Listopad, František

Listopad, František

aktualita beletrie česká

František Listopad (a za hranicemi českých zemí Jorge Listopad), muž se „dvěma domovskými listy“, patřil k výrazným postavám českého poválečného exilu a současně ke klíčovým osobnostem portugalského kulturního dění čtyř dekád dvacátého století. Zemřel v první říjnové noci roku 2017, v listopadu by mu bylo 96 let.

František Listopad (1921, Praha – 2017, Lisabon)

V roce 1995 uvedlo brněnské Divadlo Husa na provázku hru portugalského dramatika Gila Vicenta. Inscenaci nazvanou Vzhůru do pekla režíroval portugalsko-český autor František Listopad, český básník, kterého portugalská veřejnost od počátku spojovala především s divadlem, protože se zemí, která nesdílela jeho mateřštinu, se naučil komunikovat obrazem. Zanedlouho se však i portugalský jazyk stal teritoriem, v němž se pohyboval přirozeně a suverénně. Pro obraz, s nímž přijel za českým publikem, které mu po několik dekád bylo zapovězeno, našel inspiraci v raně renesanční moralitě, již režijně rozložil na fragmenty a ty pak znovu poskládal po svém, jak to činil se vším a po celý život. Místy původní dílo obrátil naruby, aniž by se mu zpronevěřil. Tuto režii, podobně jako jiné divadelní počiny, ale také jeho prózu a poezii, a vlastně i život charakterizovalo jiné pojetí prostoru, prostupnost hranic, diskrétní zkratka, hravost ve vztahu k času. Nicméně i v jeho případě dostal čas definitivní podobu. František Jorge Listopad zemřel v první říjnové noci roku 2017, v listopadu by mu bylo 96 let.

Cesta za neznámým
František Listopad (a za hranicemi českých zemí Jorge Listopad), muž se „dvěma domovskými listy“, patřil k výrazným postavám českého poválečného exilu a současně ke klíčovým osobnostem portugalského kulturního dění čtyř dekád dvacátého století. Exilovou cestu nastoupil jako mladý nadaný novinář a básník už v roce 1947. Zpočátku to byla spíš cesta „odněkud“, ale s nejasným „kam“, která však přesto byla jako každá cesta „nádherná, protože vedla za něčím neznámým“. Již nějakou dobu si v poválečném Československu budoval uměleckou identitu pod pseudonymem, ačkoliv v rodném listě mu zůstalo zapsáno Jiří Synek. Občanské příjmení sdílel se známým pražským prvorepublikovým nakladatelem Adolfem Synkem, který stejně jako většina dalších příbuzných z otcovy strany zahynul v koncentračním táboře.

Noviny Mladá fronta, které František Listopad spoluzakládal, jej na podzim čtyřicátého sedmého roku vyslaly do Francie na původně půlroční stáž. Do Prahy se ještě vrátil, v dubnu 1948 ale „v té tísnivé atmosféře, kdy všechno bylo tak ohyzdné a ošklivé“ pochopil, že „je konec, že se nemůže cestovat, že člověk nemůže dělat, co chce“, a odjel zpátky do Paříže. Po krátkém ilegálním pobytu v legálním zaměstnání – Listopad tehdy pracoval v redakci časopisu Parallèle 50 – jednoho dne, jak sám říká, „prostě zmizel“. Jakékoliv jasnější obrysy dalšího osudu ležely nedohlédnutelně daleko.

Z neukotvených let francouzského pobytu pochází také řada prozaických textů, psaných stále ještě česky. Čeština zůstala jazykem tvorby i komunikace s dalšími českými exulanty, které v Paříži, na rozdíl od pozdějšího Porta, nebylo těžké potkat. Nejistota existence nebyla ničím zásadně novým, protože jej vlastně provázela od raného dětství (předčasná smrt matky, útěk před povoláním do transportu, roky v ilegalitě). V nejisté roli poutníka, migranta bez jasného domova žil ve svém „francouzském čase“, do něhož patří i dnes nejčastěji překládaný text o parametrech svobody Tristan čili zrada vzdělance. A k výčtu charakteristických témat v něm přibylo další, téma domova.

V Tristanovi, hrdinovi, který „se dopouštěl činů jen jaksi na okraj“, jako by Listopad předpověděl vlastní neplánovaný odchod do Portugalska počátkem šedesátých let. (Portugalsko byla náhoda, říkal. Náhodou potkal ve Francii ženu, s níž se náhodou oženil. Náhodou to byla Portugalka.) V Portugalsku pak začala tvorba autorem nazvaná „komunikace obrazem“. Poslední prozaické texty v češtině jsou datovány do poloviny šedesátých let, pak se Listopad prozaik dočasně odmlčel. Česky psal dál, ale jen poezii. V ní pokračovala jediná trvalá stránka jeho identity, neovlivněná změnami občanských či uměleckých jmen, adres a povolání (posléze poměrně prestižních).

Dva stoly v jedné mansardě
V Portugalsku František Listopad přenesl své básnické vymezování prostoru prožitkem okamžiku na divadelní prkna. Jako režisér nabídl zemi, která se nakonec stala jeho druhou vlastí – ačkoliv ji raději a opakovaně nazýval „nejmilejší cizinou“ –, pohled rozšířený o zkušenost poutníka skutečným světem i vlastním nitrem. Pod jeho vedením se divadelní inscenace přesunuly mimo omezený prostor jeviště, protože prostor obecně bylo třeba otevřít, aby „byl zbaven systému a díky naprosté nepravidelnosti neznásilňoval naše smysly“.

Listopadův aktivní přístup k životu jaksi logicky vedl k tomu, že se uplatnil a prosadil i v oblasti akademické a posléze politické. „Rád mluvím s lidmi, čili jsem pedagog,“ uvedl v jednom rozhovoru. „Učím velmi intenzivně, to je skoro jako když píšu básně. Jsem dost dobrý organizátor, jen vlastní život mám zorganizovaný mizerně.“ Vyučoval na katedře slovanské kultury a antropologie artefaktu na Technické univerzitě v Lisabonu. Následovalo místo ředitele Institutu společenských a politických věd a dále ředitele Vysoké divadelní a filmové školy.

V obou případech měl na vizitkách příjmení Listopad, ale křestní jméno Jorge, nikoliv František, jímž zůstal v Čechách a na Moravě. Při přerodu z Františka na Jorgeho se tak Listopad vrátil ke svému občanskému křestnímu jménu, údajně z ryze pragmatických důvodů. V Čechách všední a důvěrně znějící jméno František bylo v Portugalsku lehce exotické a těžko vyslovitelné. Metaforou nové zdvojenosti byly i dva stoly v jedné mansardě, mezi nimiž autor střídavě volil podle toho, v kterém jazyce hodlal psát, tedy zda poezii česky, nebo prózu portugalsky.

První portugalsky psaná sbírka krátkých próz Contos Carcomidos (Ztrouchnivělé povídky) mu vyšla v Lisabonu v roce 1974. Pro portugalského čtenáře byl Jorge Listopad i autorem několika dětských knížek. Mnozí ho také znají jako recenzenta a autora pravidelných sloupků a fejetonů v literárních novinách Jornal de Letras. Zájem o Listopadovy divadelní inscenace byl v Portugalsku stálý a dlouhodobý. Ty poslední měly premiéru v roce 2012 a 2014.

František Listopad byl nositelem řady ocenění, z nichž ta nejvýznamnější jsou medaile Za zásluhy na poli umělecké tvorby (2001) a Cena Jaroslava Seiferta (2007). Dlouhý výčet ocenění získal i v Portugalsku, zejména Cenu portugalské asociace divadelních kritiků a také řád: Ordem do Infante D. Henrique. Čestný doktorát mu udělily brněnská Masarykova univerzita a pražská Univerzita Karlova.

 

© Lada Weissová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1314x

Inzerce
Inzerce