Nors, Dorthe

Nors, Dorthe

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s dánskou autorkou Dorthe Norsovou o tom, co obnáší psaní povídek, o nacionalismu v literatuře i o překládání.

Dobrý povídkář je rozpoznatelný po hlase

Dorthe Norsová (1970) vystudovala severskou literaturu a dějiny umění a je autorkou sedmi knih. Největšího úspěchu dosáhla se sbírkou povídek Na hraně (Kantslag), s níž se prosadila v USA a kterou v českém překladu Markéty Klikové vydalo Argo v roce 2015. Debutovala v roce 2001 románem Soul. Její zatím poslední knihou je román Spejl. Skulder. Blink (Spojka. Dvojka. Plyn, 2016). Rozhovor vznikl u příležitosti veletrhu Svět knihy.

iLiteratura: Stala jste se vůbec prvním dánským spisovatelem, jehož povídka byla otištěna v týdeníku The New Yorker. Byl pro vás úspěch sbírky Na hraně překvapením?
Dorthe Norsová: Lhala bych, kdybych nepřiznala, že mě překvapilo, že jsem jako spisovatelka definitivně prorazila v Dánsku až po vydání v USA. Nebylo to však naráz. V Americe jsem o vydání svých povídek usilovala dlouhou dobu. Začalo to v roce 2009 a následujících šest let jsem pomalu pronikala na americký trh. Když jsem se dozvěděla, že povídku Volavka uveřejní The New Yorker a že budu prvním dánským spisovatelem, kterému se něco takového podaří, uvědomovala jsem si, že to hodně znamená. Netušila jsem ale, jaký to může mít dopad pro další šíření celé sbírky. To mě skutečně překvapilo.

iLiteratura: Jak k vydání vašich povídek ve Spojených státech došlo?
Dorthe Norsová: V průběhu několika let jsem otiskla deset povídek v různých amerických literárních časopisech. Nakonec jsem získala smlouvu s nakladatelstvím, které poslalo Volavku do New Yorkeru. Tam když vyjde něco severského, všichni na to napíší recenzi. V Americe je řada časopisů, takže odezva na můj text měla obrovský rozměr, nemohla jsem tomu uvěřit. Recenze byly velmi pozitivní. Poté vyšla v USA celá kniha a práva byla prodána do mnoha zemí, do Velké Británie, Německa, Česka, Rumunska, Maďarska, Švédska, Norska. V roce 2014 následovalo nové vydání v Dánsku, kde kniha vyšla poprvé v roce 2008. Tentokrát se ale prodávala výborně.

iLiteratura: Jak sbírka vlastně vznikla?
Dorthe Norsová: Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát povídky, protože povídka je obtížný žánr. Jeden kolega mě pobídnul, že bych měla nějakou zkusit napsat. Tvrdil, že mi to půjde, nasvědčuje tomu prý to způsob, jak používám jazyk a jak mluvím. Nakonec jsem se tedy do jedné pustila, měla jsem z dřívějška rozepsané nějaké prozaické fragmenty, a mezi prvními povídkami byla i Volavka. Pamatuju se, že když jsem začala psát, připadalo mi to podivné, ale zároveň zábavné, a tak jsem v tom pokračovala. Onen tvůrčí hlas, kterého jsem se chopila, mi přinášel nesmírný pocit štěstí, jako umělkyně jsem při psaní pociťovala velké uspokojení. Píši sice o dost krutých tématech, o násilí, rodinných vztazích a podobně, ale při tvorbě jsem zažívala obrovskou radost, protože jsem tušila, že mám v rukou nástroj, který ovládám. Vlastně jsem se tomuto žánru pomalu blížila už dřívějšími knihami, které se postupně ztenčovaly, až jsem svůj výraz vydestilovala a najednou tam byl, osvojila jsem si ho. Sedm z povídek sbírky Na hraně jsem napsala během dvou týdnů. Obvykle spisovatel tolik textu, který funguje, za tak krátkou dobu nevytvoří, ale já jsem věděla, že teď mám ten správný nástroj.

iLiteratura: Stala se z povídky vaše oblíbená literární forma, ve které jste se našla?
Dorthe Norsová: Ano. To, co na povídkách miluju, je fakt, že jejich psaní vyžaduje „the presence“, jak se říká anglicky, účast, přítomnost ve smyslu bytí teď a tady. Když píšete povídku, musíte být přítomní během celého procesu, nemůžete si na dvě tři stránky odskočit, a pokud tam najednou nejste, tak je to špatná povídka. Proto musí být autor opravdu přítomný a psaní povídky je pak neuvěřitelně uspokojující. Psát román je také skvělé, ale nemůžete svou přítomnost udržet po celou dobu, to by ani čtenář nevydržel.

iLiteratura: Povídky tematizují důležité, uzlové body lidského života, jako jsou smrt, láska, ztráta blízkého, současně se každá z nich pojí s konkrétním místem. Proč?
Dorthe Norsová: Vychází to z okolností, které psaní předcházely. Dva roky předtím jsem hodně cestovala. Je to jakýsi cestovní deník z doby, kdy jsem neměla trvalou adresu. Proto jsou tam různá místa a proto se u některých povídek dá konstatovat, že hlavní postavou je v nich místo. Například v povídce Waddenzee si můžete klást otázku, zda ústřední hlas patří děvčeti, nebo chlapci, ale já vždy říkám, že hlavní postavou je moře. Napadá mě také paralela s jinými spisovateli, kteří jsou zde v Praze na veletrhu. V díle Kima Leineho hraje Grónsko fundamentální roli, je pro něj výchozím bodem. Pro islandského spisovatele Sjóna je jím Reykjavík.

iLiteratura: Když čtu vaše texty, je pro mě nevyhnutelné se do nich vžívat, což se mi třeba u historického románu tak často nestává.
Dorthe Norsová: Řekla bych, že to souvisí s minimalismem jako estetickou formou a se samotným žánrem povídky. Povídka musí velmi, ale velmi rychle proniknout ke čtenáři a dotknout se jeho lidskosti, uchopit ji, dosáhnout s ní kontaktu. Proto musí autor vyvolat ve čtenáři pocity, a to okamžitě. Minimalismus pro ně svými zámlkami poskytuje místo. Nikdo vám nevysvětluje, co se tu děje, co máte cítit, ale vzniká prostor, kudy do textu pronikají čtenářovy vzpomínky a vjemy. Ideou minimalismu je to, že text roste ze setkání se čtenářem. V porovnání s tím dělá román pro čtenáře více, často mu napovídá, co má cítit.

iLiteratura: Je to tedy tak, že stejnou přítomnost, kterou povídka vyžaduje od autora, vyžaduje i od čtenáře?
Dorthe Norsová: Ano, je to silné setkání, i čtenář musí být přítomen teď a tady. Mnohokrát jsem se snažila vysvětlit při různých rozhovorech, co povídka jako žánr obnáší. Vybavuje se mi Wendersův film Nebe nad Berlínem, v němž se andělé dotýkají myslí obyvatel Berlína a vstupují do jejich vnitřních monologů. V povídce jde také o krátké setkání, při němž se umělec dotýká jedince, myšlenky či situace a činí je přítomnými. To je velmi lidské, tento lehký dotyk je hrozně jímavý.

iLiteratura: Na vašich povídkách si nejvíce cením přesnosti, úspornosti, jediné slovo v nich není navíc, je to obdivuhodné.
Dorthe Norsová: O to v povídce jde, v tom spočívá její údernost. Souvisí to s dánskou minimalistickou tradicí, která hledá estetiku v přesnosti. Jde o to, nechávat věci nevyřčené. Nechat je, aby hovořily v zámlkách. Preciznost mám na povídkách nejraději, osobně si myslím, že to má leccos společného s hudbou. Představte si písničku od Joni Mitchellové, za každých okolností poznáte, že to je Joni Mitchellová, díky jejímu výrazu a způsobu, jak využívá svůj hlas. Dobrý povídkář by měl umět dosáhnout toho, že čtenář rychle rozpozná, že se setkává právě s jeho hlasem. Vnímám povídku jako žánr příbuzný hudbě.

iLiteratura: Jak poznáte, že je text hotový? Jak vycítíte, že už ho můžete poslat do světa?
Dorthe Norsová: Signalizuje to právě onen pocit velikého štěstí, které přináší psaní povídky, pocit, který se najednou objeví a vzápětí zmizí.

iLiteratura: Znamená to tedy, že po sobě texty nepřepisujete, neredigujete?
Dorthe Norsová: Ne, většinou ne. Povídku To léto chodila na hřbitovy jsem napsala za půl hodiny a v podstatě nic jsem nezměnila. Jiné jsem napsala a pak malinko opravila, ale zřídkakdy toho upravuju hodně, protože preciznost má spočívat v jazyce. Pokud nevychází přímo z vašeho hlasu a z toho, jak pracujete s textem hned od začátku, pak jí nemůžete dosáhnout, pak je uměle vykonstruovaná. Je to intuitivní, stejně jako zpěv.
Jednou se mě v rozhovoru pro Paris Review ptali, jaké to je psát povídky. Je to rychlý proces, je to jako postavit se na scénu a zazpívat. Nepolevit, dokud písnička neskončí. Nicméně to neznamená, že se někdy nesnažím text vystavět. Stává se, že mám konec povídky a musím pár měsíců počkat, než přijde začátek. Někdy mám fragment, který je dobrý, ale nemůže existovat osamoceně, a tak musím vydržet, až ke mně přijde řešení. Písničkáři to prý mívají podobně.

iLiteratura: Přestože jsou povídky spojené s konkrétním místem, jsou velmi univerzální, nejsou typicky dánské. Nesouvisí váš úspěch právě s tím?
Dorthe Norsová: Nepřemýšlím o sobě jako o světové spisovatelce, považuju se za skandinávskou autorku. Studovala jsem nordistiku se zaměřením na švédskou literaturu, která se v té době hodně zabývala existenciálními strukturami, jimž je podřízen lidský život. Švédština je co do struktury klasičtější než dánština, která je mnohem hravější, jako Lego. S naší mateřštinou proto také zacházíme anarchističtěji než Švédové s tou jejich. U mě v jisté chvíli došlo ke splynutí, dokázala jsem spojit univerzální otázky s dánskou estetikou. Protože jsem se vždy zabývala existencialismem, psychologií a existenciálními strukturami, je moje psaní univerzální.
Nikdy jsem se také nestala součástí nějakého literárního prostředí, v němž se stává, že jeho členové píšou jeden pro druhého, což je vlastně nacionalistické. V mém případě to vychází jak z mého studia, tak z faktu, že se v literatuře pohybuji samostatně.

iLiteratura: Četla jste nějaké české autory?
Dorthe Norsová: Ano, hodně jsem četla Milana Kunderu, jeho kniha Pomalost patří k mým favoritům. Václav Havel i Milan Kundera jsou v Dánsku oblíbení.

iLiteratura: Není to proto, že ani oni nejsou nacionalističtí?
Dorthe Norsová: Tento týden jsem v Birminghamu a v Londýně vystupovala s bulharským spisovatelem Alekem Popovem, i on má za sebou mezinárodní kariéru. Mluvil o tom, že takoví spisovatelé bývají často ve vlastní zemi považováni za nedostatečně národní, nedostatečně dánské, německé či bulharské. I to je výrazem nacionalismu. Jako by ti, co se obrátí ven, páchali jakousi formu třídní zrady. Zaujalo mě to, budu o tom muset někdy napsat.
Vezměte si výtvarné umění 19. a 20. století, kdy skandinávští umělci putovali do světa, například do Říma, a přiváželi domů nové formy a ovlivňovali domácí estetiku. Co bychom bez nich dnes měli? V Dánsku nic nebylo. To se týká i ideových dějin, politiky a dalších odvětví. Je strašně důležité, aby umělci jezdili do světa a přiváželi nové formy.

iLiteratura: Existuje v Dánsku předěl mezi ženskou a mužskou literaturou?
Dorthe Norsová: Ne, my nechceme být takhle označováni, protože pak pojem ženská literatura vyjadřuje odchylku od normy. Normální spisovatel má být muž (smích). To si samozřejmě nemyslím. Muži i ženy píší a všichni dohromady jsme spisovatelé. V Dánsku jsou mladší spisovatelé, muži, kteří píší s velikou citlivostí a vnímavostí, a jiní zase s větší mírou maskulinity, dánské spisovatelky rozehrávají všechny možné tóny. V Dánsku se ukazuje, že my ženy píšeme inovativně, nacházíme nové jazykové cesty, což je důsledkem toho, že jsme byly minoritou. Když minorita začne psát, napodobuje zprvu ty, kteří mají moc. Po určité době nalezne svůj hlas a stane se něčím průlomovým, protože co do formy ovládá to, co dělají ostatní, ale zároveň nese vlastní poselství. Známe mužskou normativní literaturu a tradici, protože jsme ji četly, a můžeme proti ní hrát odlišným vnímáním těla, odlišným jazykem. Rozdíl mezi mužskou a ženskou literaturou spočívá v tom, jak vnímáme tělo jako podmínku.

iLiteratura: Markéta Kliková bude překládat vaši zatím poslední knihu Spejl. Skulder. Blink. Pracovní název v češtině je Spojka, dvojka, plyn, a jak název napovídá, půjde v ní o řízení auta. Odkud se to téma vzalo?
Dorthe Norsová: Povídky Na hraně souvisejí s tím, kde jsem všude byla, a přitom nejsou osobní. Před třemi lety jsem se dostala do situace, kdy jsem se rozhodla odstěhovat z Kodaně, ale neměla jsem řidičský průkaz, a tak jsem se rozhodla si ho udělat. Bylo to přibližně v době, kdy přišel úspěch v USA, a říkala jsem si, o čem mám psát teď? Děje se toho kolem mě tolik, co mám vlastně za materiál? Řízení byl fantastický zážitek, nemít všechno pod kontrolou a současně trvat na své autonomii, na právu naučit se řídit, bydlet tam, kde se mi líbí. Proto jsem za východisko psaní zvolila ztrátu kontroly a současně získávání nových pozic. Hlavní postava Sonja není já, ale vypůjčuje si moje zkušenosti z autoškoly. Staví také na zkušenosti celé generace Dánů, kteří pocházejí z venkova, byli však donuceni okolnostmi se odstěhovat do měst, aby se prosadili. Můj román pojednává i o tom, co se stane, když člověk zavrhne urbanizaci a městský způsob života. Je to možné? Ano, je, ale musíte mít řidičský průkaz. V tomto ohledu je kniha též politická.

iLiteratura: Jak funguje vaše spolupráce s překladateli? Čtete například anglický překlad svých děl?
Dorthe Norsová: Ano, úzce spolupracuju s překladatelem do angličtiny Martinem Aitkenem i s překladatelkou do švédštiny, spisovatelkou Ninni Holmqvistovou. Strašně ráda jsem u toho. Protože mluvím plynně anglicky a s překladateli i účinkuju, stojím o to, aby překlad zněl opravdu jako můj hlas. Samozřejmě je neruším při jejich práci, ale ráda zkoumám přeložený text. Četla jsem i německý překlad, český si bohužel nepřečtu, ale s překladatelkou se osobně znám.

iLiteratura: Píšete i anglicky?
Dorthe Norsová: Eseje a články, menší texty, například pro BBC, píšu anglicky. Někdy je lhůta pro odevzdání tak krátká, že se překlad nestíhá a je pro mě snazší psát rovnou anglicky. Když jde ale o krásnou literaturu, tak musím psát dánsky. To jsou dvě naprosto odlišné věci. Esej nebo článek můžete napsat jiným jazykem, ale literaturu ne.

iLiteratura: Psaní literárního textu je tedy z vašeho pohledu intuitivnější?
Dorthe Norsová: Existují spisovatelé, kteří psali jiným jazykem než svou mateřštinou, třeba Karen Blixenová psala anglicky, ale na jejím jazyce je to znát. Na tom, co napsala dánsky, je patrný britský vliv na strukturování světa. Používá mnoho vedlejších vět, zatímco v dánštině píšeme v mnohem kratších větách.
Mohla bych psát anglicky, ale mám šikovné překladatele, a když s nimi vystupuju v USA nebo v Británii, cítím, že přeložený text je skutečně můj. Genialita překladatele spočívá v tom, že dokáže precizně vystihnout původní jazykový výraz, i on v sobě musí mít umělce, aby to dokázal.

 

© Daniela Mrázová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2227x

Inzerce
Inzerce
Inzerce