Pech, Miroslav: Cobainovi žáci

Pech, Miroslav
Cobainovi žáci

recenze beletrie česká

Svérázný smysl pro humor, suverénního vypravěče, sny o kariéře rockové hvězdy doprovázené množstvím drog i nevyhnutelné vystřízlivění nabízejí Cobainovi žáci.

Pokus uniknout všednosti
Miroslav Pech
: Cobainovi žáci. Argo, Praha, 2017, 200 s.

S jihočeským rodákem Miroslavem Pechem (nar. 1986) jsme se dosud mohli seznámit jako s autorem povídek – v letech 2013 a 2014 mu vyšly sbírky Napíšu Pavle a Ohromně vtipná videa. V jeho nové knize Cobainovi žáci sice sledujeme ucelený příběh, autorovy zkušenosti s kratšími útvary jsou však i zde jasně patrné.

Bezejmenný hrdina Cobainových žáků, který je zároveň vypravěčem celé knihy, vyrůstá na sídlišti a neprožívá na první pohled nic neobvyklého – v dětství obdivuje hrdiny, jakými pro něj jsou Vinnetou, Old Shatterhand nebo starší brácha. Po vzoru Johna Lennona, Kurta Cobaina či Jacka Kerouaca, jimiž je uhranut v pubertě, se přes cigarety a hektolitry alkoholu dostává k lehčím drogám; přes lehčí drogy potom k drogám těžším. Chce být slavný, zakládá hudební skupinu. Skupina se záhy rozpadá – zakládá jinou… „Příběh jako každý druhý,“ lze spolu s oficiální knižní anotací konstatovat. „Co ale z Pechova románu dělá skvost, je přesně odposlouchaný jazyk, vytříbený cit pro dialog a smysl pro humor, byť většinou šibeniční,“ píše se v anotaci dále. Je však třeba dodat, že tím výčet rozhodně nekončí.

Co je na Pechově knize čtenářsky přitažlivé především, je její dějový spád. Kostru příběhu tvoří množství kratších, často velmi dynamických a vypointovaných epizod, z nichž by mnohé zajisté obstály jako samostatné povídky. Jen nenápadně, za těmito epizodami, pak sledujeme souvislý vývoj hlavního hrdiny a jeho okolí.

Knihu tvoří čtyři oddíly: Děti Černobylu (jaro 1994), Lennonova základka (1999–2002), Cobainovi žáci (2002–2005) a Ráčkující kluci dělají ve fabrice (podzim 2011), přičemž druhý a třetí oddíl jsou nejobsáhlejší a jsou členěny do nadepsaných podkapitol, mezi nimiž dochází k časovým a tematickým posunům. Oddíl první, v němž je vypravěči sedm let, rozdělují pouze odstavce a časové či tematické skoky tu mnohdy probíhají v rozmezí několika vět: „Babička má satelit. Na satelitu dávaj spoustu kreslených pohádek. Jsou v nich svalnatý hrdinové, co maj nadlidský schopnosti. A to se mi líbí. Taky se mi líbí, že babička dělá nejlepší lívance. Mám je rád s cukrem.“ Sedmiletý vypravěč je celkově velice přesvědčivý – jeho věty jsou krátké, překotně ze sebe sype příhody, které mnohdy nemají hlavu ani patu, vyprávění nijak neposouvají, ale jsou vtipné a pozoruhodné právě dětskou naivitou. A kolikrát jej přivádějí k neobvyklým a úsměvným závěrům – například že všechny děti ve zvláštní škole „jsou chudý a musej jíst modelínu“.

V druhé a třetí části vypravěč dospívá. Stává se školním outsiderem. S partou Barevných kámošů (jejíž jednotlivé členy nazývá Bílej kámoš, Růžová kámoška ap.) zažívá snad vše, co kdy jaký zpupný a revoltující puberťák zažil: od výtržnictví přes drogy až k voodoo obřadům, jejichž cílem je odstranit nenáviděnou učitelku. A především se prostřednictvím bezmezné adorace vzorů a sebestylizace stále snaží uniknout – sám před sebou, před tím, co ho obklopuje, před tím, co ho čeká. Propadne beatlemanii a stylizuje se do Johna Lennona, takže se raduje, když zjistí, že mu stejně jako Lennonovi srůstá obočí a že má rovněž orlí nos. Poté, co Lennona vystřídá Iggy Pop, si začne típat cigarety o ruce a lituje, že nemá tělo pokryté jizvami. Realita je pro něj příliš všední, příliš nepřátelská, a tak se jí snaží uniknout, jak jen to jde: proto si i jako náctiletý při jízdě na kole představuje, že je náčelník Apačů Vinnetou, který se prohání prérií. Všechna snaha a všechny pokusy ráčkujícího vypravěče uniknout všednosti jsou však marné. Od začátku totiž směřují k jedinému cíli – k neúspěchu a ke zklamání. Název poslední části je ostatně výstižný: ráčkující kluci zkrátka dělají ve fabrice. Vypravěči tak nezbývá než si trpce povzdechnout: „Copak můžu za to, že ze mě musí někdo bejt?“

Co tedy z knihy činí onen skvost avizovaný nakladatelstvím? Zmíněný cit pro dialog a přesně odposlouchaný jazyk jsou zajisté jedněmi z výrazných autorových předností, nelze však opominout vypravěčskou sugestivnost, která se projevuje například v situaci, kdy hlavní hrdina krade knihy nebo kdy se pod vlivem lysohlávek propadá do fantasmagorických vizí. Další silnou stránkou Cobainových žáků je tempo vyprávění, jež se příznačně proměňuje s tím, jak se vypravěč vyvíjí: v dětství je roztěkaný a chrlí úsečné věty, jimiž se snaží zachytit vše, co se jeho dychtivému pohledu nabízí. V pubertě, kdy mejdan střídá mejdan a jeden sen o slávě druhý, ustupuje vypravěč do pozadí, aby situace pouze popisoval, stržen jejich zběsilým tempem, při němž není prostor pro zamýšlení se nad tím, proč dělá to, co právě dělá. Zatímco v části poslední, v níž uznává, že „trvalo poměrně dlouho, než jsem si připustil, že se rockovou hvězdou nikdy nestanu“, a v níž se vypořádává s tím, že i on musí přijmout život takový, jaký skutečně je, se melancholicky stahuje do sebe, svěřuje se, jak nachází zalíbení v samotě nebo jak často si představuje, že by zahrál mrtvé babičce na kytaru.

Cobainovi žáci jsou strhující četba, ačkoliv je od začátku zřejmé, že příběh spěje k nevyhnutelné deziluzi, a ačkoliv jsou scény popisující drogové halucinace či zpíjení se levným vínem naoko repetitivní. Každá z nich se však rozvíjí jinak, přičemž u těch nejztřeštěnějších si čtenář určitě pomyslí, jak jen tohle mohl někdo přežít. Také díky tomu se kniha jen stěží odkládá.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 2315x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce