Achleitner, Friedrich: historky před spaním

Achleitner, Friedrich
historky před spaním

recenze beletrie zahraniční

Rakouský architekt, teoretik architektury a spisovatel Friedrich Achleitner patří k čelním představitelům Vídeňské skupiny, která na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století pomocí provokativních literárních experimentů a performancí revidovala zaprášené formy vyjadřování. Rozšiřování akustických a vizuálních možností jazyka, absurdní víceznačnost a zesměšňování stereotypů se odráží i v jeho miniaturách vzniklých po přelomu tisíciletí.

Architektonické plížení k základům jazyka
Friedrich Achleitner: historky před spaním. Přel. Dana Pfeiferová, Archa, Zlín, 2017, 164 s.

Zlínskému nakladatelství Archa se vydáním knihy historky před spaním v rámci edice věnované rakouské literatuře podařilo zaplnit mezeru v české recepci autora, který svým dílem už po šest desetiletí významně spoluutváří provokativní podobu rakouské literatury. Jeho postupy jsou ostatně předkládány i dnešním studentům kreativního psaní, jak již dříve v rozhovoru pro iLiteraturu zmínila z vlastní lektorské zkušenosti rakouská spisovatelka Angelika Reitzer.

S texty členů Vídeňské skupiny se mohl český čtenář seznámit už díky překladu Pavla Novotného a Nikoly Mizerové v antologii wiener gruppe vydané nakladatelstvím Rubato (překlad vybraných chansonů Gerharda Rühma a Konrada Bayera viz zde). Germanistka a překladatelka Dana Pfeiferová teď nabídla vůbec první možnost poznat v češtině na ploše jedné publikace výhradně tvorbu Friedricha Achleitnera. Jedná se o výbor ze sbírek einschlafgeschichten (2003, historky před spaním) a und aber aber und (2006, a ale ale a).

Friedrich Achleitner se narodil v roce 1930 v Schalchenu v Horních Rakousích. V roce 1953 dokončil studium architektury, ale už o pět let později se s aktivní profesí architekta rozhodl skončit, aby se mohl plně věnovat psaní. Byl členem volného uskupení Wiener Gruppe (Vídeňská skupina), která se zrodila z uskupení Art Club a to zase z potřeby účtovat s jazykem zneužitým nacistickou mašinérií a ospalým provincialismem. Ke skupině, jež se utvořila okolo Hanse Carla Artmanna, se řadili také Gerhard Rühm, Konrad Beyer nebo Oswald Wiener, k širšímu okruhu ale patřily postavy jako Elfriede Gerstl, Ernst Jandl nebo Friederike Mayröckerová. Příznivci nové linie ve své tvorbě čerpali z barokní poezie, expresionismu, dadaismu a surrealismu. Významnou měrou ji však formovaly také myšlenky jazykové skepse Huga von Hofmannstahla, kritika jazyka Fritze Mauthnera nebo filozofie jazyka Ludwiga Wittgensteina.

Spolu s Artmannem a Rühmem vydal Achleitner sbírku hosn rosn baa (1959), obsahující tvorbu v dialektu, nebo sborník die wiener gruppe (1967). U Eugena Gomringera se inspiruje technikou montáže a konkrétní poezií. Vydal též jeden román, quadratroman (1973), v němž se obsah s formou prolínají nejzazším možným způsobem – hlavní postavou i médiem současně je zde čtverec. Začátkem šedesátých let se vrátil k architektuře také jako kritik a pravidelně publikoval v rakouských periodikách o nešvarech městského plánování a nových zástaveb. V osmdesátých letech se pustil do rozsáhlého projektu, když začal vydávat čtyřdílného průvodce Österreichische Architektur im 20. Jahrhundert (vydání čtvrtého dílu, pokrývajícího Dolní Rakousy, však přenechal mladším kolegům). Od přelomu tisíciletí rozšířil svou literární bibliografii hned o několik sbírek: wiener linien (2004), der springende punkt (2009), iwahaubbd (2011) a wortgesindel (2015).

Testování minimální formy s maximálním efektem
Některé z historek před spaním mají jen dva řádky, a přesto se do nich vejde začátek, konec, pointa i vtip, kritika i hra. Ty delší zabírají plochu dvou stránek a jejich rozehranost prozrazuje potenciál na román – taková asociace by však formálně střídmého, sémanticky hutného kritika architektury a jazyka asi nepotěšila. Úžasnou devízou takto krátkých textů je totiž inteligentní pointa vtěsnaná do mikropříběhu: Achleitner tak vynalézá milostný příběh trvalé a tlakové vlny, dojímavou miniaturu otaz- a vykřič-ník o lásce mezi zdůrazňováním a zpochybňováním nebo historku o tom, co se stane, když se setká a a nebo. Jindy se zamýšlí nad zákruty projektování mrakodrapů a zanedbanou sebereflexí architektů usilujících spíše o nové rekordy než o dobře vypadající a lidem dobře sloužící stavby (pohled – výhled).

Achleitner originálně reflektuje vedle veřejného prostoru také proces psaní, tvorbu a konstrukci příběhu nebo vztah postav k jejich autorovi. Texty směřují nejčastěji k rakouskému prostředí, ale v knize najdeme i českou stopu – v miniatuře zámek v Čechách se propojuje podzimní sychravá nálada znuděných personifikovaných alejí vedoucích k zámku a hra s očekáváním setkání s Franzem Kafkou.

Nečekaná a mnohdy humorná spojení různých jevů zpochybňují věrohodnost jejich všední jazykové reprezentace a odhalují automatizované užívání jazyka chyceného ve smyčce hlouposti, nacionalismu a kýče. Síla Achleitnerových miniatur vychází z absurdního zážitku a lapenosti jazyka v jeho nedokonalosti, nedořečenosti, polovičatosti a dvojznačnosti, avšak většina z nich zároveň nepřehlédnutelně míří ke kritice xenofobie, rasismu a pohodlného zahnívání: skrze příběhy o tom, jak snadno se lidé nechají nachytat jenom kvůli vlastní pohodlnosti, o podpoře zla skrze zdánlivě nevinné mlčení, o rozdělování lidí na vlastizrádce a patrioty nebo o vytěžování privilegií zdarma získaných, ale dál už nesdílených – v historce jít na malou tak sledujeme mladého muže, který na základě jedné nenadálé události těží po zbytek života z pohostinnosti jedné rodiny, aby sám už nikdy nikoho dalšího za nic na světě nepustil k sobě domů ani na toaletu.

Poněkud překvapivá je však Achleitnerova volba prostředků při snaze o dosažení podobného účinku, zesměšnění etnocentrismu, v miniatuře nic než kritika. Eskymák vsazený do pouště mezi Berbery, a tedy postrádající vlastní standardy jako iglú nebo sníh, je instrumentalizován na transparentní komickou postavičku (k tématu viz také recenzi alba švýcarského písničkáře Manniho Mattera v překladu Jana Řepky o nesplnitelných očekáváních „eskymáčka“ v písni Eskymo). Funkcí jeho zapojení je hyperbola, jež má Středoevropana dovést ke zpochybňování vlastních kulturních apropriací. Není však očekávání průběhu komunikace mezi zástupci dvou geograficky vzdálených etnik samo zatíženo stereotypem? Nelze pominout, že se evropská inteligence naučila přistupovat tolerantněji k Arabům – postupoval by však autor stejně suverénně zasazením Araba do Grónska nebo jiných regionů obývaných Inuity a dalšími etnickými skupinami, označovanými souhrnně jako eskymáci, ježto je ostatně pojem jimi vespolně vnímaný jako urážlivý? Zesílená potřeba korigovat pokřivené vnímání Arabů v evropském prostoru se v současnosti jeví bezesporu jako akutnější; otázkou zůstává, nakolik k tomu může být zneužita typizovaná postava jiného etnika, na něž se mnohdy shlíží s blahosklonnou nadřazeností.

Co se však autorovi zakořeněnému v poválečné konkrétní poezii ve sbírce vzniklé před patnácti lety daří opět bravurně, je předjímání postfaktických tendencí, které poselstvím masově přičítají hodnotu na základě vyvolaných emocí: vypravěč v miniatuře entrecôte přímo z pastviny hotelovým hostům při objednávce předkládá příběhy o původu pokrmu, aby jim k němu pomohl vytvořit osobní vazby; než aby se příborem dotkli nevinného roztomilého telátka, náruživě pozřou vražedného býka:

„vypravěč začal úsměvnou historku o malém telátku, jak k bačově potěšení skotačilo na pastvině, trkalo turisty do zadku a stalo se tak miláčkem celé salaše. historka […] hosty dojímala a most k entrecôte byl stále napjatější a těžší. v sále i v kuchyni nastal neklid, protože hosté hromadně měnili objednávku na šafránové rizoto, což kuchař – přes sluchátka – zařval vypravěčovi do ucha. vypravěč okamžitě začal předělávat miláčka pastviny na monstrum, nevinné trkání se změnilo v útoky nestvůry, nabírající bezbranné turisty na rohy. […] sál se uklidnil a kuchař hlásil, že kuchyně jede na plný výkon.“ (s. 21–22)

Překladatel jako provazochodec
Jak Dana Pfeiferová uvádí ve svém doslovu, musela se vyrovnat s četnými nástrahami, jež spočívají v autorově experimentu s jazykovými nuancemi na rovině fonetické, morfologické, syntaktické či kompoziční. Vypořádala se s nimi opravdu výtečně – zdaleka ne vždy jí do karet hrála příbuznost výrazu ve výchozím a cílovém jazyce jako v historce záměna, založené na hříčce se slovy šál (Schal) a šakal (Schakal). Zájemce o proces překladu potěší, že se v doslovu zmiňuje právě o některých složitějších momentech, vyžadujících často kompromisní řešení. Je nicméně otázka, jestli překlad miniatury tapeta do pokoje s klavírem, věnované Gerhardu Rühmovi, dalšímu členu Vídeňské skupiny, který propojoval experimentální literaturu s hudbou, neodbočuje od originálu už příliš: spojení „übe Rübe“ (Rühmovi kolegové údajně přezdívali „řepo“, doslovný překlad tedy zní „cvič, řepo“), tvořící pomyslnou tapetu násobením v mnoha řádcích a sloupcích, jsou totiž přeloženy spojením „deto řepo“. Snaha přiblížit Achleitnerovu tvorbu českému čtenáři je ovšem cenná; v historce trevír (české označení německého města Trier) se tak na náměstí sejde „čert, anděl a Marx“ (v originále je „Teufel, Engel und Marx“), a byť je původní text jistě spíše s to pobavit čtenáře přímým fonetickým odkazem na Friedricha Engelse, Pfeiferová dokazuje, že není vždy třeba vzdávat boj předčasně argumentem nepřeložitelnosti, protože čtenář českého překladu s alespoň středoškolským vzděláním autorův záměr i bez komentáře pochopí.

Vydání překladu miniatur Friedricha Achleitnera přichází víc než vhod: zatímco některé texty jsou hrou s jazykem a pranýřováním hlouposti nadčasové, jiné ve středoevropském regionu, rozdmýchávaném gesty jednoduchých řešení, od data svého vzniku jenom získaly na významu. Historky před spaním pobaví každého, koho začala unavovat plytkost na jazyku jiných; a i když se můžou tvářit na první pohled jako nevinné ukolébavky, ve skutečnosti na nás s buditelskou provokací kokrhají.

 

Na podobné téma: Rakouská literatura v roce 2015

© Jana Dušek Pražáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 1129x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce