Dis, Adriaan van: Já se vrátím

Dis, Adriaan van
Já se vrátím

recenze beletrie zahraniční

Skoro stoletá matka-nezmar uzavře se synem-spisovatelem obchod: bude mu konečně vyprávět o svém dětství i o životě v bývalé Nizozemské Indii, ale on jí za to musí pomoct ukončit život: za každý příběh jeden prášek na spaní. Syn vyprávění zapisuje, ale vytváří z něj, jak už to bývá, vlastní příběh.

Jak se zabíjí matka
Adriaan van Dis: Já se vrátím. Z nizozemského orig. Ik kom terug přel. Martina Limburg Loučková, Host, Brno, 2016, 279 s.

O nejednom spisovateli se říká, že píše stále stejnou knihu. Není vzácností, že při tom čerpá z vlastního života. O Adriaanu van Disovi platí obojí plnou měrou. Ať už píše romány, či cestopisné črty, ať už jeho vypravěč vystupuje pod autorovým jménem, nebo třeba jako Nathan Sid, je to vždycky van Disovo alter ego. Jeho původ poskytuje bohatý materiál pro literární zpracování: narodil se v prvním poválečném roce v přímořském letovisku Bergen severně od Amsterodamu v rodině čerstvých repatriantů z Nizozemské Indie (nyní Indonésie). Jeho matka, původem ze starobylého brabantského selského rodu, se jako mladá dívka provdala za kadeta Královské nizozemsko-indické armády (KNIL), příslušníka význačné javánské rodiny, který přijel z kolonie studovat na vojenskou akademii v brabantské metropoli Breda. Odjela s ním do Nizozemské Indie a narodily se jim tři dcery. Po japonské okupaci, završené v březnu 1942, skončila matka s dcerami-míšenkami v internačním táboře pro Evropany, javánský manžel zachoval věrnost koloniální moci a zapojil se do odboje proti okupantům. Jak se rodina dozvěděla až po skončení války, byl v roce 1944 popraven. Po kapitulaci Japonska v srpnu 1945 se naplno rozpoutalo indonéské hnutí za nezávislost a většina kolonistů byla pro vlastní bezpečí nucena vznikající Indonéskou republiku opustit. Při čekání na repatriaci v přístavním městě Palembang na Sumatře se matka seznámila s autorovým otcem: poddůstojníkem KNIL z rodiny kolonistů usazené už po několik generací na Jávě (částečně francouzského původu, ale také s domorodou prababičkou), který jako válečný zajatec přežil potopení lodi zasažené britským torpédem i stavbu „železnice smrti“ z vnitrozemského Pakanbaru k západnímu pobřeží Sumatry. Japonské zajetí poznamenalo otce tělesně i duševně. Podléhal záchvatům vzteku, jejichž obětí se často stával syn, a v pouhých dvaačtyřiceti letech zemřel (malému Adriaanovi ještě nebylo jedenáct let). Rodiče se nikdy nemohli vzít, protože se otci nepodařilo dosáhnout oficiálního rozvodu předchozího manželství – syn přesto vyrůstal pod jménem Mulder a až v dospělosti začal používat své oficiální příjmení po matce – van Dis. Prvních deset let po návratu do Nizozemska strávila rodina s dalšími repatrianty v domě na pobřeží. Pak se přestěhovala do kraje Gooi (jihovýchodně od Amsterodamu – v okolí města Hilversum), oblasti s poněkud snobskou pověstí, kde k životnímu stylu patří například pozemní hokej či afektovaná výslovnost (a tyto stereotypy jsou i v autorově životopise relevantní). Pro rodinné prostředí, v němž van Dis vyrůstal, jsou také typické teosofické (a antroposofní) sklony i vliv různých domorodých pověr, jimž ve větší či menší míře propadl mnohý evropský kolonista. Sestry se brzy osamostatnily, a tak po otcově smrti zůstal nejmladší syn s matkou. Nejstarší a prostřední sestra kolem přelomu tisíciletí zemřely, kdežto matka se dožila stovky (zemřela v roce 2010).

Kolonie v krvi
Tyto základní životopisné údaje van Dis podle potřeby pozměňuje, posunuje akcenty podle toho, co chce knihou vyjádřit. Tak například tři starší „snědé“ sestry se z jízlivých trapiček nevlastního bratra v knihách zaměřených na dětství či dospívání (Nathan Sid, Familieziek, Dubbelliefde) stávají v románu Indische duinen představitelkami různých způsobů, jak se vyrovnávat s minulostí: se ztrátou rodné země, s válečnými traumaty, s postavením „Indo“ (jak se s pejorativním přídechem říkalo indo-evropským míšencům) v kolonii i později v Evropě. Ke svému koloniálnímu původu zaujímá autor dvojaký postoj: ve vztahu k prchlivému otci, který se vší mocí snažil vychovat ze změkčilého syna chlapa, překonává jen s obtížemi a s pomocí dlouholeté psychoanalýzy směs nenávisti a studu za svéráznou figurku repatrianta s komickým přízvukem, ale současně přiznává, že různé jeho rysy podědil. Koloniální způsoby či jazyk kolonistů van Dis ironizuje (např. v románu Já se vrátím matčin zvyk nazývat předsíň anglicky „hall“ – v překladu se to ale ztratilo), a to i tehdy, když jisté panské manýry objeví u sebe („personál, není nad personál“, posmívá se sám sobě ve stejném románu; překladatelka ovšem zaměňuje slovo „personeel“ a „persoonlijk“: „osobně, není nad to udělat to osobně“). Nicméně v jiném románu se o prázdninách v Brabantsku dospívající Adje vůči evropské, selské větvi rodiny vymezuje: „My jsme z Indie.“ Pocit vyloučení, hledání vlastní identity, generační propast, která někdy vzniká i mezi staršími a mladšími sourozenci – tak lze shrnout van Disova ústřední témata.

Šeherezáda naruby
Román Já se vrátím z roku 2014 zachycuje závěr matčina života. Prolínají se v něm tři roviny: líčení posledních dvou let, kdy syn začne osmadevadesátiletou matku v domě s pečovatelskou službou na pobřeží stále častěji navštěvovat a zaznamenává její úmyslné a cílené směřování k smrti. Druhou rovinu tvoří charakteristické příhody z vypravěčova dětství a mládí, jak si je vybavuje v autě při dojíždění za matkou. A do třetice tu jsou matčiny vzpomínky na minulost v Nizozemské Indii i v rodném Brabantsku, které matka synovi „prodává“ za příslib pomoci při odchodu ze života (nebo spíš přechodu jinam – matka totiž věří v reinkarnaci). Podobně jako v prvotině Nathan Sid kapitolu někdy na závěr shrnuje báseň (jedna z nich je přejatá z van Disovy sbírky veršů Totok; v audioverzi románu v autorově provedení van Dis básně dokonce zpívá).

Pomoct umřít
Román ze současného Nizozemska s odkazy na nizozemskou koloniální i poválečnou historii a s řadou narážek na reálie bude možná na české čtenáře působit místy nezvykle. Už jen peripetie kolem matčiny smrti: členka sdružení pro eutanazii, která své přání ohledně ukončení života, jak vyžaduje nizozemský zákon, předem vyjádřila písemně, podle názoru svého lékaře nesplňuje nutnou podmínku nesnesitelného utrpení bez vyhlídky na zlepšení, a tak se u něj provedení eutanazie domáhá marně. Syn s dcerou jí nakonec po dohodě s lékařem i ředitelkou domova nasadí jahodovou dietu se stále menšími porcemi (údajně používanou za stejným účelem u starých lidí na italském venkově) a na závěr je aplikována paliativní analgosedace. Matčino naléhání na ukončení života se objeví v novém světle, když se po její smrti ukáže, že byla zcela na mizině.

Kdo s koho
Nebývalá je i otevřenost, s jakou autor zachycuje protichůdné city syna k matce, jíž sice ubývá fyzických sil, ale mentální převahu nad synem si úspěšně udržuje. Pod povrchem dojemné péče o stařičkou maminku probíhá nefalšovaný mocenský boj. Tělesné chátrání a stále větší závislost na pomoci druhých, tedy vlastně výměna rolí, kdy se matka vůči synovi (a později i dceři) víc a víc dostává do podřízené pozice, je pro matku ponižující. Brání se vrtochy (syn jí musí kupovat luxusní čajové pečivo u oficiálního dvorního dodavatele), mrzutostí, chladem – sebemenší projev citu (smutek nad úmrtím dvou starších dcer či vnuka) se z ní syn snaží vymámit marně. Čas však pracuje pro syna: jeho ideálu vřelé a přítulné maminky se sice slábnoucí žena ani na závěr života nepřiblíží, ale péče o ni znamená i tělesnou intimitu a tím nad ní opatrovníci přece jen získávají moc. Podrobný popis matčina chátrání by se hodil jako pietní záznam jejích posledních dnů pro nejbližší rodinu. V knize, kterou vypravěč/autor napsal s matčiným vědomím (nicméně pro jistotu až po její smrti), je to však současně výraz konečného synovského vítězství: nikdo a nic mu už nebrání ukázat matku širokému okruhu čtenářů v té nejzranitelnější a nejchoulostivější podobě. Matčina věta „já se vrátím“ má tedy pro syna hrozivý podtón (ale současně je to konstatování, že ani tímhle nelehkým životem se ještě nevykoupila z koloběhu návratů, takže se bude muset na zemi vynořit v nějaké jiné podobě znovu).

Exotické souostroví
Pasáže z Nizozemské Indie by pro české čtenáře mohly být ještě zajímavější než pro Nizozemce, jimž vlastní koloniální minulost – mimo jiné i díky literárnímu zpracování – dodnes není cizí (do češtiny jsou přeložené dva tituly Helly S. Haasseové s touto tematikou: román Páni čajových plantáží a novela Černé jezero). Překladem se ovšem koloniální kolorit částečně stírá a situace zamlžuje. Malajská slova jsou většinou prostě přeložená do češtiny (přitom vypravěč poznamenává, že matčina dikce se mění podle toho, o kterém životním období vypráví: buď začíná mluvit s brabantským přízvukem, nebo prokládá vyprávění malajskými slovy), u pár zbylých malajských výrazů kolísá transkripce (nizozemská ve slově soedah, kde „oe“ se vyslovuje jako „u“, mezinárodní: kulit langsep) nebo se uvádějí bez českého překladu. U českých čtenářů, na rozdíl od nizozemských, samozřejmě nelze předpokládat, že by ta slova znali – dalo by se to vyřešit vloženým vysvětlením nebo třeba slovníčkem vzadu. Administrativně vzato byla Nizozemská Východní Indie gouvernement (označení pro Nizozemce asi tak zažité jako pro nás „protektorát“) v čele s generálním guvernérem. To však v češtině nevyčteme, protože „gouvernement“ se důsledně překládá jako „vláda/vládní“. „Kumpanie“, překlad slova „compenie“, hovorového označení koloniální správy odvozeného od dávné Východoindické obchodní společnosti, zase vyvolává spíš vojenské asociace. Na příkladu dvou mužů van Disovy matky je vidět, že označení „místní“ a „domorodý“ (inlands) nelze zaměňovat. Van Dise podrobnosti poměrů v kolonii zajímají a snaží se je také přesně a ve vší složitosti popsat – je škoda, že čeští čtenáři jsou o tento aspekt jeho tvorby částečně ochuzeni.

Hrst reálií
K pochopení některých narážek v románu (a při absenci doslovu) je ještě pro českého čtenáře vhodné vysvětlit, že matčino rodné Brabantsko patří k jižní, katolické části Nizozemska – za hranici se považují „velké řeky“, to znamená Máza a rameno Rýna Waal, které protínají zemi od německých hranic na západ, k ústí do Severního moře. Pozice rodiny je zpestřená tím, že v rámci katolického kraje obývá ortodoxně protestantskou oblast (tzv. Westhoek), která je součástí tzv. biblického pásu vedoucího z jihozápadu (provincie Zeeland) k severovýchodu (provincie Overijssel). Odtud narážka na „Bijbelzwarte kousen“, doslova „biblicky černé punčochy“ (v překladu „ponožky černé jak bible“): „černé punčochy“ je pejorativní označení pro tuto přísně věřící skupinu. Souvisí s tím také poznámka (objevuje se ve van Disových knihách v drobných obměnách častěji), že někteří brabantští příbuzní považují i „jeetje“ („jejda/ježkovy voči“ apod., v překladu mnohem explicitnější „ježiši“) za rouhání. Matka v každém případě nepatří „k premonstrátům“ (řádu řeholních kanovníků), jak se píše v české verzi, nýbrž pobývá v domově pro seniory obhospodařovaném arminiány (nizozemsky „remonstranten“ – podobnost se slovem „premonstrát“ je opravdu čistě náhodná, protože jde o liberální odnož protestantské církve). Poznávacím znamením obyvatel jižních oblastí Nizozemska je výslovnost hlásky „ch“ (tzv. „měkké g“): nevyslovuje se tu chrčivě, se zapojením čípku jako ve standardní nizozemštině, ale v podstatě stejně jako třeba v češtině. Termín Holandsko (Holland) se používá pro označení provincií Severní a Jižní Holandsko (v překladu psáno nesprávně „jižní Holandsko“): jestliže se brabantský dědeček i matka vymezují proti „Holanďanům“ jakožto „šťouralům nad velkými řekami“, nemyslí tím ani tak státní celek Nizozemsko, nýbrž tyto provincie, v nichž se nachází jak hlavní město Amsterodam, tak sídelní město Haag či přístav Rotterdam (společně s Utrechtem ze sousední Utrechtské provincie tvoří tato města tzv. Randstad, velice hustě osídlené a zastavěné souměstí, hospodářské i politické centrum země – o dálničním tahu touto oblastí je hned v úvodu knihy řeč). Navzdory některým sporným nebo vysloveně nesprávným řešením se překlad čte dobře a je z něj také vidět, že překladatelka v zásadě pracuje pečlivě, význam slov či obratů si dohledává, má v češtině (s moravským přídechem) bohatou slovní zásobu a pěkně stylizuje. Jak se s takovým přístupem slučuje to, že v překladu přesto zůstaly různé, i bez znalosti originálu odhalitelné nesrovnalosti, by si zasloužilo podrobnější rozbor.

Předávání příběhů
Je tenhle román jen o tom, jak syn prožívá umírání stařičké matky? Přenos zkušeností z generace na generaci je složitý: rodiče jsou na vyprávění skoupí, protože se nechtějí drásat traumatickými vzpomínkami, navíc pochybují, zda jsou jejich zážitky z jiné doby a v případě van Disových rodičů z druhého konce světa vůbec nové generaci sdělitelné, a potom: některé zážitky jsou natolik trapné, že pokud přece jen dojde na vyprávění, přetvářejí je pamětníci do hrdinštější podoby – rodinná legenda přece slouží k posílení sebevědomí dalších generací. Bezdětný van Dis nemá příležitost vyzkoušet si tenhle mechanismus v otcovské roli a stát se ze zhrzeného dítěte rodičem, který předává potomkům svou verzi příběhu. Uplatňuje ho však jistým způsobem jako spisovatel: v rozhovorech přiznává, že o životě rodičů a sester v Nizozemské Indii ví vlastně velmi málo, ale co neví, to si vymyslí (nebo čerpá z popisů jiných autorů, jak se dá vyčíst v každé jeho knize z přehledu použité literatury – pro nás je zajímavé, že v zahradnických pasážích románu Já se vrátím čerpal i z anglické verze Čapkova Zahradníkova roku, kterou našel v matčině knihovničce). Vypravěč zpočátku lačně zapisuje matčino vyprávění, později jako by ho nepřesnosti a protichůdnosti (které – u téměř stoleté paní – kvalifikuje nesmlouvavě jako lži) natolik znechutily, že už její nabídky dalších vzpomínek odmítá: převážila v něm touha napsat to konečně po svém, což je doopravdy možné až po matčině smrti. I on zde – tentokrát pro čtenáře – vytváří svou verzi příběhu a v tom mu paradoxně živí pamětníci začnou překážet. Vypravěč matku tedy zabíjí ve freudiánském smyslu. Dítě chce z příběhů předků čerpat sebevědomí, chce být na rodiče hrdé a k tomu mu napomáhá rodinná legenda. Pro čtenáře je „praní špinavého prádla“ naopak dráždivé. Chtějí si především udržet iluzi, že čtou autentické příběhy – a tak van Dis s jistým pobavením líčí, jak se mu hlásí „očití svědci“ epizod, které si vymyslel. Přitom stačí přečíst si jeho knihy po sobě, abychom v líčení literární rodiny odhalili fabulaci. Tyhle aspekty se ale zahraničních čtenářů netýkají. Bude zajímavé sledovat, jakou odezvu vzbudí tento rafinovaně elegantní strážce rodinné pokladnice příběhů u nás.

 

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2796x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce