Pamuk, Orhan: Jiné barvy

Pamuk, Orhan
Jiné barvy

recenze beletrie zahraniční

Více než sedmdesát esejů z let 1986–2006 doplňuje dosud nepublikovaná povídka, děkovná řeč, kterou zřejmě nejznámější turecký romanopisec Pamuk pronesl při příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu, a rozsáhlý rozhovor s ním. Texty spojují témata známá z jeho románů: Turecko a jeho minulost, láska ke knihám a ostrá kritika zkorumpovanosti a pokrytectví Východu i Západu.

Mnohojediný Pamuk
Orhan Pamuk
: Jiné barvy. Přel. Petr Kučera, Argo, Praha, 2017, 529 s.

Orhan Pamuk je patrně nejznámějším žijícím tureckým autorem. Pro české čtenáře je to především postmoderní romanopisec, tvůrce tematicky odlišných děl, která epickou šíří a dalšími vnějšími znaky mohou připomínat díla např. Prousta nebo Dostojevského, v nichž však Pamuk přináší vždy něco nového. Proslavily jej v první řadě romány, jejichž společným tématem jsou existenciální otázky, na něž se evropská literatura snaží nalézt odpověď už celá staletí. Spojuje je také Pamukova láska k Turecku, kvůli níž pravděpodobně není děj žádného z děl zasazen do jiné země, přestože autor sám má se životem v zahraničí zkušenosti a téma emigrace by dozajista našlo odezvu. Vedle rozsáhlých románových děl však Pamuk píše také eseje a fejetony do tureckých časopisů a novin. Jejich výbor pod názvem Jiné barvy vydalo v loňském roce nakladatelství Argo.

Tvoří jej sedmdesát tři esejí, rozčleněných do tematických celků a doplněných o dosud nezveřejněnou povídku, rozsáhlý rozhovor, jenž vyšel v literárním časopisu Paris Review, a děkovnou řeč, kterou autor pronesl v roce 2006 při přebírání Nobelovy ceny za literaturu. Eseje, které vycházely v rozpětí let 1986 až 2006, se tematicky pohybují od prostých črt ze soukromého života, jejichž ústředním bodem je především Pamukova láska k dceři Rüye, přes zápisky reagující na aktuální události, z nichž vynikají především ty věnované zemětřesení, které v Turecku v roce 1999 připravilo o život na čtyřicet tisíc lidí, po vyznání lásky ke knihám, psaní a literárním autorům, kteří Pamuka ovlivnili a formovali. Nevyhýbá se však ani politickým otázkám, přičemž některé, jako například otázka vstupu Turecka do Evropské unie, o němž autor vůbec nepochyboval, už jsou dnes passé. Především fanoušci Pamukových románů pak ocení články, v nichž se autor vrací k některým svým dílům a přibližuje mnohdy velmi zajímavé okolnosti jejich vzniku.

Autor se před čtenářem nijak neschovává, naopak se mu představuje v řadě dosud nepříliš známých poloh: je tu muž, jehož formovala potemnělá schodiště starých istanbulských domů, v nichž – obklopen rodinou – vyrůstal a prožíval intenzívní okamžiky dětství. Tak jej známe z autobiografického Istanbulu nebo z Černé knihy. Potkáte tu milovníka knih, jenž napsal Nový život, ve kterém ústřední postavu zásadně ovlivní záhadná kniha. Je tu spisovatel, jenž k tomu, aby mohl být v životě skutečně šťastný, potřebuje „každý den jistou dávku literatury“ (s. 13), a který zároveň popisuje, jak po ničivém zemětřesní vybral dvě stě padesát knih ze své knihovny a bez zaváhání je vyhodil. Balancuje mezi láskou ke knihám a jistým pohrdáním jak současnými tureckými autory, tak intelektuály hromadícími knihy, mezi něž by jej bylo možné bez potíží počítat: „Rád bych totiž řekl pár slov o své knihovně, ale strašně nerad bych se vychloubal jako bibliofilové, co se vyznávají z lásky ke svým knihám, ale přitom vlastně naznačují, jak jsou jiní, jak jsou kultivovaní a výjimeční, nebo jako ti, co vyprávějí, jak v maličkém antikvariátu v jakési postranní uličce v Praze objevili tu a tu vzácnou knihu“ (s. 131).

V Jiných barvách najdeme i tvůrce politického románu Sníh, který sám čelil obvinění podle paragrafu 301 tureckého trestního zákona. Poté co se během rozhovoru pro švýcarský deník rozhovořil o tabuizovaném tématu desítek tisíc mrtvých Kurdů a milionu obětí arménské genocidy, k níž došlo za první světové války, stanul Pamuk před soudem pro údajné veřejné hanobení turectví.

Je tu však i spisovatel, jenž se nebojí kritizovat Západ i Východ: „Nic neživí podporu ‚islamistů‘, stříkajících ženám do obličeje žíravinu, protože se dovolily odhalit, tak jako tahle agresivní nechápavost Západu“ (s. 274). Pamuk si však neidealizuje nikoho, ani představitele vlastní země, a nebojí se problémy současného Turecka jasně pojmenovat: „Podobně slouží povrchní antiamerikanismus například v Turecku k tomu, aby zakryl, jak ti, co zemi vládnou, korupcí a vlastní neschopností marnotratně rozhazují peníze, které získali od mezinárodních finančních institucí, a aby zastřel propast mezi bohatými a chudými, dosahující v zemi nesnesitelných rozměrů“ (s. 272). Výsledný obraz připomíná tak trochu asociálního podivína, člověka, pro něhož je běžný život jen nástrojem a zdrojem toho správného druhu „nudy“, která mu umožňuje snít a spřádat příběhy.

Stejně jako v románech, i v esejích se projevuje, jak zručně umí Pamuk pracovat se slovy. Všechna jako by perfektně zapadala na místo, nikde nic nechybí ani nepřebývá, a právě díky tomu se pětisetstránkový, tematicky velice pestrý výbor čte nesmírně lehce. Dlouhé, spletité věty plynou a mnohdy stačí se jen těšit autorovým jazykem, o jehož zdařilý překlad se opět postaral Petr Kučera. Ani v Jiných barvách se ale Pamuk, stejně jako jeho oblíbenec Nabokov, nestal autorem pro čtenáře, „kteří při čtení pohybují rty“ (s. 186).

Sám autor v předmluvě píše, že by se jeho výbor mohl klidně jmenovat „Okamžiky bytí“. A o tom Jiné barvy jsou v první řadě: o životě tak, jak ho autor sám vidí, o světě, jejž, jak sám píše, „vidí slovy“ a do kterého teď dává svému čtenáři možnost nahlédnout.

 

© Jitka Jeníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 1591x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce