Mabanckou, Alain

Mabanckou, Alain

rozhovor beletrie zahraniční

Alain Mabanckou (1966), romanopisec a čerstvě také hvězda kalifornského a pařížského univerzitního nebe, se v Praze představil jako výstřední elegán a pohotový bavič, který ovšem bojuje za velké věci. Literární tvorbu svých afrických krajanů chce zbavit šablonovitého vydělení z evropského kontextu, na druhé straně uznává její specifičnost.

Chameleon a náčelník

Romanopisec, básník a scenárista Alain Mabanckou (1966) pochází z Republiky Kongo. Původně se chystal na kariéru právníka: studium začal v konžském hlavním městě Brazzaville, od 22 let pokračoval ve Francii, poté deset let v oboru pracoval. Posléze se však začal věnovat spisovatelskému řemeslu. První román (Bleu-blanc-rouge; Modrá-bílá-červená) publikoval v pařížském nakladatelství Présence africaine v roce 1998. O čtyři roky později, během rezidenčního pobytu v americkém Michiganu, dostal nabídku odučit jednosemestrání kurz o africké literatuře na tamní univerzitě – sám to popisuje jako shodu náhod. Jeho kurz si však mezi studenty získal popularitu a Mabanckou na škole nakonec přednášel tři roky. V roce 2006 mu nabídli stálé místo profesora v Los Angeles (University of California), kde působí dodnes. Univerzitní angažmá letos rozšířil o prestižní post hostujícího profesora na pařížské Collège de France. Jeho inaugurační přednáška z března tohoto roku byla odměněna ovacemi v sále a dlouze a obdivně komentována v médiích.

Mabanckou zatím vydal sedm povídkových sbírek, dvě knihy pro děti, několik esejistických publikací, ale známý je především jako autor románů. Z jedenácti, které vydal francouzsky, máme v češtině zatím k dispozici jen jeden, Verre Cassé, který pod názvem Prasklej Sklenička a v překladu Tomáše Havla vyšel v nakladatelství Dauphin. Mabanckou získal různá literární ocenění, z nichž nejvýznamější byla Prix Renaudot v roce 2006 za knihu Mémoires de porc-épic (Paměti dikobraza, k vydání v češtině chystá opět Dauphin).

Alain Mabanckou je také textař a producent hudební skupiny Black Bazar. Jako člen hnutí „sapeurs“ si velmi zakládá na svém zevnějšku. Tzv. „sapeur“ (první význam slova je „voják, ženista“, jinak ale jde o tvar utvořený z „sape“, tedy „hadry“, a tudíž i z účelově vytvořené zkratky sousloví „société des ambianceurs et des personnes élégantes“, totiž „společnost bavičů a elegánů“) je sympatizant hnutí, které se zrodilo v konžském Brazzaville už ve 20. letech minulého století, ale více se prosadilo až v letech šedesátých a i dnes je velmi populární. Záměrem bylo jednak napodobit styl oblékání a chování bohatých kolonialistů, jednak odlišit se od svých krajanů a získat jejich obdiv. „Sapéři“ nosí luxusní, výstřední, většinou výrazně barevné oblečení a obuv, nejlépe těch nejdražších značek. V Mabanckouově případě jde v podstatě o součást jeho celkové image: jako jakýsi vyslanec či přímo náčelník afrického kontinentu bojuje za jeho zviditelnění všemi prostředky na poli literárním, obecně kulturním i politickém.

Následující rozhovor Alain Mabanckou poskytl během své návštěvy v Praze při příležitosti uvedení prvního českého překladu na veletrhu Svět knihy. Stejně jako při všech pražských besedách i tentokrát rozmlouval velmi ochotně, vystupoval s nehranou skromností a plný vpravdě náčelnického idealismu.

iLiteratura: Před deseti lety jste byl jedním z iniciátorů manifestu „Pour une littérature-monde“. Jak tehdy došlo k tomu, že se autoři dali dohromady a začali požadovat, aby se přehodnotil přístup literární vědy i žurnalistické kritiky oddělující francouzskou a frankofonní tvorbu?
Alain Mabanckou: Já jsem v roce 2006 publikoval k této problematice první článek v deníku Le Monde. Vyvolal zájem, hned poté mě kontaktovali Michel Bris a Jean Rouaud, společně jsme o tom všem diskutovali a nakonec jsme i připravili knihu, která vyšla v nakladatelství Gallimard a zahrnovala články asi tří desítek autorů, vyjadřujících své – velmi různorodé – názory na tento problém. Mým cílem už v tom prvním článku bylo vytáhnout africkou literaturu z ghetta, v němž osamoceně živořila. Manifest „Pour une littérature-monde“ měl tuto iniciativu podpořit, zviditelnit, jeho záměrem bylo dosáhnout toho, aby se na spisovatele píšící a publikující francouzsky pohlíželo v kontextu světové literatury a pohybů a tendencí v něm, aby se dostali ven ze sevření omezujícího, úzkého pařížského rámce.

iLiteratura: Důležité a prozíravé jistě bylo i to, že jste do manifestu, a ostatně i do zmíněné publikace zahrnuli nejen africké autory, ale všechny ty, kdo vytvářejí literární „frankofonii“.
Alain Mabanckou: Ano, bratrství, nebo snad společenství zítřka musí být založeno na střetávání a prolínání imaginace, musíme se zbavit prvoplánové snahy dělit všechno včetně literatury podle barvy pleti. Tvorba, to je setkávání, naše žití a prožívání: když jdeme po ulici, tak přece taky nepotkáváme jen bílé a černé lidi, ale velmi rozrůzněné obyvatelstvo, takže i světovou literaturu je nutné vidět tak, že přesahuje jednotlivé kontinenty, barvu pleti a náš vlastní původ a jde vstříc těm druhým, tomu, co je odlišné, jiné.

iLiteratura: Vy sám se tedy považujete za autora francouzského, frankofonního, nebo spíše světového? Lze vůbec nějaké správné označení najít?
Alain Mabanckou: (smích) Samozřejmě jsem spisovatel píšící francouzsky. Ale moje francouzština, to není jazyk uzavřeného prostoru kontinentální Francie. Je to francouzština rozšířená o všech pět kontinentů, nasycená mou rodnou, africkou kulturou. Zahrnuje konžský přízvuk, ale je otevřená i dalším vlivům. Často používám příměr chůze: můj vyjadřovací prostředek vychází z mobility, rozhodně by neměl zůstat ustrnulý, spjatý s jediným místem.

iLiteratura: Myslím, že k tomu, že kořeny máte v Kongu, je třeba ještě upřesnit, že jste skutečně světoběžník: z Konga jste odešel do Francie, potom do USA...
Alain Mabanckou: Jistě, jsem dnes člověk tří kontinentů.

iLiteratura: Které to teritorium máte v sobě obsažené nejsilněji? Váš tvůrčí svět, jeho imaginární podhoubí je asi pevně usazeno právě v Africe?
Alain Mabanckou: Ne, to si nemyslím. Už jen v rámci Afriky je tolik rozmanitých prostorů, nelze mluvit o nějakém „africkém“ přístupu ke světu, k myšlení, k tvorbě. Na výstavbě našich vnitřních imaginárních světů se podílejí také ostrovy, moře a oceány, řeky... I africké vidění se neustále obohacuje o vlivy zvnějšku, z celého světa. Nečeká, že něco přijde za ním, naopak jde aktivně vstříc všemu novému, přitom je samosebou založeno na vlastních specifikách. A také já osobně se snažím prosadit, aby právě i ta africká specifičnost byla součástí celkového světového imaginativního přístupu třeba právě v umělecké tvorbě.

iLiteratura: Multikulturní přístup je dobře vidět i ve vašem románu Verre cassé, který teď česky vychází pod názvem Prasklej Sklenička: v textu používáte spoustu citací a aluzí na literární díla, nejen od svých afrických kolegů spisovatelů, ale i oněch „kontinentálních“ francouzských autorů a také tvůrců pocházejících i z dalších míst na světě. Nejsou uvedeny explicitně, jsou v textu schované, v nekončícím proudu promluvy zůstávají částečně i naprosto skryty. Kolik těch zmínek přesně je, víte to vůbec přesně?
Alain Mabanckou: Jsou jich tam desítky a desítky, myslím, že víc než tři sta. Zmiňuji tak knihy, postavy z literárních děl, filmy, písničky...

iLiteratura: Stanovil jste si tedy při psaní románu určitou formální podmínku, něco na způsob známých „contraintes“ autorů z experimentální skupiny OULIPO (Dílna potenciální literatury)?
Alain Mabanckou: Kdepak, oulipistické experimenty mají mnohem blíž k obyčejnému stylistickému cvičení, můj záměr byl úplně jiný. Je projevem mé tvůrčí metody, kterou bych přirovnal k pokusu navodit při psaní takové podmínky, že psaní románu skutečně prožívám, dostávám se do transu, rozhodně tedy nejde o čistě formální kalkul, naopak projev čehosi iracionálního, co v danou chvíli člověku jaksi tryská z podvědomí.

iLiteratura: Takže jsou to vlastně až náhodná propojení psaného textu s vašimi představami a vaším myšlením? Vaše osobní konotace, napojené na jednotlivá slova?
Alain Mabanckou: Přesně tak, konotace spjaté s určitým okamžikem psaní. Má to rozměr hry, dalo by se to vnímat jako pojízdná knihovna pohybující se po stránkách románu.

iLiteratura: Přitom je jasné, že každý čtenář výsledný text chápe, jak chce a jak může, totiž z té vaší nabídky si vezme jen něco, protože určitou – menší, ale často spíš větší – část těch aluzí vůbec neodhalí.
Alain Mabanckou: Jistě. Ta kniha se hlavně dá primárně číst jako příběh, vyprávění o tom, co se děje v baru, co Prasklej Sklenička vypráví, co prožívají další postavy. Záměrně jsem všechny citace a aluze v textu nijak nevyznačoval a neupozorňoval na ně, aby to čtenáře třeba nerušilo, neodrazovalo, neponižovalo, pokud by nebyli s to je odhalit nebo přijmout nebo nerozuměli jejich smyslu a tomu specifickému humoru, který je na té hře postaven.

iLiteratura: Svým překladatelům poskytujete nějakou pomůcku, tahák, aby dokázali všechny aluze rozkrýt?
Alain Mabanckou: Ne, to nedělám. Nechávám jim volnou ruku. Všiml jsem si, že v českém vydání je na konci seznam vysvětlivek...

iLiteratura: To ano, ale překladatelovy vysvětlivky se týkají reálií, pojmů spjatých s africkou kulturou.
Alain Mabanckou: V tom případě je to něco jiného, to tam asi má své místo. Ale pokud jde o ta citovaná díla z oblasti literatury, hudby nebo filmu, myslím, že bych překladateli nějakým seznamem práci moc neulehčil. Z těch tří set aluzí stejně jak překladatel, tak český čtenář dešifruje jen některé a pracovat například s tituly knih se dá jen v případě, že vyšly v českém překladu. Takový García Márquez nebo Pasternak, s těmi i u vás zaboduji, ale když zmiňuji některého z malgašských nebo džibutských autorů, pochybuji, že je tady u vás někdo bude znát.

Literatura, kultura a politika
iLiteratura: Jste velmi aktivní také na Twitteru, když to uznáte za vhodné, neváháte napsat otevřený dopis prezidentu republiky... Angažujete se zkrátka hodně i obecně v kultuře a v politice. Jste spíš angažovaný spisovatel, anebo prostě uvědomělý občan, aktivista?
Alain Mabanckou: Když píšu otevřený dopis, jsem spíš občan, který se hlásí o slovo na politické scéně, který je proti diktatuře v Africe a chce to říct nahlas. Považuji za svou občanskou povinnost k určitým věcem nemlčet a být slyšet. A sociální sítě jsou dnes snad nejúčinnějším prostorem pro každého, kdo chce se chce k něčemu kriticky vyslovit.

iLiteratura: Jakou roli v tom má to, že jste taky v podstatě celebrita? Jde skutečně jen o osobní potřebu, anebo tuhle aktivitu vnímáte jako povinnost spojenou s tím, že ve veřejném prostoru hrajete určitou dost viditelnou roli?
Alain Mabanckou: Je to osobní potřeba. Ta sláva mi samozřejmě pomáhá. Když já nebo takový Michel Houellebecq napíšeme otevřený dopis prezidentovi, média to budou dlouho probírat, zatímco když se ozve neznámý soused z horní dolní, pes po něm neštěkne. Takže určitě, je to i tak, že sláva a popularita by měla být pohnutkou k tomu, abychom se za dobrou věc nebáli postavit veřejně a nahlas a tak ji podpořili.

Hudbu mám rád...
iLiteratura: Jste dnes již slavný spisovatel, ale nesmíme zapomenout také na další rozměr vaší osobnosti, totiž že jako producent spolupracujete s hudební skupinou Black Bazar. Napsal jste stejnojmenný román – jaký je vztah knihy a hudebního projektu? Co bylo na světě první?
Alain Mabanckou: První vyšla kniha.

iLiteratura: A pak jste náhodou narazil na stejnojmennou skupinu?
Alain Mabanckou: Ne, hudebníky už jsem znal předtím. Tu skupinu jsem vytvořil, stal jsem se jejím producentem: vymyslel jsem jim jméno – je to panafrické seskupení, jsou z Kuby, Kamerunu i Konga –, píšu pro ně texty, celý ten projekt jsem koncipoval.

iLiteratura: A jaké místo tahle aktivita ve vašem životě zaujímá? Je to jen zábava, okrajová záležitost, nezištná pomoc partě kamarádů?
Alain Mabanckou: Kdepak, já mám hudbu moc rád, a protože sám hrát neumím, prostě pomáhám těm, kdo to dovedou. Sám hledám hudbu ve slovech, činí mi potěšení psát texty na hudbu, hrát si se slovy tak, aby v nich samotných byla hudba určitým způsobem obsažena.

iLiteratura: Všechny jejich texty píšete vy?
Alain Mabanckou: Ne, jen některé, členové skupiny se na tom také podílejí, jinak by to přece byla diktatura a tu já nemám rád (smích). Spíš třeba vymýšlím celkový koncept desky, dohlížím na nahrávání, chodím na koncerty.

iLiteratura: Má Black Bazar na hudební scéně hodně výjimečné postavení?
Alain Mabanckou: Specifičtí jsou tím, že propagují africkou, konžskou rumbu, tedy hudbu, která nabízí něco originálního pro oči i pro uši. Je to komplexní projekt, spojující charakteristickou hudbu, texty, náladu, hudební nástroje. Jde prostě o to, ukázat poezii africké hudby.

iLiteratura: A celé to byl váš nápad?
Alain Mabanckou: Ano, jako producent musíte mít nápad, který obstojí, bude zajímavý a pokud možno také jedinečný.

iLiteratura: Má Black Bazar v tomto směru velký úspěch?
Alain Mabanckou: Skupina měla úspěch, teď jsme se na dva roky odmlčeli, jednak já vůbec nemám čas, protože buď v USA přednáším, nebo jezdím po světě, a i pro ně bylo dobré udělat si pauzu, aby načerpali novou energii a elán, nové nápady.

Ve světě vědy
iLiteratura: Vy sám jste, jak jsme o tom už mluvili, slavný zejména jako spisovatel. V poslední době jste se dostal do popředí zájmu médií, poté co jste proslovil přednášku na úvod svého působení v prestižní instituci, Collège de France. Nabídl jste v ní překvapivě souhrnný, provokativní, ale velmi věcný obraz společných dějin koloniální Afriky a Francie, hrál jste si s detaily typu kdo na kom z obou těch civilizací závisí, kdo z koho vychází, kdo a jak koho ovlivnil... U nás i ve Francii se říká „dát někomu lekci“, dala by se ta vaše přednáška takto jednoduše charakterizovat? Totiž že jste Francouze přišel poučit o tom, jak se na historii správně dívat?
Alain Mabanckou: (smích) Můj hlavní záměr byl především pokusit se propagovat africkou literaturu, otevřít jí dveře do Francie. Vždyť ona ve Francii vůbec není známá.

iLiteratura: Nepřeháníte? Po obrovském rozmachu „cultural studies“ se celou postkoloniální Afrikou zabývá poměrně významný počet vědeckých publikací, některá nakladatelství mají přímo celé ediční řady zaměřené na africké autory...
Alain Mabanckou: Tahle problematika je možná hodně studovaná a hodně známá ve Spojených státech a jinde v zahraničí, ale ve Francii ne. Ve Francii se prakticky na žádné z univerzit africká literatura nevyučuje. Takže je to skutečně velký problém a ten problém má Francie.

Kouzla a čáry
iLiteratura: Vy se ostatně přímo v USA také na propagaci africké literatury podílíte. Přednášel jste nejprve na univerzitě v Michiganu, teď působíte na University of California v Los Angeles. Na jednom z pražských setkání, spojeném s uvedením českého překladu románu Prasklej Sklenička na náš knižní trh, jste vykládal o tom, jak si vaše univerzitní kurzy, kde jste mluvil o afrických mýtech a legendách, získaly mezi studenty nečekanou popularitu. Čím jste je tak oslovil? Naznačoval jste, že je to tím, že posluchači univerzitních kurzů, a asi zejména čtenáři obecně, prahnou po příbězích, chtějí hlavně vyprávění?
Alain Mabanckou: Literatura vypráví svět. Literatura vás také musí okouzlit, očarovat. A když chcete čtenáře okouzlit, musíte mu ukázat, že svět je příběh. Literatura je tedy příběh světa podaný prostřednictvím určitého vypravěče. A já si myslím, že literaturu je nutné vidět jako prostředek, jak se dostat i k těm, kdo zrovna nejsou nastaveni tak jako my spisovatelé, a pokusit se je získat. Přišlo mi proto důležité postavit své kurzy tak, aby přesně odrážely mou literaturu. V tom, co je jejich obsahem, ale i v tom, jak ten obsah podávám. Univerzitní kurz nesmí být jen něco jako katechismus pro omezenou skupinu pomazaných. Musí být otevřený každému, kdo přijde, aby viděl, že to je i pro něho a že to může pochopit.

iLiteratura: Takový přístup lze v podstatě vidět i ve vašem díle, ve vašich románech.
Alain Mabanckou: Ano, snažím se o to, doufám, že se mi to daří, rozhodně stále hledám způsob, jak to dělat co nejlépe. I v románech se snažím co nejpříměji, nejplynuleji, nejjasněji vyprávět o africkém kontinentu.

Bída a bolest s humorem?
iLiteratura: Z děl, která z vaší tvorby znám, mám dojem, že vyprávíte výhradně o lidech, kteří utíkají, jsou zraňováni, opouštěni, ztraceni... V těch knihách má „lidská tragédie“ velký podíl. I když ji vyvažujete humorem. A teď říkáte, že literatura má čtenáře okouzlovat... Jak to jde dohromady?
Alain Mabanckou: Tragédie se dá jistě podat všelijak, ale ten humoristický rozměr mých příběhů je důležitý. I bolest má různé polohy a vždycky může být hůř, ale i líp. Rád mluvím o věcech vážných, smutných, ale vždy s trochou humoru. Když jsem nešťastný, nemusím přece chtít, aby byli nešťastní všichni kolem mě!

iLiteratura: Takže vy sice vidíte, že je svět plný bídy, násilí, hrůzy, ale chcete nám taky říct, že to všechno můžeme přežít, když si dokážeme zachovat humorný nadhled?
Alain Mabanckou: Jistě, legrace, pořádná sranda vás může dostat i z velkého průšvihu. Člověk se musí umět smát sám sobě. Smát se, ale nezapomenout taky přemýšlet. To snad je ve všech mých knihách. Snažím se ukázat Afriku, která je určitě plná nerovnováhy, bídy a paradoxů, ale vždycky je způsob, jak se z toho dostat, vždycky je naděje.

iLiteratura: Mluvil jste v Praze taky o tom, jak si lidé v Africe navzájem nezištně pomáhají, s čímž jste se v Evropě nebo v Americe nesetkal. Ve vašich románech jsou ale hrdinové sami. Třeba právě vypravěč Prasklej Sklenička a všichni ti, s kterými se v baru potkává...
Alain Mabanckou: Záleží na tom, který můj román vezmete do ruky. Každá z těch jedenácti knih je jiná. Například Demain j’aurai vingt ans, to je naopak příběh africké rodiny, popisuje, jak je strukturovaná, jak to v ní funguje. Jiné ladění má Lumières de Pointe-Noire. V těch knihách je všechno a v každé se na svět dívám jinak. Verre cassé, totiž Prasklej Sklenička, sice skutečně podává obraz bídy, odehrává se v baru plném ztracených existencí a je nasycena jejich opileckými žvásty, a tudíž samozřejmě přináší obraz určitého výseku společnosti, ale i tam určitá solidarita panuje. Solidarita lidí z okraje společnosti, těch, kdo se tu potkali na poslední štaci, těch, kdo tu našli útočiště.

iLiteratura: Takže musíme do češtiny přeložit ještě několik vašich knih, abychom vás lépe poznali a mohli o vaší tvorbě dělat nějaké závěry.
Alain Mabanckou: Právě. Moje tvorba je hodně rozmanitá a těším se, že v češtině bude k dispozici širší možnost, jak mě poznat.

Chameleon jako manažer
iLiteratura: V Africe jsou vaše knihy k dostání?
Alain Mabanckou: Ano, jsou dokonce jako povinná četba ve škole například v Beninu, čtou se běžně i v Kongu.

iLiteratura: Ačkoli tedy vaše knihy vycházejí pouze ve Francii, potom se oklikou dostanou i k vašim čtenářům do Konga?
Alain Mabanckou: Určitě, místo vydání knihy není důležité, hlavně že text putuje za svým čtenářem. Tvorba afrických autorů má vždy mnohem větší šanci na knižní vydání v Evropě, ale určitými kanály se pak dostává zase zpátky ke čtenářům do Afriky.

iLiteratura: Na pražské besedě ve Francouzském institutu jste popisoval, jak je nutné snažit se prosazovat k vydání literaturu hodnotnou, se světovými, univerzálními tématy, bojovat proti povrchní, komerční produkci nakladatelů, přetlačovat se s díly autorů, kteří pořád dokola popisují jen své osobní problémy.
Alain Mabanckou: Ano, autoři a nakladatelé – a v zemi, jako je ta vaše, také překladatelé – musí vzít za své chování chameleona. Ten má výhodu, že díky dobře posazeným a uzpůsobeným očím nemusí otáčet hlavu, když se potřebuje podívat dopředu, vedle sebe nebo za sebe. A může jít umanutě a bezhlavě vpřed. Přesně tak je nutné se chovat, abychom dobrou literaturu obhájili a prosadili, abychom dosáhli svého. Literatura přesahující rámec vymezeného území, literatura dívající se na věci z nadteritoriálního pohledu, má naději oslovit čtenáře kdekoli na světě a otevřít jim dveře k poznání nových věcí. V tom smyslu je ten koncept „littérature-monde“ (literatura-svět) stále platný.

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1715x

Inzerce
Inzerce