal odborníků, reakce byly různé. Ukrajinistka... Rita Kindlerová mi na obecné rovině napsala, že „manipulace je v Rusku prostě asi už genetická. Třeba EU dodnes bere vážně sociologické průzkumy, které Rusko posílá, z nich např. vychází, že Rusové jsou v průměru neobyčejně demokraticky myslící, vzdělanější více než nadprůměrný Němec apod. Ale děla se, jako by nic, s těmi daty se normálně pracuje, jak by byly na úrovni nejlepších evropských výzkumů... Takže určitě velkou roli ,nedráždění‘ hrálo, hraje a zřejmě i bude hrát“. I rusista Tomáš Glanc přiznal jisté starší pochyby ohledně Slova: „Dlouho se myslelo, že agresivní tabuizace diskuse o pravosti Slova, kterou praktikovali v těsném a neprůstupném souručenství za sovětskou medievalistiku Lichačov a za západní Jakobson, zvyšuje podezření ohledně záměrně tajených pochybností o pravosti“. Ale podle Glance se „dnes zdá, že uvolnění poměrů nepřineslo žádné pádné důkazy a i nedávný pokus připsat autorství Slova Dobrovskému vyšel úplně naprázdno". Opravdoví odborníci podle něj "o pravosti nepochybují“. V souladu s tím je i to, že ve třech anglicky psaných a na Západě vydaných publikacích, do kterých jsem nahlížel (jedné encyklopedii a dvou nejnovějších a ve Slovanské knihovně přístupných dějinách ruské literatury), je jasně zastávána autenticita památky. To samozřejmě není žádný důkaz, ale alespoň pro mne je to varování před tím, abych ohledně pravosti Slova o pluku Igorově pronášel jednoznačné soudy. A také je to zajímavý příklad proplétání politiky, kultury a vědy, ve kterém je zřejmě těžké jedno od druhého odlišit… Jinak co se týká úrovně české Wikipedie, je nutné s panem Horákem bohužel často souhlasit.
Vložil: M Pokorný, 10.02.2015 00:00
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Sám se to studovat nechystám, ale klíčový pramen je zde http://nevmenandr.net/slovo/papers/zaliznyak.pdf. Pro Čechy je zajímavé, že reaguje i na statě Pavla Trosta. Pokud si to dotyčný profesor Sorbonny a Ženevské univerzity nevymyslel a Slovo opravdu obsahuje gramatické tvary, pro něž se vynořily další... a nezpochybnitelné doklady až v roce 1951, byl by to argument dosti zásadní.
Vložil: Oto Horák, 09.02.2015 21:38
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Vážený pane redaktore, velmi málo se dívám do anglické Wikipedie a Encyclopadie Brittanicy, takže neznám jejich přístupy a zásady. (Doufám jen, že jejich literární hesla ve Wikipedii mají vyšší úroveň než v české obdobě, v níž některá hesla - samozřejmě zdaleka ne všechna - jsou dost otřesná...) To... nebylo v mé reakci určující. Myslím si, že zahraniční slavisté se dělí ve vztahu k Slovu o pluku Igorově na tři skupiny: a) menšina věřící v pravost Slova, b) menšina zpochybňující veřejně jeho pravost, c) většina, mající o pravosti Slova zřejmě vážné pochybnosti (ovšem nezapomínejme součást už římského práva: v pochybnostech se přikloňme pro obviněného) , ale usuzující, že jejich potvrzení či vyvrácení je především práce a právo ruských literárních vědců. Ostatně padělky RK a RZ nám nevyřešili v zahraničí, nýbrž musel přijít Masaryk a odborníci (v první řadě Jan Gebauer a Jan Máchal), kteří řekli něco, co nebylo populární - a uvedli přesvědčivé argumenty. A přestože i v Rusku jsou odpůrci pravosti Slova, Masaryk se tam zatím nenašel - a jak se tak dívám na tamní situaci ještě dlouho asi nenajde, nebo bude ukřičen... Ale proč vlastně nevěřím v pravost Slova? Není to jen kvůli těm nepříliš pravděpodobným okolnostem nálezu a zničení rukopisu. První vzbudil mé pochybnosti Ivan Wernisch, jenž se na literární besedě v roce 1989 vyjádřil o Slovu, že je to padělek jak bič. Nevěnoval jsem se později této otázce nijak systematicky, nečetl jsem ani mnoho literatury o tématu. (Nějakou ano: třeba obhajoby pravosti od Dmitrije Lichačova.) Nejsem ani lingvista, abych mohl zkoumat slovní zásobu, zejména prohřešky proti staroruštině (je jich tam prý plno). Místo toho jsem si přečetl díla, jež by měla časově i tematicky se Slovem korespondovat: tedy Nestorův rukopis, Zádonščinu a (Rustaveliho) Muže v tygří kůži - a u nás Alexandreis. (Nepasují ale ani Nibelungové a srbské cyklické skladby.) Návaznost Zádonščiny na Slovo - jak tvrdil Lichačov - se mi jeví spornou: spíš bych to viděl opačně, Slovo psal někdo, kdo znal Zádonščinu (tedy jakýkoli vzdělaný básník a falsifikátor přelomu 18. a 19. století). Jinak Nestorův rukopis a Zádonščina jsou typické letopisy, podávající především historické události. Žádné vzletné lyrické pasáže, opěvující přírodu, národ a jeho jednotu, nepřítomného manžela (jako v pláči Igorovy ženy Jaroslavny, připomínající až trochu žal Gilgameše po Enkiduovi) tam nenajdeme. I Muž v tygří kůži, jakkoli jde o slovesně vyjímečné epické dílo, není Slovu podobný, tady jsou patrné orientální, hlavně perské vlivy. Prostě tento kontext mi neštymuje, nefunguje. Naopak, když čteme vedle sebe Slovo o pluku Igorově, Ossianovy zpěvy (opírající se evidentně o Miltonův Ztracený ráj), Rukopis královédvorský a zelenohorský, Lindovu Záři nad pohanstvem ("první český román"), shody u všech těchto textů jsou více než nápadné. Jsou to např. zdůrazňované pohanské motivy, skutečný středověký autor by je zamlčel či alespoň co nejvíc potlačil, "poosvícenský" spisovatel naopak. Pak metaforika, folklorizace, anachronismy, idealizace, "duch vlasti", romantismus, klasicistické prvky, kult přírody (v Evropě v dané podobě patrný až po Rousseauovi a vrcholící právě v té době v Chateaubriandově próze Atala) atd. Na podrobnější argumentaci tu není místo, musel bych se vrátit k pramenům a vyhledávat konkrétní místa. Co se týká Slova je to pro mne s otázkou důvěry podobné jako v případě Homéra. I přes tvrzení antických životopisců (a možná i Wikipedií) Ilias a Odysseiu nemohl napsat - ba ani zredigovat - stejný autor (ať už by se jmenoval jakkoli). Což - ale to už se opakuji - nemění nic na významu a nestárnoucí kráse těchto literárních děl. I Slova...
Vložil: jan lukavec, 09.02.2015 10:51
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Vážený pane Horáku, ano, vyjadřujete názor, který je u nás obecně rozšířený. Je pravda, že třeba okolnosti zničení (původního) rukopisu jsou velmi podezřelé. Ale stejně tak podivná je představa, že zrovna v otázce literární památky by byli tvůrci nejen anglické Wikipedie, ale i Encyclopadie Britannicy... natolik přecitlivělí k potenciálním reakcím Ruska. Nejsem si jistý, jestli bychom v tomto případě sílu literatury nepřeceňovali. Oproti tomu například anexe Krymu je na anglické Wikipedii pojata tak, že by z toho asi Putin velkou radost neměl.
Vložil: Oto Horák, 06.02.2015 17:55
Putna, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Malá poznámka k jedné otázce: Slovo o pluku Igorově mohou v anglické Wikipedii i kdekoli jinde považovat za "autentickou" památku, ale jde stěží o něco víc než o snahu nedráždit "kulturní Rusko", případně o přiznání rozpaků, že otázku pravosti Slova nelze definitivně rozhodnout - a tudíž se pochybnosti... řeší ve prospěch textu (což je možná korektní, ale nevědecké). Na rozdíl od Rukopisu královédvorského a zelenohorského, jehož originál se zachoval a dá se zkoumat, originál Slova se nezachoval. Ba pravděpodobně ani nikdy neexistoval, respektive jen ve formě "opisu". Historky o tom, v kterém klášteru byl uchováván, jak byl odtamtud ukraden, přemisťován, načež nakonec shořel při požáru Moskvy (1812) jsou pozdějšího data (po roce 1820) a nemají sebemenší oporu v dobových pramenech. Připomínají ex post fabulace, jež mají za každou cenu zdůvodnit málo pravděpodobné dění. Na rozdíl od o něco novějších českých "středověkých" rukopisů, jež jsou relativně velmi dovedně provedeným falsem, Slovo bylo zřejmě v tomto smyslu značně primitivním podvrhem, a proto se brzy ztratilo, respektive změnilo podobu do nezkoumatelného opisu. Z hlediska textového je v Slově řada ahistorických a romantických míst, která zřetelně ukazují na inspiraci vzorem podobných dobových mystifikací, majících doložit starobylost národní kultury, Macphersonovými Ossianovými zpěvy. Jedno je však třeba Slovu o pluku Igorově přiznat: jde (podobně jako u dvou známých českých fals) o působivé básnické dílo, které je - i když nemá středověký původ - obohacením národní literatury. Mně to stačí - u Slova i Rukopisů...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 3321x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce