Topol, Jáchym

Topol, Jáchym

aktualita beletrie česká

Autor s aurou undergroundu, vypravěč s niagarským spádem, programový ředitel Knihovny Václava Havla, bratr legendárního frontmana Psích vojáků Filipa Topola. Spisovatel, který ve svých knihách nešetří stranami. Jedni jeho dravý styl milují, druzí ho mají rádi méně. V line-upu literárního programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti neměl konkurenci.

Jáchym Topol na Filmovce v Uherském Hradišti

Poslední červencovou sobotu plní místní park Smetanovy sady skupinky polehávajících letních školáků. Odpočívají mezi filmy. Právě skončil fotbalový mač mezi místním Slováckem a ostravským Baníkem. Přilákal asi dvacet policejních aut, ale po chodníku, který obtéká stan Respektu, sportovní fanoušci proudí s úctou ke kulturní akci.

Je čtvrt na osm a horké slunce právě přikryla šedá deka mraku. Ideální stav pro literární injekci. Jáchym Topol se v růžové košili s vykasanými rukávy chystá vystoupat na pódium. Jeho čtení přeložili z přilehlého Divadelního stanu do Respekt stanu z kapacitních důvodů, ale má to i jiné konotace. Spisovatel v týdeníku Respekt léta působil. A respektu se mu dostalo i za knihu Citlivý člověk, ze které bude číst – získal Státní cenu za literaturu. Organizátor Ondra Hrabal ho uvádí svým typicky minimalistickým stylem, řekne jen jméno a „myslím si, že není co dodávat“.

Topol se oboří – jen ať ho představí! Někdy prý sám neví, kým je. Hrabal začne vyjmenovávat autorovy dosažené úspěchy, ale věčný rebel Topol ho opět konfrontačně přeruší a vezme mu slovo. Vypráví, jak ho Ondra pozval na festival Inverze, který se v květnu konal v Ostravě, a „tak strašně se mu to líbilo“ (Hrabalovi Topolovo čtení), že ho pozval i sem. Topol je vesele rozjívený ze specifické atmosféry Letní filmové školy, pořádané Asociací filmových klubů České republiky, kterou je třeba zažít.

Dnes viděl film Ingmara Bergmana, který má v letošním ročníku svou sekci. V Olomouci chodíval do filmového klubu na filmy tohoto švédského režiséra a silně ho prý ovlivnily. Rozpráví taky o festivalovém dění, o ruce, kterou má v gypsu, o Citlivém člověku, který už mu vydělal spoustu peněz. „I tahle cesta je vlastně byznysová,“ shazuje vznešenost nastávajících chvil. Na úvod prý vždycky kecá, protože se stydí číst.

Začne na straně 143 stejným úryvkem jako na Inverzi. I dnes se rozjíždí pomalu, vypadá to na nudu, ale z tichého rozdýchávání brzy začne jakoby dabovat animovaný film, karikovat promluvy jednotlivých postav. „To je nějaké vulgární,“ kroutí hlavou jeden fotbalový fanoušek a kráčí dál směrem domů. Asi jen hledal záminku k odchodu, nebo se dnes na fotbale sprostá slova vypípávají a buranství přešlo na literární čtení?

Topol párkrát, ne bez jistého gusta, použije slovo šukat, jinak vulgární příliš není. Stan je uvnitř plný a kolemjdoucí už ho neprodyšně olemovali. Topol se žene vpřed bez nádechů nebo dramatických pauz. Začne řvát miminko od rodiny, která poblíž rozbila tábor a konzumuje hamburgery.

Druhý poločas. Topol okázale anoncuje, že přechází ze strany 140 na stranu 245. Prodává tak kvantitu svého textu. Jak se ale dostal ze strany 143 na 140? Možná četl pozpátku, poslouchatelnost by tomu odpovídala. „Kupodivu se do toho městečka pořád, pořád ještě nedostali,“ říká stejný vtip jako na Inverzi. Opět sklízí smích, což je asi důvod repetice, funguje to. Dál už je ale všechno jinak, moje jízlivé komentáře končí. Už se to dá poslouchat. Je to pomalejší, klidnější. Autor nepitvoří hlasy, jen manicky šeptá, což udržuje příjemně, tak akorát napjatou atmosférou.

„Teďka jsou basy luxusní. Teďka tam máš terapie. Tam tě nechaj smolit.“ Precizním formulacím, vycizelovaným sedmiletým psaním a přepisováním textu, nechává vyznít umírněná intonace. K té se nedá přinutit, společným dílem ji vytváří performer, publikum a duch místa. Podařilo se, Topol je v pohodě. Intonace a formulace se nenuceně synchronizují jako hejno akvabel. Pořád diferencuje hlasy, ale už to nepřehání. Nehraje, čte.

„Lék na existenciální krizi je putování,“ radí jedna postava. V souborném vydání reportáží Respektu jsem nedávno od Topola četl výpravnou reportáž z pěší túry po Grónsku. Vychází z ní jako ryzí poutník. „Co taky dělat, když ti odešlo šukání, viď?“ zmíní jiná z postav opět ono slovo. Publikum se pohodlně usazuje v jeho přednesu. Do stanu pronikne paprsek slunce, které zrovna znova vyšlo. Genius loci citlivého člověka.

Je teď vidět, že ho to baví. Nebo to tak vnímám, protože to baví mě. Čte lidem, ale zároveň i sobě. Vnímá. Čte si, jen nahlas. Díky tomu nepřehrává, připouští si lidi k tělu. Je to intimní. „Já vytvářím světlo a tvořím zlo,“ cituje symbolicky Boha. Proudí tu manická energie, vymodelovaná do pravidelných rytmů, osob a významů.

„Četl bych klidně dál, ale čas je neúprosný,“ balí to v nejlepším. Publikum by taky poslouchalo dál. Zakouslo se do jeho flow, které směřuje odnikud nikam, Topol totiž do svého města míří pomalu přes stovky stránek, na které vměstná invenci, impulzy a pravdy. Čtení by klidně mohlo trvat a odsejpat dál.

„Deset šťastných si může zakoupit knihu,“ ukončuje akci lakonicky Hrabal. Fronta se hned tvoří. Topol podepisuje a s každým prohodí pár slov. Festivaloví lidé pak odcházejí na koncert Davida Kollera, který právě začal a je taky zadarmo. „Jsem na tom stejně, mám tě rád,“ volá na ně bubeník kapely Lucie z náměstí.

Rád bych se pro potřeby reportáže Topola na něco zeptal, ale mám z něj trochu Respekt. Řeknu si, že ho raději náhodou potkám později v davu, což se taky stane. Nakupuje u výčepního pultu dvě piva. V posledním rozhovoru pro časopis Legalizace tvrdil, že přestal pít, ale teď bere piva a někam s nimi uhání jako fretka. Dám se za ním svižnou chůzí, ale uteče mi. Pak se zase objeví – na lavičce s dvojitým dámským doprovodem. Přihýbá si z půllitrové petky. Přistoupím k němu, ale ne abych přičichl k obsahu.

„Dobrý den, můžu se zeptat, jak se vám četlo?“ vypálím dotaz. „Dobře, šlo to,“ odpálkuje mě otráveným tónem, možná jedné z postav Citlivého člověka. „Mně se to líbilo,“ chválím. „Jo? To jsem rád,“ pokračuje ironicky, jako že je mu to putna. „Jsem byl právě i na té Inverzi a tady to bylo lepší,“ nedávám se. „Tady?“ vloudí se mu do hlasu zájem. „No, ve druhé polovině, jak jste četl tak klidně.“ „Dík,“ ubere trochu. „Jo, na shledanou,“ mizím.

 

© Adam El Chaar
foto © Ludmila Sližová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1464x

katalogy

Inzerce
Inzerce