Vedle stovek kratších či delších černobílých filmových záběrů našeho hlavního města, které českému divákovi zprostředkovával hlavně filmový historik Karel Čáslavský, jsou známy také ikonické fotografie historické Prahy především od Karla Plicky, Josefa Sudka či Ladislava Sitenského. Řadu významných snímků najdeme i v soukromých sbírkách (například Ateliér Langhans vedle starých portrétních fotografií shromažďuje i pražské reálie) a v množství internetových databází a aukčních portálů.

Respektovaný historik fotografie „se zaměřením na epochu monarchie“, fotograf a učitel Pavel Scheufler (nar. 1950) vydal knihu Praha za císaře pána, což je pásmo dobových snímků z českých zemí od druhé třetiny 19. století zhruba do začátku první světové války (vychází zároveň v anglické a německé verzi). Autor je podepsán pod dalšími knihami na podobná témata, například Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918 (Akademie múzických umění v Praze, 2013), Hosté Mariánských Lázní s kamerou 1870–1940 (Městské muzeum Mariánské Lázně, 2015) nebo Fotografické ateliéry na území zemí Koruny české (Národní památkový ústav, 2017), jeho portfolio, jak dokládá i rozcestník na jeho osobním webu, je však daleko širší.

Kde tehdy ještě žili běžní lidé

Černobílé a tu a tam kolorované fotografie Prahy na sklonku monarchie nejsou v knize řazeny přísně chronologicky, spíše tematicky ve spojitosti s částmi historického středu – Starým Městem, Novým Městem, Malou Stranou, Hradčany a samozřejmě s Vltavou. Srdce města si Pavel Scheufler rozdělil podle jeho dominant – mostů, náměstí, panorámat, trhů, ulic, řeky, význačných staveb a událostí spjatých s císařem Františkem Josefem I. Fotografie, které učinil součástí svého knižního výboru, budou čtenáři vesměs neznámé. Jednotlivé záběry i celé oddíly autor doplnil vysvětlujícím textem, jenž kromě historického výkladu obsahuje zajímavou a poučenou reflexi míst, jež se do dnešní doby změnily k nepoznání (Podskalí, Josefov, dolní a horní část Václavského náměstí) anebo zmizely úplně (Řetězový most Františka Josefa I., Rudolfova lávka, nádraží Těšnov).

Zjednodušeně bychom mohli říct, že snímky v této knize jsou dvojího druhu. Na jedné straně ukazují majestátní místa, která Prahu odlišují od ostatních velkoměst – Pražský hrad, Nerudova ulice od Radnických schodů, Staroměstské náměstí s orlojem. Na straně druhé zaznamenávají události všedních dní, jež mají tendenci protéci nepozorovaně mezi prsty – ruch na Haštalském nebo Ovocném trhu, jedno z mnoha holičství patřící Janu Petrákovi, Vyšehrad viděný zprostřed zamrzlé Vltavy, zákoutí, kde tehdy ještě žili běžní lidé, například Čertovka či Zlatá ulička v roce 1913, kde dvě ženy perou a věší prádlo. Použité fotografické techniky konkrétních i anonymních tvůrců autor sice nepopisuje, ale jakmile se vyskytne nějaká zajímavost, uvede ji na pravou míru. To se týká například „průhledného muže“ u brány prvního hradního nádvoří: díky dlouhé expozici je skrze náhodného kolemjdoucího vidět do útrob hradu.

I tam, kde lidé na fotografiích těžce pracují (ledaři, dělníci, voraři), z nich vyzařuje klid, vyvolávající v divákovi pocity nostalgie. Některé ulice jsou vzorně uklizené, jiné, to zvláště kolem trhů a Vltavy, na úklid teprve čekají. Když se na fotografiích objeví lidé z vyšší společnosti, nebo sám císař, nečekejte žádnou velkou stylizaci či okázalost. Patrně neretušované, neupravované snímky jsou až dojemně prosté a rakousko-uherského mocnáře byste při jeho slavné procházce po mostu možná ani nepoznali. Důstojnická uniforma, svižný krok, oči zahleděné do cesty. Snad aby měl ty oficiality co nejdříve za sebou.

Klobouky, buřinky a čepice

Jedním z důležitých prvků Scheuflerových fotografií je viditelný rozdíl mezi lidmi různého sociálního postavení. Po Karlově mostě jde krásně oblečená žena v klobouku, zatímco v jednom z výklenků stojí prodavač zápalek, který jako by vypadl z Nerudových próz. Lidé pracující pod širým nebem nebo postávající a patrně čekající na práci si zachovávají důstojnost. Každý z nich je pěkně oblečen a bez alespoň nejlacinější buřinky či čepice neudělá krok. Dá-li se to tak říci, na fotografiích vypadají spokojeně a blahobytně vojáci různých pluků a šarží. Dáma prodávající na Karlově náměstí čerty a Mikuláše je prostě krásná. Potkat byste ji mohli stejně tak v Paříži, ve Vídni, v Londýně. Panovníka, jenž ve svém úřadě vytrval téměř tři čtvrtě století a za jehož panování se i české země proměnily z typicky agrárního zaměření v rozvinutý, průmyslově a vzdělanecky orientovaný národ, najdeme jen na několika snímcích. Důležitější pro celou publikaci je duchovní a kulturní rozměr té doby, která sice zanedlouho dospěla k rozpadu Rakouska-Uherska a ke vzniku republiky (a dalších státních útvarů), ale po níž se dodnes ohlížejí lidé hledající v životě určité zpomalení, pohodu a harmonii.

Dobře to vyjádřil Karel Schwarzenberg, jemuž patří úvodní slova: „Pamatuji se, jak se dříve psávalo o tom, že jsme byli jakožto národ za císaře Františka Josefa utlačováni. Dnes se objevují objektivnější hodnocení. Ve skutečnosti zažily české země za vlády Františka Josefa I. strmý vzestup. Právě tak vnímal léta císařova panování i velký český historik Josef Pekař.“ Kniha Pavla Scheuflera to v obrazové i textové části myslím dokazuje celkem přesvědčivě. Dnes, kdy jsou tisíce a tisíce snímků dostupné na kliknutí a kdy lze nepřetržitě sledovat pamětnické filmy a filmové týdeníky, je Praha za císaře pána vzácná příležitost k zastavení. Je to zároveň – i díky doprovodnému textu – jakási učebnice fotografie a fotografování a v neposlední řadě doklad kvalitní knižní kultury, péče o slovo a paměť.