Jong, Dola de: Pole je tento svět (in Respekt)

Jong, Dola de
Pole je tento svět (in Respekt)

recenze beletrie zahraniční

Příběhy evropských běženců za druhé světové války v severní Africe mohou posloužit jako nadčasový kompas pro ty, kdo nevědí, jakým směrem by se měly vydat jejich myšlenky o současných uprchlících.

Když Evropané byli uprchlíky. V Česku poprvé vychází slavný protiválečný román nizozemské autorky
Dola de Jongová
: Pole je tento svět. Z nizozemského orig. En de akker is de wereld s přihlédnutím k anglickému překladu z roku 1945 přel. Magda de Bruin Hüblová, doslov Eva Cossée, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2016, 216 s.

Dola de Jong to věděla. Nebo aspoň dokázala správně vyhodnotit situaci, když na jaře 1940 sbírala na amsterdamském trhu peníze pro židovské uprchlíky z Německa a slyšela antisemitské nadávky. Sama byla Židovka, ale nikdy to pořádně nevnímala; až v téhle chvíli. Rozhodla se proto z Nizozemska odejít. Tanečnice, spisovatelka a reportérka, která psala pro vlivné amsterdamské deníky, marně přesvědčovala zbytek rodiny, aby před hrozícím nebezpečím utekli s ní. Otec prý oponoval, že má bujnou fantazii – vždyť píše knihy.

Nakonec se dostala do Tangeru, přístavu pod mezinárodní správou. V květnu 1940 nacisté do Nizozemska skutečně vpadli a ona uvázla ve městě, kde se tísnili uprchlíci z celé Evropy. A mezi nimi špioni, dobrodruzi, hyeny všeho druhu a gestapo, které rozhazovalo sítě. O několik let později, když se šťastně dostala do New Yorku, napsala o této zkušenosti román Pole je tento svět. Pustila se do něj na popud „editora géniů“ Maxwella Perkinse, který objevil mimo jiné F. Scotta Fitzgeralda a Ernesta Hemingwaye. A ani u Doly de Jong (1911–2003) se nespletl. Kniha se stala klasickým dílem. Je paradoxní, že doma v Nizozemsku se na ni pozapomnělo, a také v češtině vychází až nyní, skvěle přeložená Magdou de Bruin Hüblovou. Možná je to ale symbolické: pro ty, kdo nevědí, jakým směrem by se měly vydat jejich myšlenky o uprchlících, může posloužit jako aktuální i nadčasový kompas.

Vyprahlá půda
Kniha zachycuje příběh mladého nizozemského páru Aarta a Lies, kteří putují v obytném voze před vypuknutím druhé světové války po Evropě a cestou se ujmou několika dětí, jež na útěku přišly o rodiče. Společně doputují do afrického Tangeru. A tady se Aart snaží umanutě na poli, kde byla „půda vyprahlá jak stařecká dlaň“, vypěstovat pro rodinu základní potraviny. Luba, Bertha, Maria, Rainer, malý Pierre a nejstarší Hans se s ním každý den v chatrných šatech plahočí na poli, v domku s rozžhavenou střechou sedí těhotná Lies s ročním Dolfíkem. A občas je přijde navštívit paní konzulová van Balekom v bílých rukavičkách, kterými se znechuceně ohání po mouchách.

Každé z dětí vnímá práci jinak, ale všem je jasné, že je to marný pokus, jak jim zajistit existenci. Přestože Aart nemá zemědělské zkušenosti, tvrdohlavě trvá na tom, že neúrodný kus půdy, jejž si nikdo místní nekoupil, bude při dostatečném úsilí rodit jako rajská zahrada. Aartovi, který chtěl obytným vozem odjet z civilizace, nechybí dobré srdce, ale chybí mu realismus. Když se pak po nešťastném incidentu s krajanem ocitne ve vězení, o svéráznou rodinu se musí postarat nejstarší z dětí, sedmnáctiletý Hans. Úkolu se zhostí dobře, nicméně se tak vystaví nebezpečí. Jeho otec je členem protifašistického hnutí a Hans je na útěku před nacisty.

Zápletka však nehraje hlavní roli. Síla knihy stojí na klidném, až lakonickém vyprávění, které se zříká bombastického a srdceryvného líčení utrpení. „Za pár měsíců budeme všichni za ostnatým drátem. Dneska večer na súku, pane jo, že ale mají nahnáno. Maďaři, Poláci, Češi, celá ta banda. Čestný prohlášení, jízdenky, víza... o ničem jiným se nemluví,“ říká jeden Holanďan. Přesto, nebo právě pro tento tón je kniha neslýchanou obžalobou moderního válčení – jak ji v roce 1945 charakterizoval list The New York Times. V něčem připomene Lodní lístek Lenky Reinerové, která líčí podobnou atmosféru v prostředí emigrantů v Marseille roku 1941.

Zdrcení i krása
„Žádné z dětí se nepozastavilo nad tím, proč je Lies s Aartem zahrnuli do své domácnosti. Přijaly to tak, jak to děti dělávají. Pro děti je existence samozřejmá,“ popisuje strasti „velké rodiny“ autorka. A nejen z této věty je vidět, že se věnovala dětským knihám. Celý způsob vyprávění čerpá z této zkušenosti: je až krystalicky průhledný a srozumitelný. Děsivá lehkost, s níž líčí kruté osudy dětí, v sobě má emocionální náboj dětských příběhů, které si člověk pamatuje po celý život. Zneužívání osmileté Luby, zranění malého Pierra, jemuž musí v místní nemocnici po otravě amputovat nohu, nebo jen ona nekonečná práce na poli.

Nicméně kniha na dvou stovkách úsporných stran dokáže vytvořit nejen atmosféru zdrcení, beznaděje a válečného chaosu, ale rovněž syrovou krásu vyprahlého města a přístavu, v němž se odedávna mísily evropské a africké osudy. A stejně tak samy děti představují oběti války, ale zároveň i naději. Pokud se přitom musí stát malými dospělými, aby válku přežily, pak skuteční dospělí, kteří je zdánlivě zachránili, často ukazují pouze neschopnost. Mezi ty, kdo v kritických situacích totálně selhávají, patří nizozemský konzul. Válka zničila jeho bezstarostný živůtek v exotické zemi a on se musí zabývat zařizováním víz a bojovat s rejdaři, kteří převážejí lidi přes oceán nebo do Portugalska a obchodují s neštěstím.

Jenže konzul má vysoký tlak a pro pomoc krajanům nedělá nic. Je to typický příslušník krátkozraké „mlčící většiny“, díky níž se válečná mašinerie mohla hladce rozjet. V jeho postavě plné „křesťanských ideálů“ vidíme ostře nasvícené byrokratické slouhy, kteří se s kafkovskou lhostejností mohou vydat „pouze oficiální cestou“ a za sebou zanechávají mrtvoly. Těch, kdo bez amerického víza nedostali portugalské, bez portugalského nedostali lodní lístek – a bez lodního lístku, amerického a portugalského víza pak nedostali povolení španělských úřadů k výjezdu, takže se z nich staly krysy v pasti: „... slyšeli štěkot psů, troubení honců, tohle je poslední přístavní město, konečná“.

Dola de Jong psala po válce kromě knih pro mládež i ceněné detektivní příběhy, v padesátých letech vydala v Nizozemsku román o lásce mezi dvěma ženami. Žila na obou stranách Atlantiku, pomáhala propagovat nizozemskou literaturu. Nacismus ji navždy osudově poznamenal, zároveň jí dal sílu postarat se o sebe a jít dál. Stejná je i kniha Pole je tento svět.

 

© Markéta Pilátová
článek vyšel v časopise Respekt 2016/49, 5.–11. prosinec, s. 62
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 2311x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce