Adonis

Adonis

portrét beletrie zahraniční

Adonis, básník, modernizátor a osvobozovatel arabského básnictví a propagátor volného verše, sžíravě kritický glosátor současné arabské nejen poezie, ale i kultury a společnosti. Dlouholetý nominant na Nobelovu cenu za literaturu, který nominaci nikdy neproměnil. Pro svůj neobvyklý pseudonym se rozhodl už jako náctiletý, poté co jisté noviny odmítly uveřejnit jeho verše. V Praze vystoupí jako host Pražského festivalu spisovatelů.

Adonis, nádherný syn arabské poezie, jenž tepe své pokračovatele

Není možné zajímat se o arabskou literaturu a zůstat nedotčený poezií. Poetický kánon je natolik silný, že i zatvrzelí vyznavači prózy znají alespoň jména velkých arabských básníků – jak klasického věku, tak toho moderního. A když se stočí řeč na velikány a průkopníky moderní arabské poezie, nebude v žádném výčtu chybět vedle Ahmada Šawqího, Mahmúda Darwíše a Nizára Qabbáního ani jméno Adonis.

Pro autora z Blízkého východu poněkud nezvyklé jméno může znít povědomě i těm, kdo se o arabskou literaturu nijak zvlášť nezajímají. Adonis se totiž už dlouhé roky opakovaně objevuje mezi nominovanými na Nobelovu cenu za literaturu. Poté co získal v roce 2011 nejprestižnější německé literární ocenění, Goethovu cenu města Frankfurtu nad Mohanem, se o něm hovořilo jako o jasném kandidátovi. Komise však dala nakonec přednost Tomasi Tranströmerovi (a po něm Mo Yanovi, Alici Monro a v následujících letech třeba i Bobu Dylanovi). Adónida zná většina z nás z řecké mytologie jako nádherného syna kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy. Adónis je však i řecké jméno pro Tammúze, sumerského boha vegetace a potravy, jenž byl uctíván později také v Mezopotámii, Akkadské říši, Asýrii a Babylónii a který má své pevné místo v arabské literatuře zlatého věku (tammúz je navíc arabsky červenec). A ukrývá se po ním také Alí Ahmad Sa’íd Isbar, jak zní Adonisovo rodné jméno. Pro tento pseudonym se údajně rozhodl už jako náctiletý poté, co jisté noviny odmítly vydat jeho verše.

Adonis přišel na svět na Nový rok 1930 (některé prameny hovoří pouze o lednu 1930). Narodil se v západosyrské vesnici Qassábín do alawitské rodiny. Poměry mu neumožnily v dětství studovat a jeho vzdělání sestávalo z docházení do místního kuttábu, školy přidružené k mešitě, kde se děti učily zpaměti recitovat Korán, a z memorování děl klasických arabských básníků, s nimiž Adonise seznámil jeho otec. V roce 1944 se mladému básníkovi podařilo přednést své verše před Šukrím al-Quwatlím, prezidentem nově vzniklé Syrské republiky, který přijel na návštěvu do Qassábínu. Adonisova báseň udělala na prezidenta velký dojem a chtěl vědět, zda by chlapci mohl s něčím pomoci. „Chtěl bych chodit do školy,“ odpověděl mladý básník a přání mu bylo splněno. Poté co v roce 1950 absolvoval francouzské lyceum v Tartúsu, pokračoval ve studiích na Damašské univerzitě, kde o čtyři roky později obdržel magisterský titul z filozofie (o bezmála dvacet let později si pak vzdělání doplnil ještě doktorským titulem z arabské literatury na Univerzitě sv. Josefa v Bejrútu).

Na vojně v letech 1955–56 byl za své členství v Syrské národní socialistické straně (SNSS) uvězněn a po propuštění se s manželkou, literární kritičkou Chálidou Sa’íd, přestěhovali do Bejrútu, kde se záhy stali libanonskými občany. V Libanonu začal Adonis s básníkem Júsufem al-Chálem vydávat časopis Ši’r (Poezie), jenž vycházel deset let a je považován za jeden z nejvlivnějších arabských literárních časopisů vůbec. V roce 1960 Adonis usoudil, že na politiku se nehodí, rezignoval na svůj post v SNSS (od té doby do žádné politické strany nevstoupil) a odjel na roční studijní stipendium do Francie. Po návratu do Libanonu učil patnáct let arabskou literaturu na Libanonské univerzitě, přednášel na Damašské univerzitě, na Sorbonně, na americkém Princetonu a na Georgetownu. V roce 1985 se s oběma dcerami přestěhoval do Paříže, která se stala jeho novým domovem.

Oceňovaný modernizátor
Adonis během své celoživotní tvůrčí dráhy vydal 20 svazků poezie a 13 literárněkritických děl. Do arabštiny přeložil řadu významných titulů, mimo jiné Ovidiovy Proměny (2002) a básně Yvese Bonnefoye a Saint-Johna Perseho. Jeho mnohosvazková antologie arabské poezie Díwán aš-ši’r al-‘arabí (Arabská poezie), jež zahrnuje básnickou tvorbu z arabské oblasti za dobu téměř dvou tisíc let, se od svého prvního vydání v roce 1964 dočkala mnoha reedicí. Adonis je držitelem řady literárních cen, jak arabských, tak evropských, a v roce 1997 mu francouzský ministr kultury propůjčil Řád umění a literatury.

V jeho nejranější tvorbě silně rezonuje vliv básníků, kteří se vzepřeli tradičnímu metru, tematice i prozódii, jako byli Chalíl Džibrán Chalíl, Ilyas Abu Shabaka, Sa’íd ‘Aql nebo Salah Labaki, spolu s celospolečenskou atmosférou zklamání po ztrátě Palestiny v roce 1948 a po vyhlášení nezávislosti země, jež nepřineslo očekávaný politický a sociální pokrok. Adonis v básních z této doby formuje svá sociální a politická přesvědčení a vzdává hold úsilí o modernizaci arabské kultury. Ve všeobecnou známost vešel Adonis poté, co začal s al-Chálem vydávat časopis Poezie. Energicky se v něm zasazovali o etablování volného verše v arabské poezii a razili přesvědčení, že je nezbytné, aby moderní verš překročil hranice experimentální aš-ši’r al-hadíth (moderního/volného verše), která se objevila o téměř dvě desetiletí dříve. Skupina sdružená kolem časopisu Poezie požadovala, aby se poezie zbavila tradičního sentimentu a metrických a formálních omezení. Zasazovala se o užívání současné hovorové arabštiny, kterou vnímala jako nástroj k osvobození od klasické dikce a archaických námětů. Zároveň se striktně stavěli proti využívání básníků a spisovatelů jako nástrojů propagandy.

Adonis se však zároveň ostře staví i proti mechanickému přebírání západních literárních forem. Trvá na tom, že nové prvky v arabské společnosti, a tedy i v arabské poezii se „sice mohou jevit jako jednoznačné zpřetrhání formálních vazeb s minulostí“, musí si však zároveň „zachovat jednoznačně arabský charakter… Nelze je (nové prvky) chápat ani hodnotit v kontextu francouzského nebo anglického modernismu nebo podle jejich kritérií, ne, je nutné je vnímat v kontextu arabské tvořivosti a posuzovat je podle standardů umělecké inovace specifické pro arabský okruh.“

Adonis vnímá Západ jako nositele pokroku, zůstává zatvrzelým odpůrcem totality a mnohokrát prohlásil, že západní vojenský arzenál, průmysl a kapitál dehumanizoval jak své vlastní obyvatele, tak oběti jejich násilností a chamtivosti. Jeho kritika ničivých důsledků mechanizace a „směšující“ síly globalizace je od roku 1985, kdy se trvale usadil v Paříži, čím dál kousavější. Mladé básníky na besedách v hlavních městech arabských států často plísní za to, že jejich básně psané volným veršem, jejž sám tak dlouho a usilovně prosazoval, jsou moderní jen na oko. V kulturních kruzích pak vyvolává svými opakovanými prohlášeními o konci arabské kultury a Arabů nemalou kontroverzi. Adonis v médiích, na přednáškách a besedách spílá arabskému světu za to, že není schopen přijít s ničím jiným než s nepatrnými kulturními inovacemi, že neprodukuje na vědeckém a technologickém poli nic původního, a že je pouhým dovozcem zboží a estetických stylů. Nechává se slyšet, že arabská hudba, drama, filmový průmysl, literatura i výtvarné umění jen kopírují Západ.

Básník na doživotí
Přes veškerou překladovou, literárněkritickou a pedagogickou činnost zůstává Adonis celý život především básníkem. První sbírku veršů s názvem Qasá’id úlá (První básně) vydal v roce 1957 a o tři roky později následovaly Awráq fi r-ríh (Listy ve větru). Svými vybroušenými básněmi vzkřísil tradici qit’a – básnického fragmentu. Třetí sbírkou Aghání Mihjár ad-Dimašqí (Písně Mihjára Damašského) z roku 1961 se definitivně etabloval jako unikátní hlas moderní arabské poezie a o čtyři roky později vydal Kitáb at-tahawwulát wa al-hidžra fí aqálím an-nahár wa al-lajl (Kniha proměn a cesty v kraji dne a noci).

V 70. letech obrací Adonis pozornost k dlouhým básním a vznikají tak některá z nejoriginálnějších arabských básnických děl 20. století. První ze dvou sbírek nese název Hádhá huwa ismí (To je mé jméno), vyšla v roce 1970 a původně ji tvořily pouze dvě básně. O dva roky později byla vydána její reedice, která obsahovala navíc ještě báseň Hrob pro New York. Básní Toto je mé jméno reagoval Adonis na šok, jenž se zmocnil arabského světa po prohrané šestidenní válce s Izraelem. Druhá dlouhá báseň, Mufrad bi-sígha l-džam’a (Jednotné číslo v plurálu) z roku 1975 čítá na čtyři sta stran.

Začátek 80. let s sebou přinesl návrat ke krátkým, lyrickým básním. V roce 1985, tři roky po invazi Izraele do Libanonu, vychází sbírka Kitáb al-hisár (Kniha obležení), v níž se Adonis dostává až na hranici dokumentace událostí a ve které se mísí katastrofická lyrika s prozaickými zádumčivými úvahami.

V letech 1995–2003 pracoval Adonis na monumentálním třísvazkovém díle al-Kitáb (Kniha), jež čítá téměř dva tisíce stran. Básník v něm putuje arabskými zeměmi, dějinami a společnostmi. Na pouť se vydává hned po úmrtí proroka Muhammada a pokračuje přes dalších patnáct století. Po vyčerpávající práci na Knize se Adonis v následujících pěti letech (2003–2008) pustil do ničím nesvázaného experimentování a vydal hned pět titulů.

Adonis je po právu počítán mezi největší arabské básníky moderní doby. Je bezesporu jedním z nejoriginálnější hlasů arabské poezie a my máme jedinečnou možnost se s ním už příští týden setkat v rámci Festivalu spisovatelů. Téměř osmaosmdesátiletý Adonis bude jeho čestným hostem.

 

© Jitka Jeníková
foto: Mariusz Kubik

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 726x

Inzerce
Inzerce