Rejchrt, Miloš; Vaďura, Petr: Dveře se otvírají

Rejchrt, Miloš; Vaďura, Petr
Dveře se otvírají

recenze náboženství

Rozhlasové úvahy Miloše Rejchrta, které nyní vycházejí v knižní podobě, míří k humanitně orientovanému čtenáři. Ten v nich, bez rozdílu světonázoru a náboženského přesvědčení, může najít zajímavé směrovky pro svůj duchovní, profesní a občanský život. Autorovy exegeze jsou důkazem, že o bibli lze hovořit atraktivním způsobem i na počátku 21. století.

Tak trochu jiná kázání…
Miloš Rejchrt
a Petr Vaďura: Dveře se otvírají. Vyšehrad, Praha, 2017, 256 s.

Pakliže by vám náhodou jméno Miloš Rejchrt (nar. 1946) nic neříkalo, nezoufejte. Žijeme ve vizuálním světě a jeden pohled někdy vydá za tisíc slov; Rejchrtovu dobráckou tvář jen tak nepřehlédnete. A kdyby přece jen ano, přidejme zvuk, nezaměnitelná poloha a barva jeho hlasu vám budou znít určitě povědomě. Evangelický farář, ale také topič, herec, mluvčí Charty 77 a „rozhlasák“ je zvyklý mluvit k lidem bez rozdílu jejich světonázoru a vyznání. Svým posluchačům rozumí a oni zas rozumějí jemu. Kromě své farářské služby dlouhodobě na různých stanicích Českého rozhlasu promlouvá nejen o náboženských tématech.

Kniha Dveře se otvírají je soubor Rejchrtových rozhlasových úvah, které pronesl v dialogu s kazatelem a redaktorem Petrem Vaďurou, a vychází v zavedené edici Rozhovory nad biblí nakladatelství Vyšehrad. Autorovy exegeze příběhů Starého a Nového zákona rozhodně nesměřují jen k lidem křesťanské orientace, jde o civilní úvahy s přesahem, mohou oslovit kohokoli z nás. Mluvená řeč je Rejchrtovi nástrojem jeho celoživotního křesťanského svědectví – ví, že posluchače nesmí zahltit akademickým výkladem žalmů a evangelií. Jeho promluvy jsou mimořádně otevřené a on sám pokorný: pochybuje a neváhá přiznat, kde prostě nezná nebo nenalézá adekvátní odpověď. Biblické příběhy, jež vycházejí z mnohem starší ústní tradice, navíc doplňuje atraktivními příklady z běžného života.

Lidská práva
Stěžejními tématy jeho úvah jsou záležitosti nám všem společné: lidské vztahy, hledání smyslu života, spravedlnost a právo, emoce a city, společenské poměry a politika, náboženství a víra, oběť a služba, sexualita, rodina, láska i nenávist, utrpení, chudoba, bohatství, i sám Bůh a jeho někdy jen stěží pochopitelné (ne)jednání. Rejchrt sahá ve svých příměrech jak do doby před rokem 1989, tak do současných dní. Všímá si zásadní proměny společnosti co do typu zřízení a vzmáhající se demokracie, ale konstanty lidského chování, v jeho výšinách i pádech, nachází v obou údobích. Někdy mu za příklad tvrdého, nespravedlivého jednání slouží některá z organizací totalitního režimu, zatímco jindy reflektuje lidskou náchylnost k egoismu a prospěchářství, jež je společná člověku ahistorického času, biblických dob i postmoderní společnosti. Také proto jsou jeho exegeze proroků či žalmů tak přitažlivé, neboť z nich vystupují lidé, jimž jsme v mnohém podobní. Nejde o voskové figuríny ani legendární postavy dávnověku. Ti lidé mají opravdovou tvář. I my sami jsme jedněmi z nich.

Prameny biblické moudrosti, které se tu odkrývají a aktualizují, postrádají jakýkoliv moralistní nádech. Autor také často vyzvedává lidskou důstojnost, jež pramení v tom, že člověk byl stvořen k božímu obrazu a má se celý život s Bohem spodobovat. Důstojnost plynoucí z boho-lidské analogie zakládá moderní pojetí lidských práv, která jsou díky vztahu člověk – Bůh nezcizitelná, nedělitelná a univerzální. Rejchrt tu jde ve stopách Masarykových, Václava Černého, Růženy Vackové, Jakuba S. Trojana, Jana Patočky, Václava Havla, Daniela Kroupy, Boženy Komárkové, Radima Palouše či Milana Balabána. Vždyť téma (ne)spravedlnosti patří v bibli k těm nejfrekventovanějším.

Co hýbe životy
Jako evangelický písmák klade Miloš Rejchrt důraz na vrstevnatost svého výkladu. Každý z posluchačů si může vybrat tu linii a hloubku, do které chce podle svého uvážení, času a možností sestupovat. Někoho zaujmou explikace hebrejských, řeckých či latinských pasáží. Někdo se zas bude cítit osloven uvolněným stylem, který sice předpokládá určité předporozumění, ale nutně nevyžaduje obeznámenost s celou šíří teologického poznání. Přítomné reflexe bych přirovnal k přednáškám pro univerzitu třetího věku, tedy pro ty posluchače, kteří se chtějí v rámci svého humanitního vzdělání dozvědět podrobnosti o pozadí a smyslu stěžejních biblických obrazů. Miloš Rejchrt vybral do svých nedělních Ranních slov na stanici Vltava ty, o nichž už posluchač někdy slyšel: postavy krále Davida, praotce Joba, Saula a Goliáše, velké prorocké osobnosti a typického představitele žalmů, jímž může být kdokoli z nás. Novozákonní příběhy se týkají, jak již bylo řečeno, komplikovanosti lidských vztahů, které se Ježíš snaží uzdravit a obnovit. Lze je samozřejmě číst i v rovině ryze narativní, ale čtenář, který se odváží sestoupit hlouběji, z nich také víc vyzíská.

Rejchrtovy rozhlasové promluvy jsou živé i jako knižní slovo. Cítíte v nich dynamiku mluvené řeči i gesta, jimiž se snaží položit důraz na jádro biblické zvěsti. Na knize oceňuji, že není sbírkou zbožných, sladkobolných kázání a katechezí. Nenajdete v ní nic z patetické vážnosti, s níž někteří duchovní hovoří k lidem. U Rejchrta se protíná intelektuální, teologická rovina s dialogem, v němž si přátelé svobodně vyprávějí o tom, co hýbe jejich životy a co je zaujalo v některé z perikop. Připomínám si známé teologické osobnosti, které se rovněž vydaly vstříc humanitně orientovanému čtenáři, který chce v bibli (znovu)nalézat nejen útěchu, ale též sílu pro aktivní uskutečňování vlastního života. Byl to Přemysl Pitter se svými kázáními pod širým nebem Výzvy a úvahy (2009, ed. Eduard Šimek), Josef Bohumil Souček s biblickými překlady a úvahami Teologické a exegetické studie (2002), Zdeněk Sázava Padesáti novozákonních záhad (1981), Jan Heller a jeho Jak orat s čertem: Kázání (2005) nebo Ladislav Heryán ve svých rozhlasových úvahách Země bez obzoru (2015, s Petrem Vaďurou).

Pokud se vám Rejchrtovy reflexe dostanou do ruky při prvním setkání s biblí, máte naději, že si tenhle starodávný dobrodružný bestseller zamilujete. Navazují totiž na to nejlepší, co v české exegetické tradici najdete. A navíc, autor má smysl pro humor, drama a pointu. Jím vyprávěné příběhy ožívají tak, že si místy připadáte, jako byste se tváří v tvář dívali na samotného Joba, Šalamouna nebo Ježíše putujícího krajinou.

 

Na podobné téma:
Zbigniew Czendlik
a Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
Kosatík, Pavel: Sám proti zlu: Život Přemysla Pittra (1895–1976)

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1294x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce