Borbély, Szilárd: Nemajetní

Borbély, Szilárd
Nemajetní

recenze beletrie zahraniční

Jak vypadá peklo na zemi? Jako osada na maďarském venkově v sedmdesátých letech 20. století. Bezútěšnost a zkaženost je ve zdejším prostředí natolik zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

Svět, kde kvetou mršiny
Szilárd Borbély
: Nemajetní. Přel. Robert Svoboda, Euromedia – Odeon, Praha, 2016, 288 s.

Maďarský básník Szilárd Borbély (1964–2014) spáchal sebevraždu krátce poté, co se literárnímu světu představil jako prozaik. Kniha vyšla v originále v roce 2013 a dosud byla přeložena do třinácti jazyků. Když se na relativně uzavřeném americkém trhu (nadšené recenze v New York Times) prosadí současná evropská próza, kritika většinou zbystří; o to více, když je příběh zasazen do prostředí, které jako by do našeho světa ani nepatřilo, a to do zapadlé maďarské vesnice ze sedmdesátých let minulého století. Román Nemajetní vyšel v českém překladu Roberta Svobody na podzim roku 2016 v Odeonu.

Bezbranný dětský vypravěč stojí na prahu pekla a krátkými úsečnými větami podává se zalykáním děsivou výpověď. Otec alkoholik, psychicky labilní matka, zlomyslná sestra a všude kolem domu nenávistné postavy, jejichž hlavním charakteristickým rysem je závist, to jsou motivy, které tvoří v textu nezvykle temnou a existenciální náladu prodchnutou úzkostným „není kam utéct“. Věty jsou v první části knihy členěny do statických jednoduchých fragmentů, kde je každý náznak o větu vedlejší nemilosrdně useknutý tečkou, podobně jako když matka vypravěče hystericky křičí na své děti ve snaze zarazit jakýkoliv náznak jejich kreativity nebo činu, který by je vytrhl z předem nalinkované statičnosti. Tento větný rytmus vytváří kruh, ze kterého nelze vystoupit. V evropské filozofii bychom našli paralelu v Lévinasově uvěznění člověka ve hmotě, v jeho touze se jí vymanit, ale zároveň v bezmoci najít únik, kde hledání jiného je možné jenom zrozením nového života. Palčivost tohoto světa je zde však ještě více umocněna mytickým zacyklením vesnického života, kde čas neplyne lineárně, ale točí se v kruhu, potažmo se vrací ve stejných cyklech (Bachtin) – malí chlapci venku před domy napodobují hospodskou mluvu svých otců a děvčata kousek opodál si s košťaty v rukou hrají na své mámy a už v dětském věku na sebe berou tíhu dospělosti, když na chlapce křičí, aby se z hospody večer nevraceli opilí.

Úniky hledá vypravěč různě. Scény plné mršin a zabíjení zvířat jsou poslední zoufalou snahou obrátit se jinam, tentokrát dovnitř, k organickému jádru a genezi toho, co zde na povrchu vykvetlo. Výsledkem jsou ale jenom nesnesitelné obrazy plné červů a smradu, které zabraňují jít hrdinům ve zvědavosti dál z principu podobně, jako se nemůže člověk podívat přímo do slunce.

Rodina trpí hladem, vypravěč si tajně dává do úst lžíci sádla, kterou zapíjí vodou, aby se zbavil fyzicky bolestivého hladu. Matka před spaním vyhrožuje dětem, že ji ráno najdou oběšenou, a otec se po příchodu z hospody zalyká zvratky na zahradě před domem. Vztahy mezi rodinami ve vesnici se rozpadly po zřízení JZD.

Na první pohled je nevyhnutelná Spojitost Nemajetných s francouzským existencialismem s tím, že Borbély jde v mnoha ohledech ještě dál. Knihou prochází napříč tíha a samota lidského bytí, do nějž žádná vyšší pomoc nevstoupí. Zde se potvrzuje Sartrovo známé „existence předchází esenci“ – postavy románu jsou vrženy do světa, kterému chybí smysl a ve kterém marně hledají své opodstatnění, a jsou tak čím dál více sužovány úzkostí. Také v textu zaznamenáme Camusovo zatracení naděje jakožto prohnilého a od života odvádějícího prvku s imperativem soustředit se na přítomný okamžik. Přítomný okamžik je zde však peklo. Otci rodiny se několikrát podaří najít zaměstnání mimo hranice vesnice, trpí tím však on stejně tak jako celá rodina. Jediný, kdo zde po něčem touží, je matka. Přeje si vesnici opustit, ale nemajetnost a sociální úroveň to rodině nedovolí. Borbély brnká na nejbolestivější struny lidského života drsnými ledovými prsty, k nimž na rozdíl od zmíněných Francouzů přidává vlastní vztek z toho, co postavy právě prožívají, protože proč vlastně tohle všechno? Sociální kritice se ale Borbély vyhýbá. Bezútěšnost a zkaženost popisovaného prostředí je zde natolik prorostlá a zakořeněná, že je vlastně zbytečné se o cokoliv pokoušet. Jak se má něco vyvinout a vychýlit, když zde nejsou podmínky k životu? Nejnižší lidské pudy nespadají pod kritické měřítko, protože žádné jiné ve vesnici nikdy neexistovaly. Snad i proto zvolil Borbély dětského vypravěče.

Podtitul knihy zní Mesyjáš už je pryč? Opačný pohyb vyjadřuje strach ze změny, nepřipravenost na jiný život. Postava Mesyjáše je vesnický poloblázen, z nějž si každý utahuje, ale zároveň ho brání. Mesyjáš je bezbranná figurka, rabelaisovská metamorfóza vznešeného duchovna v tu nejnižší možnou variantu úcty k lidskému životu s přídechem výsměchu. Svět zde končí, je obehnán zdmi a čeká se jenom na hnilobnou smrt.

Bezčasí se uvolňuje ve vyprávění dědečka o historických peripetiích na pomezí Maďarska a Rumunska. Vstupují sem příběhy z války, které i přes svou krutost dávají posluchačům možnost se alespoň nadechnout z jinakosti. Ve středoevropském románu často čteme o proměnách prostoru, o jeho uchování v paměti a následné nostalgii – podobně v novele Svíce dohořívají od Borbélyho krajana Sándora Máraiho nebo například v Brochově opusu Náměsíčníci.

Stejně jako na dědečkovo vyprávění můžeme nahlížet na fantaskní prvky v textu jakožto na tematický únik. Mluví se zde o temných postavách a čarodějnicích, provádějí se podivné noční rituály, což lze přisuzovat lidovému folkloru, ale stejně tak i zmučené mysli, která trpí halucinacemi. S magickým realismem, především latinskoamerickým, má román Nemajetní společné to, že povyšuje malý, nízký a zapadlý svět na téma světové literatury. Básník Borbély musel nutně zvolit román, aby tuto výpověď měl jak pojmout. Tato nezvykle temná kniha se dnes mezi čtenáři současné evropské prózy doporučuje. Co bych ovšem nedoporučoval, je při četbě cokoliv konzumovat, snad s výjimkou těžkého červeného vína.

 

© Jan Grabec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

76%čtenáři

zhlédnuto 2364x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce