Hostomská, Anna a kol.: Opera

Hostomská, Anna a kol.
Opera

recenze kultura

Známý a oblíbený průvodce operou Anny Hostomské se dočkal podstatně přepracovaného a rozšířeného vydání. V takovém rozsahu u nás dosud žádný průvodce s obsahy operních děl nevyšel. Kniha podává komplexní přehled čtyřsetletého vývoje operního žánru, který se přes mnohé krize a černé scénáře stále těší značné popularitě.

Opera žije!
Anna Hostomská
a kolektiv: Opera: Průvodce operní tvorbou. NS Svoboda, Praha, 2018, 1468 s.

Když se řekne Hostomská, většině z těch, kteří u nás mají rádi operu, se vybaví kniha Opera: Průvodce operní tvorbou Anny Hostomské (1907–1995), hudební propagátorky, spisovatelky a překladatelky, která dlouhá léta (1929–1962) působila v Československém rozhlase jako redaktorka. V roce 1955 vyšla její Opera poprvé a ihned si získala velkou popularitu (druhé vydání následovalo už v roce 1956). Do roku 1999 vyšla Opera Anny Hostomské celkem v deseti vydáních, každé bylo aktualizované a rozšířené či jinak upravené. Letošní nové vydání je již jedenácté a prošlo největším přepracováním a rozšířením. Pro srovnání: osmé doplněné vydání z roku 1993 má 688 stran a obsahuje 315 oper od 138 skladatelů; nové vydání má 1468 stran a najdete v něm 630 oper od 256 skladatelů. Nárůst je to tedy zhruba dvojnásobný. V takovém rozsahu u nás dosud žádný průvodce s obsahy operních děl nevyšel.

Přepracování se však netýká jen nových hesel o operách, které v předchozích vydáních chyběly, ale také starších textů autorky a dalších původních autorů (Mirko Očadlík, Jarmila Brožovská, Lubomír Dorůžka, Emil Ludvík, Václav Nosek). Odborný poradce a jeden z nových autorů Rudolf Rouček v předmluvě uvádí, že bylo třeba občas „odstranit či upravit dnes již nepřijatelné pasáže. Jednak šlo o chyby v obsahu oper (například u Figarovy svatby nebo Così fan tutte), dále o dobově podmíněná hodnocení uměleckého stylu. V pasážích o vývoji opery je jistě třeba ocenit vědeckou erudici prof. Mirka Očadlíka, ale na druhé straně nelze akceptovat ideologická klišé, která pronikají do jeho hodnocení historického vývoje operního žánru.“ Následně pak Rudolf Rouček uvádí konkrétní příklady takových změn. Na tvorbě nových hesel či na úpravě hesel převzatých z předchozích vydání se vedle Rudolfa Roučka podíleli například Dalibor Janota, Eva Kolářová, Alžběta Lukáčová, Vlasta Reittererová, Eduard Sadojan, Jitka Slepičková, Mojmír Sobotka, Jaroslav Sovinský, Dana Šimková či Boris Tričkovič.

Teritoria
Stručný úvod Co je třeba vědět o opeře od Mirka Očadlíka čtenáře seznamuje se vznikem a vývojem opery, s jejím prováděním kdysi a dnes a s dramatickými a hudebními složkami (libretista, skladatel, píseň, árie, cavatina, recitativ, ariózo, ansámblové zpěvy, předehra, mezihry, orchestr). Následují krátké charakteristiky opery barokní, klasické, romantické, novoromantické, „velké opery“, opery realistické, naturalistické a veristické, impresionistické a moderní. První kapitola pak představuje nejstarší opery dnešního jeviště, od děl Periho a Monteverdiho přes Purcella, Vivaldiho, Händela, Glucka, Haydna či Myslivečka po Salieriho, Mozarta a Beethovena. Už tady je znát podstatné rozšíření zastoupených děl, zejména třeba u Händela i Mozarta či záslužně uvedeného Antonia Salieriho.

Dále je kniha členěna podle jednotlivých národních škol, což čtenáři umožňuje lépe sledovat vývoj operního žánru konkrétních národů. Kolébkou opery je Itálie, takže právě italská opera je první v pořadí. Následují kapitoly o opeře francouzské, německé, české (té je věnováno 430 stran a jde o nejrozsáhlejší kapitolu knihy), slovenské, ruské, ukrajinské a sovětské, maďarské, rumunské, polské, chorvatské a srbské, americké, španělské, bulharské, anglické a nakonec japonské. V závěru najdeme rejstřík skladatelů a jejich děl uvedených v knize, rejstřík oper podle českých názvů a bibliografii.

V úvodu každé kapitoly je stručné pojednání o jednotlivých národních školách. U každého skladatele je nejprve jeho stručný portrét a pak následují jeho opery; pokud je jich od jednoho autora více, jsou řazeny chronologicky podle data premiéry, případně podle data vzniku, pokud je mezi vznikem díla a premiérou velká časová prodleva. Nejednou jsou zde ale i díla, která dosud jevištně provedena nebyla. Struktura každého „hesla“ konkrétní opery obsahuje originální a český název, podtitul (ve smyslu „opera o třech dějstvích“ apod.), údaj o případné předloze, autora libreta, datum a místo premiéry (případně též datum vzniku díla), seznam osob s hlasovým oborem, místo a čas děje, stručnou charakteristiku díla a upozornění na jeho význam, zajímavost, důležitou či známou árii nebo sbor atd.; nakonec je převyprávěn obsah opery, většinou členěný podle dějství, obrazů apod. Styl je čtivý, určený široké veřejnosti, autoři se vyhýbají odborné hudební terminologii, respektive jí pokud možno šetří.

Hity a očekávání
Ani v tak rozsáhlém díle samozřejmě nelze nalézt vše. Oper byly napsány v hudební historii stovky, ba tisíce (a stále vznikají nové), a tak je třeba vybírat. Autoři nemohli pominout jednak obecně známé operní hity, jako jsou například La traviata, Rigoletto, Aida, Carmen, Figarova svatba, Kouzelná flétna, Lohengrin, Bohéma, Tosca, Salome či Rusalka, ale i díla méně známá a na jevištích ne tak často uváděná, či dokonce zapomenutá. Potěší, že u nejvýznamnějších skladatelů jsou zařazeny buď všechny jejich opery (Monteverdi, Verdi, Wagner, Puccini, Smetana, Janáček, R. Strauss aj.), nebo téměř všechny (Mozart, Bellini, Britten aj.); u řady dalších pak najdeme vedle děl stěžejních i ta méně prováděná nebo třeba znovuobjevovaná až v posledních desetiletích. Mnozí skladatelé napsali ale operu jen jednu či dvě (Debussy, Ravel, Berg, Eben aj.). Oproti starším vydáním Opery tu najdeme mnohem více děl třeba od Rossiniho (i když u něj postrádám například Semiramis a Otella), Donizettiho či Masseneta (u něj bych ale uvítal ještě třeba Popelku, Cida, Esclarmondu a Krále z Láhauru); mnozí skladatelé jsou zařazeni zcela nově (Rameau, Zemlinsky, Ullmann, Glass, Einem, Eötvös a mnozí další).

Jak autoři a nakladatelství upozorňují, chystají k vydání ještě dodatek, který zahrne díla, jež se do této knihy nevešla, či národní školy, na něž se nedostalo (třeba čínská, dánská, švédská aj.). Proto není přímo výtka, že tu kromě výše uvedených děl chybí například u Belliniho předposlední opera Beatrice di Tenda; že ve francouzské opeře překvapivě chybí Messiaenův Sv. František z Assisi; že u Manuela de Fally se píše o jeho národní opeře Krátký život, ale ta zde pak nemá vlastní heslo (naopak je tu jiná Fallova opera Loutky mistra Pedra); že u Thomase Adése je pouze opera Bouře, ale ne předchozí první skladatelova opera Napudruj jí tvář, nedávno uvedená v Národním divadle Brno; že u Aleše Březiny najdeme operu Toufar, ale ne jeho předchozí, ještě úspěšnější operu Zítra se bude aneb Hra na proces; nebo že v kapitole o americké opeře zcela chybí Samuel Barber a jeho úspěšná Vanessa oceněná Pulitzerovou cenou (případně i jeho druhá, méně zdařilá a méně úspěšná opera Antonius a Kleopatra podle Shakespeara, kterou byla v roce 1966 slavnostně otevřena nová budova Metropolitní opery v New Yorku); stejně tak zde nenajdeme ani úspěšné opery posledních let, jakými jsou třeba Tramvaj do stanice Touha André Previna podle slavného dramatu Tennesseeho Williamse nebo Mrtvý muž přichází Jakea Heggieho podle stejné předlohy sestry Helen Prejeanové, která se stala námětem známého oscarového filmu – je totiž možné, že se tato díla a mnohá další objeví v plánovaném dodatku. I tak je rozsah díla úctyhodný a počet zastoupených oper a skladatelů opravdu velký a široký.

České objevy
Potěší zejména kapitola o opeře české, podávající její velmi podrobný chronologický přehled od Škroupova Dráteníka po dnešek. Při jejím pročítání čtenáře zamrzí, kolik zajímavých děl by jistě stálo za uvedení; a zaujme ho, jaké náměty si čeští skladatelé vybírali z domácích i světových literárních předloh, kolik českých oper vzniklo třeba i v druhé polovině dvacátého století nebo jaký úspěch zažil Miroslav Srnka se svou operou Jižní pól, která měla v roce 2016 světovou premiéru v Bavorské státní opeře v Mnichově s hvězdným obsazením (kdypak někdo najde odvahu uvést ji na české scéně?).

I Srnkovo dílo v knize najdeme, stejně jako třeba Faidru Emila Viklického, Válku s mloky Vladimíra Franze, Nagano Martina Smolky, Toufara Aleše Březiny nebo Čarokraj Marka Ivanoviće, tedy díla, jež v posledních letech zaznamenala často ohlas i v médiích, která se jinak o opeře zmiňují jen opravdu zřídka. Také u jiných národních škol autoři neváhali zařadit díla vskutku aktuální, u nichž můžeme opět nejednou zalitovat, že se jim naše operní scény vyhýbají. Nové vydání Opery je tak v mnohém i objevné.

Živá
Je dobře, že se Opera Anny Hostomské dočkala nového, podstatně přepracovaného vydání – už to potřebovala! A především ji v nové podobě potřebovali čtenáři, operní fanoušci, ale i zpěváci, dirigenti, studenti či dramaturgové. Bez znalosti obsahu oper se při návštěvě operních divadel neobejdeme, je potřeba být předem trochu informován. Kniha podává komplexní přehled čtyřsetletého vývoje operního žánru, který se i přes mnohé krize a černé scénáře stále těší značné popularitě.

Opera žije! Skoro každý skladatel považoval za nutné a prestižní napsat operu a mnozí kvůli tomu svedli velký osobní zápas při tvorbě (viz třeba Beethoven a jeho Fidelio, nebo Vincenc Maixner a jeho dosud neuvedená Penthesilea, na níž pracoval několik desetiletí až do konce svého života v roce 1946) či při prosazování díla (například Bizet a jeho Carmen, která při premiéře propadla a její následný úspěch přišel pozdě: autor předčasně zesnul; Berlioz a jeho monumentální Trójané, jejichž kompletního uvedení se nedožil).

V neposlední řadě kniha dobrodružství nabízí v oblasti literární, neboť mnohé slavné romány, divadelní hry či poemy se dočkaly i operní podoby, ať už se libretisté a skladatelé původní předloze vzdálili více, či méně; čtenář může porovnávat a podivovat se, jak se skladatelé popasovali třeba s náměty z antické mytologie či středověkých eposů, s předlohami Shakespeara, Schillera či Puškina, jaká je operní Věc Makropulos či Válka s mloky, Lakomec, Bratři Karamazovi, Tři sestry, Proces či Maryša – tedy alespoň po stránce adaptace děje do operní podoby (přičemž nejedna předloha či námět se dočkaly i několika různých zpracování, viz Armida, Bouře, Faust, Antigona, Falstaff, Bohéma aj.). Opera je totiž žánr tak bohatý a mnohotvárný, že snese mnohé (i politiku, jako Nixon v Číně od Johna Adamse, nebo dokonce hokej, jako Smolkovo Nagano na libreto Jaroslava Duška). A také o tom monumentální kniha Anny Hostomské Opera: Průvodce operní tvorbou vypovídá.

 

© Milan Valden

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   82%čtenáři

zhlédnuto 1458x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce