Havel, Matěj O.: František Reyl

Havel, Matěj O.
František Reyl

recenze náboženství

Pečlivě zpracovaná biografie křesťanského intelektuála a kněze Františka Reyla je také svědectvím o době, v níž křesťanství a církve hledaly modely koexistence s moderním státem a způsoby, jak atraktivně hovořit k lidem a jak jim také účinně sloužit.

Kněz a politik
Matěj O. Havel
: František Reyl: Kněz, vědec, politik. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2017, 232 s.

Vydat dnes v České republice životopis význačného katolického kněze z doby monarchie a první republiky se může jevit jako poněkud troufalý čin. Distance mezi katolickou církví, lidmi mimo církev, a dokonce samotnými věřícími je nemalá. Rozdíly mezi tím, jak smýšlí a pracuje současný papež František a jaké mínění mají někteří církevní hierarchové, duchovní a laici, je zřetelný i pro ty, kteří si obecně vůči náboženstvím udržují odstup. Nabízí se tedy otázka, proč by měl čtenář věnovat energii čtení o knězi a křesťanském intelektuálovi, který zemřel před více než osmdesáti lety.

Kniha o hradeckém knězi, doktoru teologie a neúnavném politickém, občanském a spolkovém pracovníkovi Františku Reylovi (1865–1935), kterou napsal Matěj O. Havel, je v mnoha směrech výjimečná. I kdybyste se spíše konzervativními Reylovými názory úplně nesouzněli, přesto vás upoutá, lépe řečeno ohromí jeho životní energie, s níž vstupoval – jako kněz i politik – do veřejného života a na prvním místě k lidem potřebným, sociálně znevýhodněným a chudým. Jde o fascinující příběh, který se čte zrovna tak dobře jako životopisy svatých, biografie Jana Pavla II., Matky Terezy anebo Tomáše Garrigua Masaryka, s jehož osudem se život Františka Reyla několikrát protnul.

Kniha je výstupem Havlovy badatelské práce, respektive jeho disertací, která si, slovy historika Tomáše Petráčka, „zaslouží v dnešní době ocenění“. Souhlasím s ním. Na pozadí bohatého Reylova života autor ukazuje každodenní život tehdejší společnosti, její problémy, výzvy, klady i zápory, a předně nelehké postavení katolické církve, zvláště v dobách nově vzniklého československého státu. Práce o téměř dvou stech stranách je jak životopisem katolického intelektuála první třetiny 20. století, tak dějepisnou a zčásti i teologickou sondou do společenského a církevního milieu. Nechybí jí klasický poznámkový aparát, seznam pramenů, literatury a zkratek a kupodivu ani několik černobílých fotografií. Jedna z nich, skutečně krásná portrétní fotografie, byla vybrána na obálku. Odhodlaný výraz Františka Reyla nenechá nikoho na pochybách, že protagonista knihy musel být pro řadu svých spolupracovníků, věřících i politických soupeřů nezpochybnitelná osobnost a přinejmenším na úrovni hradeckého kraje tak trochu i celebrita. Havlova badatelská monografie naznačuje, že jsme dosud přehlíželi člověka, který toho pro tuto zemi, za c. a k. monarchie i republiky, mnoho vykonal.

Veliká energie, veliké měřítko
Šíři působnosti Františka Reyla – kněze, rektora kněžského semináře, spolkového činovníka, v mládí sportovce, pak senátora, žurnalistu, kazatele, řečníka, filantropa a mecenáše mnohých dobrých děl – dnes u jedné jediné osoby už nezažijete. Katoličtí kněží nesmějí, až na naprosté výjimky (a zemi od země, kulturu od kultury), zastávat politické funkce, místa ve správních radách, spolcích a kulturních institucích. Matěj O. Havel podrobně popisuje, jak byl František Reyl k veřejné činnosti doslova předurčen. Všímá si jeho studentských, gymnaziálních i bohosloveckých let, jeho talentu a po vysvěcení na kněze a složení teologického doktorátu i dynamiky, s níž vstoupil do života církve a nejen hradeckého kulturního a politického života Řekneme-li, že to byl workoholik, nebudeme daleko od pravdy. Jeho povolání vyplnilo celý jeho život.

Nestal se klasickým městským nebo venkovským farářem, ale tvůrčím duchem mnoha katolických i veřejných institucí, knězem v politické službě a všestranným diplomatem, jenž naprosto na všechno, od vztahů každodenního života po velké politické a mravní ideje, pohlížel prizmatem křesťanské víry, své církve, katolického náboženství a morálky. Plností Kristova zjevení v katolické církvi a její dvoutisíciletou tradicí poměřoval vše, do čeho se pustil. I proto jej jedni milovali a podporovali, zatímco druzí, ať křesťané nebo lidé, kteří z církve odešli, ho pokládali za typický produkt rakousko-uherského vzdělávání a církevní praxe, kdy kněz byl spíš úředník než pastýř. A navíc i jako vědec a pedagog byl na jedné straně oceňován, zvlášť pro své příspěvky týkající sociologie, a na straně druhé naopak považován za intelektuála, jehož myšlenky v dialogické oponentuře moderní vědy neobstojí. Zdá se, že pravda byla, tak jako vždy, někde uprostřed. Na teologické fakultě Karlovy univerzity byli s jeho pedagogickou prací spokojeni a oceňovali ji. Řada jeho příspěvků je i přes značný literární patos a dramatičnost (mající základ v jeho řečnickém umění) dodnes dobře čitelná a inspirující.

Převážná část Havlovy práce se týká Reylova vnitrocírkevního a veřejného působení: v takzvaném hradeckém „malém semináři“ pro chlapce, zvláště gymnazisty, na biskupské konzistoři a ve velkém kněžském semináři. Je připomínán jako jeden z diskutérů slavného „Hradeckého hádání“ v roce 1906, jehož nejznámějším účastníkem byl Tomáš Garrigue Masaryk, či jako jeden z hlavních členů a propagátorů křesťanských odborů. Autor reflektuje jeho působení v křesťansko-sociální straně, dlouhodobý konflikt se spisovatelem a politikem Josefem Svatoplukem Macharem, polemiky s prezidentem Masarykem, jeho rozsáhlou spolkovou činnost, novinářské příspěvky do řady tehdejších církevních a mimocírkevních periodik, jmenování kanovníkem i dobu první světové války. Čtenářsky nejzajímavější jsou patrně kapitoly o Reylově vztahu k tehdejší společnosti, zvlášť po roce 1918, k modernistickým snahám části katolických křesťanů a rovněž jeho vztahy k Židům, dětem, mládeži a k sociálním otázkám týkajících se charity, kněží, rodin, studenstva a dělníků.

Zlom chápání křesťanské zvěsti, teologie i církevní praxe
Matěj O. Havel není na stránkách své knihy striktním Reylovým obhájcem, nebo dokonce apologetou. Nestranně předkládá historické informace a prameny a nerozdmýchává, například u zmíněné hradecké disputace mezi teology a zástupci lidí mimo církev včetně z církve vystoupivších kněží, zbytečné vášně. Jeho podání je civilní a nevtíravé; odkazuje k velkému množství primárních zdrojů a sekundární literatury, a to předně ze Státního okresního archivu Hradec Králové (fond Reyl František, ThDr.), Časopisu katolického duchovenstva, Obnovy či Literárního archivu Památníku národního písemnictví (fond Reyl František). Opominout nelze ani kapitolu o Reylově literární tvorbě, z níž vybírám tři emblematické práce: Jádro křesťanské sociologie (1914), Sociologie v politice (1924) a Obrana úcty Svatojanské (1910). Právě obrana existence, mučednictví a svatosti sv. Jana Nepomuckého v tehdejší akademické a společenské rozpravě ukazuje nejlépe, s jakou houževnatostí se Reyl pouštěl do veřejných diskusí, a to nejen s těmi, kteří se snažili za každou cenu dehonestovat tehdejší katolickou církev, ale i s respektovanými badateli z oblasti historie a práva. Také oni vznášeli vůči svatojanskému kultu a pravdivosti historických událostí oprávněné námitky.

Důvodů, proč by měl knihu Matěje O. Havla otevřít nejen profesní historik nebo katolický křesťan hradecké diecéze, je vícero. Pokusím se jmenovat tři z nich. Za prvé: František Reyl byl, třebaže se celoživotně považoval za ochránce tradičního učení církve proti modernistům (a tedy také proti TGM a řadě tehdejších autorů, básníků, vědců, politiků a křesťanů ne-katolických denominací), mimořádná osobnost, která bez přehánění pracovala ve prospěch českých, respektive československých občanů. Jeho každodenní práce, i ta sebedrobnější, sledovala duchovní přesah, a byla navíc konána nezištně a ve většině případů zcela zadarmo.

Za druhé: Reyl se nechtěl a ani nemohl smířit s postupným vytěsňováním církve z pozic, na které byla po dlouhou dobu zvyklá a v nich také zakořeněná. I když mu zřejmě, jak naznačuje Matěj O. Havel, charakter rakousko-uherské monarchie vyhovoval více než republikánské zřízení, využil i dobu po ustavení svobodného Československa, aby v nových poměrech dokázal, že katolická církev není nějaká tmářská, dávno překonaná organizace, ale živý organismus, který má i svobodomyslnému člověku co nabídnout. Jen stěží na něj můžeme použít přívlastky konzervativní nebo tradicionalistický tak, jak jim rozumíme dnes. Reyl se zásadně nelišil od katolických intelektuálů své generace, a na druhou stranu, přesně tak jako oni cítil, že jej co nevidět vystřídají zástupci nového chápání křesťanské zvěsti, teologie a církevní praxe. Už příslušníci následující generace, Romano Guardini (1885–1968), Karl Rahner (1904–1984), Henri de Lubac (1896–1991), Hans Urs von Balthasar (1905–1988) či Yves Congar (1904–1995), se vydali jinou cestou a s jinými teologickými důrazy a motivy. Na ty české, Josefa Zvěřinu, Oto Mádra či Vladimíra Boublíka, jsme si museli ještě další generaci počkat. Události druhé světové války pak církve postavily do zcela nových rolí a některé z nich přivedly na rozcestí. To však už František Reyl nezažil.

Mezi církví a státem
Za třetí: I když se politické působení kněží někdy jevilo jako problematické (zvlášť v jejich občasném příklonu k některému z ismů) a i když primární a sekundární úloha církve je zcela jiná, vidíme, že pozitivní prvky Reylova politického angažmá převážily. Havlova studie na nesčetných případech dokládá, že senátor František Reyl ve své politické práci srdnatě obhajoval sociální rozměr republiky, konkrétní otázky sociální a zaměstnanecké, a ponejvíce křesťanský charakter školství. Jako výborný rétor si v diskusích nenechal nic líbit, vystupoval věcně, bez vypjatých emocí (ale ne zas tak úplně), a když bylo třeba, také tvrdě. To se týkalo hlavně finanční diskriminace katolické církve oproti jiným církvím nebo senátní rozpravy ohledně Jana Husa a Jana Nepomuckého. Politická přítomnost kněze ve strukturách profánní, postupně se sekularizující společnosti přinášela paradoxně oboustranný benefit. Církev mohla i touto cestou seznamovat občany s tím, o co jí jde a kam míří, a naopak, viditelná přítomnost duchovního v demokratických institucích byla dokladem, že církev demokratické řízení nejenže přijímá, ale chce jej rovněž spolubudovat a v něm sloužit. Oproti dnešku, kdy o duchovních různých církví nevědí jejich občané jsoucí mimo církve téměř nic, to byl doslova jiný svět. Reyl nebyl, jak vidno, politický eskamotér a žonglér s líbivými slovy. Měl úroveň, charisma a osobitý styl.

Domnívám se, že Matěj O. Havel dobře popsal nelehké soužití mezi církví a státem a představil život katolického intelektuála, který by mohl být přitažlivý i pro čtenáře jednadvacátého století. Šíře Reylova aktivismu byla svým způsobem omračující. Zastával funkce v řadě institucí a spolků. Účastnil se nesčíslného množství debat, táborů lidu, přednášek, politických jednání a zároveň organizoval konkrétní finanční pomoc pro ty, kteří se ocitli v nouzi. Jeho publicistická činnost byla obdivuhodná a nepochybně se stane předmětem dalšího výzkumu. Jak se dočteme na stránkách jeho biografie, rozvíjel vlastně moderní formy charitní, sociální práce v terénu; nešetřil vlastními penězi a na těžkosti druhých upozorňoval v tisku, ve svých knihách a proslovech. Ručil životem kněze, který je ve společnosti i církvi lehce zranitelný a stále vidět, a proto musel dbát o to, aby jeho myšlení a zásady korespondovaly s jeho životem a kněžskou a politickou službou. František Reyl nikdy nepropadl vlastní ctižádosti a nebyl přemožen vůlí k moci, jak se to stalo mnohokrát předtím a v československých dějinách i několikrát potom.

Knižně vydaná disertace Matěje O. Havla měla za cíl oslovit širší čtenářskou obec. Ačkoli jde o publikaci, která spočívá na metodách historicko-archivní badatelské práce, je psána živým a poutavým jazykem, dobře strukturovaná, s bohatými odkazy a zdroji, zajímavými citacemi a závěrečnou bilancí. Zároveň otevírá dveře k rozpracování dalších témat, mezi něž řadím již zmiňované Hradecké hádání. Pečlivá redakční práce a knižní úprava dělá z Havlova titulu knihu, která by i přes své regionální zaměření neměla rozhodně zapadnout.

 

Na podobné téma
František Kolouch: Oběť případu Babice
Miloš Doležal: Krok do tmavé noci
Martin Weis: Josef Hlouch
Václav Vacek, Josef Beránek (ed.): Měl jsem štěstí na lidi
Ladislav Heryán: Stopařem na této zemi
Ladislav Heryán: Exotem na této zemi

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 868x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce