Maršálek, Zdenko; Voráček, Emil a kol.: Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka

Maršálek, Zdenko; Voráček, Emil a kol.
Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka

recenze historie

Zájemcům o životní osudy interbrigadistů kniha poskytne množství pečlivě sesbíraných informací podložených solidním archivním výzkumem. Časté přímé citace historických pramenů sice mohou vtáhnout do dobové reality, ale v tomto případě citelně zatlačují do pozadí autorskou interpretaci, a výklad do značné míry zůstává na čtenáři.

Obsáhlá kniha o Čechoslovácích bojujících ve španělské občanské válce
Zdenko Maršálek
, Emil Voráček a kol.: Interbrigadisté, Československo a španělská občanská válka: Neznámé kapitoly z historie československé účasti v občanské válce ve Španělsku 1936–1939, Historický ústav AV ČR, Praha 2017, 332 s.

Nová kolektivní monografie editovaná historiky Zdenkem Maršálkem a Emilem Voráčkem, působícími v Akademii věd České republiky, navrací téma účasti československých dobrovolníků ve španělské občanské válce zpět do odborné diskuse i do knihoven běžných čtenářů. Kniha, na níž se podílelo celkem osm specialistů na moderní dějiny Španělska a na dějiny vojenství, nabízí velmi kvalitní empirickou práci s dobovými prameny, typickou pro poctivou historiografii klasického střihu. Zájemcům o životní osudy interbrigadistů může poskytnout množství pečlivě sesbíraných informací podložených solidním archivním výzkumem a stát se tak pendantem práce Stanislava Motla Peklo pod španělským nebem: Čechoslováci ve španělské občanské válce 1936–1939 (Rybka Publishers, 2017) nebo doplňkem v četbě beletristických i publicistických reflexí boje proti fašismu od tak významných autorů, jakými jsou George Orwell nebo Ernest Hemingway.

Hlavním akademickým přínosem práce je, že se jedná o svého druhu pionýrský počin. Seriózní vědecké zpracování tématu ve formě samostatné knižní publikace totiž dlouho chybělo. Důvod leží v ideologických kontroverzích, které téma až donedávna vyvolávalo. Jak společenský, tak vědecký zájem v podstatě opisoval trajektorie životních zvratů veteránů mezinárodních brigád. Ilustrativní v tomto ohledu může být v knize uvedený příklad Františka Kriegla, který se na konci čtyřicátých let stal náměstkem ministra, v letech padesátých kvůli perzekuci vykonával službu jako závodní lékař, v roce 1968 zaujal funkci předsedy Národní fronty a po srpnových událostech patřil k chartistům. Zatímco před rokem 1989 bylo velmi obtížné téma vůbec uchopit, v devadesátých letech a na počátku tisíciletí splácela česká historiografie dluhy vůči problematice dějin meziválečných elit, podnikání či parlamentarismu a levicoví bojovníci proti fašismu se ocitli v jejich stínu. Z něj se autoři práce snaží téma vytáhnout na světlo, a to studiemi poukazujícími na československé reflexe událostí ve Španělsku zařazené do mezinárodního rámce.

Španělsko jako testovací pole pro potenciál velmocí
Kniha má dvě části: první čtenáře uvádí do širšího mezinárodního kontextu španělské občanské války, druhá se věnuje osudům samotných československých interbrigadistů. V části první nás hispanista Josef Opatrný seznámí se základním sledem událostí, které se v zemi odehrály od dvacátých do čtyřicátých let. V meziválečné éře hledala španělská společnost a její vůdčí představitelé odpovědi na zásadní otázky spojené s modernizací. Mezi základní problémy patřila zaostalost venkova spojená s agrárním přelidněním, která vyvolávala tlak na pozemkovou reformu. Velmi citlivou otázkou se stala sekularizace ostře rozdělující její odpůrce z řad konzervativní katolické elity a zapřisáhlé ateistické aktivisty. Dalším štěpným faktorem, který stál v pozadí dějů na Pyrenejském poloostrově, byly nároky jednotlivých regionů na autonomii – s tímto problémem se španělská společnost nedokázala vyrovnat dodnes. S nabídkou řešení přicházela celá řada režimů a hnutí od konzervativní autoritářské diktatury Miguela Prima de Rivery, jenž vládl zemi v letech 1923–1929, přes monarchistické a katolicky konzervativní zastánce tradiční společnosti k fašistům, levicově liberálním republikánům, anarchistům, syndikalistům a komunistům. Horliví zastánci těchto ideologií v polovině třicátých let zatáhli celé Španělsko do spirály politicky motivovaného násilí.

Ideologická povaha rýsujícího se konfliktu zapříčinila enormní zájem zahraničních pozorovatelů. Ze Španělské občanské války se stal brzy v očích mnohých obyvatel západního světa střet mezi fašismem a komunismem. Vývoj ve Španělsku bedlivě sledovali příslušníci všech evropských verzí pravicových a levicových hnutí a ve zjitřené atmosféře vyvolané nacistickou a fašistickou agresivní politikou se stal předmětem evropské diplomacie na nejvyšší úrovni. Do problematiky mezinárodních vztahů čtenáře zasvětí na příkladu československé zahraniční politiky studie Jindřicha Dejmka. Z výsledků jeho výzkumu vyplývá, že československá reprezentace se svým postojem zařadila k většině evropských demokracií. Na jednu stranu vyhlásila neutralitu na základě dohody členů Výboru pro neintervenci, na stranu druhou strůjci československé zahraniční politiky sympatizovali s republikány. Zatímco byl dojednán prodej československých stíhacích letounů Letov pro republikánské letectvo, pražské ministerstvo zahraničí s klidným srdcem riskovalo diplomatickou roztržku s Portugalskem, když odmítlo navýšit prodej brněnských kulometů tamějšímu režimu kvůli nebezpečí jejich reexportu frankistům. Vlády etablovaných evropských totalitních režimů však tak zdrženlivé nebyly. Zapojení italských a německých dobrovolnických jednotek a přísun zbraní z těchto zemí spolu s podobně vedenou politikou Sovětského svazu přetvořilo španělskou občanskou válku na první střet mezi fašismem a komunismem. Konflikt tak může být vnímán jako předzvěst druhé světové války. Rozsah a mechanismy intervence Moskvy vysvětluje ve svém příspěvku Emil Voráček. S využitím obtížně dostupných pramenů z moskevských archivů čtenáři předkládá data o rozsahu vojenské a materiální pomoci sovětských orgánů španělským republikánům, údaje o platbách za dodávky zbraní a také o vměšování sovětské rozvědky do politiky místních komunistů, vedoucí k pokusům o likvidaci jejich názorových odpůrců z řad trockistů a anarchistů.

Voráček uvádí, že na straně frankistů bojovalo osmdesát tisíc dobrovolníků z italské armády, dvacet tisíc příslušníků italských fašistických milicí a dvacet tisíc německých specialistů. Republiku posílily dva až tři tisíce specialistů ze Sovětského svazu a téměř čtyřicet tisíc dobrovolníků z více než šedesáti zemí bojujících pod prapory mezinárodních brigád. Komunistická Rudá odborová internacionála (Profinterna) sesbírala v letech 1936–1939 ve veřejných sbírkách přes 274 milionů rublů, které byly odeslány Largu Caballerovi a vedení Komunistické strany Španělska. Rozsah mezinárodního zájmu, podtrhující důležitost, již běžní Evropané konfliktu na Pyrenejském poloostrově přikládali, postavil autory knihy před nevyhnutelné rozhodnutí, jak vražedný chaos španělské revoluce a kontrarevoluce konceptuálně uchopit. Do popředí vystupuje hlavně otázka motivace nasazovat dobrovolně vlastní život, která přivedla španělské mladíky do řad dělnických milic a tisíce cizinců pod prapory interbrigád.

Úloha osobnosti v dějinách
V otázce metodologického přístupu se za celý autorský kolektiv vyjádřil ve své stati Jiří Chalupa. Na úvod recipuje velmi zajímavé přístupy mezinárodního bádání stojící na tezích o dlouhodobém pnutí mezi španělskými konzervativci, kteří se opírali hlavně o monarchistické politické uspořádání a symbolickou moc katolické církve, a liberály požadujícími zásadní modernizaci společnosti. Stranou nenechává ani sofistikovanější verzi pojetí španělských dějin, takzvanou teorii tří R. Podle ní stálo Španělsko před rozhodnutím mezi reformou, revolucí, či reakcí. Tento názor dění v zemi zařazuje do širšího rámce evropského politického soupeření mezi zastánci liberální parlamentní demokracie, antiparlamentní reakce a levicové revoluce. Chalupa se po detailním popisu těchto konceptů rozhodl přiklonit ke konzervativnímu badatelskému přístupu postavenému na jedinečnosti španělského vývoje. Poté, co podrobil teoretické koncepce kritice za jejich přílišnou obecnost, přehnanou teoretičnost a nízkou přesvědčivost, uvedl, že teorie interpretující válku jako důsledek společenského pnutí snímají individuální zodpovědnost za páchání válečných a revolučních zvěrstev.

Je třeba přiznat, že Chalupa ovládá umění psát lehkým, místy až strhujícím stylem a studii shrnující různé historiografické přístupy (klíčový žánr vyznačující se bohužel až příliš často suchopárností výsledného zpracování) sestavil velmi srozumitelně a poutavě. Jeho živé metafory mohou méně poučenému čtenáři či studentovi otevřít mysl k přemýšlení o možnosti historická fakta vykládat různým způsobem, poučené čtenáře patrně budou mnohdy provokovat k nesouhlasu. To jim dává potenciál určitým způsobem přispět do odborné diskuse. Jedním z témat, které se pro uchopení role interbrigadistů ve španělské občanské válce zdá klíčové, je pozice obyčejných lidí v utváření historie. Na jedné straně stojí názor, že společenské skupiny si dle svých kolektivních aspirací a vizí budoucnosti volí určitý typ vůdce. Opačné Chalupovo přesvědčení, že politický leader utváří svými projevy masy následovníků, je sice legitimní, ale v důsledku může zatemňovat motivace podporovatelů jednotlivých politických směrů v probíhajícím konfliktu. Když autor tvrdí, že „tisíce, statisíce, nejspíše celé miliony Španělů uvěřily jejich [chybujících politiků] neautentickým, pokryteckým, někdy přímo hloupým a vždy patetickým monologům“, degraduje řadové účastníky konfliktu na manipulovatelnou masu. Pokud například Larga Caballera tituluje „popletený socialistický veterán“, dělá z jeho stoupenců ve Španělské socialistické dělnické straně přímo hlupáky. Tento přístup k historické realitě nemá co říci k osobnímu prožitku obyčejných Španělů ochotných k politicky motivovanému násilí, a to je škoda. Jako by se většinová španělská společnost ocitla ve vleku menšiny radikálních aktivistů. Fenomén geografické loajality (příslušnosti k jedné či druhé straně z důvodu pohybu jedinců na území ovládaném republikány či frankisty), blízký Chalupově postoji, je sice velmi přiléhavý, ale nelze jím vysvětlit aktivní účast nemalé části společnosti ve vojenských oddílech či milicích.

Byť se Jiří Chalupa staví do pozice mluvčího celého autorského kolektivu, v této otázce se alespoň v rovině badatelských aspirací se svými kolegy často rozchází. Zdenko Maršálek například v textu Dobrovolníci v soukolí dějin ohlašuje (byť ne explicitně) zájem o motivace a zkušenost československých dobrovolníků s realitou války i následující éry a proměnu jejich mentálního horizontu. Svůj postoj k problematice individuality a její role v dějinném příběhu popsal následovně: „Klíčem k uchopení zdánlivých rozporů poskytují především životní osudy samotných aktérů.“ Vysvětlení paradoxů v postojích interbrigadistů, hlavně zdánlivého rozporu mezi antifašismem a podporou totalitních stalinistických praktik v událostech kolem února 1948, hledá v osobním dobovém prožitku. Na konci své druhé studie uveřejněné v této kolektivní monografii, nazvané Českoslovenští interbrigadisté jako příslušníci zahraničních vojenských jednotek v letech druhé světové války, však pouze nastínil problematiku motivace jednotlivců ke službě a sporů o různost osobních politických či jiných názorů jako pole budoucího bádání.

Stejně vyznívá i obsah studie Radima Gondy zaměřující se na náborovou kampaň do interbrigád v Československu. Jeho text je psaný důsledně z pohledu státního aparátu a o osobních motivacích jednotlivých bojovníků, kteří odcházeli do Španělska, se toho čtenář mnoho nedozví. Autoři tak spíše vyzývají badatele k zájmu o další výzkum.

Pozdější osudy interbrigadistů
Už při zběžném pohledu na strukturu knihy je patrný zvláštní paradox: autoři nezařadili žádnou samostatnou studii o zapojení československých interbrigadistů do bojů ve Španělsku. Konstatování, kterým otevírá svůj text Jaroslav Bouček, že „druhá světová válka byla v očích mnoha interbrigadistů vlastně pokračováním zápasu, který mezi lety 1936–1939 vedli ve Španělsku“, je jistě přiléhavé, ale čtenář se o jejich klíčovém prožitku z knihy nedozví dost. Mezi studií Radima Gondy o přístupu Československého státu k náborové kampani místní levice do oddílů mezinárodních brigád a statí Zdeňka Maršálka zabývající se zapojením interbrigadistů do bojů druhé světové války zeje citelná mezera.

To ovšem neznamená, že texty jednotlivých autorů nestojí za přečtení. Jejich hlavním přínosem je množství tvrdých historických dat, jež čtenáři zpřístupňují. Maršálek například otevírá svůj příspěvek takto: „Následující text je koncipován jako materiálová studie, která především přináší základní faktografické údaje ohledně služby bývalých interbrigadistů v československé exilové armádě, jejich konkrétní počty a jejich proměny v různých momentech v průběhu let války na jednotlivých bojištích.“ Podobně laděná je i Gondova studie. Obsahuje detailní popis každodennosti náborové kampaně pro interbrigády organizované komunistickou stranou a jejích změn pod tlakem represivního aparátu Československé republiky. Text má všechny znaky historické materiálové studie. Dominuje v něm popisný styl historického vyprávění. Časté přímé citace historických pramenů úřední povahy v Gondově textu (policejních zpráv a hlášení) sice mají jistý potenciál vtáhnout čtenáře do dobové reality, ale v tomto případě citelně zatlačují do pozadí vlastní autorovu interpretaci a výklad do značné míry nechávají na samotném čtenáři.

Výše nastíněný styl se svými kolegy sdílí i Jaroslav Bouček, jehož příspěvek do společného díla shrnuje působení československých interbrigadistů po druhé světové válce. Čtenáři před očima defiluje množství konkrétních jmen, které autor zasazuje po vysvětlení základního kontextu do schématu mocenského aparátu Komunistické strany Československa a se snahou o faktografickou přesnost jim určuje místo v soukolí totalitní represe, rozpoutané proti veteránům interbrigád na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Letmo se dotýká i paradoxního období normalizace.

Následující krátká studie Jiřího Kasla mapující překladovou a česky psanou literární produkci k tématu vydanou od roku 1936 až do současnosti může být čtena jako provokativní impuls k využívání memoárové literatury a beletristických prací nejen k uspokojení čtenářského zájmu o danou tematiku, ale také k jejímu využití v seriózním historickém bádání. Materiálovou povahu, která příspěvek spojuje s dalšími texty monografie, podtrhuje celkem rozsáhlá bibliografie uvedená v závěru. Rozhodně přínosné je také zpřístupnění dat ze zprávy moskevských orgánů o československých dobrovolnících bojujících ve Španělsku sestavené v roce 1940 pro účely kádrové práce. Dnes je tento materiál uložený ve vzdáleném Ruském archivu sociálně-politických dějin v Moskvě.

Předkládaná kniha představuje zajímavý zdroj faktů a dat nabízející zájemcům o danou problematiku vítané poučení. Dlužno dodat, že jde o téma, o kterém patrně bude ještě napsáno mnohé. Tento kolektivní počin českých historiků představuje jeden z prvních impulzů k dalšímu bádání, jež bude nepochybně následovat.

 

© Bohumil Melichar

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   80%čtenáři

zhlédnuto 768x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce