Whates, Ian (ed.): Legendy

Whates, Ian (ed.)
Legendy

recenze fantasy

Sborník vydaný k poctě klasika žánru hrdinské fantasy Davida Gemmela nabízí díla více i méně známých autorů s kolísavou úrovní a často tematicky i žánrově mimo. Některé povídky sice potěší, ale mezi třinácti kousky je jich na zachránění celkového dojmu trestuhodně málo.

Pocta, která se minula
Ian Whates
(ed.): Legendy – povídky na počest Davida Gemmella. Přel. Roman Tilcer, Perseus, Plzeň, 2017, 256 s.

Když v roce 2006 zemřel britský spisovatel David Gemmell, ztratila tzv. hrdinská fantasy svůj pravděpodobně nejryzejší hlas od dob otce zakladatele Roberta E. Howarda. Žánr sice znal i jiné hvězdy, ale Leiber nebo Moorcock, abychom jmenovali alespoň některé, buď experimentovali se stylem a tónem, nebo brali hrdinské příběhy jako cestu zúčtování s pro ně zpátečnickým společenským statem quo a dali vzniknout spíše fantasy antihrdinské. I Gemmell sice měl postavy, které dělaly hrozné věci, ale vždy se nakonec zachovaly správně, byť často za toto rozhodnutí zaplatily tu nejvyšší cenu. Sebeobětování, přátelství, soudržnost byly v jeho knihách nezpochybnitelné, žité ideály.

Právě na jeho počest proto vznikla v roce 2008 cena zaměřená na fantasy a udělující v současnosti tři tituly: Legend pro nejlepší fantasy román (mezi výherci nalezneme i Andrzeje Sapkowského), Morningstar pro nejlepšího nováčka a Ravenheart pro nejlepší obálku. Mimochodem, všechna ocenění nesou název podle Gemmellových románů. A v roce 2013 vyšla organizátory soutěže připravená antologie nazvaná Legendy; o čtyři roky později je k dostání i její český překlad (v podání Romana Tilcera, který úspěšně nastoupil na pozici gemmellovského dvorního překladatele po Daně Krejčové). Samotný počin se dočkal před dvěma lety pokračování, což je jistě dobrá zpráva, protože dobrých antologií fantasy povídek tradičnějšího střihu je jako šafránu. Špatná zpráva je, že Legendy rozhodně nejsou kniha, která by byla stejně dobrá jako originální gemmelovky.

Ne že by se v knize nenašla velká nebo alespoň výrazná jména – Joe Abercrombie, Adrian Tchaikovski, James Barclay, Tanith Leeová či Juliet E. McKennaová jsou známí (byť ne vždy úspěšní) i u nás. A zbytek autorů (mezi nimiž mimochodem – podle některých názorů šovinistické hrdinské fantasy – převažují 7 : 6 ženy) rozhodně nejsou začátečníci. Jen kniha vznikla z přílišného nadšení, které se nepromítlo do pořádného promyšleného výběru. Hned první povídka Tak alespoň praví legenda od Jamese Barclayho má několik problémů – bez znalosti jeho série o Havranech nedává smysl, její dramaturgie nenabízí žádnou gradaci (na začátek boj, pak pokec v hospodě) a je prostě negemmellovská v tom, že postavy o hrdinství mluví, ale nekonají ho. Podobně mimo jsou Říše pohádek Jan Siegelové a Horský čaj Sandry Unermanové – ani jedna není vyloženě špatná (první je slabší odvar Neila Gaimana, druhá by se hodila do sborníku k poctě ranému Georgi R. R. Martinovi), ale nechápu, co dělají v gemmelovské antologii. Nejlepší z těchto střel mimo je Věž Arkondrulova od Tanith Leeové o přechytračení zlého mága (je to stylové, je to promyšlené a je to svým způsobem tragické, ale zase… prostě Gemmell nechytračil, ten konal) a Dračí páni z Kajly Storm Constantinové o jedné podivuhodné výpravě za historií. A hlavně Joe Abercrombie se svým Práskáním do bot. Typická autorova záležitost plná skvěle vypointovaných dialogů a bizarních akčních scén – fascinující materiál z hlediska toho, jak vybudovat silnou povídku z ničeho (jen vypadá jako příspěvek do fantasy antologie sestavené Quentinem Tarantinem).

Samozřejmě jsou zde i povídky, které si z Gemmella něco berou, ale nejsou prostě dost dobré. To je případ využívání síly legend v Zemi orla od Juliet E. McKennaové, nutnosti dotáhnout věci do konce v Ten, kdo kráčí se smrtí Jonathana Greena nebo povídky Meč a kruh Adriana Tchaikovského o osamělosti mistrů-válečníků (kterážto opět lépe vyzní se znalostí další autorovy tvorby). A vlastně sem spadá i Návrat k Ardenským vodopádům editora Iana Whatese, který je… ryzí průměr, co neurazí, ale ani nenadchne.

A tak nakonec zbývají tři povídky, které snoubí kvalitu s gemmelovskou atmosférou nebo viděním světa. Budiž zdráv Dub Anne Nichollsové ukazuje, že je třeba se nesklonit, i když to může být snadnější (povídka vyloženě těží ze svého rozsahu; oproti mnohým kouskům v knize prostě už na první pohled nepůsobí jako jednohubka). Svaz odhodlaných Stana Nichollse je tradiční gemmellovské zamyšlení nad pacifismem a vyvážením touhy po míru a uznání v protikladu k drsnému světu, v němž musí postavy žít.

A nakonec povídka, která je nejen nejlepší gemmellovskou historkou, ale i nejlepší povídkou knihy vůbec – Břit do srdce Gaii Seboldové. Ta vypráví o válkou posedlém šlechtici, který utrpí podivné zranění, jež ho hrozí přeměnit v děsivý přízrak. Jedinou nadějí je tajemná léčitelka. Z hlediska boje proti klišé je skvělé, že nejhrdinštější povídka knihy vlastně neobsahuje žádnou akci (aspoň ne přímo zabranou). Je o odhodlání, vůli, odvaze jít proti proudu a sebepoznání. Škoda, že podobných povídek nebylo v Legendách více, pak by se totiž kniha vyjímala v knihovničkách fanoušků vedle sbírky gemmellovek skutečně pyšně. Takhle bohužel bude fungovat spíše jako zarážka. Snad se v druhém díle dočkáme zlepšení nebo aspoň originálnějšího přístupu.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2718x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce