Betlach, Jan; Hejna, Petr; Šteiner, Ivo: Pitva: Historie poznávání lidského těla

Betlach, Jan; Hejna, Petr; Šteiner, Ivo
Pitva: Historie poznávání lidského těla

recenze přírodní vědy

Co prozradila pitva Tutanchamona či Marilyn Monroe? Kde se nacházejí nejslavnější původní české mumie? Co je to digitální či psychologická pitva? Jaká je globální a jaká česká historie pitvání lidských těl? Jak se k této praxi stavějí hlavní náboženství? A jaký je vztah mezi pitváním a uměním? Kniha Pitva nabízí zajímavé poznatky nejen lékařům.

Rozpitvaný umrlec mezi medicínou, uměním a teologií
Jan Betlach, Petr Hejna, Ivo Šteiner: Pitva: Historie poznávání lidského těla. Galén, Praha, 2017, 220 s.

Autoři knihy Pitva: Historie poznávání lidského těla zdůrazňují, že soudobá medicína využívá mnoho nových technologií, intervenční a zobrazovací metody, robotické operace, molekulární testy, ale jedním z nejúčinnějších nástrojů poznání a poučení pro lékaře nadále zůstává právě pitva, která je starší než většina operačních výkonů. „Pitvy poskytly v dějinách medicíny všem generacím lékařů nejvíce poznatků pro pochopení stavby a funkce lidského těla ve zdraví i nemoci.“

Útěk oknem
Kromě kapitol o tom, jak se má sepsat pitevní protokol a jaké je požadované prostorové a technické zajištění pitvy, které mohou být užitečné asi jen specialistům, kniha naštěstí obsahuje i kapitoly obecnějšího rázu. Čtenář se v ní může například dozvědět, že slavný Galénos získával poznatky veřejnými pitvami prasat a opic nebo že první (neveřejná, a navíc jen částečná) pitva byla u nás provedena na těle krále Jiřího z Poděbrad.

Co se týká umělců, dočteme se, jak byl pro některé z nich zážitek pitvy důležitý. Kupříkladu Hector Berlioz začal jako mladý studovat lékařství, ale při první návštěvě pitevny se ho prý zmocnil takový pocit ošklivosti, že vyskočil oknem z místnosti, jako by ho honila Smrtka – načež se stal skladatelem. Naopak četní výtvarníci od Leonarda da Vinci po Franze Marca anatomické znalosti získané pitváním hojně využívali a nikam před podobným zážitkem neutíkali. (Expresionista Marc prý pitval zvířata, ve svých dílech se snažil zobrazit jejich svět zevnitř.) Z literátů jsou zmíněni jen Josef Váchal a Georg Heym, naopak třeba Gottfried Benn, původním povoláním patolog, chybí.

Za duší se skalpelem
Autoři vyvracejí tradovaný omyl, podle něhož katolická církev pitvy zakazovala, restrikce se totiž týkaly jen kleriků. Tvrdí také, že první pitva v novověké Americe měla náboženské pozadí (předchozí praxi přinášení lidských oběti, která vlastně měla formu vivisekce, nechávají stranou): roku 1553 byla v dnešní Dominikánské republice údajně pitvána siamská dvojčata, po jejichž smrti si kněz nebyl jistý, má-li pokřtít duši jednu, nebo dvě. (Dodejme ale, že posmrtné křty církev již dávno předtím oficiálně zakázala.) Pitva prokázala přítomnost dvojích orgánů, což mělo svědčit pro dvě duše, takže duchovní vykonal dva křty, a otec dětí musel zaplatit dvojí poplatek. Kniha cituje ale i vyjádření pozdějších autorit, katolických teologů Romana Guardiniho a Alberta-Petera Rethmanna, kteří by pitvu za podobným účelem nepochybně odmítli. Vztah duše a těla a případné zmrtvýchvstání je pro Guardiniho mysterium, do něhož nemohou být vnášeny přízemní otázky, zdali pitva nedovoleně neporušuje integritu lidského těla.

I když myšlenky zmíněných křesťanských učenců mohou v knize působit trochu neústrojně, dodávají jí na pestrosti a hloubce. Autoři navíc právem dodávají, že i soudobé vnímání pitvy a pravidla zacházení s lidskými ostatky v celém západním světě do jisté míry stále vycházejí z křesťanských principů. (Téma by se ovšem dalo rozhojňovat. Kupříkladu v 17. století byla rozšířena představa Ježíše coby Patologa. V této verzi Ježíš přistupuje k ostatkům hříšníka a orgán po orgánu hledá fyzické příznaky mravní zkaženosti: „Odsekne jazyk, který se dopustil tolika lží; rozseká nohy, jež člověka nutily skákat při těch nejzhýralejších tancích; stáhne kůži a odhalí maso, v němž se skrývá utajená nečestnost.“ Někteří teologové by pak možná rádi pitvali i samotného Ježíše, aby si ověřili hypotézu, že „Ježíšova lidská duše vytvořila v centrální nervové soustavě svého organismu empirické neurofyziologické centrum, které spolu s celou Ježíšovou niterností není autonomní, ale je neustále nasměrováno ke svému ontickému osobnímu nositeli, kterým je božské Slovo“. Samostatným tématem je pak hledání lidské duše pomocí lékařského skalpelu. V křesťanském prostředí se traduje průpovídka, že patologové sice na duši v lidském těle nenarazili, ale kdyby se tak stalo, zasadili by představě nehmotné duše tu nejhlubší ránu.)

Závěrečné kapitoly přibližují výsledky pitvy slavných panovníků a dalších osobností. Závěry, které autoři předkládají zvláště v případě Bedřicha Smetany a Jana Masaryka, jsou přitom v rozporu s názory mnoha jiných odborníků, případně posledního soudního vyšetřování politikovy smrti. Přestože některá tato vyjádření znějí snad až příliš sebejistě, celkově v knize převládá pokorný tón určovaný vědomím, že přes obrovský nárůst nových poznatků – získaných i pitvami – si lidský život zachovává své záhady a tajemství a „pitva je stále jen jednou z mnoha cest dovolujících do jedinečnosti člověka nepatrně nahlédnout“. Autoři dokonce souhlasně (a snad i sebekriticky) uvádějí známý citát, jehož původcem je japonský filozof a propagátor buddhismu Daisetsu Teitaro Suzuki: „Vy západní lidé, když chcete poznat tajemství motýla, rozřežete ho na malé kousky, dáte je pod mikroskop, popíšete je a myslíte si, že jste pochopili podstatu motýla. Ale motýl, to je to křehké nic, které se třepotá támhle ve vzduchu.“

Inscenace ostatků
Vzhledem k profesi autorů v knize pochopitelně převažuje medicínský aspekt. Ostatní kapitoly nejsou přehnaně systematické. Mnohé problémy jsou pouze letmo naznačeny, jako kontroverzní výstava preparovaných lidských těl Bodies, k níž se u nás plamenně vyjadřovali teologové, právníci i politici.

Některá témata jsou opomenuta úplně, jako pitvání a patologie na filmovém plátně a v televizi. Přitom průměrný český divák může pitvu znát – necháme-li stranou oblíbené filmové pitvy mimozemšťanů – nejspíše z amerických detektivních seriálů, v nichž zkušený patolog s poškozeným orgánem v ruce (nebo nad obrazovkou ukazující vnitřnosti oběti) odhaluje „nahou pravdu“ a to, kde pachatel udělal chybu. (V tomto smyslu není zcela přesné tvrzení českých lékařů, že pitva je dnes téma nepohodlné a odsouvané, odhalený lidský trup právě zavražděného je totiž možné v televizi vidět poměrně často). Americká profesorka Elizabeth Klaver, která se specializuje na průniky kulturních studií a medicíny, tvrdí, že pitva se dnes ve filmu vyskytuje často, zpravidla však není představena naturalisticky, nýbrž v esteticky vylepšené podobě. Ve své Sites of autopsy in contemporary culture (2005) dále píše, že lidé na Západě mají strach ze svéhlavosti těla a naše upravené inscenace lidských ostatků mají potvrdit iluzi naší převahy nad vším, co se nachází vně kulturního řádu.

Recenzovaná kniha si zaslouží uznání především za pokus o mezioborový přístup, za upozornění na zneklidňující i fascinující téma, které se týká nás všech (a v budoucnosti do jisté míry i těl kyborgů, o jejichž hromadném nástupu někteří sní). Snad by mohla povzbudit i vznik projektu, v němž daný předmět zpracují odborníci z většího okruhu disciplín než jen z jediné.

Na podobné téma:
/Clanek/26005/cinatlova-blanka-pribeh-tela
/Clanek/33965/soukup-martin-telo-cichat-cesat-hmatat-propichovat-rezat

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1436x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce