Helinski, Roman: Továrna na vafle

Helinski, Roman
Továrna na vafle

recenze beletrie zahraniční

Zaběhnutý řád v provinční továrně na vafle naruší nový skladník. Charismatický Východoevropan předvádí, jak snadno lze mezi „obyčejnými lidmi“ rozdmýchat plamínek obav a vágní nespokojenosti tak, aby se s využitím davové psychózy pořádně rozhořel. Roman Helinski (1983) je další mladý autor, který se představuje českým čtenářům a dokazuje, že literární nabídka z nizozemské jazykové oblasti je pestrá.

Falešný prorok
Roman Helinski
: Továrna na vafle. Z nizozemského orig. De wafelfabriek přel. Blanka Juranová, Plus, Praha, 2018, 208 s.

Falešný prorok – tak se měl původně jmenovat román nizozemského prozaika Romana Helinského (1983) Továrna na vafle. Po loňském uvedení dvou úspěšných a oceňovaných románových debutů na český knižní trh (Niña Weijersová: Následky, Lize Spitová: Tání) je český překlad tohoto románu další příležitostí k seznámení s mladou literární generací nizozemské jazykové oblasti.

Oproti zmíněným debutům je rozdíl v tom, že Továrna na vafle není prvotina, nýbrž Helinského druhý román, navzdory příznivému přijetí se autor zatím žádné literární ceny nedočkal a český překlad je jeho premiéra v zahraničí. Román u nás vychází téměř přesně rok po nizozemském vydání. Nakladatelství Plus věnovalo zvláštní péči vnější podobě (autorkou hravé grafické úpravy je Tereza Králová): výsek v deskách ve tvaru továrny nabízí průhled na předsádky se vzorem vaflí. Sympaticky působí uvedení jména překladatelky Blanky Juranové na deskách – je to jeden ze způsobů, jak zdůraznit nezastupitelný význam překladatele pro české vydání zahraničního titulu.

Helinski staví svou kompaktní prózu na archetypu tajemného cizince, který se na čas objeví v určitém společenství a způsobí vybočení ze zaběhnutého řádu. Většinou takový „obchodník s deštěm“ (z nizozemské literatury se nabízí třeba postava Joe Kluzáka ze stejnojmenného románu Tommyho Wieringy) zosobňuje naději a touhu po dobrodružství. Helinského Arkadiusz Narovski zvaný Arka je dvoumetrový svalnatý hololebec, „Rus nebo Polák“, v každém případě „východňák“ a údajně veterán z Afghánistánu, který jednoho dne nastoupí jako skladník v továrně na vafle v průmyslové zóně provinčního městečka (autor se inspiroval osobní zkušeností z brigády v továrně na tuto belgickou specialitu v svém rodném Nuthu v nizozemsko-belgickém pohraničí). V roli pokojně dřímajícího společenství, které cizinec přišel vyburcovat, tu vystupuje ženské osazenstvo továrny (jen ředitel, pecmistr a skladník jsou muži). Dělnice navíc bydlí s rodinami v domcích na stejném náměstíčku, takže jejich životy se prolínají i v soukromí a při trávení volného času.

Helinski zkoumá mechanismus, jak snadno a rychle zmanipulovat nižší sociální vrstvu lidí s minimálním vzděláním a bez zvláštních ambicí (ne nadarmo si Arka pravidelně nahlas povzdychne: „Hlupáci hloupí“ – z jeho úst to však nikoho neuráží). Jsou to triky staré jako lidstvo samo, a přesto – přesvědčujeme se o tom dnes a denně – se necháváme znovu a znovu nachytat. Arka začne napínavými vojenskými historkami, pozici ve společenství si posílí rázným zásahem při pracovním úrazu jedné dělnice a pak už mu jen stačí získanou moc rozšiřovat dál a dál. Lekce v manipulačním umění neuděluje jen Arka svým vystupováním, ale i doslovně ředitel továrny, když instruuje Baculatou Gerdu, která povýšila od pásu do miniaturního kanclíku, že při vyřizování žádostí o volno či drobných stížností stačí na oko přitakat a projevovat pochopení, aby se řešení oddálilo, protože tím všechno vyšumí do ztracena. Ředitel přitom není žádný nelida, zaměstnanci ho uznávají a až do Arkova příchodu zahrnují do jisté míry i jeho do svého kolektivu. Jestliže ředitel taktizuje (jinak se tomu také říká, že umí zacházet s lidmi) v zájmu plynulého chodu podniku, z čehož mají ve výsledku prospěch i zaměstnanci, pro Arkovo manipulativní jednání lze najít snad jediné vysvětlení: psychopatická touha po ovlivňování druhých. Dějová linka je natolik přehledná, že každý konkrétní příklad, který bych tu uvedla, by mohl potenciálním čtenářům zkazit četbu. Neprozradím snad příliš mnoho poznámkou, že od obvyklých „obchodníků s deštěm“ se Arka liší poštváváním stran proti sobě za každou cenu. V jeho jednání nelze vystopovat ani vlastní užitek, jako je to třeba u McMurphyho z Keseyho románu Vyhoďme ho z kola ven: Arka je se svou ryze ničivou mentalitou prostě Mary Poppins naruby. Když zmizí neznámo kam, jeho oběti si kocovinu ze spouště, kterou po sobě zanechal, příliš nepřipouštějí – ani zpětně nedokážou své dočasné poblouznění střízlivě zhodnotit a vzpomínají na ně s jakýmsi mlhavým steskem.

Helinski píše úsporně, hojně používá dobře odposlouchanou přímou řeč, příběh staví z krátkých epizod bez velkých rozkladů, se stručným shrnutím či hodnocením pro méně dovtipné čtenáře – tak jak to vyhovuje současné uspěchané a roztěkané době, kdy má i četba pěkně „odsýpat“, bez složitých souvětí či dlouhých kapitol. Epizodu o tom, jak Arka tak trochu ve stylu taškáře Enšpígla přiměje osazenstvo fabriky dívat se jednou po směně na nebe (aniž kdo tuší, co by tam měli vidět), autor zařadil jako prolog. Příliš průhledný původní název knihy sice změnil, ale prolog také prozrazuje předem, o co v knize půjde. Když chce autor na závěr vyjádřit návrat k původnímu stavu, zopakuje pro jednoduchost z velké části první kapitolu. Nicméně tomu, kdo chce knize věnovat času víc, nabízí dostatek látky k přemýšlení.

Neotřele působí autorův pohled na „obyčejné lidi“. Jejich poklidný život v rytmu práce ve fabrice, péče o rodinu, společného grilování a dovolených u moře nelíčí s intelektuální povýšeností či satiricky – i když o úmornosti nekvalifikované práce nepochybuje: kapitola s popisem výrobního procesu začíná výmluvnou otázkou: „Je jejich práce za trest?“ Černobílé schéma svobodomyslného rebela v kontrastu k politováníhodným mravenečkům s jejich každodenním pinožením u Helinského přesto nenajdeme. Hraje v tom možná roli i jeho osobní zkušenost. Téma fantasty, který se objevuje a zase mizí, zpracoval už ve své autobiograficky laděné prvotině Bloemkool uit Tsjernobyl (Květák z Černobylu). I autorův skutečný otec byl „bláznivý Polák“ z belgické části provincie Limburg (Helinski se narodil a vyrostl v sousedním nizozemském Limburgu), který jen s vypětím všech sil a díky častému objíždění různých vágních zahraničních kongresů vydržel u rodiny do chvíle, kdy jeho tři děti dorostly, načež definitivně zmizel do světa. (Otcovu větu „Věříš?“, jíž špikoval své barvité příběhy, vkládá autor do úst i Arkovi.) Kdo vyrůstal v takových podmínkách, nedokáže se zřejmě na životní neklid a neuspořádanost dívat romantizujícím pohledem jako na něco žádoucího. V jednom rozhovoru Helinski líčí, jak šťastně a poklidně žije jeho matka s novým přítelem, a pochvaluje si, že i polodivoká a chaotická zahrada, kterou založil jeho otec, se teď změnila v usedlou a úpravnou zahrádku.

Spisovatelským cílem Helinského je podle jeho slov postupně se propsat k „velmi prosté knize, která by přesto byla významná pro dobu, v níž žijeme“. To se mu částečně podařilo už tímto románem, vždyť dnešní doba se falešnými proroky jen hemží. Co tedy knize k naplnění autorova ideálu ještě chybí? Naléhavost podobenství oslabuje to, že postava Arky v sobě nemá dost ambivalence, nevyvolává ve čtenáři průběžné váhání mezi sympatií a klíčící nedůvěrou, natož abychom pocítili něco z Arkovy přesvědčivosti na vlastní kůži – sílu Arkova vyprávění i dělnické agitace si čtenář musí představit sám, protože autor je jen stručně parafrázuje (mimochodem z jiných Arkových promluv nevyplývá, že by jakožto cizinec narážel na jakékoliv jazykové bariéry, nezmiňuje se ani cizí přízvuk). Hned v prologu autor čtenáře výslovně upozorňuje na zlověstná znamení v Arkově chování: „Zkoumá skupinku pohledem, který by měl nahánět strach, ženské však jeho pohled nevidí, dívají se na nebe.“ Arku jako kandidáta na tajemného uhrančivého hrdinu, jehož výřečnosti lze podlehnout, leckterý čtenář odepíše ve chvíli, kdy si tento „spasitel“ v zápalu vyprávění mimoděk zajíždí rukou do kalhot (a s touto jeho libůstkou nás autor seznámí, jakmile ho na straně 40 uvede na scénu). Baculatá Gerda, postava s jistou mírou zdravého rozumu, to sice napoprvé hlasitě okomentuje, ale ostatní Arkovi posluchači tomu nevěnují pozornost. Navíc model psychopata (v knize jsou i narážky na to, že by Arka mohl trpět posttraumatickou stresovou poruchou), který si bezostyšně a úspěšně omotá kolem prstu skupinu řekněme intelektuálně slabších spoluobčanů, vyznívá trochu moc přímočaře. Děsivější přece je, že podobně, jen o něco rafinovanějšími prostředky, lze zmanipulovat i inteligentní a vzdělané jedince. Příběh Arky a jeho obětí sice vyvolává podiv, jak snadno se dá poblouznit dav, ale čtenář této knihy se svou nepopiratelnou intelektuální převahou nad aktéry příběhu se může dál ukolébávat myšlenkou, že jemu by se něco takového stát nemohlo. Varování vzdělanějších vrstev (tj. čtenářů literatury) by „pro dobu, v níž žijeme“, bylo významnější.

Překladatelský debut Blanky Juranové (nepočítáme-li několik divadelních her) se od prací jiných začínajících překladatelů z nizozemštiny z posledních let odlišuje pečlivostí, kázní, a přitom tvůrčím přístupem s řadou objevných překladatelských řešení (jeden příklad z mnoha: běžné nizozemské označení i oslovení skupiny žen „dames“, které v českých překladech mnohdy způsobuje „předámování“, převádí na „děvčata“ – jen anonymní část osazenstva nazývá i v češtině „tiché dámy“). Při překládání četných přímých řečí v této knize jí zkušenost s dramatickými texty jistě přišla vhod. Jen je škoda, že Arku z nejasných důvodů nechává mluvit víceméně spisovně, takže výrazně jinak než kolegyně z fabriky (v originále to oporu nemá). Tak například v prologu Julie koktá, že na nebi vidí „něco velkýho, fakt velkýho“. Arka napovídá: „Bílé? Bylo to bílé? (…) Nebo možná přece jenom kovové?“ A Julie potvrdí: „Spíš kovový. (…) Jo, kovový.“ Možná v tom hraje roli i překladatelčino přehlédnutí v popisu Arkova zevnějšku: v nizozemštině se píše, že nosí džínsy a bílý nátělník (onderhemd), kdežto v češtině čteme o bílé košili (s. 165) – to samozřejmě působí mnohem kultivovanějším dojmem. Také řešení vlastních jmen je poněkud nejasné: Dikke Gerda (Tlustá Gerda) je v češtině zmírněna na Baculatou Gerdu. Přitom přezdívky – ženu tak označují jen po straně, nikdo ji tak neoslovuje – bývají přece i v češtině nemilosrdné (nemluvě o vzdálené asociaci s „Tlustou Bertou“, pověstným německým dělem z první světové války, použitým poprvé k ostřelování belgického Lutychu, sotva dvacet kilometrů od nizozemských hranic). Mathilda je počeštěná na Matyldu, ale z Patricka není Patrik. A když už se počešťuje, proč tedy něco neprovést se čtenářsky mnohem rušivějším nesklonným ženským jménem Sjaan (čti „šán“)? (Mimochodem Gerdina dcera Gertička – Geertje se zřejmě jmenuje po mamince, takže česky by měla být asi spíš Gerdička.) Už dřív zmíněný Arkův povzdech „hlupáci hloupí“ (v originále „domme, domme mensen“, doslova „hloupí, hloupí lidé“) se v překladu překrývá s ředitelovým jednorázovým prořeknutím, kdy své zaměstnance v afektu označí za „domkoppen“ (hlupáky), což mu Arka okamžitě omlátí o hlavu. I v češtině by se přitom dal zachovat rozdíl mezi obecnějším „dobráckým“ povzdechem a adresným označením (např. „lidi/lidičky hloupí“ a „hlupáci“). Místy mírně prosakuje germánská předloha: bylo by kupříkladu zajímavé porovnat, jak často se v současném původním českém textu (včetně přímé řeči) vyskytuje slovo „pak“ jako součást podmínkového „jestliže… pak“ – tedy pokud nejde o vědecký traktát. Vsadím se, že mnohonásobně vzácněji než nizozemské „als… dan“. Při překládání z germánských jazyků se zpravidla v hovorovějším tónu nahrazuje slovem „tak“, ve spisovnějším vyjádření se zcela vynechává. Namátkou: na s. 44: „Když teď uděláš jeden komínek po dvanácti krabicích […] Nebo uděláš dvanáct komínků po deseti krabicích […] Pak nemusíš počítat pokaždý od nuly.“ Při popisu, jak něco obvykle probíhá (např. na s. 33: „,Nejde to až po směně?‘ ptá se pak Baculatá Gerda“) se místo nejednoznačného „pak“ (mohlo by tu mít i časový význam) nabízí třeba tvar „ptává“.

Ale tak jako je Helinski na dobré cestě, aby se propsal ke své ideální knize, dokáže se překladatelka s přibývajícími zkušenostmi jistě nejen ještě víc odpoutat od germánské jazykové struktury, ale naučí se – při nedostatku redaktorů znalých nizozemštiny – také ještě lépe vychytávat vlastními silami zbylé mouchy (takový už je totiž úděl překladatelů z malých jazyků).

 

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1503x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce