Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Nečasová, Denisa a kol.: Svůdnost sociálního experimentu

Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Nečasová, Denisa a kol.
Svůdnost sociálního experimentu

recenze historie

Představitelé evropských politických režimů první poloviny dvacátého století postavených na vizi silného kolektivního aktéra se neodvratně dostali k otázce, jak by měla vypadat nejmenší jednotka třídy, rasy či národa, totiž jednotlivec.

Za nového člověka!
Lukáš Fasora
, Jiří Hanuš, Denisa Nečasová a kol.: Svůdnost sociálního experimentu: Nový člověk 20. století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2018, 327 s.

Početný kolektiv autorů pod vedením brněnských historiků Lukáše Fasory, Jiřího Hanuše a Denisy Nečasové zahrnující celkem devatenáct odborníků na moderní dějiny z různých evropských zemí složil barevnou mozaiku vědění týkajícího se zvláštního fenoménu první poloviny dvacátého století: snahy o formování nového člověka. Utváření nového, lepšího světa s velikášskými ambicemi a utopickými vizemi v rámci kolektivního úsilí vybudovat homogenní národní, rasový či třídní stát je v obecném povědomí spojeno s totalitními ideologiemi fašismu, nacismu a komunismu. Právě v analýze těchto myšlenkových struktur spočívá těžiště celé knihy uvedené metodologicko-programovou statí Denisy Nečasové, specialistky na stalinistický kult nového člověka a autorky nedávno vydané knihy Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 (Host, 2018). Ve studii nazvané Nový člověk 20. století ve víru sociálních experimentů Nečasová ohlašuje hlavní ambici autorů: „Cílem autorského kolektivu bylo analyzovat a interpretovat problém nového člověka v evropské společnosti 20. století. Předmětem zájmu se staly nejen samotný dobový koncept a jeho ideové či ideologické zdroje v obecné rovině, ale také jeho konkretizace v různých prostředích a obdobích.“ Před čtenářem tedy leží kniha snažící se předložit vysvětlení velmi důležitého aspektu moderních ideologií spočívajícího ve vztahu kolektivu a individua. Představitelé evropských politických režimů první poloviny dvacátého století postavených na vizi silného kolektivního aktéra se neodvratně dostali k otázce, jak by měla vypadat nejmenší jednotka třídy, rasy či národa: jednotlivec.

Ona svůdnost tehdy probíhajících sociálních experimentů či jejich alternativ nabízených pouze ve formě nikdy nerealizovaných vizí spočívala v přesvědčení předních intelektuálů, že aplikace poznatků racionálních nástrojů moderní vědy a filozofie povede k vytvoření ideálů tak silných, že umožní, aby podstatu jedince utvářel kolektiv (skrze své instituce), a nikoliv aby souhrn jedinců utvářel podstatu kolektivu. Různým čtením předních osvícenců a propagátorů myšlenek pokroku a obránců tradice, jakými byli Rousseau, Hegel, Marx, Darwin, Nietzsche a další, vznikly myšlenkové systémy dávající odpověď na definiční otázky ohledně lidské identity. Kolektivní étos určoval nejen národní či třídní, ale také genderovou identitu. V jasném vymezení nejzákladnější role v životě každého člověka, toho co znamená být mužem a ženou, a stejně přesvědčivém zodpovězení otázek po dalších odvozených rolích souvisejících s profesí či národem spočívala přitažlivost moderních ideologií ve světě destabilizujícím zažité hodnoty.

Očekávání zrodu nové společnosti a představy o lidském pokolení
Vycházejíce z konceptu tzv. krátkého dvacátého století, v odborných kruzích již pevně etablovaného, se všichni přispěvatelé shodli na zásadní pozici první světové války jakožto civilizačního zlomu. S tímto způsobem přemýšlení nad moderními dějinami se český čtenář mohl seznámit například v přehledových pracích Erica Hobsbawma, Iana Kershawa či ve studii o povaze fašismu od Rogera Griffina. Studie, jimiž do společného díla přispěli Jiří Hutečka a Maciej Górny, tematizují rozpad starého světa v zákopech první světové války a velké bitvy na tehdejších bojištích jako základ mýtů o ideálním novém Němci, Italovi, ale také Čechoslovákovi či Srbovi. Boje v zákopech byly vyvrcholením dlouhé krize tradice trvající od sklonku devatenáctého století verbalizované slavným výrokem Friedricha Nietzscheho o smrti Boha. Starého křesťanského Boha měl nahradit zcela svobodný autonomně jednající jedinec utvářející vlastní hodnoty. Dle jedné z mnoha teorií vysvětlující vznik totalitních ideologií však krize křesťanství spojená s důslednou sekularizací vytvořila prostor pro vznik nových profánních politických náboženství.

Právě představa o kolektivistických ideologiích jako náboženských systémech utvářejících vlastní principy svatosti je blízká mnohým z přispěvatelů předkládané kolektivní monografie. Její přednost tkví ve schopnosti vysvětlit úzké propojení kultury a politiky vedoucí k nároku modelovat každodennost všech bez rozdílu. Z pohledu čtenáře lze mluvit spíše o inspiraci než o důsledné aplikaci této teorie na historickou látku. To lze však kvitovat spíše s povděkem. Díky obohacení tohoto konceptu o geografický rozměr, o který se pokusil Lukáš Fasora, silnému zapojení genderových teorií ve výkladu Jiřího Hutečky či využití nástrojů literární teorie, zkoumání medicínského jazyka a využití teorií historiků zaměřujících se na dějiny lékařství a dějiny těla získala kniha ceněný multidisciplinární rozměr. Místo a podobu, kterou nabýval koncept nového člověka v ideologii sovětského komunismu, představila Michaela Pešková, nastiňující jeho vývoj od roku 1917 do roku 1939, tedy od představy avantgardních umělců o kolektivní síle proletariátu k adoraci individuálních pracovních výkonů pretendentů stachanovského hnutí. Nacistické představě nového Němce se věnoval Jiří Němec představující eugenické „šlechtění“ rasově čistého nového člověka jako projekt alternativní modernity. Na podobné téma, na eugeniku italského fašismu, se ve své studii zaměřil Francesco Cassata nastiňující shodné rysy nacismu a fašismu v aspiracích týkajících se dohledu nad tělesností a zdravím svých občanů i rozdíly ve zvolených medicínských metodách vyvolávajících dobové spory mezi odborníky z obou států Osy.

Kniha se snaží překonat úzký zažitý rámec, jenž spojuje myšlenku nového člověka výlučně s ideologiemi totalitních států komunismem, nacismem a fašismem. Příspěvek Jakuba Machka o meziválečných utopických dílech českých beletristů a studie Joan Tumblety o hledání nového člověka v meziválečné Francii poukazují na pluralitu vizí budoucnosti napříč Evropou. Studium děl Karla Čapka i méně významných českých autorů spřádajících sny ohledně budoucnosti národa či lidstva má, stejně jako zájem o hnutí naturistů a zastánců zdravého životního stylu ve Francii, potenciál vysvětlit prožitek civilizační změny pomocí méně úspěšných pokusů, které se ze zpětného pohledu ocitly ve stínu realizovaných projektů sovětských či nacistických. Krizi tradice i individuální identity si dle jednoho z autorů, Jiřího Hanuše, uvědomovaly i různé proudy uvnitř křesťanských církví. Jeho studie z oblasti dějin idejí tematizuje teorii křesťanského personalismu jako odpověď na marxistickou koncepci člověka. Nutno poznamenat, že podobné snahy se velmi rychle ocitly v defenzivě vůči dravějším novým ideologiím, jejichž tvůrci „namixovali“ ideovou směs s daleko přitažlivějším poměrem mezi moderním a tradičním.

Komplexita experimentu jako problém při jeho realizaci
Editoři rozdělili knihu na dvě části. První, s názvem Utopie, ideály, ideologie, se věnuje teoreticky ideologickým systémům a obrazu nového člověka, druhá, Reprezentace, konkretizace, praxe, zahrnuje jednotlivé varianty historického příběhu. Denisa Nečasová v úvodní studii sice předeslala, že kniha měla představit koncept nového člověka hlavně analýzou jeho dobových obrazů a rovinu sociální praxe při slaďování těchto obrazů se skutečností nechat spíše v pozadí, ale obě roviny si jsou natolik blízké, že v mnoha příspěvcích dochází k jejich prolínání. Například studie Kateřiny a Víta Hlouškových Hledání nového člověka v Itálii jako odrazový můstek k výkladu fašistické ideologie používá životopisy jejích spolutvůrců Gabriela D’Anunzia a Filippa Tommasa Marinettiho. Centrem jejich zájmu je paradoxní fakt, že tito dva obdivovaní umělci a váleční veteráni měli jen máloco společného s ideálním novým Italem konstruovaným režimními propagandisty rozšiřujícími myšlenky, které spoluutvářeli. Jinými slovy, pro autory tohoto příspěvku bylo zásadní místo prolnutí ideologie a praxe. Potenciálně zajímavý dialog mezi sebou vedou také studie Katrin Löffler a Jaroslav Cuhra. Zatímco německá filoložka se zaměřila při analýze tří vybraných románů socialistického realismu na obraz nových lidí v NDR těsně po druhé světové válce, český historik předkládá čtenáři úzce vymezenou sondu do fungování Ústřední dělnické školy, stranické vzdělávací instituce KSČ, fungující v letech 1949–1952. V mozaikovité struktuře knihy tak vzniká propojení mezi uměleckými obrazy kulturní produkce jednoho státu socialistického bloku a praxí režimní výchovné politiky vzdělávání dospělých režimu sousedního. Toto spojení vede od kulturních reprezentací k praxi přes geografické hranice. Podobná spojení se knize vyskytují častěji, zůstává však na čtenáři, aby je sám objevil.

Není radno nechat se odradit zdánlivou okrajovostí některých úzce profilovaných témat. Studium jedné vzdělávací instituce, kterou předložil již zmiňovaný Jaroslav Cuhra, nebo sonda do sexuální výchovy středoevropského stalinismu od Zdeňka Nebřenského představují cestu, jak porovnat neskromné ideologické nároky s možnostmi zkoumaných režimů, jak je prosadit v praxi. Svéhlavé odmítání podřídit se kolektivnímu životu internátního zařízení určenému k odborné a ideologické průpravě ze strany dospělých studentů může poukázat na limity textů přímo formovat realitu. Snaha proměnit komplexní realitu různých evropských společenství narážela na neustálé vyjednávání hranic pokroku a tradice, na což poukázala například Elena Petkova-Antonova ve své studii o socialistické modernizaci uvnitř bulharské muslimské menšiny. Podobné pokusy si často vyžádaly úpravu ideologických postulátů na základě konkrétní situace společnosti, v níž měly být distribuovány. Zajímavý příspěvek do odborné debaty na toto téma je text Katarzyny Stańczak-Wiślicz, která syntézu socialismu s národní tradicí považuje za určité polské specifikum. Lze očekávat vymezení se českých historiků poukazem na inkorporaci příběhu dějin českého národa do oficiálních ideologických textů československého socialismu. Podobnou roli podněcovatele diskuse může sehrát Fasorův příspěvek zahrnující do výkladu o podstatě nového socialistického člověka v mnohém klíčovou složku kolektivní paměti.

Celkově je předkládaná kniha produkt posunu debaty ve vnímání fašismu, nacismu a komunismu. Ty už nejsou v rámci historické vědy vykládány jen jako lživé ideologie, jež v praxi používají metody indoktrinace k podpoře svého násilného charakteru, ale promýšleny jsou i jejich kořeny tkvící v hluboké deziluzi z povahy moderního světa. Hledání příčin svůdnosti těchto ideologií pak zprostředkovaně může vést k pochopení problémů spojených s jejich implementací. Forma kolektivní monografie čtenáři sice nenabízí ucelené vyprávění s jasnými východisky a závěry, nicméně hlasy několika badatelů mu mohou téma otevřít jiným, možná plastičtějším způsobem. Kniha tedy rozhodně stojí za prolistování.

 

Na podobné téma:
Michael Geyer
; Sheila Fitzpatrick (eds.): Za obzor totalitarismu
Ivo T. Budil: Triumf rasismu
Vít Schmarc: Země lyr a ocele

 

© Bohumil Melichar

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.