
Hakl, Emil
Můj díl másla na hlavě
sloupek
beletrie česká Můj díl másla na hlavě
Stručně řečeno – román Davida Zábranského Za Alpami být nominován měl, protože jde o profesionálně zvládnutý text, zabývající se (jakkoli konstruktivisticky, chladně a bez u nás tolik oblíbené slovní bžundy) akutním stavem Evropy. K Houellebecqovi má možná daleko, ale evropská literatura (na rozdíl od několika nominovaných) to je.
Mně osobně toto pochybení bohatě vynahradilo vítězství Josefa Pánka, protože román Láska v době globálních klimatických změn je zjevení srovnatelné s Hrabalem či Škvoreckým, a kdyby mu nebyla přiřknuta přinejmenším Litera za prózu, tak bych teprve měl strach, že něco není v tuzemském literárním provozu v pořádku.
Tedy v tom oficiálním a medializovaném, protože mimo ofiko proud existují autoři, kteří si svobodně píší, o čem se jim zachce, a nominováni patrně nikdy nebudou, protože jsou na to příliš svérázní, ba divocí, ba nezařaditelní (Michal Šanda, Patrik Linhart, Ladislav Čumba, Jan Stern, Petr Motýl, Jan Keller – ten ovšem dostal nižší státní vyznamenání z rukou prezidenta Zemana). Nutno dodat, že k jejich štěstí. Jaroslav Hašek ani Ladislav Klíma dozajista netvořili své texty s tím, že jim za ně bude někým někde předána nějaká cena. Psali prostě z přebytku čehosi těžko pojmenovatelného. Talentu, vášně, nepřekonatelné nutnosti dodat k tomu zkurvenému životu (citace z Ladislava Klímy) svých pár slov.
Takže v rámci Magnesie Litery vlastně není co kritizovat. Zaplať bůh, že existuje. Průser ovšem je, že zmizela Cena Josefa Škvoreckého a že neexistují další podobné akce, takže se Litera začíná rok od roku víc a víc podobat Českému lvu. Svým chladným leskem, načasovaným tempem, nenápaditostí, víceméně předepsaným dress codem a koneckonců i moderátorskou rutinou.
Jsme, pravda, malá a bezvýznamná země. Nicméně stejně jako nám scházejí aspoň dvě tři města srovnatelná s hlavním (kdyby se Brno stalo hlavním městem republiky, byl bych první, kdo by se pomátl štěstím), chybí tu nejméně dvě až tři literární ceny srovnatelné významem, rozsahem, publicitou i investicemi. Lidí, co velmi slušně píšou a kteří by si těch pár tisícovek na zaplácnutí dluhů zasloužili, by se našlo dost.
Na závěr si dovolím opět citovat, tentokrát Andreje Stankoviče: „Je cosi finského ve státě dánském…“
Další sloupky:
Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok
© Emil Hakl