Chaffee, Jessie

Chaffee, Jessie

rozhovor beletrie zahraniční

Proč se debutový román Jessie Chaffeeové odehrává ve Florencii? V čem tkvěla svoboda středověkých mučednic? A umějí být ženy vůbec šťastné? S Jessie Chaffee o jejím literárním debutu Florencie v extázi, který právě vyšel v češtině, ale také o situaci překladové literatury v USA a překládání obecně. Rozhovor vznikl těsně před autorčiným odjezdem do Ostravy na letošní Meltingpot, kde vystoupila spolu se svým manželem, taktéž spisovatelem Brendanem Kielym.

Jessie Chaffee

iLiteratura.cz: Pro začátek úplně jednoduchá otázka. Proč vlastně Florencie? A nemyslím tím ani tak váš pobyt díky Fulbrightovu stipendiu, ale spíš váš úplně první pobyt zde během vysoké školy. Na výběr bylo tolik jiných měst, pro americkou studentku možná ještě atraktivnějších.
Jessie Chaffee: Tohle je opravdu zajímavé. Na samém začátku jsem byla dost nerozhodná. Na střední škole jsem studovala francouzštinu, pak také italštinu, ale Itálie jako země mě hodně zajímala, a když jsem následně potkala známého, který studoval ve Florencii, bylo rozhodnuto. Tehdy jsem toho o Itálii nebo Florencii moc nevěděla. Strávila jsem tam potom semestr a musím říct, že to naprosto změnilo můj život. Za prvé jsem se začala zajímat o italskou historii, kulturu, jazyk a vše ostatní, ale také mělo toto město zásadní vliv i na mé pozdější psaní. Což jsem absolutně nečekala.

iLiteratura.cz: Když jste se později do Florencie vrátila, věděla jste už v té chvíli, že bude váš román s tímto městem do takové míry provázaný? Ptám se mimo jiné proto, že jsem četla váš rozhovor s českou spisovatelkou Petrou Hůlovou, pořízený na PEN VOICES, kde líčí, že i ona zažila něco podobného, konkrétně během svého pobytu v Petrohradu. Město ji uchvátilo do takové míry, že zcela změnila původní plány, dala se do horečného psaní a výsledkem byl román Umělohmotný třípokoj.
Jessie Chaffee: Ano i ne. Já se do Florencie zamilovala a vracela jsem se tam, kdykoliv to jen bylo možné, třeba s přáteli, na kratší dovolené a tak podobně. Když jsem pak začala psát román, věděla jsem, že to bude kniha o ženě, která se ocitla na životní křižovatce, navíc na místě, kde je outsiderem. A Florencie, tedy město, které jsem sice znala, ale zas ne tak dobře jako třeba New York, o němž bych asi psát nedokázala, měla být právě tím místem, kde se bude má kniha odehrávat. Když jsem se následně přihlásila na Fulbrighta, už jsem měla část románu napsanou. Ale když jsem pak odjela do Florencie a strávila v ní celý jeden rok, román to opravdu významně ovlivnilo. Minimálně tím, jak do románu vstupují místní světice. Uvědomila jsem si, jak moc jsou tyto ženy pro město důležité a jaký vliv i v dnešní době stále ještě mají. To se nedá nikde zjistit, to musíte osobně hledat, pátrat po tom. Pak tu jsou samozřejmě různé drobnosti. V knize je jeden okamžik, je to až skoro v samém závěru, kdy se Hannah toulá městem a dojde k jednomu kostelu, San Frediano in Cestello, což je jeden z menších místních kostelů, kam až zas tolik lidí nezabloudí. Ale je to velice působivé místo. Stojíte v kostele, za zády vám burácí řeka a vy máte pocit, jako by to hřmění vycházelo z útrob kostela. Přesně tak jsem to v knize použila, plus spoustu dalších podobných drobností, které vznikly spontánně, aniž bych to mohla nějak ovlivnit.

iLiteratura.cz: Když takto mluvíme o Florencii, točíme se neustále kolem renesance, tedy hodně uvolněné doby, v níž došlo k neuvěřitelnému kulturnímu, duchovnímu či architektonickému rozvoji. Svým způsobem se v některých ohledech sklouzlo až k dekadenci, značně volné morálce atd. Město je nepopiratelně jednou z postav vašeho románu. Stejně však, přes všechnu pozitivní energii, jsem se při čtení knihy nemohla zbavit pocitu, že za vším tím okouzlením se skrývá ještě něco dalšího, že to není jen skvělý zdroj inspirace, město plné historie, kultury atd. Vzpomněla jsem si na Iana McEwana a jeho Cizince ve městě a pořád čekala, kdy se to zlomí a kdy se hrdince něco strašného stane. Něco absurdního, bizarního, zvráceného, co na ni bude číhat v nějakém temném zákoutí.
Jessie Chaffee: Myslím, že to je něco z obojího. Podobně jako v každém městě, které v sobě skrývá tolik různých vrstev. Jsou tu samozřejmě věci, které jsou určeny turistům, pak další zachycené ve filmu, v literatuře. Každopádně je to složité město a hodně té složitosti má co do činění s tím, že je to vlastně takové maloměsto. Některé z těch negativnějších, depresivnějších stránek do značné míry souvisí s typickým sociálním tlakem malého města, s určitou úzkoprsostí, všechna ta očekávání, jací byste měli být, bez ohledu na to, zda jste žena, nebo muž. Týká se to například Francescy, jedné z postav románu, dosti složité osobnosti, které však mnozí nasazují psí hlavu a prezentují ji jinak, než jaká ve skutečnosti je. Já s ní soucítím. Takže ty temnější stránky města souvisí právě se všemi těmi umělými bariérami a falešnými očekáváními, které nejsou na první pohled znát. A pak tu je také geografická stránka. Je to město v kotlině, obklopené kopci, svým způsobem i ztracené, a i vy se v něm můžete ztratit – obrazně, ale i doslova.

iLiteratura.cz: V určitém kontrastu se vší tou svobodou a uvolněnou atmosférou města jsou tu ony výjimečné ženy a jejich minimálně z vnějšího pohledu tragické osudy. Odhlédneme-li od skutečnosti, že české země byly vždy o něco méně nábožensky rigidní než jiné země, hlavně ty na jihu Evropy, je zajímavé také srovnání životů českých svatých či blahoslavených žen a těch italských. My jich samozřejmě nemáme tolik, v Itálii a Španělsku má snad každá vesnice nebo město svého svatého… Ve střední Evropě obvykle končili svatí život na mučidlech, popravou nebo tak, že je někdo zavraždil, protože neschvaloval jejich názory. V Itálii, minimálně u světic, které jste uvedla, to byla ve většině případů jejich svobodná volba. Ony chtěly takto zemřít. Neodporuje to trochu duchu té doby a místu, kde tyto výjimečné ženy žily?
Jessie Chaffee: Domnívám se, že volba této životní cesty souvisela právě s onou svobodou. První ze svatých, na něž Hannah narazí, je Kateřina ze Sieny (mluvíme o 12., 13. století), která byla z dobré rodiny a čekalo se od ní, že se dobře provdá. Kdyby pocházela z nějaké méně zámožné, řemeslnické rodiny, nemusela by žít život, který pro ni vybral někdo jiný. V tomto skutečně moc svobody nevidím. Pro někoho, jako jsem já, kdo nepochází z katolické rodiny, je zajímavá právě tato její volba, tedy že si dobrovolně zvolila přesně takový život, byť dosti extrémní, ale bylo to její rozhodnutí. Tím, že vstoupila do řad církve, okusila poprvé skutečnou svobodu, kdy o sobě rozhodovala ona sama, rozvázalo jí to ruce. Vzdělávala se, získala neskutečný vliv a měla moc, jakou by v případě, že by poslechla vůli jiných, nikdy neměla. Stejně tak by ani nedisponovala prostředky, kterými by se mohla vyjádřit. A v souvislosti s románem, v němž jde mimo jiné i o možnost ovládat vlastní tělo, Kateřina ze Sieny tuto absolutní kontrolu nad svým tělem měla, třebaže pro mnohé nepochopitelnou a radikální.

iLiteratura.cz: Pokud to trochu zjednodušíme, román Florencie v extázi je kniha o mentální anorexii a nekonečném boji hlavní hrdinky s touto poruchou. Ten, kdo si román přečetl, však ví, že je v něm mnohem víc než jen to. Obávám se, že hlavně mnoho mužů může tento námět trochu odrazovat. Jak byste vy sama charakterizovala svou knihu, jak byste přesvědčila ty, kteří se tohoto námětu bojí?
Jessie Chaffee: Ano, v románu píšu o mentální anorexii, protože to bylo jedno z témat, k nimž jsem se chtěla vyslovit. Ale rozhodně jsem Extázi ve Florenci nezamýšlela jako román o poruše příjmu potravy, spíš jako knihu, která by mohla oslovit každého, kdo někdy hledal sám sebe. Ať už kvůli nějaké závislosti, nebo depresím, problematickému vztahu. Nejspíš každý z nás někdy zažil okamžik, kdy neznáte, nepoznáváte sami sebe, kdy k sobě musíte hledat cestu a v podstatě začít znova od nuly. V takových chvílích, kdy jste ztratili pevnou půdu pod nohama, přemýšlíte, kým vlastně chcete být… Samozřejmě existuje řada knih o závislostech, nezdravých partnerských vztazích, hledání sebe sama. Toto téma, třebaže se může zdát čistě ženskou záležitostí, je však ve skutečnosti hodně univerzální a dotýká se mnohých dalších věcí a je vlastní každému z nás.

iLiteratura.cz: V románu je jeden zajímavý okamžik, konkrétně hrdinčina návštěva města Orvieto, které kdysi bylo v podstatě zevnitř vytěženo. Na poslední chvíli nakonec těžbu ukončili, protože hrozilo, že se město propadne. S Hannah se to má stejně, i ona už je ve finále jen prázdná schránka, která stojí na samém okraji propasti a už jen čeká, až se i ona propadne… V románu jsou dvě chvíle skoro až joyceovské epifanie, jakéhosi momentu pravdy, prozření. První je spojená s okouzlením, které Hannah prožívá ve spojitosti s Florencií. Nachází zde nový smysl života, přátele, lásku, propadne historii a knihám pojednávajícím o místních svatých. Díky tomu se dokáže oprostit od svazující minulosti a začne znovu žít. Potom však dojde k recidivě a ona se propadne snad ještě hlouběji než předtím, málem ji to stojí život. Pak se však přece jen probere. Kdy se podle vás Hannah definitivně rozhodla, že chce žít, uvěřila, že pro ni přece jen ještě existuje naděje?
Jessie Chaffee: To je skutečně skvělá otázka a díky za zmínku o Orvietu. Lidé si toho jen málokdy všimnou, myslím toho propojení mezi Orvietem a Hannah. Odhaduji, že asi všichni jsme už někdy pocítili naprostou bezmoc. U Hannah jsou skutečně klíčové dva momenty. Na začátku knihy je přesvědčená, že když pochopí, jak se dostala až tam, kde právě je, bude schopná zvládnout i vlastní budoucnost a dokáže pak již nějak zabránit tomu, aby se do té bezmoci znovu propadla, i když si uvědomuje, že jí bude muset znovu a znovu čelit. Všichni si v sobě neseme své závislosti, věci, které nás sužují, věci, které nedokážeme ze svého života vytěsnit, ale musíme se naučit s nimi žít. Později však nastává v jejím životě chvíle, kdy sama sebe téměř ztratí a uvědomí si, že to tak nechce, a hledá tedy způsob, jak tomu uniknout, chce opět nalézt cestu k městu, které tak miluje, plus je tu samozřejmě vědomí, že chce přežít, fyzicky, a že chce bojovat.

iLiteratura.cz: Na ženách obecně je zajímavá jedna věc, a to jejich neuvěřitelná schopnost snášet bolest, nejen fyzickou, ale i psychickou. Někdy ženy dokonce bolest k životu potřebují, až trochu zvráceně, jako by snad nedokázaly být šťastné, aniž by předtím zažily něco bolestného. Mnohdy mají dokonce pocit, že nesmí být šťastné, že si to nezaslouží. To je přesně i případ Hannah. Mučí, týrá sama sebe, raději je sama se svým druhým Já, než aby do svého života pustila něco nového, nové pocity, aby si připustila pravou podstatu věcí. Myslíte si, že ženy umí být šťastné, že umí žít vlastní život a ne jen život svých dětí, partnera, rodičů a podobně?
Jessie Chaffee: To je opět výborná otázka, ale hrozně složitá… Ta bolest, vše s tím spojené, jak jste naznačila, všechno to mučednictví, ať již tělesné, nebo psychické, bývá výrazně posilováno společností. U tradičních rolí jako babička, matka, dcera, sestra se to bere prostě tak, že je to normální, že to tak má být, i když se to třeba neříká nahlas, ale obecně se to schvaluje. Ve spojitosti s anorexií tu jsou všechny ty diety a cvičení, k nimž jste zvnějšku směřována. Jednou z otázek, které si Hannah klade, je, kolik bolesti je schopna vydržet… Ale jinak ano, já se domnívám, že my ženy dokážeme být šťastné, avšak jen pokud se oprostíme od tlaku okolí. Je to samozřejmě jedna z věcí, která je tak hluboce zakořeněná, že ji musíte mít stále na zřeteli. Musíte s tím neustále bojovat, podobně jako třeba všechny ty svaté a blahoslavené ženy, někdy dokonce i tím, že ubližujete sama sobě, protože nejde, abyste se s tím prostě jen smířila. Podle mě je to dost trnitá cesta a ne vždycky ta nejlepší možná.

iLiteratura.cz: Nechme teď možná stranou váš román a všechna ta ne úplně veselá témata. V New Yorku pracujete pro Words without Borders, což je organizace, o níž zde v České republice asi ne úplně mnoho lidí ví. Když jsem si prohlížela vaše webové stránky, musím říct, že za sebou máte opravdu pořádný kus práce. Mohla byste tuto organizaci trochu popsat, jak dlouho už funguje a taky jaká je současná situace, co se týče literárního překladu ve Spojených státech? Co vím, podíl překladové literatury oproti domácí byl vždy zanedbatelný, což je samozřejmě logické. Čtenářská obec překladové literatury je v USA asi dosti specifická a rozhodně nikterak velká. Došlo během posledních let k nějaké zásadnější změně, třeba i zásluhou právě Words without Borders?
Jessie Chaffee: Words without Borders už fungují nějakých patnáct let. Měli jsme teď takové výročí… Já jsem u nich dva a půl roku. Založilo se to v podstatě jako reakce na události 11. září, na určitou kulturní izolaci Spojených států, zahleděnost do sebe sama, která byla jedním z produktů té doby. Statisticky se na tom od doby, kdy byly WWB založeny, moc nezměnilo. Bývala to tři procenta z celkového počtu vydaných knih, trochu to sice vzrostlo, ale ne asi o tolik, o kolik bychom chtěli. Ale myslím, že zájem o překladovou literaturu a povědomí o ní roste. Částečně i díky organizacím, jako jsou WWB, které dávají prostor spisovatelům, o nichž by se asi čtenáři jinak nedozvěděli, pak také samozřejmě díky tomu, že vznikají nová nakladatelství, nezávislá nakladatelství, která se věnují výlučně překladové literatuře a vážně odvádějí skvělou práci. Za sebe doufám, že se to bude ještě zlepšovat, ostatně National Book Foundation začala také udělovat cenu za nejlepší překlad. Ke změnám tedy dochází na různých frontách…

iLiteratura.cz: Když už mluvíme o překladu, v rozhovoru s Petrou Hůlovou jste se jí ptala i na překlad a na to, jak se k němu jako autorka staví. Co vy a překlad? Existuje řada lidí, kteří překlad považují za nedokonalou kopii, interpretaci díla. Vy sama se jako autorka nebojíte, že v každém překladu se nakonec něco ztratí?
Jessie Chaffee: To je samozřejmě hodně zajímavá záležitost. Já sama mluvím italsky, překládám z italštiny, ale za žádných okolností bych nedokázala překládat do italštiny. Neuměla bych do toho jazyka přenést vše, co by bylo potřeba. Pro mě jsou překladatelé umělci, svým způsobem i spoluautoři, a jako autorka si vážím toho, že byla má díla přeložena. Vím, že možná přišli s něčím novým, co tam třeba původně nebylo, ale to je v pořádku. Ano, pokud ovládáte jazyk originálu a jste schopni v něm číst, je to skvělé, ale jinak, nemít přístup k řadě další existující literatury, to by byla strašná škoda. Já jsem si díky angažmá u WWB zásadním způsobem doplnila literární vzdělání a povědomí. Teď jsme měli třeba článek o tchajwanských autorkách a právě díky své práci se dostanu k věcem, na něž bych vůbec nenarazila. Takže ano, v každém překladu se něco ztratí, ale aby byl překlad dobrý a úspěšný, je nutné, aby tomu tak bylo, protože překládat doslova se nedá a vy musíte vždy tomu jazyku vždy trochu pomoct. Ostatně ty ztráty jsou navíc velice půvabné. Vydali jsme i několikanásobné překlady, kdy je jedno dílo přeloženo hned několika různými lidmi, a to mi přijde fascinující.

iLiteratura.cz: Poslední otázka, velice prostá. V poděkování ve vaší knize uvádíte Claire Messudovou, která je známá i zde v České republice. V Americe je to opravdová literární superstar. Jak jste na ni přišla a jak reagovala na váš román?
Jessie Chaffee: Já Claire Messudovou miluju. Když jsem pracovala na Extázi ve Florencii, četla jsem u toho Ženu z horního patra, její druhý román, který je podle mě dokonalý. Jeho hrdinka je žena, která se z mnoha důvodů taktéž ocitla na křižovatce. Cloumá jí hněv a sebedestrukce. Pamatuju si, jak se lidé na tento román ptali, prý že to není vůbec sympatická hrdinka… Mě však v mnoha ohledech inspirovala… Poslali jsme tedy Claire Messudové sazbu po korekturách. Nějak jsem vnitřně doufala, že by ji to mohlo oslovit, a když se to stalo, měla jsem obrovskou radost a moc mě těší, co o mém románu řekla, jak ho vnímala. V soukromých e-mailech pak ještě poukazovala na určitý vztah k dalším věcem ve svém životě, viděno z delší perspektivy, které si člověk uvědomí až při čtení románu s tím, že jsou v něm odjakživa, že jsou jeho nedílnou součástí a on je jen nevnímá. Což pro mě byla skutečná vzpruha, obzvlášť když to přišlo od člověka, kterého považuju za literárního génia, nejen pokud jde o její knihy, ale také o to, jak o knihách a psaní uvažuje, co si myslí o ženách v literatuře atd.

 

© Markéta Musilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1356x

Inzerce