Hecht, Anthony

Hecht, Anthony

portrét beletrie zahraniční

Anthony Hecht se řadí mezi nejvýraznější představitele americké poválečné poezie. Ve svém díle dal vzniknout jedné z nejvýznamnějších literárních reakci na holocaust. Jeho básně jsou formálně i myšlenkově vybroušené artefakty. Přesto je zatím v českém prostředí prakticky neznámý.

Anthony Hecht

Anthony Hecht (1923–2004) patří k nejvýraznějším představitelům americké poválečné poezie, ale v českém prostředí je dosud prakticky neznámý. Neobjevil se v žádné překladové antologii, až na zmínku ve výboru Stanislava Mareše a Jana Zábrany Obeznámeni s nocí (1967), kde se jeho jméno zmiňuje v seznamu básníků, které editoři „vynechali jen s velikou lítostí“.

Anthony Evan Hecht se narodil 16. ledna 1923 v New Yorku v rodině židovského obchodníka. V letech 1940–1943 studoval na newyorské Bard College, kde také ve studentském časopise publikoval své první básně. Ve dvaceti letech, hned po ukončení studií, narukoval do armády a zúčastnil se závěrečných bojů druhé světové války ve Francii a Německu a s americkými oddíly se dostal až na území tehdejšího Československa. Osobně byl přítomen osvobození koncentračního tábora Flossenbürg (v dnešním Bavorsku poblíž českých hranic), který se nacházel poblíž známějšího Buchenwaldu. Později svou zkušenost popsal takto:

Když jsme dorazili na místo, veškerá posádka SS už byla samozřejmě dávno pryč. Vězni umírali na tyfus v počtu pěti set za den. Jelikož jsem tehdy ovládal základy francouzštiny a němčiny, byl jsem pověřen, abych sepsal a přeložil výpovědi přeživších vězňů, a zajistil tak případné důkazy proti těm, kteří táboru veleli. To místo, utrpení a příběhy vězňů se vymykaly lidskému chápání. Ještě léta poté jsem se s křikem a hrůzou probouzel ze spaní.

Válečná zkušenost se podepsala na celém Hechtově básnickém díle. Především ale vykrystalizovala v jeho nejslavnější sbírce The Hard Hours (Těžké hodiny) z roku 1967, v níž se formální vytříbenost snoubí s nezastřeným pohledem na podstatu dějinného násilí a která obsahuje Hechtovy nejznámější básně reflektující problematiku holocaustu. V básni More Light! More Light! (Více světla! Více světla!), jejíž název evokuje tradovaná Goethova poslední slova, staví Hecht do kontrastu upálení renesančního heretika a scénu z lesa poblíž Buchenwaldu, v níž bezejmenný Polák odmítá uposlechnout rozkazu a pohřbít zaživa své židovské spoluvězně. Za trest je mu přikázáno, aby si s nimi vyměnil místo, a když už vězí po krk v zemi, dozorce zopakuje původní rozkaz. Na rozdíl od heretika, jemuž byla i přes strašlivou a zdlouhavou smrt dopřána určitá důstojnost právě formou posledních slov („Bůh je mi svědkem, že nejsem ničím vinen!“), je Polák oloupen i o své prvotní hrdinské gesto a poté, co se psychicky zlomen stává nástrojem vraždy, sám umírá střelou do břicha. Temnou hodinu lidských dějin neprojasní žádné světlo z nedalekého Výmaru, kde Goethe jakožto velký německý duch se svou ideou humanismu stojí v ironickém protikladu k nacistickým zvěrstvům.

Sbírka byla roku 1968 oceněna Pulitzerovou cenou. Toto uznání představovalo zásadní zlom v Hechtově kariéře a přerod od relativně neznámého autora k „básnické celebritě“, přičemž další ceny na sebe nenechaly dlouho čekat (Miles Poetry Prize, Russell Loines Award). V kontextu témat dominujících sbírce The Hard Hours může být na první pohled poměrně překvapivé, že Hecht ve stejném roce vydal společně s Johnem Hollanderem antologii komických básní Jiggery Pokery. Básně spojuje poměrně složitá forma, která nese název „double dactyl“ a jejímž spoluautorem byl Hecht sám. Hechtova humorná stránka je však patrná i v The Hard Hours. Například v básni Pig (Prase) básník předkládá alternativní verzi novozákonního příběhu o uzdravení posedlého, končící zcela logickým zvoláním „Ó Vepři, který snímáš hříchy světa“, a svérázným počinem je i satirická odpověď na kanonické dílo anglického viktoriánského básníka a kritika Matthewa Arnolda Dover Beach (Doverská pláž) s titulem Dover Bitch (Doverská potvora).

Po válce studoval na Kenyon College a následně na Columbia University, kde se zaměřil na anglickou literaturu. Během studií se setkal mimo jiné s Robertem Lowellem a Flannery O’Connor. Výrazný vliv především na jeho ranou poezii měl W. H. Auden, se kterým se poprvé seznámil roku 1950 v Audenově letním sídle na Ischii, kam Hecht zavítal při svých cestách po Evropě. V roce 1954 se oženil s modelkou Patricií Anne Harris. Z jejich svazku se narodili dva synové Jason a Adam, jimž je věnována sbírka The Hard Hours, která též obsahuje básně nesoucí jejich jména. Nicméně manželství bylo již od počátku problematické a v roce 1961 skončilo rozvodem. Hecht nesl těžce hlavně odloučení od svých dětí a následně byl hospitalizován s depresemi. Ve stejné době si začal korespondovat s americkou básnířkou Anne Sexton, známou představitelkou tzv. „zpovědní poezie“. Navzdory tíživé životní situaci však Hechtovy básně nikdy nesklouzly k autobiografické přímočarosti „zpovědních básníků“ a povětšinou si zachovávaly nadosobní rámec. V rozhovoru z roku 1988 Hecht podotkl, že možná právě psaní básnických meditací o dějinném násilí mu do jisté míry sloužilo jako varování před lacinou sebelítostí.

V sedmdesátých letech působil jako hostující profesor na Harvardu i Yale. V roce 1971 se podruhé oženil, tentokrát s Helen D’Alessandro, jíž věnoval všechny své následující sbírky, a rok poté se mu narodil třetí syn, Evan Alexander. V roce 1977 publikoval další sbírku Millions of Strange Shadows (Tisíce tajemných stínů, 1977), po níž za dva roky – na Hechtovy poměry velice rychle – následovaly The Venetian Vespers (Benátské nešpory, 1979). Obě sbírky se vyznačují částečným stylistickým návratem k formální ekvilibristice Hechtovy prvotiny A Summoning of Stones (Volání kamenů, 1954), avšak s větším důrazem na hudebnost verše. Hecht se věnoval též překladatelské činnosti a básnické převody či adaptace (např. Baudelaira, Goetha či Horatia) tvoří nedílnou součást většiny jeho sbírek. V roce 1973 přebásnil Aischylovo drama Sedm proti Thébám a úryvek ze Sofoklova Oidipa na Kolónu se objevuje ve sbírce The Transparent Man (Průhledný člověk, 1990).

Vážnost, již Hecht jakožto uznávaný básník požíval od konce sedmdesátých let, byla stvrzena roku 1982 jmenováním na pozici konzultanta pro poezii Kongresové knihovny, americké obdoby tradiční instituce poeta laureatus. Závěrečná zpráva, kterou Hecht odevzdal jako oficiální dokument o svém působení v této čestné funkci, se ovšem zcela neslučuje s představou usedlého zasloužilého umělce a opět ilustruje básníkovu podvratnější a humornější stránku:

Skládám funkci konzultanta pro poezii Kongresové knihovny se silným pocitem uspokojení z oněch dvou let, během nichž jsem úřad vykonával, a lítosti, že se již nachýlila ke konci, ač se rád domnívám, že tato pozice bude mým nástupcem ještě více zvelebena a posílena. Jedná se vskutku o případ sebepopření herojských rozměrů, vzdát se absolutní moci nad americkou poezií, která po dobu, kdy jsem zastával tento úřad, patřila jenom mně. Nutno říct, že moc člověku brzy zachutná a v pozoruhodně krátké době si na ni zvykne, a navzdory tomu, co říkal Lord Acton, neshledal jsem, že by mě jakkoliv zkazila. Člověk může nalézt potěšení v drobných radostech, jako jsou slavnostní přehlídky, ohňostroje, lidové ovace, oddané literární fanynky, nepřetržitý příliv pozvání do večerních talk-shows a lovci autogramů, jakož i veřejné popravy těch, již se provinili ledabylostí v dodržování patřičného básnického metra […] – kterýžto zvyk jsem, inspirován kritickými připomínkami Bena Jonsona na adresu metriky Johna Donnea, s radostí oživil a uvedl v praxi.
Dále jsou tu pak jisté, z podstaty funkce plynoucí, výhody a požitky: úplatky od nakladatelů – i když někteří, povahou šetrní, se vymlouvají na inflaci. A v neposlední řadě také přihrbená úslužnost všech našich básníků a jejich naprostá poddajnost a pokorná odevzdanost, se kterou přijímají náměty a formy, které jim během své vlády konzultant přidělí jakožto oficiální a závazné po celé zemi. Za dobu, co jsem sám zastával funkci konzultanta, básníkům bylo povoleno psát pouze sestiny, ronda a heroická dvojverší na téma krize v Perském zálivu, postkoitální sklíčenosti a Národní zeměpisné společnosti. Jakékoliv odchýlení od tématu či formy bylo okamžitě a bez milosti trestáno. Pouze s pocitem upřímné lítosti odevzdávám erární španělskou botu, skřipec a palečnice…

V osmdesátých a devadesátých letech se Hecht věnoval převážně literární kritice. Publikoval mimo jiné soubor kritických esejů Obbligati (1986), studii o poezii W. H. Audena The Hidden Law (Skrytý zákon, 1993) a sérii přednášek On the Laws of the Poetic Art (Nad zákony básnického umění, 1995). Do tohoto pozdního období spadá již zmíněná sbírka The Transparent Man a Flight among the Tombs (Útěk přes hroby, 1996). Hecht zemřel 20. října 2004, tři roky po vydání své poslední sbírky The Darkness and the Light (Světlo a temnota, 2001).

Hecht má pověst básníka brilantní formy, která však v případě jeho vrcholných sbírek není pouhým ornamentem, ale základní a neodmyslitelnou součástí básnického celku, který mnohdy reflektuje podstatu dějinného násilí a proniká do nejtemnějších koutů lidské povahy. Básník a romanopisec Brad Leithauser jej popsal jako „básníka pro temný věk“, myšleno pro dvacáté století, éru dvou světových válek a atomové bomby, a Hechtova tvorba patří k nejvýznamnějším literárním reakcím na holocaust. Hecht psal se silným pocitem odpovědnosti a velkou dávkou sebekritičnosti. Jeho charakteristický důraz na formu, filozofický rozměr a vyváženost se projevil i na celkovém rozsahu vlastního básnického díla, které je v porovnání s Hechtovými současníky relativně skromné – za svou padesátiletou kariéru publikoval pouhých sedm útlých sbírek. Básně v nich obsažené však představují vybroušené artefakty, které se díky své formální dokonalosti a myšlenkové hloubce právem řadí k vrcholům americké poválečné poezie.

 

© Martin Světlík

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 864x

Inzerce
Inzerce