Foenkinos, David: Záhada Henriho Picka

Foenkinos, David
Záhada Henriho Picka

recenze beletrie zahraniční

Zajímá vás, co je třeba podniknout, než vydáte knihu? Zkuste se inspirovat u francouzského spisovatele Davida Foenkinose: v románu Záhada Henriho Picka představuje zákulisí knižního trhu. Slibný námět však zůstal na půl cesty mezi příručkou pro neúspěšné spisovatele, detektivkou a humoristickým románem.

Poslední hodiny příběhu lásky
David Foenkinos
: Záhada Henriho Picka. Přel. Danuše Navrátilová, Argo, Praha, 2018, 264 s.

Detektivně-humoristický román Le Mystère Henri Pick (francouzsky 2016, česky v překladu Danuše Navrátilové) odhalující zákulisí „výroby knih“ začíná v knihovně, kam mohou neúspěšní spisovatelé věnovat svá díla, poté co se jim je nepodařilo prosadit k vydání. Mladá redaktorka – mimochodem také partnerka neúspěšného mladého spisovatele – zde objeví rukopis, který se jí zalíbí natolik, že ho (celkem bez problémů) vydá. Celá záležitost je však podezřelá jistému vysloužilému literárnímu kritikovi: rozhodne se vypátrat, kdo je vlastně pravým autorem textu. Ale vezměme to popořádku…

Frédéric Koskas se po neúspěchu svého románového debutu (s názvem Vana) pustil do druhého díla s prozatímním titulem Postel a zároveň pracuje na textu Muž, který říká pravdu. Očividně rozpačitý rozjezd jeho spisovatelské kariéry nicméně vyvažuje štěstí, které našel v osobním životě: seznámil se s Delphine, redaktorkou významného nakladatelství. Jejich čerstvý a zatím důvěrný i vášnivý vztah má výhodu i ve společném zájmu o literaturu. Při návštěvě u rodičů v Bretani dvojice náhodou objeví podivuhodnou sbírku, kterou uchovává zdejší knihovna: celé oddělení odmítnutých rukopisů. Místní knihovník, dalo by se říci buditel, Jean-Pierre Gourvec ji založil po vzoru slavné Brautigan Library v americkém Vancouveru (ve státě Washington), inspirované nápadem Richarda Brautigana popsaným v jeho románu Potrat: Historická romance 1966.

David Foenkinos, jak vidno, román Záhada Henriho Picka staví na reálných základech. I když s nimi nakládá po svém: pro potřeby svého příběhu knihovnu neúspěšných rukopisů přesune na nejzazší místo ve Francii, takřka na samý konec Bretaně, přesněji na její nejzápadnější výběžek, do městečka Crozon. I Delphine pracuje ve skutečném nakladatelství, Grasset, jež mimochodem patří k nejvážnějším konkurentům Foenkinosova domovského Gallimardu. Její šéf se jmenuje stejně jako opravdový šéfredaktor Grassetu, Olivier Nora. V knize dále vystupuje řada reálných osobností z francouzské kulturní a zejména literární scény, mezi nimi například spisovatelé Philippe Jaenada, Laurent Binet či Frédéric Beigberder. Většinou bývají zmiňováni s lehce ironickým ostnem. Nutno dodat, že zcela totožný, snad jen ještě provokativnější postup zvolil nedávno Michel Houellebecq v Mapě a území. U něho však propojení s realitou mělo přece jen širší konotace a hlubší význam pro samotný děj.

Foenkinos si ze skutečného světa literatury a knižního trhu vypůjčuje také různé příhody, které však vygraduje po svém: v Záhadě Henriho Picka zmiňuje třeba jistého Richarda Ducousseta z nakladatelství Albin Michel (jde o pravého šéfredaktora existující firmy), jenž přistoupí k vydání románu, který nedávno redakce odmítla. Na trh bude uveden s velkou slávou a s páskou hlásající „Román odmítnutý 32krát“ (s. 124). To už jsme samozřejmě na půdě fikce. Možná se tu Foenkinos trochu inspiroval vlastní příhodou, kdy jeho román La Délicatesse vyšel v kapesním vydání (Folio) s páskou hlásající: „Román ověnčený 10 literárními cenami“. Autor dnes, s odstupem, v rozhovorech rád připomíná, že tehdy nešlo o prestižní, ale naopak zcela podřadná, maličká ocenění, jichž ovšem v součtu skutečně bylo deset…

Podobně lavírujeme mezi realitou a fikcí, když se dočteme, že „nesmrtelného Jacka Langa, bývalého ministra kultury, napadlo zavést Den nevydaných autorů“ (s. 124). Pro dokreslení děje jsou citovány též známé příklady edičních úspěchů i neúspěchů a různých afér, jež dnes běžně popisuje (francouzská) Wikipedia. Tak třeba proslavený omyl André Gida, který odmítl vydat Proustův první román, i další peripetie této příhody, kdy nakladatel Gallimard posléze chybu napravil, druhý díl cyklu Hledání vydal, načež Proust obratem získal Goncourtovu cenu (s. 96). Nebo událost z roku 1951, kdy Julien Gracq odmítl převzít Goncourtovu cenu za román Pobřeží Syrt (s. 121). U zmínky o „nakladatelském tahu“ (s. 94) je připomenut Romain Gary v souvislosti s tím, že „všechny bude zajímat, kdo se skrývá za Pickem“ – to už je však aluze pro českého čtenáře asi příliš skrytá (pro zvědavé doporučuji prostudovat na Wikipedii hesla Gary a Ajar, popř. Pavlowitch). Možná se zde nabízelo využít poznámky pod čarou…

V tomto příběhu sehraje již brzy podstatnou roli – poznámka pod čarou
Poznámky pod čarou rovněž patří k podvratným postupům Foenkinosovy fikce. Používá je v románu rád, okatě, a brzy pochopíme, že zcela zbytečně, spíš jako provokaci. První poznámka doprovází hned první větu románu a jde zatím o nevinnou zmínku vysvětlující podrobnosti o Brautiganově románu, jenž se stal pro Foenkinosovo dílo výchozí inspirací. Druhá je na druhé stránce a stále ještě působí věrohodně a opodstatněně. Třetí se objeví na začátku třetí kapitoly a s ní už začínáme tušit, kam autor míří („Když se na ni Gourvec poprvé zadíval, okamžitě ho napadlo: Vypadá to, že se jí bude líbit Milenec Marguerite Durasové“). Ironie poznámkového aparátu vrcholí, když je jedna z postav, Jean-Michel Rouche, představena v poznámce pod čarou (na s. 115) s tímto dovětkem: „Prozatím se s ním setkáváme v poznámce pod čarou, ale v tomto příběhu sehraje již brzy podstatnou roli.“

Zpět ale k hlavní dějové lince. Totiž linkám: těžko rozhodnout, zda stěžejní postavou v knize je redaktorka Delphine, její partner začínající spisovatel, knihovník Jean-Pierre Gourvec, anebo tajemný autor jednoho z odmítnutých rukopisů s neodolatelným názvem „Poslední hodiny příběhu lásky“ a obdobně chytlavým obsahem, který se Delphine rozhodne po letech publikovat a vyrobí k němu marketingovou omáčku ve stylu produktu s příběhem. Autorství textu je připsáno již zesnulému panu Pickovi, někdejšímu majiteli pizzerie. Ten příběh ale trochu skřípe: Picka nikdy nikdo neviděl ani psát, ani číst. Proto se vynořuje další, výše avizovaná postava slavného a obávaného literárního kritika, jenž však o slávu i schopnost vyvolávat obavy už dávno přišel.

Vedle tohoto poměrně silného mužského obsazení se v epizodních historkách přidávají ještě více či méně srdceryvné a sladkobolné osudy jejich partnerek, manželek a milenek. Pickovu dceru Joséphine právě opustil manžel – našel si mladší partnerku. Pickova vdova Madelaine si s dcerou nerozumí. Gourvecova kolegyně knihovnice Magali prožije románek s mladíkem, který do pověstné sbírky neúspěšných textů přišel odevzdat svůj spisek. Kritik Rouche, dnes spíše lidská troska, se rozejde s poslední partnerkou Brigitte, ale možná je to dobře, protože ho čeká docela zajímavé dobrodružství s novou známostí. Do toho ještě zavzpomínáme na tajemný vztah Jean-Pierra Gourveca s Marinou. Těch epizod je příliš mnoho, popravdě se v těch rozervaných osudech trochu ztrácíme. Možná i proto, že protagonistou románu vlastně není žádná ze zmíněných postav, ale text sám – text „odmítnutého rukopisu“, z něhož se stane „bestseller“ a jehož autor je tou záhadou, o které mluví titul Foenkinosova románu. Tato záhada se objasní, jak jinak, až v samotném závěru knihy. Předtím nás autor se svým vypravěčem musí zkrátka zabavit, odlákat, zavést na falešnou stopu, narafičit nám pod nos nepravého viníka atp.

Kam s tím kufrem?
Foenkinos ústy svého vypravěče konstatuje, že „psát sám pro sebe je jako sbalit si kufr a nikam neodjet“ (s. 125), četba Záhady Henriho Picka však působí, jako by toho autor do kufru nacpal moc. Spolu s ním se pak s tím kufrem vláčíme trochu příliš dlouho a zbytečnými oklikami. V zavazadle máme přibaleno několik v podstatě jen povrchně popsaných, ne zrovna věrohodných kousků lidských osudů, k tomu pár výpisků z literárních dějin nebo spíš biografií slavných spisovatelů, dále mnoho úvah o poslání literatury a důležitosti četby a to vše v obalu dosti trefných postřehů o fungování knižního trhu, který dnes pomocí marketingových nástrojů dokáže vyrobit bestseller z lecčeho.

Foenkinos se už s předchozími tituly dokázal vyhoupnout na přední příčky v žebříčcích nejprodávanějších francouzských titulů: Le Potentiel érotique de ma femme, 2004 (č. Erotický potenciál mé ženy, Argo, 2008) zaujal lákavým titulem, ač román v podstatě vypráví o něčem jiném, než název sliboval. La Délicatesse, 2009 (č. Něžnost, Argo, 2012), našla skulinu na knižním trhu: román je napsaný na půdorysu sentimentální romance, ale okořeněný dostatečnou dávkou humoru, aby výsledkem zůstala důstojná, snad i přemýšlivá četba. Prodalo se (včetně kapesního vydání) přes milion výtisků, kniha se dočkala i velmi úspěšné filmové adaptace s Audrey Tautou v hlavní roli (ve Francii uvedené v r. 2011, přičemž na scénáři se podílel Foenkinosův bratr Stéphane) a v roce 2016 též zpracování v podobě komiksu (Cyril Bonin). Úspěšné přijetí měl i román Charlotte (2014), inspirovaný postavou německé malířky Charlotte Salomon, jež – těhotná – zahynula v Osvětimi ve věku 26 let. Zvláštností knihy bylo, že Foenkinos, v jakémsi poetickém rauši vyvolaném pietou vůči zvolené postavě, celý román napsal jako báseň, a to doslova: ve verších.

Jak vidno, David Foenkinos je dostatečně zběhlý autor, který už ví, kudy za bestsellerem. Možná chtěl navázat na úspěch románu La Délicatesse (záměrně používám francouzský titul, protože česká Něžnost je zavádějící, správný překlad je spíš „křehkost, delikátnost“), postaveného na šikovném propojení dvou protichůdných přístupů ke zpracování příběhu: příběh tak nabídl dobře vyvážené polohy, v nichž se prosazují slzy i rozum, úsměvné i vážné pojetí. Na rozdíl od zdánlivé jednoduchosti, z níž La Délicatesse vychází (a přitom má i hluboký podtón), u Záhady Henriho Picka autor servíruje zbytečnou překombinovanost, již nezachrání, že je doplněná mnoha užitečnými postřehy o tom, jak (absurdně) funguje knižní trh.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 919x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce