Haluzík, Radan: Proč jdou chlapi do války (in Respekt)

Haluzík, Radan
Proč jdou chlapi do války (in Respekt)

recenze sociologie

Vlajky vlají, hlavně trčí z okének, troubení klaksonů, občas nějaká ta salva do vzduchu, mávající zástupy u cesty… Intelektuálové pilují vize krásy a neposkvrněné národní pospolitosti… Potrava pro média je namíchaná… Obecné principy vzniku etnických konfliktů popisuje očitý svědek nejen války v Jugoslávii.

Neposkvrněná pospolitost, extáze a vraždění
Radan Haluzík
: Proč jdou chlapi do války: Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů. Dokořán, Praha 2018, 456 s.

Proč zakládají dříve spořádaní občané vojenské bojůvky a jdou útočit na své sousedy, s nimiž do té doby žili v poklidu? Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík v knize Proč jdou chlapi do války: Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů líčí tento proces zevnitř, z perspektivy samotných aktérů, protože byl v Jugoslávii i jinde jeho očitým svědkem.

Neřeší přitom otázku, na straně kterého etnika leží více viny. Zato obecně zdůrazňuje nadnárodní roli intelektuálů na vytváření vizí neposkvrněné národní krásy a idealizované archaické kmenové pospolitosti, k níž je nutno se vrátit (v této souvislosti píše o „autoorientalismu ve vztahu k vlastní minulosti“). Tehdejší nacionalistické sny byly spíše „uměleckým slohem“ než politickým programem. Do jisté míry podle něj v jednotlivých národnostních konfliktech v postkomunistické Evropě stáli jedni romantičtí intelektuálové proti jiným romantickým intelektuálům, jež revoluční vlna vynesla na vrchol moci. Nezřídka šlo o vědce, například ředitele výzkumných institutů, kteří stanuli na nejvyšších postech. Jako Vladislav Ardzinba (1945–2010), první prezident (mezinárodně neuznané) Abchazské republiky, který si ovšem i v této funkci formálně ponechal titul ředitele Abchazském institutu jazyka, literatury a historie.

Tito vizionáři vědomě oživovali staré křivdy a pomocí celonárodních svátků je „performativně zpřítomňovali“. Čímž svoje spoluobčany vybičovávali k činu. Když pak vypukly skutečné boje, jejich účastníky – ovšem na „své“ straně barikády – heroizovali a oslavovali. Jeden ze srbských politiků a současně spisovatelů tehdy o vlastní armádě prohlásil, že je to vojsko „duše panenské, chování kněze“ – i když jeho součástí byli i obecně známí gangsteři. Jejich úlohu přirovnává Haluzík k té, již měli komunističtí básníci ve stalinistických padesátých letech, jak to později (částečně sebekriticky) vyjádřil Milan Kundera: „Zde tančila nevinnost. Nevinnost se svým krvavým úsměvem.“

Fáze aktivizace
Jaké jsou jednotlivé fáze oné válečné mobilizace? Tu první nazývá Haluzík „spektakulární propagace konfliktu“. Během ní naši „filmoví bojovníci“, jak v nadsázce píše, pořádají „spanilé jízdy městem či krajem: vlajky vlají, hlavně trčí z okének, troubení klaksonů, občas nějaká ta salva do vzduchu, mávající zástupy u cesty. Vzhledem k celkové organizační nezávaznosti a už tak dost velkému zájmu organizují zatím spíše zbytečné, zato však patosem oplývající, zápisy dobrovolníků do vznikajících národních armád.“ Zástupy se klikatí před štáby a v atmosféře nervózního očekávání občas už problesknou fámy, že „už to brzy začne“, „už to začalo“, nebo naopak panika, že „další chlapy už bohužel neberou“… S živelností a pompou se zároveň na významných i zcela bezvýznamných vyvýšených místech slavnostně vztyčují národní vlajky. Smysl pro performanci nutí také „naše mladé hrdiny“, aby obohatili mnohé národní masové akce o jakousi neplánovanou vojenskou přehlídku, kde má „člověk pocit, jako by se tu přinejmenším natáčel nějaký válečný historický film“, jak říká autor sarkasticky.

Další fází je „spektakulární provokace a eskalace“. Během ní jak by se performance snu o nebezpečí a hrdinství před očima měnila v jeho potencionalitu a ta pak zase přímo v nebezpečí samo. „Ti na druhé straně“ totiž vše vidí a zrcadlově odpovídají. Čas provokace bude pomalu střídat čas eskalace. „Válečný trénink a bojová cvičení v lesích jako by postupně přerůstala sebe sama a měnila se v reálnou válku. Ale před tou rozpínající se iluzí nebezpečí ze strany nepřítele je prý třeba civilní obyvatelstvo chránit.“ Autor vzpomíná: „Když projíždím Kavkazem v předválečném létě 1991, všude, na jihu i na severu – v Abcházii, Gruzii, Arménii, Čečensku, Ingušsku, Severní i Jižní Osetii – nás stavějí chaotické ozbrojené hlídky dobrovolníků, kde pomalu každý z přítomných členů má jinou zbraň i uniformu a každý o překot uvádí poněkud jiné důvody, proč je tu dnes třeba vartovat. V témže roce lze vidět na kopečku nad jedním ze severokavkazských měst dennodenně od rána do noci ‚stát na stráži‘ bojovníka na koni v historickém kostýmu. Vypadá spíše jako nějaká živoucí socha nebo připomínka bojové minulosti než jako hlídka.“ Paramilitární organizace, které již za sebou mají první skutečné boje, jsou „v centru celonárodní pozornosti a zažívají své dny slávy“. Kapitáni jednotlivých bojůvek tehdy byli populární jako rockové hvězdy. Skutečnost, že jde mnohdy o „týpky“ s podivnou kriminální minulostí, je shledávána často spíše „zbojnicky disidentskou a dobrodružně romantickou než nebezpečnou“.

Další etapou je „expanze konfliktu na celou společnost“. „Souběžně s tím, jak se situace (hlavně tedy díky nim samým) eskaluje, získávají rodící se ozbrojené skupiny stále větší politický vliv a také se jim hlásí čím dál více rukou ochotných chopit se zbraně. A svou do značné míry spíše estetickou či spektakulárně heroickou vizi nakonec vnutí všem. I těm, kterým se, i když také skandovali hesla na náměstí, o nějaké válce a krveprolití ani nesnilo. I obrýleným demokratům, jimž jde víc o demokracii než o národ a nezávislost. Události tak pomalu spějí do fáze, během níž vše nevratně přerůstá ve válku. Konflikt, jakkoli může zatím probíhat jen na omezeném území, se na dlouho stává politickým hegemonem, kolem kterého se vše točí.“

Následuje „spektakularizace války samotné“. „Bojové akce, vítězství i prohry se v podání našich entuziastických dobrovolných aktérů často mění ve větší či docela miniaturní osobní dramata typu: My odvážní jdeme proti přesile – Já jen s puškou v ruce proti tanku – My vítězové pózujeme na zničeném tanku… Jsou-li kolem objektivy fotoaparátů a kamer, je to jen dobře. Ale někdy stačí, když vše vidí jen pár kamarádů, a v krajním případě u toho může být člověk i sám (Já – s puškou v ruce doma před zrcadlem…).“ Důležitá je i „spektakularizace válečného masakru“. Vést válku totiž znamená „být aktéry a někdy i přímo dramaturgy v tom velkém spektáklu násilí. A ti v čele znepřátelených stran konfliktu to dobře vědí. Ti s větším rozhledem již také tuší, že být prohrávajícím (tedy obětí) může být, za určitých okolností, snad i strategicky výhodnější než být vítězícím etnickým kanibalem. A tak v mnoha press centrech válčících stran dostanete k okopírování už předem připravené výpovědi obětí a svědků ukrutností, celé stránky uniklé z vyšetřovacích spisů, videonahrávky, fotografie i ofocené články zachycující zvěrstva spáchaná nepřítelem.“

Extáze na plný úvazek
O svých hrdinech píše autor, jak patrno, se zřetelným odstupem a často i s ironií. Nedá se ale říci, že by se jim prvoplánově vysmíval. Naopak připouští, že kolektivní vzedmutí oněch nacionálních vášní bylo i výsledkem demokratizace (píše doslova o „občanských ozbrojených iniciativách“) a autentické touhy „žít časem extáze na plný úvazek“, což ovšem dlouhodobě či trvale možné není. Líčí každodenní spontánní projevy nadšení, až spirituální zážitky pokrevní pospolitosti a horečnaté davové sebeorganizace, velmi podobné či téměř totožné jako během sametové revoluce, ale názorně ukazuje i dobovou kritickou reflexi v podobě tehdejších kreslených vtipů. Ty dosvědčují, že na Balkáně rozhodně nechyběly varovné hlasy, které velmi výstižně předvídaly, kam rozpoutané kolektivní šílenství povede. Na jedné takové karikatuře, otištěné rok před vypuknutím skutečných bojů, plane uprostřed mapy tehdejší Jugoslávie oheň, kolem nějž v divokém ryku křepčí představitelé jednotlivých etnických skupin „jako divoši někde v temnu pralesa“. Postavy jsou v obličeji posekány, možná od vlastních zbraní nebo po prvních, spíše rituálních potyčkách. (Podobnou myšlenku ztvárnil jiný výtvarník, když území Jugoslávie vykreslil fragmentovaně, rozpadlé na samostatné etnické enklávy, z nichž se každý díl mění ve vražedný pravěký sekeromlat.) Vyvolávání duchů minulosti zase ironizuje kresba zachycující slavné osobnosti různých období chorvatských dějin sedící společně u stolu, k nimž předsedající pronáší: „Děkuji, že jste přijali pozvání, omlouvám se, že jste materiály dostali na poslední chvíli.“ Autor připomíná i lidovou tvořivost, s jejíž pomocí se svědkové vyrovnávali s krutostmi bojů. Kupříkladu když Tengiz Kitovani (nar. 1939), gruzínský vojenský velitel, původním povoláním výtvarník, při puči se svými jednotkami poničil centrum Tbilisi, trosky výstavních budov obyvatelé v nadsázce nazývali „výstavou nejnovější Kitovaniho tvorby“.

Neškodný kulturní separatismus?
Kniha se tedy nezaměřuje na jednotlivé historické události, ale na obecnější mechanismy, které se při nich opakují, a na hlubinné antropologické tužby, které při nich přicházejí ke slovu. Poutavě autor vystihuje také vzedmutou dobovou atmosféru. Popisuje přitom i poslední roky existence Jugoslávie, která se tehdy stala cílem hromadných útoků coby imaginární „federální Babylon“, v němž jednotlivým národům hrozí údajné vykořenění. V tomto smyslu Haluzík možná překvapivě interpretuje i proslulý román Milorada Paviće Chazarský slovník. Chazaři, kteří se během staletí jaksi rozplynuli, prý měli být metaforou Srbů čelících podobnému ohrožení. Dodejme, že pro dnešní interpretaci díla tato informace nemusí být zásadní, ostatně v samotném Pavićově textu ji přímo nic nenaznačuje. Obecně ale román samozřejmě zapadá do širšího proudu orientalizace zmíněného výše – v tomto smyslu o něm u nás psal třeba Bronislav Ostřanský: „Pololegendární rámec, naplněný fiktivním obsahem jednotlivých hesel, prozrazuje autorovu obeznámenost s dobovými reáliemi, a proto si tuto knihu může vychutnat i poučený zájemce o historii a Orient“ (Nový Orient, 2010, 3). Nicméně Haluzík zachází ještě dále a tvrdí, že Pavić patřil k poradcům srbského prezidenta Slobodana Miloševiće (1941–2006), což jiné zdroje nepotvrzují. Nicméně spisovatelovo smýšlení bylo zřejmě opravdu velkosrbské a kdykoliv Miloševićův nacionalistický režim potřeboval, byl mu k dispozici. Zmíněného diktátora prý Pavić chválil jako novodobého svatého Sávu, který zastavil genocidu východního křesťanstva.

V souvislosti s umělci zastávajícími šovinistické názory Haluzík souhlasně cituje názor Andrewa Wachtela, že bělehradská federální vláda chybovala, když sice věznila separatistické politiky, ale současně dovolila, aby separatismus bujel v kulturní sféře. V jejím rámci jednotliví tvůrci stále křiklavěji a bojovněji prosazovali myšlenku, že jejich kultury jsou jedinečné, nesouměřitelné a dokonce k těm sousedním jaksi „od přírody“ nepřátelské. Zdá se přitom marné proti takovým tezím protestovat pomocí racionální argumentace a poukazovat na to, že při podrobném a v rámci možností nezaujatém studiu daného regionu se objeví spíše obraz překrývajících se kulturních a náboženských vlivů, kde žádnou z kultur vůbec není možné vnímat autonomně. O to je ale Haluzíkova kniha aktuálnější, protože hlasy svůdných sirén vzývajících starobylé zdejší kultury, které údajně musíme chránit před kulturami nepřátelskými a nekompatibilními, právě v naší části Evropy nabírají na síle (a už se formují i samozvané domobrany a paramilitantní skupiny). Celkově vybízí k zamyšlení nad dilematy, která bude stále více globalizovaný svět přinášet neustále: jak zažívat vytouženou pospolitost, ale nikoli v nepřátelství a nesnášenlivosti k ostatním; jak pěstovat vlastní jazyk, literaturu a kulturu, ale nikoli se separatistickými a potenciálně vražednými účinky…

 

Na podobné téma:
James Krapfl
: Revoluce s lidskou tváří
Kateřina Bláhová a Václav Petrbok (eds.): Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století
František Šístek: Junáci, horalé a lenoši
Bedřich Loewenstein, Milan Hlavačka, František Šístek a kol.: Násilí

 

© Jan Lukavec
článek vyšel výrazně zkrácený v Respektu
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Respektu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Klara Truchla, 13.06.2018 14:35
Haluzík, Radan: Proč jdou chlapi do války (in Respekt)
Velice aktuální tematika, obsáhla a zajímává recenze, ve které nás autor „vybízí k zamyšlení“. Domnívám se, že můžeme nabízet i starší publikace (možná i zapomenutá) která ovšem nabývají svou aktualitu znovu. Zároveň myslím, že nám čtení pomůže pochopit dnešní svět, až poznáme také minulost. Čtení... nás učí k toleranci, otevírá nám obzor a tím pádem nepodlehneme snadno falešným novodobým „prorokům“
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   93%čtenáři

zhlédnuto 1849x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce