Dostálová, Zuzana; Horáková, Pavla; Scheinostová, Alena: Johana

Dostálová, Zuzana; Horáková, Pavla; Scheinostová, Alena
Johana

recenze beletrie česká

Román Johana, který letos vydalo nakladatelství Paseka, je výsledkem literárního experimentu „štafetového psaní“ a představuje společné úsilí tří autorek: Zuzany Dostálové, Pavly Horákové a Aleny Scheinostové. Hlavní hrdinka v něm vypráví příběh svého všedního života, který představuje spojené nádoby naděje a frustrace. Jak už to tak bývá, čím víc se protagonistka blíží ke střednímu věku, tím více naděje ubývá a frustrace narůstá.

Citový potůček
Zuzana Dostálová
, Pavla Horáková, Alena Scheinostová: Johana. Paseka, Praha a Litomyšl, 2018, 192 s.

Spisovatelka a violoncellistka Zuzana Dostálová založila v roce 2014 projekt Povídky ze zdi, jenž na facebookové platformě nabízel kreativní propojení více autorů v rámci jednoho textu. Její aktivity na poli štafetového psaní daly vzniknout i Johaně, když do psaní knihy zapojila autorské osobnosti Pavly Horákové (spoluautorka komponovaného výboru deníků a korespondence Čechů z první světové války Přišel befel od císaře pána a autorka dětské trilogie Tajemství hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí, Hrobaříci a Hrobaři) a publicistky Aleny Scheinostové (autorka studie o romské literatuře v Česku Romipen a spoluautorka místopisné knihy Když padají manga). Eponymní hrdinka jejich společného počinu vypráví v ich-formě svůj v podstatě dosti všední životní příběh – od dětských let, naplněných naivními představami a budoucími očekáváními, až po období, kdy má hrdinka čtyřicítku za sebou a obrysy původních vyhlídek pomalu taví nadcházející střední věk. V průběhu vyprávění se protagonistčiny iluze jedna za druhou mění v prach. Johana je inteligentní a vcelku sympatická dívka, avšak žádná z jejích vloh není tak výrazná (nebo ji natolik efektivně nevyužívá), aby nějak zásadně zazářila nad běžnou úroveň svitu své společenské vrstvy. Vyrůstá pouze s matkou, přičemž právě absence otce i různorodost matčiných a posléze jejích vlastních nápadníků jsou nejzásadnějšími katalyzátory drobných konfliktů. Otec Johanu a její matku opustil zcela bez vysvětlení a ony kvůli tomu podléhají jistému životnímu zmatku a pocitu méněcennosti. Nebyly pro něj snad dost dobré? Našel si lepší rodinu? Hledá se tedy ideální muž, který zrenovuje rodinné torzo a ucpe díru, jíž uniká citový potůček s posledními zbytky štěstí, zanechávající za sebou jen frustraci a pocit nedocenění. Háček je pochopitelně v tom, že v zásadě všichni muži, kteří do jejich života vstoupí, mají k takovému vzoru daleko.

Entropie
Jakmile má Johana fyzicky nakročeno k dospělosti, potenciální adoptivní otec se ukáže coby věrolomný svůdce, jenž pouze těžko odolává rozkvetlému mládí, s nímž má sdílet společné prostory. Vztah mezi matkou a dcerou, který přirozeně komplikuje vzpurnost dospívání, je tak ještě bolestivěji narušován zákeřnostmi pohlavní touhy. Jak čas plyne, matka upadá do stále hlubších depresí s pocitem, že ji nakonec opouštějí úplně všichni. Nezvedená dcera klesá do náruče šaramantního cizince z Východu, jenž spolu s hudebním klubem rozvíjí také podezřelé obchodní aktivity. Kniha však není bezbřeze pesimistická – zdaleka ne vše se nakonec vybarví v nejčernějších odstínech. Mladá protagonistka se po krátkém extempore s východními přísliby vzpamatuje, a jelikož je poměrně inteligentní, úspěšně se dostane na americkou univerzitu a vydá se vstříc západním zkušenostem. Její rodička se také odrazí ode dna a přece jen se dočká poměrně vstřícného a spokojeného vztahu. Zdá se, že po neklidných bouřích přichází zasloužené štěstí. Jenže život ve svém celku vždy směřuje k narůstající entropii, tedy k nevyhnutelnému rozpadu. Navrátivší se Johana má sice relativně slušné vzdělání a umí jazyky, avšak v její poněkud zapadlé vlasti jí to není mnoho platné. Optimistické perspektivy se rozpouštějí v nanicovatosti průměrné práce s nudnými kolegy, v dalších vztahových deziluzích a fyzickém odkvétání. Každodenní existence přináší čím dál méně překvapení, a když už nějaké přinese, nejde o žádnou velkou radost. Zápal a naději mládí tak nevystřídá moudrost životního poznání, ale spíše únava, skepse a melancholie. Hrdince přitom nijak nepomáhá ani čas od času předkládaná skutečnost, že její známí na tom rozhodně nejsou o nic lépe.

Talentovaná slečna Johana
Johana je ten typ fikce, který přináší čtenářům svědectví o obyčejném osudu a jeho peripetiích, v jejichž zákrutech se každý se svojí zkušeností do určité míry pozná. V současné české literatuře bychom mohli nalézt určitou afinitu například ke knihám Petry Soukupové. Johana je zajisté specifická tím, že se jedná o štafetový experiment. V tomto ohledu je ovšem nutno podotknout, že spolupráce tří autorek se zdá být ve výsledku spíše na škodu. Text působí dojmem, že se jeho autorky kvůli nutnosti sklížit individuální, specifické literární postupy uchýlily k nejzákladnějšímu stylistickému společnému jmenovateli. Kniha není napsaná neobratně, ale rozhodně nepůsobí nijak výrazně. Vyprávění je poněkud bezbarvé. Mělo by jít o osobité líčení v ich-formě, text přitom působí jako jakási zpráva, uzpůsobená tak, aby do ní mohl kdokoli přiměřeně schopný bez zásadnějších potíží přispět. Právě zvolená vypravěčská perspektiva je důkazem toho, že se ve výsledku jedná spíše o z nouze ctnost. Z logiky vyprávění je totiž jen těžko obhajitelné, proč se v průběhu knihy nemění hrdinčina slovní zásoba a způsob vyjadřování, když se při tom nejedná o retrospektivu zprostředkovanou z jednoho časového bodu. Jako malé, naivní děvče, dospívající rebelující dívka i dospělá žena zůstává vypravěčka ve svém způsobu vyjadřování stejná. Vypráví přitom v přítomném čase, díky čemuž na začátku vzniká bizarně komický dojem z diskrepance mezi prezentovanou naivitou dítěte a konstantním slovníkem dospělé osoby. Každá z členek autorského tria mohla pojmout jednu ze tří částí hrdinčiny životní cesty po svém a specifika svého psaní přetavit do osobitosti Johany v dané životní fázi, autorky se však místo toho usnesly spíše sladit do jednoho nikam nevybočujícího proudu, takže se rozhodnutí pro spisovatelský trojhlas zdá vlastně zbytečné.

Jak to chodí
Podobně problematický je pak text z hlediska zobrazeného příběhu a jeho konfliktů. Sledujeme dívku, která je krásná, chytrá a nakonec i do značné míry úspěšná, ale její a matčiny malé vzestupy a pády směřují u obou žen k trudomyslnosti z životní nenaplněnosti a mizérie průměrnosti. Pocit nanicovatosti je samozřejmě dán zejména průběžně aktualizovaným rozdílem mezi původní vizí a aktuálním kompromisem. Johana není neúspěšná, ale její život se neodvíjí úplně podle jejích představ, přestože ty jsou – jak už to tak bývá – do značné míry mlhavé. Protagonistka prožívá to, co v různých variacích zná asi každý. U literatury tohoto druhu ovšem lze očekávat snahu o postižení tématu komplexně či ve spojitostech, jež zvnějšku nelze postřehnout. V Johaně je však všechno docela průhledné – konflikty a události, u nichž si čtenář představí, že by se mohly bez nějakých katastrofických důsledků stát, se také stanou. Po přečtení se vnucuje shrnutí: ano, tak nějak to asi v životě chodí. Tento povšechný názor se ovšem zřejmě nijak nebude lišit od toho, který může mít většina čtenářů i před otevřením knihy. Zmiňovaná Petra Soukupová se ve svých knihách též dotýká „nevýjimečných“ osudů, ale je schopná jít více na dřeň a dostat čtenáře i za hranici běžných představ ohledně toho, jaký „život“ je (když ne vždy, alespoň ve svých nejlepších knihách – např. K moři, Zmizet). Johana disponuje stejným potenciálem, avšak daří se jí ho naplnit v mnohem menší míře. Zda lze i tuto slabinu přičíst na vrub spisovatelskému experimentu, který předpokládá nutný kompromis na úkor individuálněji naplněné tvůrčí vize, nechť čtenář posoudí sám.

Poslední díl skládačky
Johana ovšem překračuje svůj stín alespoň na samotném konci knihy, kdy hrdinka dospěje do bodu, v němž se rozhodne svému zmatku postavit čelem. Po letech peripetií spojených s marnou snahou překlenout problém oklikou se tedy rozhodne svého otce vyhledat, pochopit jeho jednání a doplnit tak ústřední díl skládačky. Doufá, že se jí poté zjeví jasný obraz a ona bude moci svůj osud uchopit cílevědoměji. I tahle fixní idea je však jen další prázdné místo, které nepřináší do řešení labyrintu Johaniny existence naprosto nic konstruktivního; žádný pevný bod, jehož by se mohla chytit. Spíše naopak, dezorientace a plíživá rezignace se tím ještě posílí. Život totiž není skládačka a nemá návod k použití, třebaže se mnohdy zdá, mimo jiné také díky působení literatury, že je tomu naopak. Příčinné souvislosti, jež hrají roli vnějších podmínek lidské existence, totiž až příliš často překračují poznávací možnosti jednotlivce.

Johana je tedy literární experiment, který, ač není bez zajímavosti, trpí neschopností rozvinout své možnosti – kompromis v něm převažuje nad uměleckým vyjádřením. Snadnost čtenářské zkušenosti a potvrzení běžné perspektivy může být těžko literárním cílem. Román přitom nepůsobí v mnoha ohledech neobratně a v dílčích charakteristikách je poměrně trefný. Až na zmiňovaný závěr však nikdy neopouští pohodlný prostor široce sdílených představ.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.