Flügge, Manfred: Století Mannových

Flügge, Manfred
Století Mannových

recenze literární věda

Příběh úspěchu umělecky nadané a veřejně činné rodiny, který „se skládá ze samých malých tragédií“, ale třeba i srdnatého činu našich krajanů, je pojat jako podobenství o leknínu, který koření v bahně a vyrůstá z kalné vody.

Obsažný portrét jedné spisovatelské velkorodiny
Manfred Flügge
: Století Mannových. Přel. Pavel Váňa, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2017, 302 s.

Kolektivní Hamlet, jehož posláním bylo čelit nejtěžším problémům vykolejené epochy. Na jejich zvláštním statusu nic nemění ani skutečnost, že se „občas mýlili a měli sporné charakterové rysy“. I takto se Manfred Flügge vyjadřuje o hrdinech své knihy Das Jahrhundert der Manns, která se roku 2015 stala bestselerem a nedávno vyšla česky jako Století Mannových.

Manfred Flügge (nar. 1946) je autor románů, povídek, biografií, recenzí, divadelních a rozhlasových her (a také překladatel z francouzštiny), některé tituly se týkají i našich zemí, například Rettung ohne Retter oder Ein Zug aus Theresienstadt (2004). Jeho první do češtiny přeložená kniha Století Mannových líčí osudy prakticky všech významných členů této rodiny, nejen těch nejznámějších, spisovatelů Thomase a Heinricha, ale i jejich sourozenců, manželek, dětí i přítelkyň.

Všichni ti blízcí
Autor vycházel „z autentických deníkových záznamů a korespondence, nevyhýbal se přitom ani velmi intimním a rozporuplným momentům“, jako byla závislost na drogách či alkoholu, tajená i veřejně přiznávaná homosexualita, sebevražda nebo členství v NSDAP. Mannovy zkoumá jako veřejně činné a známé osobnosti, umělce i příbuzné; přibližuje jejich základní umělecká a v případě Golo Manna historická díla i jejich interpretace, stejně jako to, jak Thomase Manna vnímaly jeho vlastní děti (měly pro něj přezdívku Kouzelník, jeho výchova prý byla „pasivně dominantní“), a jak byly naopak transponovány do otcových uměleckých děl. Syn Klaus dokonce v případě povídky Zmatek a raný žal (1925) hovořil o „Kouzelníkově zločinu spáchaném novelou“. V textu, jenž v několika tazích znázorňuje atmosféru inflačních let v poválečném Mnichově, „je syn Michael s láskyplnou ironií nazýván Kousal a je líčen jako cholerik, dcera Elisabeth je zde předvedena v jakémsi zoufalém dětském blouznění, nejstarší syn je vykreslen jako netalentovaný chvastoun, vyskytuje se zde spisovatel i jeho žena, obě nejstarší děti a několik rodinných přátel“. Thomas Mann sám prý ovšem proklamoval: „Nikoli o vás je zde řeč, dokonce nikdy, nýbrž o mně, o mně…“

Jak naznačeno, nejznámějším hrdinou knihy a člověkem, kterému autor věnuje nejvíce pozornosti, je pochopitelně držitel Nobelovy cenu za literaturu Thomas Mann (1875–1955), který podle Flüggeho bojoval s pokušením oddat se výhradně sterilnímu světu „krásy a smrti“, ale jako občan a člověk se rozhodl pro povinnost, službu a sociální závazek, který realizoval i svým životem v manželství, třebaže jeho sexuální orientace byla odlišná. Snahy o její neustálé překonávání ostatně podle Flüggeho vedly ke stálému vypětí, které nesmělo být podkopáno žádnou aférou. Homoerotické sklony se ovšem silně projevovaly v tvorbě, což podle autora monografie přispělo k postupnému celospolečenskému a morálnímu uznání homosexuality.

Flügge citlivě líčí nejen Mannův vztah k manželce, ale i k četným přítelkyním. Kupříkladu americká novinářka, filantropka a mecenáška Agnes Meyerová (1887–1970) se velmi zasloužila o propagaci jeho díla ve Spojených státech i o spisovatelovo hmotné zabezpečí v době emigrace. Byla to „americká víla v životní pohádce Thomase Manna“. Díky ní se mohl cítit „jako Královská Výsost, jako císař emigrantů, jako Goethe v Hollywoodu“. Mann ovšem její „tíživou fixaci“ na jeho osobu nesnášel, nazval ji „obtížnou přítelkyní“, „únavnou duchovní krůtou“, „hloupě tyranizující ženskou“, ale – na rozdíl od většiny dalších žen – ji považoval za intelektuálně rovnocennou partnerku a nedokázal se s ní rozejít. Musel s ní vést „detailní rozhovory“ o „nás“, jak Meyerová říkala; nicméně toto „nás“ pro Manna podle autora „vůbec neexistovalo“. Američanku ale potřeboval, takže na jejich svérázném vztahu „ulpíval nádech egoistického využívání, žebrání na nejvyšší úrovni“.

V černobílém světě
Mnoho pozornosti autor věnuje politickému vývoji obou nejslavnějších členů rodiny. Heinrichu Mannovi vytýká „trapné oslavné hymny“ na Stalina a Sovětský svaz; jeho přikrašlování Stalina byla podle něj pohádka, šlo o „návrat zázračnosti v politické formě“, byl to sen – a tapeta, za níž se skrývala reálná noční můra. Nebylo tedy divu, že Heinrich souhlasil se svým zvolením prezidentem Akademie umění NDR, ale převzít funkci už nestačil, zemřel ve Spojených státech.

Thomas ve svých poválečných postojích lavíroval, snažil se udržet si stejný odstup od obou bloků. V roce 1950 odmítl přijmout Stalinovu cenu míru, zároveň byl v USA vystaven výtkám kvůli svému přátelskému postoji ke komunismu. Vývoj v zemích s komunistickou diktaturou podle Flüggeho nechápal, oslněn prokazovanými poctami byl dokonce „doslova slepý ve věcech, které se týkaly Ruska“. Takže si například dne 26. 5. 1945 do deníku zapsal, že „Rusové prý jsou v Berlíně velmi oblíbení, obstarávají potraviny, chodí s děvčaty. Nakonec ještě budou těmi nejoblíbenějšími.“ Mannův úsudek ilustrují i jeho komentáře k 17. červnu 1953 v NDR. V jeho deníku čteme: „Dělnická revolta ve východním Berlíně, určitě vyprovokovaná, i když ne bez jisté spontaneity, ruskými vojsky šetrně potlačená. Tanky a výstřely do vzduchu.“ A 26. června píše: „Pokrytecká smuteční shromáždění v Adenauerově Německu za mučedníky v ruském sektoru. To vše uličnicky až do excesu.“

Thomas Mann byl svědkem Mnichovské republiky rad a pozdějšího vzestupu NSDAP, takže osobně zažil, co všechno se legitimizovalo antikomunismem. V tomto kontextu je nutné vnímat jeho poválečné prohlášení: „Nemohu jinak, než ve strachu buržoazního světa ze slova komunismus, v tomto strachu, z nějž fašismus tak dlouho těžil, spatřovat cosi pověrčivého a dětského, základní pošetilost naší epochy.“ Tato slova nebyla podle autora výpovědí o komunismu, a už vůbec ne o Sovětském svazu. Byla tak ovšem komunisty vyložena a použita. Méně známá jsou ale jeho slova napsaná v dopise v listopadu 1948: „Moskevská kulturní politika mne úděsně ovanula a za žádnou cenu bych nechtěl, aby mi cokoli určovala. Rozdělení Německa k tomu ještě přistupuje jako osud.“

Československá pomoc
Vydatným tématem je ovšem v knize problematika nacismu, před nímž Heinrich i Thomas museli uprchnout. Když nacionální socialisté pálili knihy Heinricha Manna a jednu ušetřili, s černým humorem prý reagoval otázkou, jestli ta opomenutá je skutečně tak špatná; později už ale zřejmě humorem oba bratři šetřili, anebo se jeho charakter výrazně proměnil. Když Thomas roku 1949 navštívil Frankfurt nad Mohanem, kde promlouval o Goethovi a setkal se s množstvím slavnostních hostů, sarkasticky prý pak večer poznamenal, že by rád věděl, kolik krve asi ulpělo na rukou, které ten den musel stisknout. Thomas Mann přitom tvrdil, že neexistují dvě Německa, jedno dobré a druhé špatné, ale jen jedno, v němž se to „nejlepší obrátilo ve zlo“. Román Doktor Faustus ovšem Flügge odmítá vykládat přímočaře jako alegorii německého paktu „s nacistickým ďáblem“, protože o faustovském románu o syfilitickém umělci Mann uvažoval dávno před nástupem Hitlera k moci.

A zážitek tohoto traumatického období německých dějin ovšem poznamenal i další členy klanu, kupříkladu zmíněného historika a esejistu Golo Manna (1909–1994), který napsal: „Kdo prožil třicátá a čtyřicátá léta jako Němec, nemůže svému národu již nikdy zcela důvěřovat.“

Nikoli nevýznamnou roli v životech několika Mannových sehrálo Československo, které autor opakovaně zmiňuje: nejslavnější bratři po nástupu nacistů získali československé občanství, Heinrichova první žena Maria Kanová byla Češka a jejich dcera si za muže vzala Ludvíka Aškenazyho (1921–1986), což rozhodně nebyl jen „komunistický žurnalista“, jak Flügge píše. U knihy o Albrechtu z Valdštejna Wallenstein: Sein Leben se zde připomíná, že v ní Golo Mann vzdal poctu „krásné české zemi“ a Praze. Bohužel jde ale o zmínky spíš okrajové a nijak systematické; hlouběji se Flügge věnuje vztahům členů rodiny Mannů k Francii a zvláště k Americe. Dodejme, že shrnutí historie přiznání domovského práva v Proseči obsahuje kniha Moje Proseč a Thomas Mann Václava V. Tošovského a Marie Rút Křížkové (Trinitas, Svitavy, 2002): v zastupitelstvu se prý tehdy ozývaly varovné hlasy, co když jim tam tito Němci navždy zůstanou (Heinrich v obci nikdy nebyl, i když jejím občanem zůstal až do smrti). Thomas Mann sám – podle Ivana Pfeifera na webu Goethova institutu v Praze – litoval, že jeho neznalost „krásné české řeči způsobila, že se nemohl hlouběji seznámit s českou národní literaturou, a tak její místo zaujala česká hudba, z níž měl rád Smetanu a Dvořáka pro jejich výrazně národní a přitom strhující melancholii, vyjádřenou později i v hudbě Janáčkově a Weinbergerově“. Pro upřesnění: zřejmě šlo o Jaromíra Weinbergera (1896–1967).

Nedá se říci, že by autor knihy své hrdiny idealizoval: ukazuje, že i spisovatelé mají hmotné potřeby a zájmy, které ti úspěšní umně obhospodařují. A že například k vybudování pevné pozice v literární kultuře především Thomas ovlivňoval způsob recenzování svých děl, kupříkladu svého přítele romanistu a novináře Ottu Nikolase Grautoffa (1876–1937) instruoval, aby v článku o Buddenbrookových zdůraznil německý charakter románu s přísadami hudby a filozofie. Flüggeho Století Mannových je příběh úspěchu, „který se skládá ze samých malých tragédií“, vyprávění o členech výjimečné rodiny, jejichž díla se dotkla „všech soudobých témat“. Především je ale toto dílo jakýmsi podobenstvím o leknínu, jehož krásný květ vyrůstá z kalné vody a koření v bahně.

 

Na podobné téma:

Marcel Reich-Ranicki: Mannovi
Heinrich Breloer a Horst Königstein: Mannovi. Román století

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.