Kratochvil, Jiří: Jízlivá potměšilost žití

Kratochvil, Jiří
Jízlivá potměšilost žití

recenze beletrie česká

Moravský veterán Jiří Kratochvil patří k nemnoha posledním důsledným obhájcům literární postmoderny. Jeho poslední román ukazuje, že tento literární styl má stále své kouzlo, jakkoliv v dnešní pragmatické době působí poněkud nepatřičně.

Králíci a postmoderna
Jiří Kratochvil
: Jízlivá potměšilost žití. Druhé město, Brno, 2017, 224 s.

Spisovatel a esejista Jiří Kratochvil je momentálně největším (a možná vlastně už jediným) obhájcem literární postmoderny, a to jak ve svých příležitostných esejích, tak především ve svém díle. Ne, že by tu autoři, které bychom mohli k postmoderně řadit, nebyli, ale i když spisovatelé jako Petr Stančík či Michal Ajvaz používají výrazně imaginativní rekvizity, románová struktura jejich knih (zejména u Stančíka) je relativně konvenční. Kratochvil je nejdůslednější postmodernista především v tom, že kromě zapojení magickorealistických nebo přímo surreálných prvků neúnavně narušuje také románovou strukturu, opovrhuje čtenářskými stereotypy a očekáváními, která jsme načerpali z konvenčnější literatury, až to občas vypadá, jako by se přinejmenším potutelně usmíval nad tím, jak mohou být jeho čtenáři tak naivní.

Pro jeho poslední román to platí ve zvýšené míře. Jízlivá potměšilost žití mnohokrát klame tělem právě tehdy, když se zdá, že se Kratochvil přidrží tradičního příběhového schématu. Nakonec se totiž vždy ukáže, že čtenářská touha po pevné struktuře příběhu zůstane nenaplněna s možná až spektakulárně posměšným gestem. Kratochvil přitom před čtenáře klade různé vějičky a pastičky, do nichž je pak chytá: ať je to motiv bizarní vraždy, kterou vyšetřuje charakterní, a proto od případu brzy odstavený policista, anebo fantaskní pikareskní putování inteligentního králíka poválečným a poúnorovým Brnem. I když čtenář přijme, že zákonitosti Kratochvilova literárního světa jsou svébytné a nepředvídatelné, že tu králíci nejen mluví, ale také čtou Schopenhauera, dočká se v závěru, kdy už se domáhá rozuzlení, jen kompozičního kotrmelce (vzad).

K ději jen stručně, protože jakkoliv je barvitý, a místy dokonce napínavý, ve výsledku je jen prostředkem k výše zmíněnému balamutění čtenáře. Táhne se ve dvou liniích. Jedna se odehrává v současnosti (či možná v nějaké nepříliš vzdálené budoucnosti) a policejní detektiv Adam Kočí v ní vyšetřuje vraždu neznámé ženy, jejíž tělo kdosi přibil na strop. Druhá linie z let čtyřicátých a padesátých sleduje osudy vzdělaného králíka, který se z kotce na balkóně brněnského činžáku dostane do různých domácností, kde potkává pozoruhodné figury, s nimiž vede učené řeči o nebezpečné době. Do děje vstupují různí Adamovi příbuzní a známí, spisovatel Šavel a překladatel Pavel, jejichž přátelství z vězení zničí žena, dále různé sny a halucinace a také autorovy promluvy buď v běžných odstavcích, či jako poznámky pod čarou. Kratochvil hlavní linii prokládá dílčími příběhy, které trochu naznačují, jak se bude vyvíjet i celý román: ty krátké a místy strohé etudy jako by měly zápletku, ale ne rozuzlení, jako by docházely ke konfliktu, k nějakému zlomu, ale už ne dál.

Docela civilní jazyk, který však nepostrádá košatost a metafory (uveďme například tuto: „opojná euforie prvních let svobody posloužila příhodným paravánem cudně překrývajícím divokou žranici lačných termitů“ – je možná nepatřičně expresivní, ale devadesátá léta charakterizuje docela přesně, byť nikterak objevně), dává čtenáři možnost vychutnat si autorovu práci s textem, kterým se občas prokmitne i brněnský hantec či nějaký ten moravismus, dodejme, že trochu chaoticky. Ostatně právě pečlivé čtení každé stránky namísto spěchání k finále je klíčem ke Kratochvilovu románu. Najdeme tu ještě další metafory, některé občas nemají přímou souvislost s dějem, jen měl autor potřebu se skrze ně vyjádřit k současnosti („netupan neboli netu pán“, tedy ten, „kdo všechno do mrtě znivelizoval a dělal to s tak jízlivou drzostí, že davy mu brzy fandily jako svému fotbalovému týmu“). Podobných pasáží v knize není mnoho, ale jsou podstatné, protože imaginativně, ale přitom dostatečně jasně komentují kromě naší komunistické minulosti také to, co se děje teď a tady.

Co v tom shluku nejvíce zarazí, jakkoliv to není pro Jízlivou potměšilost žití úplně podstatné, je Kratochvilova misogynie. Ženy tu vystupují převážně jako zákeřné mrchy, které rozvracejí mužská přátelství, podvádějí, intrikují, jsou cílevědomě nevěrné; obecně jsou to silnější osobnosti, které ale svou psychickou převahu většinou zneužívají. Zdá se to zvláštní, že sedmasedmdesátiletý Kratochvil vidí ženy tolik negativně právě v Jízlivé potměšilosti žití, románu, jehož název přímo naráží na ten nejslavnější od Milana Kundery, tedy spisovatele, který byl Kratochvilovi vždy blízký, ale který ženy nikdy takto nedémonizoval, naopak se snažil vžívat do jejich psychiky (zejména v Nesmrtelnosti).

Ale je to vlastně jen další, možná trochu ostřejší střípek do mozaiky motivů, polopříběhů, úvah a metafor, dávajících dohromady knihu, která není pro každého, ale vnímavějšímu čtenáři to nedá a přečte si ji dvakrát. Aniž by se tím přiblížil k podstatnějšímu pochopení, k čemu to celé vlastně míří.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 1831x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce