Hemingway, Ernest: Sbohem, armádo!

Hemingway, Ernest
Sbohem, armádo!

recenze beletrie zahraniční

Roku 1929, tři roky po úspěchu I slunce vychází, vydal pozdější nobelista Ernest Hemingway román z italské fronty nazvaný Sbohem, armádo! Zachytil v něm nejen autobiograficky zabarvený příběh milostného vzplanutí amerického poručíka k anglické ošetřovatelce, ale též rozpad dříve stabilních jistot.

Na italské frontě klid
Ernest Hemingway
: Sbohem, armádo!. Přel. Josef Škvorecký a Lubomír Dorůžka, Euromedia – Odeon, Praha, 2015, 328 s.

I zapřisáhlý nečtenář, dotázán na významné představitele americké literatury, by nejspíše z hloubi paměti vylovil mezi prvními jméno Ernesta Hemingwaye (1899–1961). A většina by jistě dokázala i doplnit, že psal o válce, starcích na moři a býčích zápasech, patřil k okruhu „ztracenců“ kolem Gertrudy Steinové (1874–1946), dostal Nobelovu cenu a s největší pravděpodobností spáchal sebevraždu. O Hemingwayově životě a tvorbě má alespoň matnou představu i průměrně vzdělaný člověk, aniž by kdy musel od autora přečíst jedinou stránku. Není divu. Více než padesát let po své smrti patří americký světoběžník neodmyslitelně k jádru západního literárního kánonu i na středoškolské seznamy povinné četby, a třebaže je možné vést debatu o tom, zda mu pozice moderního klasika u čtenářů na atraktivitě přidává, nebo mu naopak ubližuje, jednu skutečnost popřít nelze: Hemingway tu byl, je a bude.

Tuto tezi potvrzuje i poměrně kontinuální vydávání Hemingwayových děl v češtině. Kořeny české recepce sahají až k počátkům 30. let minulého století, tedy zhruba do doby, kdy se mladý spisovatel zrovna začínal prosazovat i ve světě. Zejména v průběhu 2. poloviny 20. století pak Hemingwayovy knihy vycházely v  dnes už stěží představitelných mnohatisícových nákladech.

O tom, zda americký nobelista táhne i v dospívajícím 21. století, se nedávno rozhodlo přesvědčit nakladatelství Odeon, které od poloviny roku 2014 znovu vydává autorovy nejvýznamnější tituly v graficky ucelené řadě. Osm z plánovaných deseti svazků už k počátku května 2016 vyšlo: Rajská zahrada (v září 2014), Mít a nemít (v říjnu 2014), Zelené pahorky africké (v prosinci 2014), Smrt odpoledne (v únoru 2015), Stařec a moře (v dubnu 2015 v novém překladu Šimona Pellara), Sbohem, armádo! (v červenci 2015), I slunce vychází (v říjnu 2015 v novém překladu Martina Pokorného) a naposledy Komu zvoní hrana (v březnu 2016). Zbývající dva svazky – Pohyblivý svátek (plánovaný na červen 2016) a Povídky (podzim 2016) – pak řadu zkompletují do konce kalendářního roku.

Láska za časů minometů
Válečný, respektive protiválečný milostný román Sbohem, armádo!, jímž Hemingway roku 1929 navázal na předchozí úspěch I slunce vychází (1926), patří mezi výše jmenovanými tituly k těm nejznámějším a současně čtenářsky nejatraktivnějším. Ostatně byl to právě tento román, jímž se roku 1931 Hemingway v nakladatelství Jana Otty poprvé představil českým čtenářům. Dnes, více než osmdesát let od původního vydání, si některé společenské tlaky musíme už jen představovat, v ostatních rovinách však zůstává text stále bytostně aktuální.

Děj knihy, rozdělený do pěti nestejně dlouhých částí, tvoří dva navzájem propojené a v literatuře nikterak vzácné tematické kruhy – láska a válka. Mladý Američan Frederic Henry, jemuž Hemingway svěřil úlohu vypravěče, se za první světové války dobrovolně hlásí k italské armádě. Jako „tenente“, tedy poručík, má na italské frontě na starosti sanitní vozy a rozvoz raněných do polních lazaretů. Při jedné z rakouských ofenzív je však Frederic raněn a musí se sám stáhnout zpátky do zázemí. V Miláně, kde se má zotavit před dalším nasazením, je ústřední hrdina umístěn do nově zřízené americké nemocnice, kam je pro nedostatek personálu záhy odvelena i mladá anglická ošetřovatelka Catherine Barkleyová. S Catherine se Frederic seznámil už v lazaretu na frontě, ale teprve v Miláně původně nenápadné milkování přerůstá v… v co vlastně? Ve skutečnou lásku? Snad. Tváří v tvář křehkosti válečné existence se jakékoliv jistoty nejen v mezilidských vztazích hledají těžko. Navíc pobytem v Miláně se strasti obou milenců jen prohlubují. Zatímco Catherine zjišťuje, že s Frederikem čeká dítě, vrací se mladý Američan chtě nechtě zpátky na frontu. Zranění a měsíce v ženské náruči jej však změnily a jeho lehké válečné nadšení či spíše určitá lhostejnost, kterou šlo z jeho dřívějšího chování vycítit, postupně vytlačují obavy o Catherine i vlastní život.

Osud člověka
Třebaže evropské dějiny 20. století zažily dvě světové války, při pohledu do regálů knihkupectví se někdy zdá, jako by proběhla jen ta druhá. Zatímco beletristických děl i odborných publikací k šoa či nacismu každoročně vycházejí desítky, nabídka téže literatury k „velké válce“ je navzdory nedávnému jubileu výrazně chudší. Přitom to byla právě první světová válka, která tolik otřásla vědomím několika generací a v mnoha ohledech dala vzniknout literatuře a vůbec moderní společnosti, jak ji známe dnes. Hemingwayův román, který částečně inspirovaly autorovy vlastní zážitky z fronty, sice na hrůzy první světové války upomíná a v několika pasážích z přední linie ji i velmi barvitě zachycuje, více než samotný obraz války však Hemingwaye zajímá osud konkrétního člověka. V tom se jeho próza liší třeba od protiválečné klasiky Na západní frontě klid Ericha Marii Remarqua, jehož text se na příkladu mladíka Pavla Bäumera skutečně pokouší rekonstruovat příběh a pocity celé jedné generace. Z hlediska výstavby textu i po letech zaujme Hemingwayův strohý, úsporný vypravěčský styl. Autor, proslulý advokát tzv. „metody ledovce“, se nejenže nezdržuje přebytečným vysvětlováním, ale velmi pečlivě volí i jednotlivé obrazy, jimiž Frederikovo vyprávění doplňuje. Ty ani nemusejí být příliš rafinované, aby ve čtenáři ihned vyvolaly velmi konkrétní představy: „Oddíly vojska procházely kolem domu a dál po cestě a prach, který zvedaly, sedal na listí stromů.“ Protože zmínění vojáci kráčejí jen jedním směrem a žádní se nevracejí, lze z této zdánlivě nenápadné věty z počátku románu ihned odvozovat další, skryté významy. Totéž platí i pro volnou přímou řeč, s jejíž pomocí Hemingway realizuje většinu dialogů.

V učebnicích i souhrnech literárních dějin bývá s oblibou upozorňováno na Hemingwayovu příslušnost k „une génération perdue“, generaci, která ve válce cosi nekonkrétního ztratila – snad životní jistoty, snad vágní představu o smyslu života –, a která je proto sama ve světě „ztracená“. Jenže co když je zvolená perspektiva od základu zavádějící? Co když byla tato ztráta, ostatně jako mnohá jiná ztráta, současně ziskem, šancí nahlédnout na lidské bytí střízlivější, modernější optikou? A devalvoval tento přínos amerických modernistů s uplynulým časem, nebo naopak získal na ceně? To jsou jistě otázky, které je na místě si položit, a reedice Sbohem, armádo! ve starším, stále však ještě plně funkčním překladu Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky k tomu může být vítanou příležitostí. Hemingwayovo titulní „farewell“ totiž zdaleka neplatí jen armádě.

 

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 4013x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce