Fitzpatrick, Sheila: Každodenní stalinismus

Fitzpatrick, Sheila
Každodenní stalinismus

recenze historie

Budování Stalinova impéria ve 30. letech minulého století, kdy se naplno roztočila kola politických procesů, směřovalo nejen k dalekosáhlým hospodářským proměnám, budování těžkého průmyslu a impozantních vodních děl. Souběžně mělo docházet i k proměně společnosti, výchově nového typu uvědomělého, bolševickým idejím oddaného člověka – a zavržení všech ostatních.

Homo sovieticus v dobách Stalinova teroru
Sheila Fitzpatricková
: Každodenní stalinismus: Obyčejný život v neobyčejné době: Sovětské Rusko ve 30. letech. Academia, Praha, 2018, 537 s.

Dějiny každodennosti i s provázáním na proměny mentalit, především pak u sociálních skupin „mocensky nepovolaných“, které tradiční historiografie opomíjela, se vynořily zvláště v souvislosti s francouzskými dějepisci sdruženými kolem časopisu Annales. Trvalo řadu desetiletí, než začali být bráni vážně – a než také u nás začaly vycházet jak jejich spisy, tak díla zdejších historiků, kteří se jejich metodologií inspirovali (vybavuji si, jak mě před lety více než okouzlil Zdeněk Smetánka svou Legendou o Ostojovi).

Připisuje se jim zájem o dávné dějiny, o středověk a raný novověk (a skutečně se tímto směrem převážně ubírali), avšak neopomíjeli ani dění nedávné či přímo současné. Hned v prvním čísle Annales – vyšlo v roce 1929 – nalezneme stať Georgese Méqueta o sovětském Rusku a Méquet se mu věnoval i nadále, zkoumal zejména ekonomickou udržitelnost či proměny vesnice a nahlížel je touž optikou jako kterýkoli jiný dějinný jev v pojetí annalistů – to znamená bez ideologické předpojatosti. Takto zacílené průzkumy vznikaly i později, takže nepřekvapí, že zejména po pádu bolševického režimu se i v anglicky psané literatuře vynořily práce věnované nejrůznějším aspektům právě zaniklé říše.

K významným „sovětologům“ patří zejména Sheila Fitzpatricková (nar. 1941), jejíž kniha Každodenní stalinismus nyní vychází i česky. Důraz tedy není položen na deviantní Stalinovu osobnost a nejbližší okolí, jak tomu bývá v jiných publikacích, nýbrž na to, jak se nejrůznějším vrstvám obyvatelstva žilo pod jeho téměř carsky neomezenou nadvládou. Zkoumá, nakolik si donedávna „uražení a ukřivdění“, kteří konečně měli rozhodovat o svém osudu, osvojili mimikry nového sovětského člověka, nebo zda se jím skutečně stali, neboť představy, že o něčem rozhodují, byly veskrze iluzorní. Avšak zdá se, že pýcha Rusa, že je – byť sebenepatrnější – součástí mocného státu, ať již s jeho uspořádáním a poměry v něm souhlasil, či nikoli, dodnes převyšuje cokoli jiného, což vysvětluje i nynější podporu Putinova režimu (a zpětně i oceňování Stalina).

Jako první elity
Fitzpatricková, jež se podrobně věnuje takříkajíc budování nového světa, které v Sovětském svazu navenek předávané s působivou propagandistickou pompou po desetiletí probíhalo, však Méquetovy stati zjevně nezná, ani jednou na ně neupozorní. Ostatně nesoustřeďuje se na vesnici (té se věnovala v jiné své knize), nýbrž na města, zvláště ta páteřní, kam se zejména v časech násilné kolektivizace a následného hladomoru přestěhovaly miliony lidí z venkova, jak upozorňuje hned v úvodní kapitole. Všímá si jevů dnes stěží myslitelných, třeba přeplněných obecních bytů, kdy v jednom přebývalo vícero navzájem si cizích rodin, jen oddělených závěsem či zástěnou (jak už koncem třicátých let půvabně předvedl americký film Ninočka s Gretou Garbo v roli „polidšťující se“ bolševické komisařky). A klade si otázku, nakolik takové poměry byly pokládány za normální. Oproti noclehárenskému živoření to dozajista pokrok byl…

Hned na počátku Fitzpatricková vysvětluje, co míní termínem stalinismus, který se skví už v názvu knihy. Nevnímá jej ani jako ideologii, ani jako politický systém – používá jej jako souhrnné označení pro komplex struktur, institucí, zvyklostí a rituálů, které každému člověku vytvářely jeho životní prostor. Píše, že všudypřítomnou součástí systému byla vláda bolševické strany, závazná marx-lenin-stalinská ideologie, síť byrokracie, státní kontrola nad výrobou i distribucí, sociální inženýrství, vyzdvižení dělnické třídy a stigmatizace příslušníků „poražených tříd“, policejní dohled přerůstající v teror, narůstající Stalinovo zbožnění – takového vzhledu nabyla všední tvář bolševického režimu. Upozorňuje však, že hromadné čistky, které se roztočily zejména v druhé půli třicátých let let, zasáhly mnohem více příslušníky elit včetně těch komunistických (obviněných z nejrůznějších smyšlených úchylek a nepřátelství) nežli prosté obyvatelstvo, které dokonce mohlo pociťovat jisté zadostiučinění.

Připouští, že sovětští lidé vnímali své životní osudy skrze několik prefabrikovaných schémat, která pronikala rovněž do literatury, divadla i filmu. Patří mezi ně téma šťastných zítřků, k nimž původně bezprávní jedinci (či celé třídy) směřovali, a už v pouhém příslibu či vidině něčeho takového byla spatřována budoucí realita – a zobrazovalo se nikoli to, co reálně existovalo, nýbrž co teprve existovat mělo, prezentované ovšem jako již reálné. Jiný tematický okruh se dotýkal přemáhání zaostalosti nebo cílené přípravy na válku, vycházející z předpokladu, že západní imperialisté využijí každé příležitosti, aby Sovětský svaz zničili (což ovšem Stalinovi nebránilo uzavřít „přátelskou“ dohodu s Hitlerem), k čemuž na úsvitu bolševického zřízení skutečně došlo.

Bývalí lidé a další typy
Kniha je – mimo úvodní kapitoly – rozčleněna do osmi oddílů, jejichž názvy jsou dostatečně výmluvné: „Strana má vždycky pravdu“, Těžké časy, Země divů, Ubrousku, prostři se, Uražení a ukřivdění, Rodinné problémy, Rozhovory a posluchači a Období zmatků. Dovíme se, že vzdělání opřené o téměř nábožnou víru v sovětskou verzi marxismu společně s vhodným třídním původem a členstvím ve straně bylo nutným předpokladem pro kariérní vzestup, jakkoli mohl končit pádem do gulagu – a svědectví právě takových kádrů přibližují převažující smýšlení těch, kteří dočasně pronikli mezi vyvolené. Docházelo k hrůzně absurdním skutkům: ani vysoce postavení straníci, pohybující se v nejužším mocenském kruhu kolem Stalina, se neodvážili pípnout, když ve vězení nebo rovnou na popravišti končili jejich nejbližší – včetně manželek, jak názorně ukazuje nyní uváděná filmová satirická komedie Ztratili jsme Stalina.

Fitzpatricková probírá jednotlivé do značné míry prefabrikované typy jak na odiv vystavovaných „kádrů“, ať již to byli funkcionáři, průkopníci všeho druhu, nebo komsomolci (uvědomělá mládež, před vstupem do strany organizovaná v Komunistickém svazu mládeže), kteří se mohli dočkat rozličných privilegií, tak naproti tomu šikanovaných vyděděnců všeho druhu („bývalí lidé“) a zakuklených záškodníků, kteří se údajně vetřeli i mezi bolševiky. Upřesňuje běžné životní podmínky, třebaže i ty se v průběhu času měnily. Týká se to bytové otázky, zásobování, ale také různých kontaktů a konexí, bez nichž zajištění i základních potřeb selhávalo, jak autorka dokládá na řadě příkladů. Zdalipak jste tušili, že existovaly vnitrostátní pasy, bez nichž nebylo možné nikam odcestovat?

Stalinská (a vlastně už Leninova) éra však zároveň souzněla s utopickými vizemi, jimiž bývali okouzleni i zahraniční návštěvníci. I do uměleckého ztvárnění se dostávaly látky, které dojímaly rozličnými podobami hrdinství, uvědomělosti politické i pracovní. Ústředním tématem však bylo přetváření dosavadní, často nevyhovující psýchy v kvalitativně novou, související se zrozením sovětského člověka (homo sovieticus), a to nejčastěji prostřednictvím práce. Odraz nacházíme v mnoha filmech té doby, ať již to byla Cesta do života, nebo Členka vlády, uvedené i v československých kinech. Zdůrazňoval se však i význam zábavy pro šťastný život sovětského člověka, jak dokládají divácky mimořádně úspěšné Alexandrovovy hudební komedie Celý svět se směje, Cirkus nebo Volha, Volha. Poslední fázi pak představovaly poválečné filmy, které Sovětský svaz líčily jako pohádkovou zemi blahobytu. Velebilo se rovněž zapojení žen do pracovního procesu.

Některé laviny nemají vysvětlení
Život v Sovětském svazu neměl jen veřejnou sféru, problémy se skrývaly i v rodinném zázemí. Výrazná byla surovost a bezohlednost mnoha mužů, ženy i s dětmi bývaly opouštěny a zůstávaly bez prostředků, bezprizorná mládež sklouzávala do tenat zločinnosti. Původně liberální potratový zákon se změnil v pravý opak. Jenže dopátrat se toho, jak sovětští lidé skutečně smýšleli, je obtížné. Fitzpatricková naznačuje, že ani důvěrná hlášení policejních donašečů, ani tajné zprávy bezpečnostních složek nemusejí načrtávat reálný stav. Je pochopitelné, že v období strachu si každý rozmyslel, zda i v soukromí, neřkuli na veřejnosti vysloví nějaké výhrady, nemluvě o vtipech, protože vzápětí mohl být zatčen jako protisovětsky smýšlející živel. Navíc když rozšířené bylo také odposlouchávání. Záznamy o hladových bouřích a jiných projevech odporu však přece jen vypovídají o neudržitelných poměrech a zoufalství. Také se dochovaly prosebné i protestní dopisy, zasílané na nejvyšší vládní i stranická místa.

Poslední kapitoly knihy se týkají hromadného teroru, který se v Sovětském svazu vzedmul v druhé půli třicátých let. Autorka na jeho vysvětlení v podstatě rezignovala, když uvádí, že pro takové sociálně patologické jevy neexistují uspokojivá vysvětlení. Do soukolí politických procesů se začali ve velkém dostávat i pravověrní bolševici. Jako kdysi propukávaly hony na čarodějnice, nyní se záškodníci, kteří prý zavinili veškeré dosavadní potíže, hledali uvnitř strany. Osudnou se mohla stát jakákoli vada v kádrovém profilu. Výstižně je popsáno, jak se lavinovitě šířila podezíravost i udávání, často ze sebezáchovného pudu, ale také z rivality, závisti či při vyřizování osobních účtů, jak se děti zříkaly svých rodičů. Cenná jsou zjištění, jak lidé (dosud) nepostižení stávající třeštění vnímali, někdy souhlasně, jindy s pochybami. Je každopádně doloženo, že už tehdy si mocenská elita uvědomovala skutečnou podstatu i rozměr teroru, avšak neučinila nic pro nápravu.

Patrně nadsazená je však autorčina domněnka, že Lev Šejnin, tehdejší úspěšný spisovatel a kriminalista, jenž se rovněž stal obětí záškodnické hysterie, připravoval scénáře politických procesů, protože jejich mechanismus – samozřejmě jako plně oprávněný – vylíčil v jedné své hře, na níž se podílel s dalšími dvěma dramatiky. Mimochodem, těsně po skončení války vešel do tuzemské distribuce ruský film Omyl ing. Kočina natočený podle ní a pod názvem Konfrontace ji roku 1962 nastudovalo mostecké divadlo. Zbývá doplnit, že podle jeho částečně autobiografické prózy Zápisky kriminalistovy vznikla nedochovaná televizní inscenace (poprvé vysílaná v dubnu 1959), kde postavu Šejnina ztvárnil Vlastimil Brodský.

Sheila Fitzpatricková napsala poučnou, v mnohém objevnou knihu (do češtiny ji pečlivě přeložil Tadeáš Trusina, jenž správně převedl ruská jména do češtiny a navíc si ověřil i české názvy literárních děl, filmů i divadelních her, na které se autorka odvolává, pokud u nás vyšly či byly uvedeny). Hojně čerpala z ruských archivních zdrojů, z dobových novin a časopisů, z početné odborné literatury, také z deníkových záznamů, pokud vyšly tiskem. Prostřednictvím líčení jednotlivých případů dospívá k zevšeobecňujícím postřehům, aniž by si činila nárok na úplnost, někdy přiznává nejistotu, když narazila na různorodost nebo mnohoznačnost ve zkoumaném chování, postojích a odezvách. Téměř dvacet let, během nichž na Každodenním stalinismu podle vlastních slov kutala, rozhodně nepromarnila.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1910x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce