Llorente, David: Miluju tě, protože mě živíš

Llorente, David
Miluju tě, protože mě živíš

recenze beletrie zahraniční

Madridská čtvrť Carabanchel žije po celé roky ve strachu před dalším útokem masového vraha, ten strach a hnus k ní ale v podstatě už patří. Llorenteho román, krutě upřímný příklad žánru „hardboiled“, vyžaduje odvážné čtenáře, a to vzhledem k obsahu i ke zběsilému rytmu vyprávění.

Bezhlavý rytmus temnoty
David Llorente
: Miluju tě, protože mě živíš. Přel. Denisa Škodová, Argo, Praha, 2017, 252 s.

„Nikdo neví, kde se ti švábi vlastně berou: možná přicházejí ze stejného místa jako jaro: nebo ze stejného místa, z něhož jednoho dne vzešla čtvrť Carabanchel […].“ (s. 171) Ač se to může zdát překvapivé, je toto jedna z mála lyrických pasáží románu. Přesto hladce zapadá do celku, který se točí kolem této části Madridu a vzbuzuje ve čtenáři otázku, kde že se v Evropě na přelomu tisíciletí bere taková koncentrace temných zákoutí a ještě temnějších historek. David Llorente (1973), španělský spisovatel, dramatik a učitel, dokázal – v knize Ofrezco morir en Praga (2008, Mohl bych umřít v Praze) – vynést na světlo pořádnou dávku temnoty i z Prahy, do níž se roku 2002 přestěhoval. K Madridu se vrátil v knize Madrid: frontera (2016, Madrid: hranice), oceněné jako román roku 2016 na festivalu Valencia Negra. Je také autorem divadelních her a na základě povídkové tvorby vznikl jeho pátý román Miluju tě, protože mě živíš (2014, Te quiero porque me das de comer, česky 2016).

Z konstatování „hlavním hrdinou románu je Carabanchel“ je silně cítit klišé, Llorente s nimi ovšem pracuje tak dovedně, že se jich v jeho společnosti nemusíme bát. Popis čtvrti, v níž vyrůstal, halí do převleku – ano, tady si lze klidně představit takový ten halloweenský ze zatuchlé půjčovny kostýmů – žánru hardboiled (španělsky novela negra, v českém kontextu se někdy používá z francouzštiny převzatý pojem román noir). Ústřední osou románu je totiž zločin, tedy za předpokladu, že román nějakou osu má. Nejvýraznější postavou je bezpochyby sériový „vrah s mincí“ Max Luminaria. Přísně vzato nelze Llorenteho román považovat za detektivní, protože pachatel je čtenáři od začátku známý, sledujeme jeho curriculum vitae od nešťastného dětství přes první násilné činy až po nerušeně pěstovaný vražedný koníček.

Čtvrť Carabanchel už roky (přesně řečeno v letech 1993–2003) žije ve strachu před dalším útokem. Působí tu různé mafiánské klany, naivní Rumunky jsou nuceny k prostituci, učitelé zneužívají žáky, žáci šikanují učitelky, zlodějské organizace kradou v pečlivě vytipovaných bytech chudých babiček, feťáci kradou v autech, feťáci si šlehají v parku, feťáci jsou všude… A to vše je opepřené sexem, ovšem se stejnou dávkou romantiky jako veškeré dění v Carabanchelu.

Střemhlavý pád Carabanchelu a všech jeho věrných
Všechny postavy a postavičky románu jsou všelijak zatížené a různými cestami nevyhnutelně míří k utrpení: někdy je samy způsobují a téměř vždy je postihne. Jejich rychlý pád (za předpokladu, že ještě bylo kam padat) se odehraje bez pompy velké tragédie. Nelze tu tedy uplatnit elitářské dělení na zlé a dobré, snad jen věřit, že postavy snad aspoň částečně vykupuje jejich nešťastný konec a neschopnost řídit vlastní osud. Tomuto pravidlu se vymyká jen zářivý (za povšimnutí stojí jeho jméno: Luminaria z latinského lūmen, světlo), chladný, nikdy nechybující sériový vrah. Jen on neprochází očistnou bahenní kůrou svého okolí. Světu nastavuje téměř svatou tvář obětavého chirurga, který je jednoznačně nejpopulárnějším obyvatelem čtvrti. Neuvěřitelný paradox není nepravděpodobný: zapátráme-li v historii skutečných sériových vrahů, narazíme například na Johna Waynea Gacyho, který rád se sousedy griloval na svém pozemku plném mrtvol a přitom ho okolí považovalo za vzorného občana. Luminaria tedy úspěšně proměňuje Carabanchel v podobný pozemek, jako by nestačilo, že k tomu čtvrť směřuje sama od sebe. Ke konci mohou jisté apokalyptické motivy (narůstající horko, stroje bourající zdi) připomenout například konec románu Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze a vzbudit naději, že Carabanchel bude ze své tíživé existence vysvobozen.

Očekávání, „jak to celé dopadne“, ovšem komplikuje fakt, že místo jasné kompozice hraje hlavní roli rytmus. Kniha je rozdělena pouze na dvě části a dále na kapitoly, jejichž názvy jsou vyňaty z následujícího textu. Text není rozdělen na odstavce, není na ně čas. Příběhy se řítí kupředu a zarážejí se jen o dvojtečky, výjimečně o tečky – ty fungují jako střih mezi scénami. Působí to jako střídavé sešlapávání plynu a brzdy, doplňované pohledy do zpětných zrcátek v podobě upřesňujících závorek. A aby čtenář opravdu neměl ani chvilku a nemohl se mezi jednotlivými příběhy nadechnout, je zásobován informacemi o typickém chování sériových vrahů, seznamy výherců filmových cen nebo například výčty tělních tekutin; některé úryvky vypadají jako z učebnice pro mediky (kterou by mohl číst Max Luminaria) nebo jako soupis toho, co může člověka na zbytku lidstva odpuzovat (což je možná právě to, co má Max Luminaria, vedle obsahu učebnice pro mediky, v hlavě): „Pach dechu, pach podpaždí, pach konečníku, pach nohou, pach říhnutí, pach moči, pach pupíku, pach zvratek, pach potu, pach zkažených zubů, pach vagíny, pach zaschlých slin, pach penisu, pach větrů, znovu pach penisu, pach ušního mazu.“ (s. 15)

Do nezadržitelného toku řeči občas vypravěči drze vpadne jiný hlas: „[P]ostupně se na nárožích objevují dealeři: feťáci musejí do fronty […]. Poslyšte. Co? A kam ti dealeři odejdou? Do paneláků: tam mají hlavní stan chlapi od Verraca: od dealerů dostanou peníze: spočítají je a rozdělí do balíčků: za dva týdny si pro všechny peníze přijde sám Verraco.“ (s. 143) Ten hlas se neptá, jak se vůbec dá žít tak hrozně a proč to někdo nezarazí. Zajímají ho podrobnosti a chce vědět, jak to bylo dál. Možná čtenáře zahanbí, když si uvědomí, že je na tom podobně. Autor se nezdržuje popisy a nechává postavy přímo jednat (zde se projevuje jeho zkušenost s divadlem), na druhou stranu čtenáře množstvím defilujících charakterů zahlcuje a ubíjí v něm naději ve šťastný konec.

Jediná nenápadná postava, která ze špíny Carabanchelu unikne, ač ne zcela neposkvrněná, je David. Chlapec, který si umanul, že se stane spisovatelem. Po dnech proflákaných po boku kamaráda toužícího stejně intenzivně po značkových teniskách působil jeho sen směšně, nicméně jednoho dne „prošel mezi krví, křikem a pláčem: vyšel na ulici a zamířil k bankomatu: vybral si všechny peníze, které dostal za výhru v literární soutěži a mávl na taxi […].“ (s. 181) Podobnost jména této postavy se jménem autorovým nemusí být čistě náhodná.

Čtení (a psaní) pro odvážné
V rozhovoru pro El País Llorente tvrdí, že pokud jde o násilné scény v knize, byl on sám jejich svědkem nebo o nich slyšel či četl. Krutost knihy je tedy způsobena nikoli jeho zvrácenou představivostí, ale tím, že chce být co nejpřesnější. Forma románu noir pak posloužila spíše jako vhodný rámec než jako odrazový můstek, i když právě díky ní autor zařadil postavu sériového vraha, a byl tak nucen prozkoumat další podobu zla.

Syrovost obsahu i jazykové stránky má ve španělském kontextu jasné předchůdce (Camilo José Cela, Ramón María del Valle-Inclán), Llorente je ovšem obdivovatelem autorů z různých koutů světa – vedle známého Cormaca McCarthyho např. Albánce Ismaila Kadareho, Japonce Kenzabura Óe nebo Maďara Sándora Máraiho. V literatuře oceňuje odvahu vydat se neprošlapanými cestami, hlavním kritériem pro něj však je pravdivost. Na první pohled originální formu románu Miluju tě, protože mě živíš by jako pokus o vyjádření současnosti dějů a popis reality z mnoha úhlů najednou bylo možné přiřadit francouzskému „novému románu“, to by však znamenalo ignorovat Llorenteho silnou osobní a sociální angažovanost. Oživení románu noir neobvyklou formou je zřejmě z autorova hlediska méně důležité než upřímné sdělení, v tomto případě nesené a okořeněné právě tímto žánrem.

Na začátku románu je nutné mezi odstřižky televizních zpráv a receptů posbírat konce jednotlivých vláken příběhů (včetně kriminalistické teorie), ty se někdy zašmodrchají a jindy přetrhnou, vždycky ale zůstane něco, co čtenáře povede (nebo spíš potáhne) dál. Kdo je povahy útlocitné nebo rád čte při jídle, ten ať se do románu raději nepouští. Kdo však sebere odvahu, toho četba jistě chladným nenechá.

 

© Anna Melicharová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložil: admin, 12.12.2017 16:01
Llorente, David: Miluju tě, protože mě živíš
Chyba opravena, děkujeme za upozornění!
Vložil: Jiří V., 11.12.2017 19:47
Llorente, David: Miluju tě, protože mě živíš
Kenzaburó Óe je japonský spisovatel, s Tchaj wanem nic společného nemá.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   81%čtenáři

zhlédnuto 2091x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce