Kdy vlastně začala globalizace? Její kořeny různí historikové hledají v „mezinárodním“ obchodu, třeba tom, který před tisíci lety probíhal mezi starým Sumerem a harappskou kulturou, nebo v mnohonárodnostních říších, jako byla říše Alexandra Makedonského nebo říše Mongolů. Německý historik Jürgen Sarnowsky shledává ranou fázi globalizace v objevitelských cestách Evropanů od třináctého až do předminulého století. Věnoval jim knihu Objevování světa: Od Marka Pola po Humboldta (Die Erkundung der Welt: Die grossen Entdeckungsreisen von Marco Polo bis Humbold), kde sleduje cesty zbožných poutníků, italských kupců, dobrodruhů toužících získat bohatství a divy Asie, konkvistadorů a kolonizátorů, a nakonec i skutečných vědců. Všech, kteří se účastnili objevování, dobývání a poznávání neevropského světa Evropany.

Fíky na píď dlouhé
V úvodu autor deklaruje, že mu nejde ani tolik o „technické“ aspekty výprav, ale spíše o vnímání jiných světů, jež se průběžně měnilo v závislosti na předpokladech, s nimiž cestovatelé vyráželi. Chce tak „osvětlit počátky globalizace“ především z perspektivy dějin a dynamiky lidských před-stav. Důraz klade na písemné záznamy, které cestovatelé zanechali, především cestopisy. Ty totiž podávají pohled domovské země autora na cizí krajiny a kultury, stejně tak ale reflektují nový žitý svět, jejž cestovatelé vstřebávali. Sarnowsky si přitom všímá, zdali zapisovateli byli sami cestovatelé, nebo další zprostředkovatelé, kteří do textů leccos svévolně přidávali. Někteří průzkumníci se z toho poučili, a pokud měli ještě možnost, raději už pak psali sami. Středověké cestopisy autor neshazuje ze stolu jen proto, že v těch starších se občas vyskytují bájná zvířata a zázraky, místo toho upozorňuje, že v Mandevillově cestopisu se kromě netvorů už objevuje i představa země coby koule se dvěma póly.

Navzdory své proklamaci však autor přibližuje především hmotné reálie jednotlivých výprav, případně stručně připomíná, kterou pozoruhodnou reálii, dnes ovšem běžnou, daný Evropan jako první popsal a jak na ni reagoval, například kouření tabáku („jako bychom pozřeli drcený pepř, jenž je stejně tak ostrý“) nebo banány („fíky na píď dlouhé“). Nebo zmiňuje, u kterého cestopisce bychom měli hledat počátky japanologie či kdo byl prvním etnografem (kdybychom zmíněnou vědu ovšem vnímali stejně velkoryse jako autor, mohli bychom se vrátit až do antiky). Cestovatele z téže epochy Sarnowsky mezi sebou srovnává a hodnotí je podle vztahu a míry zaujatosti k jiným kulturám. Kupříkladu františkán Odorik z Pordenone, mimochodem po otci českého původu, se podle autora podstatně více než Marco Polo a jiní cestovate¬lé otevíral cizím společnostem. Výjimkami jsou u něj ovšem ti Evropané, kteří se – třeba jen přechodně a částečně jen formálně – v cizích kulturách asimilovali, například obchodník Niccolò de' Conti (1395–1469), který strávil na Předním východě a v Indii asi pětadvacet let. Za ženu si vzal Indku a kvůli bezpeč¬nosti pro sebe i svou rodinu zřejmě přestoupil na islám (po návratu v roce 1439 pak kvůli tomu žádal u papeže Evžena IV. rozhře¬šení).

Rajský stav
Autor zmiňuje i kulturní šok, který obě strany při setkáních nezřídka prožívaly. Nezastírá, že na mnohá místa Evropané rozhodně nepřicházeli jako někdo, kdo je bohatší a vyspělejší. Když kupříkladu Vasco da Gama přišel do indického Kalikutu s početnými dary, mimo jiné s řetízky, korálky, klobouky, mísami a sudy oleje a medu, místní vládcovi hodnostáři prý jen sotva skrývali pobavení, načež prohlásili, že „i ten nejchudší kupec z Mekky nebo z jiné části Indie by dal více než to“. A zmiňuje i obdiv, který domorodci v evropských příchozích budili, a to nejen indiáni coby romantizovaní ušlechtilí divoši či lidé žijící v jakémsi rajském stavu, ale třeba i hinduisté: „Ačkoli tito modloslužebníci jsou zcela slepí ve zna¬losti opravdového Boha, nijak to nebrání tomu, že, řídíce se příro¬dou, žijí v leckterých ohledech v dobrých mravech.“

I když většina Evropanů nebyla kontaktem s jinakostí natolik proměněna jako zmíněný de' Conti, nemohl na ně nezapůsobit. Jak se poznenáhlu včleňovali do cizích zemí a kultur, přebírali ledacos, co ovlivnilo jejich kulturu, nejen zboží, které se na evropském trhu brzy stalo nezbytnou sou¬částí nabídky, ale také umělecké styly a myšlenky. „Dějiny raných objevných cest tak nabízejí důležitý základ pro pochopení moder¬ního světa,“ shrnuje v závěru knihy Sarnowsky. Dodejme, že geograficky méně podrobně, ale s hlubším přihlédnutím k obecným kulturním a civilizačním zákonitostem popsal setkávání Evropanů s obyvateli jiných světů antropolog Ivo T. Budil v obsáhlé knize Za obzor Západu.

Slavné omyly
Objevování světa svádí dohromady jedince, kteří pocházeli z téhož kontinentu, ale jejich mentalita, představy o světě i poslání se výrazně lišily. Kupříkladu nejstarší evropské cestopisné zprávy jsou poutnické a misionářské. Tyto texty o cizích národech a náboženstvích se často zabývaly otázkou, jak snadno a jakými prostředky by byla možná christianizace navštívených zemí. I u dálkových cestovatelů mezi pout¬níky však autor zdůrazňuje, že je hnala „nejen zbožnost a touha po dosa¬žení spásy duše, nýbrž i sklony k dobrodružství a zvědavost na cizí světy“, aby je více přiblížil dalším svým hrdinům, jejichž motivace již byly spíše hospodářské, politicko-mocenské či badatelské (tyto odlišné motivace se navíc nemusely vylučovat).

Putování cestovatelů rovněž provázely a ztěžovaly četné boje mezi jednotlivými evropskými národy i snahy si nové objevy uchovat jen pro sebe. (Zvláště portugalská koruna se podle autora snažila informace naby¬té při objevných cestách monopolizovat – takže některé ze zpráv jsou až s odstupem stovek let objevovány v archivech.) Výjimkou ovšem nebyly ani četné omyly a tápání. Díky tomu nejznámějšímu původní obyvatele Ameriky dodnes nazýváme indiány. Ovšem nejen Kryštof Kolumbus, ale i další (Giovanni Caboto či Giovanni da Verrazzano) popisovali Karibik, Kubu a východní pobřeží Severní Ameriky „pojmy a kate-goriemi z cestopisu Marka Pola“. Když se Martin Frobisher (1535–1594) setkal s Inuity, považoval je za Mongoly a Henry Hudson (1570–1611) se zase na severu Kanady domníval, že už pronikl do Pacifiku. Na cesty se Sarnowského protagonisté nezřídka vydávali za vidinami fantastických a pohádkově bohatých říší. Z výprav pak někdy přiváželi pyrit a křemen v domnění, že našli zlato a drahokamy.

Přes všechny tyto potíže, nezdary i osobní tragédie ale společně – a zprvu spíše neplánovaně – postupně nashromáždili obdivuhodné množství poznatků, jehož důsledkem byl „evropský náskok ve vědomos¬tech, jenž nejpozději od 19. století vysvětluje i evropskou převahu“. Souběžným procesem pak bylo to, že „se Evropa postupem času – i přes setrvávají¬cí předsudky a mýlky – stále více otevírala a obracela k jiným kulturním okruhům“. I když dnes je onen vědomostní náskok ten tam, protože zvláště Čína a Japonsko se ukázaly být v tomto směru velmi učenlivé, je dobré si připomínat, že onoho úspěchu evropské národy dosáhly spíše vzájemnou spoluprací (než bojem) a ochotou poznávat cizí kultury a učit se od nich.