Calvino, Italo: Když jedné zimní noci cestující

Calvino, Italo
Když jedné zimní noci cestující

recenze beletrie zahraniční

Kniha o knihách, především o sobě samé a také o čtenáři, který ji právě čte: Italo Calvino pojal román Když jedné zimní noci cestující jako ukázkový otevřený román, vycházející ze závratně abstraktních teorií i ze stokrát propraných literárních archetypů a klišé existujících v naší kultuře od nepaměti. Román z roku 1979 se záhy proslavil po celém světě, česky letos vyšel po dvaceti letech znovu.

Čtenářova láska
Italo Calvino
: Když jedné zimní noci cestující. Přel. Jiří Pelán, Dokořán, Praha, 2017, 256 s.

Každý čtenář má občas chuť přečíst si příběh jiný než všechny, které dosud četl, takový příběh, který ho překvapí, přinese něco nového, nečekaného, šokujícího. Například příběh, který začne a… nepokračuje, když kniha sice pokračuje, ale pokračuje právě hledáním pokračování sebe sama. Italo Calvino si před téměř čtyřiceti lety právě takovým příběhem získal obdiv čtenářů i literární kritiky, protože příběh, který začne a nepokračuje, vzbuzuje zvědavost, podporuje čtenářskou představivost a v jistém smyslu vypovídá o podstatě literatury jako takové. Protože nakonec každá kniha pokračuje tam, kde (ne)skončila. Pokračuje v našich představách, v našich imaginárních vyústěních (co by se stalo, kdyby Anna Kareninová neskočila pod vlak?), v našich interpretacích. Román italského spisovatele Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující vyšel letos česky v druhém vydání, poprvé se na našem trhu objevil před téměř dvaceti lety.

„,Neptejte se, kde je pokračování této knihy!‘ Je to pronikavý výkřik, který zazní odkudsi z neurčitého bodu mezi regály. ,Tam, kde je pokračováním všech knih...‘“ (s. 67)

Román z roku 1979 se záhy proslavil po celém světě. Především díky inovativní volbě vypravěče, obracejícího se na čtenáře v druhé osobě jednotného čísla, a pro svou meta-rovinu: je to kniha o knihách, především o sobě samé a o čtenáři, který ji čte. Charakteristickým rysem je také zvláštní struktura díla sestávající ze začátků deseti různých na sebe nenavazujících románů.

Calvino patřil mezi největší mistry v originalitě vypravěčského umění své doby (byl mj. členem převážně francouzské skupiny experimentální literatury OuLiPo). V době, kdy byla i literární kritika silně spjata s barthesovským strukturalismem a v humanitních vědách se těšila velké popularitě sémiotika, ztělesňoval Italo Calvino ideál spisovatele-intelektuála. Co ale přináší Calvino českému čtenáři dnes?

Calvino a Eco
V roce 2017 vycházejí v Česku dva romány Itala Calvina. Kromě Když jedné zimní noci cestující vyšla také jeho Neviditelná města. Možná není náhodou, že Calvinovy romány přicházejí nedávno poté, co se na českém trhu objevil první překlad teoretické práce Umberta Eca z roku 1962 Otevřené dílo. Propojení Calvinovy umělecké tvorby a Ecovy teoretické práce je známé. Ostatně právě Calvino Ecovi navrhl, aby začal pracovat na Otevřeném díle: v roce 1959 si v časopise Incontri Musicali přečetl Ecův článek o elektronické hudbě a pochopil, že Eco teoreticky uchopil něco, co v oblasti tehdejší estetiky nebylo reflektováno. Vybídl ho tedy, aby na toto téma napsal knihu, a tak se zrodilo Otevřené dílo. Dalším zajímavým propojením dvou velkých italských intelektuálů minulého století je právě vydání knihy Když jedné zimní noci cestující. V rozhovoru, který Eco poskytl těsně před smrtí deníku La Stampa (31. 10. 2015), označil za nejcennější román období posledních čtyřicet let právě Calvinovo dílo Když jedné zimní noci cestující. Svůj názor zdůvodnil takto: „Mimo jiné vyšel v roce 1979, v témže roce, kdy vyšel můj Lector in fabula, a kdo by tuto studii konfrontoval s románem Když jedné zimní noci cestující, mohl by si myslet, že moje kniha měla být teoretickým komentářem ke Calvinovu románu. Knihy ovšem vyšly téměř současně, ani jeden z nás netušil, na čem ten druhý zrovna pracuje, i když je zjevné, že nás oba fascinoval stejný problém.“

Trvající hlad po Ecových teoriích a Calvinových románech (Když jedné zimní noci cestující u nás již řadu let nebyl k sehnání ani v antikvariátech) ukazuje, že Ecova teoretická práce a Calvinova tvorba nebyly jen výstřelkem módy intelektuální obce vychované na barthesovských sémiotických výkladech a primátu lingvistického strukturalismu. Vždyť dosud oslovují čtenáře na celém světě. Román Když jedné zimní noci cestující samozřejmě odpovídá intelektuální hře odrážející sémiotické teorie, které v daných letech byly v módě, inspiruje se i experimentem s pastišem a parodií. Bylo by ale nespravedlivé, kdybychom ho zredukovali na formální experiment a výstřelek dané doby. Nakonec příběh Čtenáře a Čtenářky není v žádném ohledu experimentální či antitradicionalistický. Naopak, je to klasický romantický příběh lásky, který začíná dvořením zpočátku nedostupné ženě a vrcholí šťastným koncem, kdy dva čtenáři usínají společně v manželské posteli. Poslední kapitoly románu nápadně připomínají scény z béčkových hollywoodských romantických filmů. Ve chvíli, kdy už se domníváme, že je vše ztraceno, si hlavní hrdina uvědomí, že problém, který celou dobu řešil, není důležitý. Vše, na čem pracoval, nechá být a běží za tím jediným, na čem doopravdy záleží. Za láskou, za milovanou ženou. V této chvíli se pak zčistajasna, zásahem náhody nebo štěstěny, vyřeší i původní problém, který se hrdina rozhodl nechat nevyřešen. Calvinova hrdinu – Čtenáře v posledních kapitolách už také nezajímá, jak skončí kniha, kterou začal číst. Ústřední téma románu, hledání pokračování knihy Když jedné zimní noci cestující, ztrácí opodstatnění ve chvíli, kdy si Čtenář uvědomí, že musí najít Čtenářku: jediné, na čem záleží, je být s . A zázrakem se tím vyřeší i původní pseudoproblém s pokračováním románu. Čtenář zjistí, že hrdinou románu je on sám a že konec románu, který začal číst, je v jeho rukou. Uzavře ho, jak jinak, manželstvím se Čtenářkou. Takovým ostentativním klišé končí velký literární experiment Itala Calvina!

Calvino napsal román Když jedné zimní noci cestující jako jedno ze svých posledních děl a rozhodl se ho pojmout jako ukázkový otevřený román, vycházející ze závratně abstraktních teorií i ze stokrát propraných literárních archetypů a klišé existujících v naší kultuře od nepaměti. Calvinova kniha je tradiční a banální nejen na svém konci. Calvino jako model pro celý román přebírá schéma zápletky, které kromě klasické červené knihovny najdeme i v telenovelách nebo v již zmíněných béčkových filmech. Toto schéma spočívá ve spojení detektivky a milostného příběhu. Možná i proto je Calvinův román tak úspěšný. V Česku se těšíme druhému vydání, v Itálii se kniha prodává v již 39. dotisku. Pod rouškou experimentální a komplikované intelektuální hry nám Calvino naservíroval to, po čem v koutku duše touží každý (i náročný) čtenář: těšit se ze zažitého schématu, z něčeho, co je nám důvěrně známé, co známe od malička z pohádek, které nám před spaním četli rodiče. Sám Calvino v závěru románu naznačuje tuto čtenářskou touhu po znovunalezení radosti z dětské četby:

„,Také pro mne všechny knihy, které čtu, vedou k jedné jediné knize,‘ praví pátý čtenář, vystrkuje hlavu zpoza hromady vázaných svazků, ,ale je to kniha z hloubi času, jen taktak se noří z mých vzpomínek. Vím, že existuje příběh, který zde byl před všemi ostatními, a mám za to, že ze všech příběhů, které čtu, ke mně doléhá jeho unikavá ozvěna. Když čtu, pořád hledám tu knihu, kterou jsem četl kdysi v dětství, ale to, co si z ní pamatuji, je příliš titěrné, abych ji dokázal znovu najít.‘“ (s. 236)

Calvino si z nás vystřelil. Příběh hrdiny, který při honbě za odhalením záhady zjišťuje, že pravý poklad má přímo pod nosem, k tomu vítězství lásky, archetyp cesty a morální ponaučení závěrem, to vše jsou jistoty snadného úspěchu, na které sázejí autoři jako Paulo Coelho. Příběh lásky se šťastným koncem se v Calvinově díle objevuje zřídka, pokud vůbec. Téma lásky je mu blízké, avšak ve svých ostatních dílech nám Calvino předestírá lásky nešťastné, nemožné, těkavé a nedosažitelné (např. Nesnadné lásky, č. 1978). Calvinův útěk k tradicionalismu a ke klišé se proto jeví ne jako touha uspokojit průměrný vkus, ale spíše jako ironická podoba toho, co nám představoval v ostatních svých knihách. Největším literárním experimentem z hlediska Calvinovy tvorby se nakonec stává návrat k tradiční zápletce a ke šťastnému konci.

Detektivka
Zastavme se ještě u motivu detektivky. Detektivní román patří vedle toho milostného mezi nejpopulárnější literární žánry. Zároveň představuje oblíbený zdroj inspirace pro sémiotické teorie. Detektiv, podobně jako sémiotik, hledá znaky (stopy), které odkazují k ostatním znakům, a ty zase k jiným znakům, a než rozluští záhadu, občas sleduje také falešnou stopu. Čtenář, hrdina Calvinova románu, začne v každé kapitole číst nový román v naději, že najde pokračování první kapitoly románu Když jedné zimní noci cestující. Každá další kniha (a kapitola v knize, kterou čteme) je ale další falešnou stopou. Pokračování je paradoxně nalezeno, až když ho Čtenář přestane hledat, protože zjistí, že hrdinou je on sám a že konec románu, který celou dobu hledal, musí ukončit zase jen on sám. Rozluštěním záhady skrze sledování falešné stopy Calvino demonstruje sémiotický paradox, totiž že každá interpretace znaku, i ta „nesprávná“, je pravdivá, protože se k znaku v jistém ohledu vztahuje a protože znaky jsou jediným možným prostředkem k poznávání světa a pravdy. Umberto Eco považoval román Když jedné zimní noci cestující za nejlepší román posledních dekád možná právě proto, že ústředním problémem je detektivní zápletka a sledování falešné stopy, tedy motiv pro jeho osobní sémiotickou teorii klíčový, který on sám literárně rozpracoval ve více románech, např. Jméno růže (č. 1985) či Foucaultovo kyvadlo (č. 1991) a teoreticky v knize The Sign of Three: Dupin, Holmes, Peirce (1983).

Calvino prostřednictvím detektivního klišé umně staví pro svůj román další rovinu: kromě té metaliterární, formálněexperimentální a tradicionalisticky ironické přidává rovinu sémioticko-filozofickou. Jako by se jednalo o osobitou formu univerzitní přednášky o literární teorii či naratologii, během níž se akademici a studenti mají prokousávat rovinami a meta-rovinami mezi zápletkou, formou a vypravěčem. Zdálo by se, že Calvino redukuje literaturu na literární vědu. Stírá hranice mezi uměním a jeho odbornou analýzou tím, že svůj vlastní román nabízí akademikům na stříbrném podnose spolu s krátkou příručkou naratologie a filozofickým slovníkem. Zároveň si ale uchovává odstup od akademického prostředí, dokonce ho paroduje a v kapitole IV jasně předestírá bezmoc jakékoliv teorie uchopit a vyjádřit požitek, který nám literatura dává.

„Ale právě, když jsi dospěl k přesvědčení, že profesorovi leží více na srdci filologie a erudice než to, co příběh vypráví, náhle zjišťuješ, že pravdou je pravý opak: ten akademicky obal má pouze zabezpečit to, co vyprávění říká a neříká, jeho vnitřní dech, jenž může v dotyku s povětřím každou chvíli vyvanout, ozvěnu zašlého vedení, jež se odhaluje jen v polostínu a v zamlžených narážkách. Když ti má přeložit ty nejzapeklitější pasáže, tu rozpolcen mezi potřebu napomoci svým interpretačními umem, aby text vyjevil četnost svých významů, a vědomí, že každý výklad je násilí a svévole, profesor nenachází jinou cestu, jak ti usnadnit porozumění, než že ti je začne předčítat v originále. Výslovnost toho neznámého jazyka, odvozena z teoretických pravidel, nepředaná živými hlasy s jejich individuálními kadencemi, nepoznamenaná stopami úzu, jenž utváří a přetváří, přitom nabývá absolutnosti zvuku, jež nevyžadují odpověď.“ (s. 65–66)

Meze překladu?
Předčítání profesora Uzzi Tuziiho v neznámém jazyce nechává literární vjem výhradně zvukové stránce. Profesor Tuzii, podobně jako postava Nečtenáře, představuje osvobození se od slova, které zabraňuje plně pojmout a přežít umění, literaturu, krásu. Známý Wittgensteinův výrok „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“ zde Calvino znázorňuje v postavách, které rezignovaly na slovní vyjádření požitku z literatury. Wittgensteinovo mlčení variuje v podobě nepřečteného, neslyšeného, nepřeloženého. Calvino věděl, že jeho román bude předmětem teoretických analýz. Pohyboval se mezi intelektuální smetánkou svých časů, dobře znal literární teoretiky, proto si dovolil upozornit na limity teorie, na důležitost mlčení, na nevyjádřitelnost a nepostižitelnost umění.

Jak bylo načrtnuto v ukázce ze čtvrté kapitoly, překlad uměleckého textu představuje vždy zásah do autorova díla, je jistou jeho interpretací, není původním textem. Profesor Tuzii po namáhavé snaze o překlad nakonec před překladem preferoval zachování originálního jazyka, i když nesrozumitelného. Jak je to s překladem Když jedné zimní noci cestující do češtiny a jak Jiří Pelán podává Calvinovo dílo českým čtenářům? Pelán se snaží zachovat Calvinův svěží jazyk a hravou atmosféru knihy. Možná z přílišné snahy o zachování hravosti ale občas stylově zcela neodpovídá italskému textu: některé výrazy v italštině neutrální Pelán nahrazuje často hovorovými a expresivními ekvivalenty. Například „natotata“ nebo „tip ťop“ nahrazují italské výrazy „in un salto“ (doslova „ve skoku“, tedy vmžiku, hned) „in ordine“ (v pořádku). Pelánův překlad tedy zní občas o kousek víc hovorově a expresivně, stylizovaněji než italský originál. Je možné, že stylová odchylka byla motivována i snahou přiblížit román ostatní tvorbě členů experimentální literární skupiny OuLiPo, do které Calvino patřil a která je známá mimo jiné používáním slovních hříček, zvukomalebných a hravých až infantilních výrazů nebo zcela vymyšlených slov. Je však třeba si uvědomit, že nelze Calvina absolutně ztotožnit se skupinou OuLiPo, zaměřující se někdy nápadněji jen na čistě formální experiment a samoúčelné intelektuální cvičení.

Dalším prvkem překladu, který poněkud posouvá původní Calvinův text, je jméno hlavní hrdinky Čtenářky. Calvinova Ludmilla se v českém překladu stává Ludmilou, což je samozřejmě český ekvivalent jména hrdinky, ale zároveň se tím úplně vytrácí onen tajemný závoj, který má jméno v očích italského publika. Nahrazení Ludmilly Ludmilou není totéž jako nahrazení Pietra Petrem nebo Francesca Františkem, znamená ztrátu záměrné exotičnosti ve prospěch obyčejné české Ludmily, navíc zatížené jinými (historickými, literárními) konotacemi.

Každý překladatel aktivně zasahuje do textu, mění jeho konotace, je nucen přistupovat ke kompromisům. Z tohoto důvodu se profesor Tuzii v Calvinově románu při překladu vzdal, rezignoval na originální znění. Nemožnost překladu představuje v románu metaforu o nepostihnutelnosti, nepopsatelnosti uměleckého textu. Ústřední téma románu Když jedné zimní noci cestující a hlavní zápletka nastolují otázku, jak o knihách mluvit nebo nemluvit, jak je číst, jak je prožívat. Hrdina poznává mnohé možné způsoby přístupu k literatuře, ale to, co spojuje Čtenáře a Čtenářku, je názor, že o knihách netřeba mluvit, nýbrž je potřeba je číst. Proto také nejmoudřejší způsob, jak ukončit tuto recenzi, je jednoduše už nic neříkat a doufat, že Calvinův román bude nadále čten, protože knihy slouží k tomu, aby byly čteny, a nejsou tu proto, aby se o nich mluvilo.

 

© Ľudmila Lacková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

100%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 700x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce