Lindstedt, Laura: Oneiron

Lindstedt, Laura
Oneiron

recenze beletrie zahraniční

Oneiron je precizní ukázka postmoderního románu. Leitmotiv smrti zpracovává autorka Laura Lindstedtová prostřednictvím rozmanitých (nejen) literárních žánrů a odkazů. Jde o příběh, který smrtí teprve začíná.

A žily šťastně až po smrti
Laura Lindstedtová
: Oneiron. Přel. Barbora Musilová, Argo, Praha, 2017, 392 s.

V místě Oneiron (řecký výraz pro „sen“), v bílém bezčasí mezi životem a smrtí, se setkává sedm žen z různých zemí (od Brazílie a USA po Rusko či Senegal). Nevědí, jak se tam dostaly, ale postupně přestávají cítit svoje tělo, zbývají jen myšlenky. A stejně jako jsou rozdílné kulturní prostředí a jazyky hrdinek, takže komunikovat spolu dokáží jen za pomoci značné vynalézavosti, sestává i samotný román Oneiron (Oneiron, 2015) z různorodých žánrů. Od beletrie se přelévá k odborným i uměleckým esejím, objeví se také přednáška, veršovaná óda, dopis v hebrejštině, novinové články, inzerát či dialogy jako vystřižené z latinskoamerické telenovely. Zdánlivě nesourodou postmoderní směs drží pohromadě rozjímání o smrti.

A jaká je smrt v podání Laury Lindstedtové? Autorka se opírá o jiná literární díla, cituje z Tibetské knihy mrtvých, Danta, Tolstého, švédského mystika Swedenborga i soudobého bestsellerového autora Davida Nichollse. Lindstedtovou zajímá téma násilné smrti, která přetíná všechny plány, ať už je takovým plánem nastávající mateřská role, sen o vymanění z chudoby, či ukončení extrémní umělecké kariéry. Román v první polovině nabízí lekce o smrti, které pojednávají o náhlosti a neodvratnosti. Jde o lekce nábožensky neutrální, nedominuje jim představa boha, ale ateistická mystika, kterou nesvazují vžité představy o náboženství. Nad Biblí zde stojí myšlenky filozofů a spisovatelů.

Dílo lze číst také povrchněji, jako mnohohlasou pohádkovou detektivku o tom, kterak sedmero hrdinek ke smrti přišlo. V první části knihy tápeme, poslední předsmrtné vzpomínky jsou nespolehlivé a snově zamlžené. V druhé části jsou pak jednotlivé skony vylíčeny otevřeně, doprovázejí je odosobněné novinové články, úmrtní oznámení a jiné nebeletristické texty. I obyčejná čtenářská zvědavost je tedy nakonec ukojena.

Smrtí však Oneiron teprve začíná, a to nejen na poli příběhu, ale také v rovině motivické. Důležitou roli hraje židovství jedné z hrdinek a teze, že židovská víra má patologický vliv na vnímání ženského těla. Ortodoxní židovství je spjato s ošklivením si menstruující ženy, adorací nepřirozeně štíhlého ženského těla i vyhroceným vztahem k jídlu (střídání postů a extrémních hostin, ideologie košer atd.). To má dle jedné z postav, Šlomith, za následek, že židovky trpí poruchami příjmu potravy častěji než jiné ženy. Sama umělkyně Šlomith je anorektička a ze své nemoci udělá svou nejvyhrocenější (a také poslední) performanci – rozhodne se demonstrativně vyhubnout pod hranici podvýživy.

Vztah žen k vlastnímu tělu je další podstatnou rovinou románu. V místě, kde se postavy potkávají, se postupně vytrácí povědomí o těle, vysychají slzy, sekrety, bolest i rozkoš. Zdá se, že kde není tělo a smysly, není ani kontakt, ale v Oneironu je tomu právě naopak. Až zde mají hrdinky prostřednictvím vyprávění možnost nahlédnout své pojetí těla a uvědomit si násilí, které na něm bylo spácháno, pochopit souvislosti a někdy i samotnou příčinu své smrti. Ať už jí byla osudová proměna těla v umělecký artefakt a únik před normami v případě Šlomith, nebo zredukování na sexuální objekt u rakouské teenagerky Ulrike.

Laura Lindstedtová patří k výrazným postavám finské literární scény. Román Oneiron je její druhotinou, pracovala na něm osm let a obdržela za něj tři významná finská literární ocenění, včetně prestižní ceny Finlandia. Oneiron obsahuje prvky prvotřídní severské vyšinutosti. Zapadá do trendů současné finské literatury, v níž se často střídají vypravěči a styly, prvky krásy a ošklivosti, objevují se silné hrdinky a text prostupuje určitá ponurost. Coby postmoderní román však Oneiron obstojí i v měřítku současné evropské literatury. Na knize je patrný zejména vliv francouzské esejistické tradice. Lindstedtová se ostatně hlásí k francouzskému novému románu a píše disertaci o Nathalii Sarrautové.

Oneiron je napsaný velmi uměřeným, precizně krásným jazykem. Na jeho převodu do češtiny pracovala překladatelka Barbora Musilová a na výsledku se podíleli hned dva redaktoři, kteří sami z finštiny překládají: Vladimír Piskoř a Michal Švec. Je dobře, že nakladatelství Argo věnovalo Oneironu takovou výjimečnou péči, protože je to velmi ambiciózní kniha. Místy by jí možná prospělo trochu lehčího psaní, aby nepůsobila překombinovaně. Nakolik ale lze psát lehce o smrti a násilí…?

Na závěr je potřeba dodat, že některé pasáže knihy mohou útlocitnější čtenáře šokovat: vedle odvážných náboženských polemik je tu mimo jiné značně bizarní sexuální obraz hned v úvodní kapitole. Obraz tak vyšinutý, že je i zmíněný útlocitnější čtenář silně motivován číst dál, a to hned, aby pochopil, co se to proboha děje a kde se to s hrdinkami octl. Považuji to za jeden z mnoha autorčiných rafinovaných tahů, které lze v této knize najít a ocenit.

 

© Ema Stašová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1897x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce