Hůlová, Petra: Stručné dějiny Hnutí

Hůlová, Petra
Stručné dějiny Hnutí

recenze beletrie česká

Po čtyřleté odmlce, na niž u autorky nejsme zvyklí, přichází Petra Hůlová s novou prózou. V té si jedna z nejčtenějších českých spisovatelek vzala na paškál další palčivé společenské téma. Tentokrát feminismus. Stručné dějiny Hnutí představují dystopickou budoucnost, v níž vládne totalizující systém založený a vedený ženami, jejichž cílem je vymýtit u mužů i ty poslední zbytky sexuální přirozenosti.

Když se bortí dystopie
Petra Hůlová
: Stručné dějiny Hnutí. Torst, Praha, 2018, 184 s.

Až do roku 2014, kdy vyšla Macocha, publikovala Petra Hůlová knihy téměř pravidelně jednou za dva roky. Po Macoše se však autorka odmlčela na poměrně – na své poměry nebývale – dlouhou dobu. Alespoň co se prozaických textů týče. Čtyři roky, kdy museli čtenáři na její novou knihu čekat, bychom mohli označit jako autorčino divadelní intermezzo. Nejprve pro Švandovo divadlo připravila adaptaci známé novely Iana McEwana Betonová zahrada. Následovala autorčina vlastní hra, nazvaná Buňka číslo, uvedená v holešovickém Studiu hrdinů. Tam byla rovněž zadaptována již zmiňovaná novela Macocha. Fakt, že po čtyřletém odstupu vychází nová kniha jedné z nejvýraznějších českých autorek nyní již střední generace, je pozoruhodný sám o sobě. Stručné dějiny Hnutí, jak se kniha jmenuje, jsou však čtenářsky atraktivní ještě z dalšího důvodu.

Hůlová již několikrát ukázala, že jí není vzdálené vycházet v literárním textu z (více či méně) aktuálního společenského dění. Zatímco ve Strážcích občanského dobra jsme sledovali fikční svět očima postavy, jež prahne po „starých dobrých“ (myšleno komunistických) časech, ve Stručných dějinách Hnutí se Hůlová zaměřila na sílící (pseudo)feministické hlasy, jejichž cílem je vytlouct klín klínem a namísto společenského modelu, v němž mají muži navrch a na ženy se pohlíží především jako na (sexuální) objekty, nastolit takový, v němž by muži byli vinni už jen tím, že jsou muži.

Stručné dějiny Hnutí představují obraz dystopické budoucnosti, v níž byly tyto tendence dovedeny ad absurdum. Ocitáme se tak v Instituci, kde pracuje hlavní postava a vypravěčka v jedné osobě a kde jsou muži, kteří nesouhlasí s myšlenkami Hnutí, internováni a nuceni masturbovat nad fotografiemi přestárlých žen. Sexuální chtíč je v nich potlačován i dalšími násilnými prostředky, a teprve poté, co převýchovný program o sedmi částech úspěšně absolvují, jsou vpuštěni zpět – do umělého a sterilního světa. Světa, jemuž vládne Hnutí.

V čele Hnutí kdysi stála záhadná Rita. Na tu se dosud v Instituci nostalgicky vzpomíná, především na její projev v europarlamentu a na její opakované atentáty, díky nimž (nejspíš – přesné informace se nedozvíme) Hnutí převzalo kontrolu nad společností. V „novosvětě“, jak je svět po převratu nazýván, chodí lidé výhradně v asexuálních, neforemných teplákovkách. Sexuální projevy pudovosti a přirozenosti se Hnutí snaží v lidech (rozuměj v mužích) potlačit. Samozřejmě v zájmu obecného blaha, jak nezapomíná opakovaně zmiňovat vypravěčka, jež sama sobě zadala úkol zmapovat historii a stávající podobu převýchovného programu Hnutí.

Vypravěčka se v lecčems podobá vypravěčkám, jak je známe z předchozích knih Petry Hůlové. Bojem za svět, kde muži nebudou dělat rozdíly mezi mladým a starým ženským tělem, je zcela pohlcena, takže není schopna žádné obsáhlejší reflexe sebe samé. Proto se až ve chvíli, kdy se setká s matkou, mimo jiné dozvíme, že je potem „cejtit na sto honů“. Vzhledem k jejímu výsostnému postavení v hierarchii Hnutí je jí však podobné vnější zrcadlo nastaveno jen zřídkakdy.

Co u vypravěčky Stručných dějin Hnutí na rozdíl od jiných zapouzdřených hrdinek próz Hůlové nenajdeme, je nápaditá práce s jazykem. Vyprávění je spíše strohé, a žádá-li si jazyková vrstva titulu zvýšenou pozornost, je to povětšinou v případech, kdy čtenář kvůli četným a obsáhlým závorkám ztratí nit.

Není samozřejmě možné z pozice čtenáře či recenzenta preskribovat, jak by měl spisovatel pracovat s jazykem. Na druhou stranu by bylo dobré, kdyby se mu prostřednictvím jazyka podařilo vytvořit svébytný a koherentní fikční svět. A v případech, kdy autor píše dystopickou vizi, je tento nárok obhajitelný obzvlášť. Zde však Stručné dějiny Hnutí nejvíce strádají. Obraz společnosti řízené Hnutím je krajně nesoudržný a nedomyšlený. Je-li něco, co jej drží pohromadě, jsou to schémata a modely z dystopických románů, díky nimž je zkušenější čtenář schopný doplnit si nedořečená místa, kterých je v textu povážlivě mnoho. Tato (snad záměrná) práce se zkratkou s sebou však zákonitě nese i svá úskalí. Ta spočívají především v tom, že Hůlová nepřináší nic nového. Dystopický svět se nehroutí jen díky tomu, že tušíme, co bychom od společnosti, v níž byla nastolena totalita, mohli čekat. Jistě, novým prvkem je to, že jako spouštěč totalizujících mechanismů posloužilo aktuální a palčivé společenské téma. S tím je však čtenář obeznámen hned na prvních stranách (a přečte-li si anotaci, ještě dřív). Dál se jen omílá to, co už jsme mohli číst mnohokrát a co dovedeme předpokládat: bohulibé snahy se převracejí ve svůj pravý opak; převýchovný systém člověka nenávratně zbavuje individuality a soukromí; myšlenky o rovnosti všech směřují k tomu, že „někteří jsou si rovnější“ apod. A to je přece jenom trochu málo.

Mnohé myšlenky přitom nejsou nezajímavé. Pokud by se podařilo prohloubit uvěřitelnou absurdnost „novosvěta“, pokud by se v knize neobjevovaly tak do očí bijící momenty odkazující k současným „ožehavým“ reáliím (opakovaně zdůrazňované vegetariánství, dotovaná dálniční odpočívadla s „typickým europovrchem“ apod.), mohla by vzniknout kniha, jež rozvíří nejen mimoliterární diskusi, ale bude zajímavá i pro ty, kteří apelují především na estetický rozměr literatury.

Bohužel se však zdá, že Hůlová ve své poslední próze až moc věřila přitažlivosti námětu a tématu samotného. Jim možná padla za oběť důmyslnější literární výstavba textu.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Kamil Janýr, 25.04.2018 15:16
Hůlová, Petra: Stručné dějiny Hnutí
Řekl bych to ostřeji: zajímavé téma, ale nezvládnuté řemeslo. Na kurzech kreativního psaní by knihu učitel rozcupoval. Jako by to ani nebapsals Hůlová, jen pokryla svým jménem text nějakého nedouka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3868x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce