Pospíšil, Ctirad Václav: Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost

Pospíšil, Ctirad Václav
Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost

recenze náboženství

Z hlediska historického ponoru a teologické systematičnosti je u nás tato monografie o vztahu teologie a přírodních věd jedinečná. Nabízí mimořádný rozsah pramenů a autorských reflexí a zaujme nejen čtenáře křesťanské orientace.

I kdyby se Země netočila
Ctirad Václav Pospíšil
: Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost: Česká katolická teologie 1850‒1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu. Karolinum, Praha, 2017, 416 s.

Je to již více než sto let, kdy T. G. Masaryk učil děti o postavení Slunce ve vesmíru, ale s podobnými reakcemi se lze setkat i dnes, v 21. století. „Vykládal jsem dětem ve škole podle toho, jak jsem se tomu naučil na reálce, že Slunce stojí a že se Země točí kolem Slunce. Děti to řekly doma, a matky si šly stěžovat k panu děkanovi, že jim kazím děti, že učím věci neslýchané proti Písmu svatému,“ řekl Karlu Čapkovi v Hovorech s T. G. M.

Když krátce po válce vydal americký biolog a psycholog Alfred Charles Kinsey dvě z dnes již legendárních zpráv o sexuálním chování mužů a žen (Sexual Behavior in the Human Male, 1948; Sexual Behavior in the Human Female, 1953), způsobil tím velké pozdvižení. Zatímco v Masarykově případě šlo o objektivní astronomickou pravdu, u Kinseye se jednalo o studii, která později prošla kritickým zkoumáním s upřesňujícími a doplňujícími závěry. Dalo se s ní souhlasit a dalo se i protestovat; bylo možné napadnout metodologii a kvalitu výzkumu, nikoliv nutnost nového pohledu na dané téma. Tabu o sexuálním chování lidí však mělo zůstat neporušené. Přednesené výsledky, obrazně řečeno „Země točící se kolem Slunce“, byly odmítány zvláště náboženskými společnostmi, a to hlavně z mravních důvodů. Kinsey a jeho následovníci se s tím však dokázali vypořádat. Šli ve stopách starších učenců, kteří postupně ve svých oborech precizovali různá pojetí heliocentrismu či geocentrismu, stejně jako hypotézy týkající se antropogeneze. I oni se potýkali s náboženským neporozuměním. Občanská společnost založená na lidské důstojnosti a nezcizitelných lidských právech se teprve pomalu rodila.

Paralelní světy
Asi nejznámějším autorem a vědcem z katolického prostředí, který posouval poznání a možnosti obou oborů, byl francouzský teolog a přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin (1881‒1955). Jeho práce vycházely i u nás: výbory Místo člověka v přírodě (1967) a Chuť žít (1970) i hlavní dílo Vesmír a lidstvo (Le phénomène humain, 1955, č. 1990). Nebylo vždy samozřejmé, aby dialog víry a přírodních věd vytvářel diploos čili zdvojení, kdy obě strany odcházejí z diskuse s vědomím oboustranného obohacení (některé myšlenky francouzského myslitele se dostaly na takzvaný index); podstatným a nezpochybnitelným hlediskem však zůstává nárok, aby věda nebyla bezúčelná, anebo se dokonce nestavěla na stranu zla a společenské destrukce, a naopak aby různá náboženská učení a instituce nezpochybňovaly svobodu vědeckého bádání. Právě de Chardin na nepřipravenost a uzavřenost představitelů své církve nakonec také doplatil. I věda a svoboda slova mají své novodobé oběti.

Také dnes dochází při střetávání přírodních věd a víry, respektive náboženství, církví a jejich nauk k nedorozuměním. Včlenit totiž závěry exaktních věd do duchovní dimenze lidského života může být pro někoho složité. Přitom filozofická tradice antiky, středověku, ale rovněž velkých karmických systémů Východu ukazuje, že v teologickém tázání nelze obejít ani poznání o stvořených věcech, v nichž jedině se může odehrávat život ve své spirituální bázi. Strach z ryze hypotetických úvah, že by na počátku všeho nebyl věčný Stvořitel a Hybatel, je v životě náboženského člověka zbytečný. Bible není učebnicí přírodopisu a exaktní vědy nejsou závislé na mnohovrstevnatém a duchovním narativu biblických příběhů. Jde o dva paralelní světy mířící ke stejnému cíli. Na dynamiku současné vědy však nemá teologie jako taková téměř šanci reagovat. To jí však nebrání vyjadřovat se k základním kosmologickým, genetickým či sociologickým otázkám a teoriím. Vedle analfabetismu racionálního existuje i analfabetismus náboženský. Je na vědcích obou stran, aby je učinili věcí minulosti.

Česká přírodovědná tradice s přesahem do teologického uvažování není sice tak početná jako u Francouzů, Angličanů nebo Němců, přesto má řadu vynikajících osobností, které se pokusily o poučené setkání (a střetnutí) vědy a oficiálních církevních stanovisek. Jmenujme jen zlomek nejznámějších autorů: Jan Evangelista Purkyně, Francouz se silným vztahem k Čechám Joachim Barrande, František Palacký, František Ladislav Čelakovský, Tomáš Garrigue Masaryk, František Mareš, Emanuel Rádl, Josef Petr Ondok, Jiří Grygar, Jiří Mrázek, Marek O. Vácha, Stanislav Komárek, Václav Cílek a teolog a filosof Karel Vrána. Čtenáři, kteří měli v ruce například Ottův slovník naučný nebo odborné časopisy z období monarchie a první republiky, by mohli jmenovat desítky dalších autorů, kteří se daným tématem zabývali, a to často na vysoké úrovni, jež dodnes vytváří kvalitativní referenční bod.

Vědecké i „vědecké“
Jedním ze současných odborníků, jenž se dlouhodobě zabývá teologickým rozměrem přírodních věd, je systematický teolog a katolický kněz Ctirad Václav Pospíšil (nar. 1958), známý svými christologickými a zvláště trinitárními studiemi, které moderní katolickou systematickou teologii u nás v podstatě zakládají. Po několika odborných a popularizačních studiích v různých periodikách vydal letošního roku rozsáhlou práci Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost s podtitulem Česká katolická teologie 1850–1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu. Jde o značně rozšířenou a propracovanější verzi téměř stejnojmenné knihy z roku 2014, vydané Univerzitou Palackého v Olomouci. Motivy sepsání díla tkvějí mimo jiné v autorově celoživotním zájmu o přírodní vědy. „Kořeny vzniku této monografie leží velmi hluboko v mém osobním životě. Již jako školou povinný hoch jsem vcelku spontánně zakoušel přitažlivost všeho, co se týkalo astronomie, kosmogonie a velmi záhy také paleoantropologie.“ Při čtení si uvědomíte, jak moc se tu snoubí vášeň s odborností.

Pospíšil situoval svůj zájem do období univerzitního rozkvětu přírodních věd, který byl nejzřetelnější v německém, francouzském a anglickém jazykovém prostředí. Na myšlenky evropských učenců reagovali i čeští a moravští teologové a vědci, a to jak ti známí, tak lidé dnes zcela bezejmenní. Autor publikace reflektuje ideje a názory těch i oněch, a to na podkladě jejich knih a článků v dobovém teologickém tisku. Záběr jeho úvah je i díky délce zkoumaného období široký. Týká se kosmologických, kosmogonických, astronomických, evolučních, biologických, antropologických a paleoantropologických otázek. Z pozice autorova teologického zájmu tu nechybí ani explikace christologické, trojiční, pneumatologické a magisterijní. Tím, že tehdejší společnost vycházela ponejvíce z německých jazykových a kulturních poměrů, zabíhá Pospíšilova práce zčásti i do problematiky stavu dobové evropské vědy. Monografie je určena předně profesním teologům, ale ve své historiografické dimenzi může nepochybně vyvolat zájem i u humanitně orientovaného čtenáře, který si klade podobné otázky. Důležitou součástí autorova uvažování je rovněž etický a služebný rozměr vědy, ta má vedle pravdy mít na zřeteli i lidskou důstojnost a má si být vědoma své dočasnosti a možné omylnosti.

Knihu autor rozdělil do tří velkých oddílů. První se týká české katolické teologie a astronomie v letech 1850 až 1926 a dále; druhý katolické teologie a jejího vztahu k problematice evoluce v oblasti fauny a flóry v období 1860 až 1935 a dále; třetí relací katolické teologie k otázce vzniku-stvoření člověka, a to v letech 1850 až 1949, případně až 1989. Největší prostor zabírají teze o vzniku vesmíru a světa, respektive o velkém Hybateli a Tvůrci. Druhou skupinu tvoří úvahy jednotlivých teologů a přírodovědců o principu a formách antropogeneze, přičemž Darwinova evoluční teorie a následné darwinistické apologie tu hrají prvořadou roli. Celou knihou prostupují závažné reflexe vztahu biblických textů a jejich vědeckého a „vědeckého“ uchopení. Jinak řečeno: klade se otázka, mají-li novodobé poznatky přírodních věd vliv jednak na teologické přemýšlení, jednak na intimní prožívání křesťanské víry. Nepřehlédnutelné jsou kapitoly o různých výrocích magisteria, o české poválečné teologii, o filozofii vědy, o základních tezích anglického biologa St. George Jacksona Mivarta (On the Genesis of Species, 1871) a německého botanika Alexandra Brauna (Über die Bedeutung der Entwicklung in der Naturgeschichte, 1872) či o tvrzeních papeže Jana Pavla II., které se vztahují k evoluci, respektive ke stvoření lidského těla.

Pospíšil fundovaně komentuje tehdejší závěry českých a moravských teologů a srovnává je s evropskou a světovou vědou. Bohatý poznámkový aparát rozšiřuje jeho práci i co do životopisných údajů o jednotlivých autorech. Některé z traktovaných tezí se drží principu negativního vymezení. Přírodovědec A tvrdí věc B, zatímco teolog C dokazuje, že se A mýlí, aniž by v pozitivním dialogickém principu nabídl vlastní řešení. Jiné teze jsou konstruktivní a v teologických argumentech přesvědčivé, často daleko víc než poněkud primitivní materialistické pojetí vzniku a fungování světa a vesmíru. Pospíšil se nevzdává ani pohledu na tradicionalistické formy katolické exegeze, která se ve světle moderních historicko-kritických metod bádání stávala čím dál neudržitelnější. Čtenář sice mezi desítkami autorů nenajde nového Galilea nebo Koperníka, ale rozhodně neodejde s prázdnou. Myšlenky F. L. Čelakovského, Karla Farského, Františka Mareše, Karla Weignera nebo Františka Xavera Škorpíka jsou dodnes v lecčem atraktivní. Tehdejší věda nebyla ještě rozdrobena do tisíců specializací a její experimentální možnosti byly omezené, proto se soustřeďovala na hlavní, řekli bychom teologicko-filozofické aspekty přírodních věd, tak jak je známe například od Emanuela Rádla, T. G. Masaryka či Josefa Petra Ondoka. Vést podobné debaty nad stavem současných přírodních věd se recenzentovi této práce zdá i skrze dobrozdání exaktních vědců téměř nemožné. Stačit tempu některých oborů, jež se mění doslova přes noc, je mimořádně náročné.

User friendly
Čím více se Pospíšil přibližuje k 20. století, tím zajímavější a propracovanější teze zde nalézáme. Souvisí to se samotnou proměnou teologie jako vědy a s tím, že sami teologové se pouštěli do studia přírodních věd a stali se doyeny svých oborů. Ve srovnání se světovou teologií, konstatuje autor, se ta naše „určitě ve víru velkých dobových proměn nepropadla“. To je patrné na mnoha příspěvcích, které Ctirad V. Pospíšil zachránil z bezčasí knihoven a archivů. Na druhou stranu je potřeba připomenout dílo a svědectví Karla Havlíčka Borovského (zemř. 1856), Augustina Smetany (zemř. 1851) a T. G. Masaryka (nar. 1850), kteří i přes různá vlastní duchovní zranění (mám na mysli první dva jmenované) nehovořili o teologické kondici svých současníků příliš pozitivně. Autor recenzované monografie však přesvědčivě dokládá, že i v omezeném prostoru a možnostech existovala vážná, poučená a dlouho trvající debata bez argumentů ad hominem. Číst kratší i delší studie autorů z Časopisu Národního musea či z nejčastěji citovaného Časopisu katolického duchovenstva je v Pospíšilově čtivém komentáři inspirující. Epilog o vztahu vědy a víry v období 1949‒1989 ukazuje na další možnosti tohoto dialogu. Je otázkou, kdo je u nás schopen a ochoten jej vést jazykem, jemuž by rozuměla širší čtenářská obec.

Kniha Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost je originální sumou teologických výpovědí o závěrech přírodních věd a naopak, vědy o světě víry, náboženství a jeho institucí. Aby se čtenář mohl sám pustit do studia historie přírodních věd a jejich teologické reflexe, musel by mít kromě příslušného vzdělání k dispozici též penzum textů, které při studiu shromáždil Ctirad V. Pospíšil. Vyvstává tu tedy výzva převést uvedené prameny a zdroje primární a sekundární literatury do elektronické podoby a zpřístupnit je čtenářům v přehledné „user friendly“ formě, potažmo databázi. Jedině tak bude možné vést rozhovor nad tématem, jež přední český teolog zpracoval v dosud nevídané šíři a hloubce.

Pospíšilova kniha zaujme teology s podobným, to jest přírodovědným zájmem a zároveň poslouží jako bohatá studnice textů, komentářů a úvah. I samotná monografie, dostupná též jako e-kniha, volá ve vizuálním světě po interaktivním zpracování, v němž by kromě základního díla byly k dispozici všechny citované texty v plném znění s přesahem do elektronických databází. Bylo by to možné? Domnívám se, že ano. Není sporu, že obor teologie přírodních věd Ctirad Václav Pospíšil založil a rozvíjí. Jde však také o to, aby se našel atraktivní způsob prezentace pro čtenáře i mimo úzký okruh českých teologů a teoložek. Fotografie, dokumenty a bohatá faktografická příloha čtenáře v době věčného on-line studia, práce i odpočinku lákají nejvíce. Buď jak buď, tato kniha by rozhodně neměla zapadnout.

 

Na podobné téma:
Thomas E. Woods
: Jak katolická církev budovala západní civilizaci

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 1513x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce