Olyslaegers, Jeroen: Vůle

Olyslaegers, Jeroen
Vůle

recenze beletrie zahraniční

Antverpy, druhá světová válka, němečtí okupanti se roztahují čím dál víc a jejich teror proti zdejším Židům přitvrzuje. Co v takové situaci udělá či neudělá řadový policista, který není nadán zvláštním sebevědomím, odvahou ani morálním kreditem, ale musí poslouchat rozkazy a zároveň si zachránit krk? A jak se s nastalými poměry vyrovnávají jeho spoluobčané? Překvapivě široké spektrum odpovědí nabízí oceněný román vlámského autora Jeroena Olyslaegerse, který se v češtině představuje poprvé.

Dilemata a šachové partie
Jeroen Olyslaegers
: Vůle. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 336 s.

Román Vůle vlámského prozaika a divadelníka Jeroena Olyslaegerse se z kompozičního hlediska skládá ze dvou časových pásem. V jednom z nich prožívá protagonista jménem Wilfried Wils (v originále jde o mluvící jméno; v jeho křestním jméně i příjmení se nachází ozvuk názvu románu – „vůle“, nizozemsky „wil“, což se v překladu do mimogermánského jazyka bohužel nutně ztratilo) řadu osobních dramat v okupovaných Antverpách za druhé světové války. V tom druhém se již jako starý muž snaží něco ze svých válečných (a následných) zkušeností předat svému pravnukovi. Ani jedna z linií nepůsobí vposledku příliš povzbudivě.

Situace v Antverpách v roce 1942 v mnohém připomíná Protektorát Čechy a Morava. Všudypřítomní arogantní a násilní Němci, potravinové lístky, právní a administrativní dualismus, přičemž vyšší autoritu mají úřady okupantů. A ovšem rostoucí nenávist a ústrky vůči Židům. Wilfried má tu smůlu, že je policistou, a brzy proto musí čelit prvním morálním dilematům. Dokud jde jen o nějaké pouliční a hospodské šarvátky a soupeření s esesáky o to, kdo je tady vlastně pánem, je to sice nepříjemné, ale víceméně nevinné kočkování. Do tuhého začne jít, když antverpští policisté dostanou rozkaz pomáhat při deportacích Židů.

Wilfried není nijak jednoznačná postava. Nabízí se srovnání s hlavním (anti)hrdinou románu Temná komora Damoklova od Nizozemce Willema Frederika Hermanse. Tato literární postava připomíná osobu bezmocnou, bez vlastní vůle. Wilfried je postava tragická ve smyslu vnitřní rozpolcenosti a až romantické touhy po nepřítomném cíli, který leží mimo jeho možnosti. Není to jen proto, že je milovníkem klasické literatury a vytříbené francouzské poezie, avšak jeho vlastní aspirace na literárním poli nikam zvlášť nevedou. Je tomu tak hlavně proto, že v historické situaci, v níž se nalézá, se to snaží hrát na obě strany, ale není zrovna dobrý hráč. Symptomatické je i to, že policistou se stal z protekce proto, že se chtěl vyhnout totálnímu nasazení. Závěrečné gesto, jímž si to za všechny své frustrace vyřídí s celým světem, je sice lidsky pochopitelné, ale spíše než heroické je trapné.

Jeroen Olyslaegers nás zdařile uvádí do prostředí okupované Belgie přímo z hlediska účastníků popisovaných událostí, a to tak, že jeho postavám věříme. Nemají historický odstup, díky němuž jsme jakožto čtenáři ve výhodě, a spíše než podle morálních maxim se rozhodují tak, aby si zachránily krk. Vůle není román o polarizovaném boji dobra a zla, ale o mozaice každodenních drobných šachových partií, kde chybné rozhodnutí může znamenat okamžitý šachmat. „Nikomu nemůžeme věřit,“ říká Wilfriedův kamarád a kolega Luďa. Postavy románu představují různé lidské reakce na mimořádnou situaci, ve které se spolu s celým městem, s celou zemí ocitly. Někteří se snaží ze všech sil předstírat, že je všechno v pořádku a že to, co se odehrává v ulicích, je nejsamozřejmější věc na světě. Jiní se snaží i v dobách válečného nedostatku užívat, co se dá, anebo nechtějí raději mít s ničím nic společného. Pár dalších otevřeně kolaboruje, ještě jiní v sobě náhle objevili dlouhá léta spící antisemitismus a nyní, když to patří k dobrému tónu, křičí, že Židé stejně můžou za všechno a že je dobře, když se od nich země „očistí“. A pak je samozřejmě zástup těch, „co se dál chlubili svojí zbabělou otrockou morálkou a zvažovali, co viděli a co ne, s důrazem na ,ne‘, a jejichž náhlou krátkozrakost ostatní považovali za věrohodnou z toho prostého důvodu, že máslo na hlavě měli všichni“ (s. 25).

Autor nabízí na válečnou dobu pohled, který nejen není černobílý, ale je pestrobarevný stejně, jako je pestrá paleta lidských povah a jejich projevů v situaci, kdy jsou jejich nositelé vystaveni nutnosti adaptovat se na změněné podmínky. Vůle není typický protinacistický román, ani nespadá do té kategorie historického románu, který se snaží bořit zažité představy nebo nabízet díky mikrohistorické perspektivě „jiné“ pohledy, jak je tomu často například v případě té části současné české prózy, jejíž autoři (častěji autorky-ženy – Radka Denemarková, Kateřina Tučková a další) si za téma zvolili(y) dobu druhé světové váky a událostí těsně poválečných. U Olyslaegerse linie mezi „my“ a „oni“ není jediná, je jich celá síť a jsou to hranice prostupné, až rozmyté. V tom je jeho pohled originální a inovativní a dokazuje, že umělecká literatura k strašlivým událostem minulého století ještě neřekla poslední slovo.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 851x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce