Kettu, Katja

Kettu, Katja

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s finskou spisovatelkou Katjou Kettu o tom, proč píše o menšinách a malých národech, jak pracuje s vizualitou a proč má ráda Krtečka a Jana Švankmajera.

Katja Kettu, rozhovor. Jsem šťastná, že je literatura univerzálně přenosná

Katja Kettu, finská spisovatelka, režisérka animovaných filmů a autorka mezinárodního bestselleru Porodní bába, který v kulisách laponské války pojednává o zběsilé lásce, násilí na ženách a zodpovědnosti člověka za svá rozhodnutí, přijela do Prahy na veletrh Svět knihy představit povídkový cyklus Sběratel dýmek, který nedávno vyšel česky.

iLiteratura: Váš román Porodní bába byl přeložen už do dvaceti jazyků. Jaké máte na knihu ohlasy ze světa?
Katja Kettu: Dostávám převážně dobré reakce, ale různí se země od země. Například Nory nadchla, protože zachycuje i norskou historii. Švédům připadala drsná. Čeští čtenáři v ní nalézají něco, co je blízké jejich duševním krajinám, protože tady jsem na Porodní bábu zatím slyšela samou chválu. Ve vzdálenějších zemích jako například v Latinské Americe ji čtou jako exotický příběh, ale zároveň si děj dávají do souvislosti s latinskoamerickými dějinami a ženskou válečnou zkušeností. Fascinuje mě, jaká univerzální témata v románu lidé nacházejí. Patří k nim svoboda rozhodování, odpovědnost za rozhodnutí a láska. Knihu je možné číst i na pozadí německé historie, v evropském kontextu jde o malý výsek událostí, k nimž docházelo po celém kontinentu. Zanedlouho vyjde Porodní bába ve Vietnamu, tam jsem na přijetí velmi zvědavá.

iLiteratura: Ovlivňují tyto ohlasy vaši tvorbu?
Katja Kettu: Do určité míry ano, ale píši tak, jak umím. Nedávno za mnou ve Francii přišla jedna literární vědkyně a přiznala se mi, že je pro ni coby starou paní můj román příliš drsný. Vzápětí dodala, že se jí Porodní bába líbila, jen to bylo občas brutální čtení. Ovlivňuje mě i spolupráce s překladateli, při níž musím zpětně promýšlet svou slovní zásobu. Při psaní Sběratele dýmek jsem hodně uvažovala nad finskou historií, jejíž prvky se v textech vyskytují, a snažila se podrobněji vysvětlovat věci, které by zahraničním čtenářům mohly být nejasné.

iLiteratura: Vnímáte cestování za čtenáři na knižní veletrhy jako podstatnou součást své práce?
Katja Kettu: Momentálně ano, což je vtipné, protože jsem po cestování nikdy neprahla a nenapadlo by mě, jak moc se jednou vzdálím od severního polárního kruhu, kde jsem se narodila. Původně jsem vystudovala animovaný film a chtěla jsem stát za kamerou, rozhodně ne před ní. Podobně jsem to vnímala, když jsem začala publikovat. Překvapilo mě, že jsem musela o své tvorbě mluvit před lidmi. Psát a být spisovatelkou je něco úplně jiného než vystupovat jako spisovatelka. V současné době tak trávím asi třetinu roku, cestuji po světě a mluvím o svých textech. V druhé třetině píšu a třetí část si nechávám na další aktivity. Momentálně si snažím vyhradit více času na psaní, to je přeci jen základ všeho. Nicméně za příležitost cestovat jsem vděčná, protože to zažije málokterý finský autor. Ve světě je obrovská konkurence, je těžké se prosadit. Je úžasné, když vaši knihu přeloží do dalších jazyků a čtenáři z různých konců světa ji čtou a mají z ní radost. Jsem šťastná, že je literatura univerzálně přenosná a že v tomto ohledu tvoříme jednotnou společnost.

iLiteratura: Stala jste se součástí světové literatury. Cítíte se tak, nebo zůstáváte především finskou autorkou?
Katja Kettu: Finsko je malá jazyková oblast. Při psaní doufám, že kniha nezůstane jen ve Finsku, ale dostane se i do zahraničí. Přitom si nestále nesu nálepku, že jsem Finka z Laponska, že jsem ze Severu. To nikdy nezmizí a i pro mě je důležité mít vlastní jádro, bez něj bych nemohla tvořit.

iLiteratura: Učíte stále v Helsinkách scenáristiku?
Katja Kettu: Poslední dobou už mi na učení nezbývá příliš času. Dříve jsem také publikovala sloupky v novinách, ale i to jsem musela omezit. V současné době se už zabývám jen literaturou, příležitostně píši divadelní hry a točím naučné dokumenty, například o finských imigrantech v Americe.

iLiteratura: Co jste se jako pedagožka snažila svým studentům předat?
Katja Kettu: Ve Finsku se spisovatelům i filmovým tvůrcům často stává, že se vrhají se do práce, aniž by měli rozmyšlenou formu, chybí jim kostra příběhu. Autor musí mít pevný základ a myslet na výsledek. Vnitřní svět románu musí mít integritu. Když se do něj čtenář ponoří, měl by ho text přirozeně navádět, aby věděl, co je v tomto světě možné, a co ne. Snažila jsem se studenty naučit zavést čtenáře do jejich světa, to je hrozně důležité.

iLiteratura: Jaký je vztah mezi vaší literární a filmovou tvorbou? Ovlivňují se?
Katja Kettu: V obojím jsem puntičkářka. S manželem jsme v Laponsku narazili na opuštěný dům, podle kterého jsem později v Porodní bábě vylíčila Chatu mrtvého muže. Skalnatý ostrůvek u břehu Severního ledového oceánu, kde hlavní hrdinku Víločku vysadí ze člunu, má také svůj předobraz. Vizuální stránka je pro mě velmi důležitá, i při psaní potřebuji mít v hlavě obrazy. Pro Sběratele dýmek, který právě vychází česky, byl zásadní jeden výjev po bouřce – procházela jsem se po břehu jezera a všimla si, že bouřka z vody vyplavila různé poklady. Našla jsem mezi nimi i kousíček dýmky a říkala si, že bych mohla posbírat její zbytek a podobně shromáždit i příběhy do knihy. K mému animátorskému vzdělání hra s vizuálními prvky patří, mám ráda, když jsou animace zvláštní: vtipné, ale přitom trochu temné, jako když točí Jan Švankmajer. On je podle mě jeden z nejúžasnějších filmových tvůrců. Stále v sobě nosím dětské já, miluji Krtečka (smích). To je i důvod, proč jsem začala psát a točit. Člověk se musí svého dětství v určitou chvíli vzdát a dospět, přestat si vymýšlet světy a příběhy. Já se vzdát nechtěla, proto jsem se začala živit literaturou.

iLiteratura: Odpovídá vašim představám i filmová verze Porodní báby? Vypadá v ní Chata mrtvého muže jako její předobraz?
Katja Kettu: Měla jsem radost, že film vznikl. Byl to pro mě splněný sen. Přestože jsem se mohla podílet na scénáři, nevěděla jsem, jaký konec bude mít, protože ve hře byly tři různé varianty. Nakonec se tvůrci rozhodli pro hollywoodský model se šťastným koncem. Točilo se u Severního ledového oceánu, ale také v Litvě, a občas tak dochází k legračním nesrovnalostem. Na plátně jsou vidět tlusté břízy a smrky, které nemají u Severního ledového oceánu co dělat, protože tam nic neroste. Proto v románu Víločka topí v kamnech stránkami z katechismu a vzdává se symbolicky víry, zároveň to ale dělá z praktických důvodů, aby se zahřáli, poté co uvíznou v Chatě mrtvého muže. Ve filmu dělá Víločka totéž, přitom ji však obklopuje březový háj (smích). Je tam řada dalších vtipných momentů, kterých si asi všimnu jen já, neseverští diváci je nezaznamenají. Celkově jsou v knize postavy ambivalentnější, to se pro účely filmu muselo zjednodušit. Se zájmem jsem sledovala, jak se s touto mnohoznačností tvůrci popasovali.

iLiteratura: Ve Sběrateli dýmek jste si vyzkoušela žánr povídek. Ten má svou povahou blízko ke krátkým filmům, které točíte. Dokážete si představit, že byste některou z povídek zfilmovala?
Katja Kettu: Za zkoušku by to jistě stálo. Podle povídky o Rasputinovi už vznikla rozhlasová hra, povídka o Bílé lilii od Stalingradu se dočkala divadelní adaptace. Sběratel dýmek není klasická povídková sbírka, je to spíše rámcová novela, podobně jako Dekameron, texty jsou navzájem provázané. U spisovatelů to často bývá tak, že nejdříve píší básně, poté povídky a až nakonec si troufnou na román. U mě to probíhalo naopak, začala jsem romány a až poté se dala na povídky. Můj nakladatel se mě ptal, jestli začnu psát i básně, ale to odmítám (smích). Nicméně se mi líbí myšlenka analogie mezi krátkým filmem a povídkou. Do románů se vejdou větší celky, ale v povídce hraje roli každý detail, všechno musí být přesné. To je velká výzva povídkové formy. V krátkém filmu je to podobné.

iLiteratura: Pracujete s velkým rozptylem témat – od rodinné ságy přes historický román až po zpracování nedávných událostí. Jak témata vybíráte?
Katja Kettu: Témata vybírám dlouze a pečlivě. Nejlepší je, když přijde nápad a příběh se začne odvíjet sám. V případě Porodní báby jsem chtěla psát o vězeňském táboře a zběsilé lásce. Měla jsem v hlavě také Chatu mrtvého muže, která se mi s vyprávěním spojila až později, poté se najednou začal odvíjet příběh. Musí to být téma, které mi nedá spát, které mě bude přitahovat tak, že se od něj nebudu schopná oprostit. Musí být natolik důležité a zajímavé, abych s ním vydržela dva tři roky, co mi psaní románu zabere. Spisovatelské povolání je nejisté, autor nikdy neví, jak čtenáři text přijmou. Já už teď mohu předpokládat, že mé knihy někdo číst bude, ale když jsem psala Porodní bábu, byla jsem neznámá autorka a mohla jsem pouze doufat, že si k románu někdo najde cestu. Proto je důležité věřit své věci, aby vzniklo dílo, které bych si sama chtěla přečíst, ale přitom přitahovalo i ostatní.

iLiteratura: Ve vaší tvorbě si všímáte historie malých národů, jako jsou Marijci či Sámové. Sledujete i jejich současnou politickou situaci?
Katja Kettu: Domnívám se, že když píši o minulosti, mluvím zároveň i o současnosti. Ve způsobu, jakým popisujeme minulé události, se zrcadlí naše politické preference. Vyprávět o Marijcích, malém národu, který žije v Rusku na břehu Volhy, bylo vzrušující, protože jsem v něm viděla analogii s Finy, kteří z té oblasti kdysi přišli do Finského zálivu. Zatímco Finové dnes mají svůj stát, svobodu slova, knihy v mateřštině, Marijci jsou v úplně jiné situaci a snaží se s tím vyrovnat. Sledovala jsem zároveň, jak se Finové vyrovnávali se svou historickou situací, u Čechů je to podobné. Pozoruji, jak malé národy přežívají historické zvraty a jakým způsobem pracují se svou kulturou. Když jsem psala o sexuálním zneužívání žen v dobách válečného konfliktu, bylo to nadčasové a nadnárodní téma – ženy se ve válkách vždycky znásilňují, nejen ve Finsku za druhé světové války. Nyní se zabývám finskými imigranty v Americe, toto téma se vztahuje k současné uprchlické krizi v Evropě a k otázkám, proč lidé opouštějí svou zemi, s jakými předsudky se v novém působišti setkávají a jak se přizpůsobují. Ve své tvorbě se vracím k historickému traumatu malých národů, protože to je téma, které jde napříč světovou historií. Obecně mě velmi zajímá vztah malého a velkého.

iLiteratura: V románu Můra, jehož český překlad se připravuje, píšete o Marijcích. Inspiroval vás také marijský jazyk?
Katja Kettu: Jen v některých drobnostech, používala jsem marijské výrazy pro sníh a moře, které se podobají finským slovům. Inspirovalo mě ale jejich přírodní náboženství a dodnes živá pohanská víra, se kterou už se v Evropě nesetkáme. Marijové ještě stále obětují stromům a přinášejí krvavé oběti – koní, jehňat, koz nebo hus. Je to jiný typ víry než křesťanství, není v něm tak silný antagonismus dobra a zla, je tolerantnější, i když křesťanství na něm zanechalo svůj otisk. Je neuvěřitelné, že v dnešním Rusku existuje malý národ, který si dokázal uchovat svou panteistickou víru.

iLiteratura: Stíháte při své vytíženosti číst?
Katja Kettu: Snažím se. Za poslední roky jsem přečetla mnoho knih, ale většinou to byly rešerše k vlastním textům. Současnou literaturu příliš nesleduji. Naposledy jsem četla Gogolův Nos a také Výzkumy jednoho psa od Franze Kafky. Bylo to děsivé a zvláštní, ale strašně se mi to líbilo. Nyní si dávám od čtení i psaní menší pauzu, abych načerpala sílu na další tvorbu.

 

© Ema Stašová

Diskuse

Vložil: MK, 18.06.2016 11:26
Kettu, Katja
"[D]odnes živá pohanská víra, se kterou už se v Evropě nesetkáme." A co u Čuvašů, jejichž předkřesťanské náboženství má v Čuvašské republice úřední status a jejichž chtónické božstvo nahradilo na hlavním náměstí v Čeboksary úranického Uljanova, anebo u Udmurtů?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2133x

Inzerce
Inzerce