Jelinek, Branko: Oskar Ed: Můj největší sen

Jelinek, Branko
Oskar Ed: Můj největší sen

recenze komiks

Monumentální komiks slovenského kreslíře žijícího v Česku řeší na velkorysé ploše potíže velmi vnitřní a intimní. Především neharmonické vztahy v rodině, zjitřeně prožívané klukem na prahu puberty.

Dusno v autě
Branko Jelinek: Oskar Ed – Můj největší sen. Přel. Vojtěch Mašek a Karolina Voňková, Lipnik, Praha, 2016, 344 s.

Už vícekrát na různých místech zaznělo, že český komiks nejspíše zažívá nejlepší časy své historie. Poslední dva roky to jen potvrzují: vyšlo hned několik knižních komiksů, přičemž každý z nich byl výrazně jiný. Ta pestrost je na tom možná vůbec nejsympatičtější jev: od precizně provedené realistické kresby Michala Suchánka ve sci-fi povídkách Děsivé radosti přes Zátopkovu nadstandardní biografii až k artovému Moru. A k tomu navrch dva monumenty. Tím prvním je dílo trojice Grus (kresba), Baban, Mašek (scénář) Drak nikdy nespí, velkolepé uchopení trutnovské pověsti. Ten druhý se objevil před prázdninami a je dílem slovenského výtvarníka Branka Jelineka, již dlouho usazeného a tvořícího v Česku a vydávaného českými nakladateli.

Jelinek (nar. 1978) už v roce 2003 okouzlil komiksové fanoušky prvním příběhem Oskara Eda, muže s prázdnou tváří bez nosu a vlasů a jakýmsi zubatým sosákem. Ale zatímco tehdejší trilogie (další díly vyšly v letech 2004 a 2007) měla víceméně epizodický charakter a žánrem to byl sci-fi thriller s hororovými a fantaskními prvky, tentokrát přichází s dílem podstatně vyzrálejším a realističtějším, byť je v něm opět spousta prostoru pro barvitě (jistěže opět jen černobílou linkou) vykreslené fantaskní vize. A Oskar je téměř normální zhruba dvanáctiletý kluk, který má sice trochu zvláštní vizáž, ale svůj zubatý sosák už ztratil (nebo mu ještě nenarostl? – ale v první kapitole původní trilogie je zachycen v mladším věku a nebezpečně špičatých zubů má dost…). Samozřejmě má poněkud rozbujelou fantazii, takže se mu zejména hraniční zážitky rozpínají do dramatických vizí, někdy obludných a strašidelných, jindy trochu groteskních, ale i ty mají atmosféru spíše hrozivou.

Základní osa příběhu je celkem prostá: Oskar jede s rodiči autem kamsi na výlet. Ta cesta je protivně dlouhá, znepříjemňovaná navíc hádkami rodičů, kteří přinejmenším načas nežili spolu a onen výlet má snad být jakýmsi pokusem o usmíření. Častěji je ale prostor v autě zamořen hádkami, v nichž má Oskar vystupovat jako arbitr toho, kdo byl a je lepší rodič. Jelinek tu projevuje nečekaný talent na drásavé dialogy, který nemá daleko k prozaičce Petře Soukupové: hádky v jeho podání jsou opravdu nekonečné, nerozhodné a plné obviňování, relativizování poklesků a zásluh, drobných zákeřností a jiných faulů. Druhá linie se vrací do nedávné minulosti a sleduje jeden Oskarův den, kdy se po nepříjemném pohovoru s ředitelem zdržel cestou ze školy a pak už se rozhodl nevrátit domů – kde na něj poté, co jej přivede policie, čeká něco horšího než obávaný výprask. Obě linie se pak propojí v chytře komponovaném finále, které má parametry až mystické a v mnohém završuje i předchozí četné snové pasáže; jakkoliv jej Jelinek vzápětí – snad trochu zbytečně – relativizuje.

Než k tomu dojde, má autor připraveno mnoho dílčích překvapení a osvěžení, počínaje hned úvodem, který se odehrává v zákopech první světové války, než se přesuneme z mikrosvěta plastových vojáčků do světa lidského. Ostatně přecházení mezi světy (fantaskním a reálným, vnitřním a vnějším, mikro- a makrosvětem) patří k hlavním prvkům ozvláštňujícím příběh kluka, který má svých potíží dost (pamatujme na tu nevzhlednou vizáž) a ještě se mu rozcházejí rodiče. Pozoruhodné je i to, jak Jelinek dokázal všemožnými drobnými zastávkami a karamboly zdramatizovat jednotvárnou cestu autem – a jak zároveň vystihuje její otravnou, únavnou délku, umocněnou navíc neznámým vzdáleným cílem. Nutno dodat, že v jisté části knihy jsou ty pasáže únavné už i pro čtenáře – ovšem pokud i to bylo autorovým záměrem, tedy dostat publikum do Oskarovy situace co nejsugestivněji, pak se sluší smeknout.

Propojení dílčích nápadů a dobře vymyšlených postav ve fungující a uzavřený celek je pro mnoho českých komiksových tvůrců největším úskalím, více či méně zde selhává většina podstatnějších českých komiksových děl, od Aloise Nebela po Monstrkabaret Freda Brunolda. Možná je to i tím, že ta díla vyrůstala postupně, že původně jako rozsáhlá (obvykle jde o trilogie) koncipována nebyla. U Mého největšího snu je to jiné: Jelinek zariskoval, dlouho pracoval na tomhle velkém a nepochybně mimořádně pracném díle, ponořil se do něj a odolal obvyklému postupu rozdělit jej. Kresbu přitom nikterak nešidí, nezjednodušuje si práci, jemnou linkou vykresluje detaily i pozadí, šrafuje a barví alespoň černou. Stránku obvykle dělí do tří řad panelů, ale i když se rozmáchne k celostránkové kresbě, je opět podrobná a rozvržená poctivě do všech rohů. Oproti předchozí trilogii je jeho ruka jistější, postavy realističtější, lépe vykreslené v obličeji i v pohybu, který byl předtím místy trochu prkenný. Kája Saudek v jednom dílu Fantoma opery nakreslil sám sebe, jak se potí při rýsování bohaté kštice Evy Pilarové, vlas po vlasu: Jelinek by se takto jistě mohl zachytit také, byť na rozdíl od Káji nebyl tlačen žádnými uzávěrkami a dopřál si zdánlivě pohodlných osm let.

Výsledek každopádně stojí za to: Můj největší sen je obdivuhodně ambiciózní dílo, vícevrstevný komiksový román, který své ambice povětšinou naplňuje. V zahraničí by sklidilo mocný aplaus a dočkalo by se překladů. Doufejme, že „překlad“ do češtiny nezůstane jediným.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 1925x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce