Nečasová, Denisa: Nový socialistický člověk

Nečasová, Denisa
Nový socialistický člověk

recenze sociologie

Snaha vytvořit či vychovat nového, lepšího člověka je velice stará a neodbytná a vždy s sebou nesla tragické i komické momenty. Česká historička se zaměřila na ranou etapu tuzemských socialistických pokusů. Vznikl skvělý náhled do dobové mentality, vhodný k poučení i pro výstrahu.

Ideály a realita
Denisa Nečasová
: Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956. Host, Brno, 2018, 272 s.

Od počátku 20. století se objevilo hned několik ideologických projektů, které navrhovaly radikálně změnit lidskou podstatu a toužily vytvořit nového člověka, odpovídajícího představám o přicházející lepší společnosti. Některé zůstaly jen na papíře a nedošly hromadných pokusů o uskutečnění, další dnes straší jen v hlavách svých odpůrců a reálně neexistují, například „homo bruxellarum“, tedy „člověk bruselský“, nová rasa, o niž se podle Václava Klause a dalších zarytých euroskeptiků snaží Evropská unie.

Nejvlivnější z nich byla koncepce komunistická, která svůj výraz našla i v pozoruhodných dílech typu Socialisticky pracovat – socialisticky žít od Stanislavy Richtrové (Orbis, 1962) nebo Profil socialistického člověka a socialistický životní způsob Soni Dorotíkové (Horizont, 1976) a jíž dějiny dopřály velkorysé množství času na případnou konkrétní realizaci. Její ranou československou etapu zanalyzovala historička Denisa Nečasová (nar. 1974) v knize Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956.

Nečasová působí jako odborná asistentka na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Zaměřuje se na soudobé dějiny, problematiku gender history a ženského hnutí v moderních dějinách. Je mimo jiné autorka knihy Buduj vlast – posílíš mír!: Ženské hnutí v českých zemích 1945–1955 (Matice moravská 2011), která původně vznikla jako disertační práce.

Neporozumění významu není na závadu
V přítomné knize autorka nejprve teoreticky ohledává terén a seznamuje čtenáře s různými pokusy o vymezení nového socialistického člověka, které již dříve podnikli jiní badatelé hovořící v tomto kontextu střídavě o „konstruktu, mýtu, obrazu, alegorii či o rétorické figuře“. Nečasová k tomu podotýká, že ovšem ani ti, kteří v tuto koncepci věřili a v daném období ji propagovali, ji konkrétněji nespecifikovali; její všudypřítomnost tak „kontrastovala s absencí přesného vymezení“. Právem také podotýká, že koncept „nového člověka“ měl i před moderní dobou své předchůdce. I samotný Nový zákon vyžadoval, aby jedinec, který se obrátil, odvrhl svůj předchozí hříšný život a stal se „novým člověkem“ žijícím v Kristu. Komunističtí agitátoři a teoretikové ostatně na tento biblický aspekt vědomě navazovali, když kupříkladu Andrej Ždanov požadoval, aby občané setřásli „starého Adama“, a začali pracovat jako Marx, Engels a Stalin.

V některých oblastech se tvorba nového člověka žijícího v novém světě jevila jako relativně snadná, jako v případě konstrukce jazyka, který měl vyjadřovat a současně vytvářet novou skutečnost. Pak se stávaly příhody jako ta, jež v roce 1923 potkala jistého sovětského publicistu, jenž tehdy navštívil několik vesnic s cílem zjistit, jak lidé rozumějí novému revolučnímu jazyku. Ukázalo se, že téměř vůbec: podle jednoho z nich „potřebovali překladatele, aby rozuměli tomu, co se píše v novinách“.

Neporozumění významu ale podle původem maďarského historika Petera Keneze (nar. 1937) nebylo či nemuselo být na závadu, neboť řada dlouhých projevů pozornost posluchačů nepotřebovala. Jejich smysl spočíval především v symbolické rovině. Někteří autoři za jeden z atributů tzv. totalitního jazyka považují magično, založené na názoru, že „co je řečeno, stává se skutečností, a naopak o skutečnostech nežádoucích se nemluví a tím se neguje jejich existence“. Někteří v této souvislosti připomínali mytologicko-stvořitelský aspekt jazyka, odvolávající se na knihu Genesis, kde je uvedeno, že Bůh po stvoření prvních lidí dal Adamovi moc pojmenovávat zvířata a rostliny v Edenu.

Pozdější interpretace zdůrazňovaly tzv. adamický jazyk, v němž mezi věcí a jejím pojmenováním existoval vztah přímé korespondence. Proti němu stojí současný jazyk, který se stal „konglomerátem konvenčních znaků“. Podle profesora ruských studií na University of Florida Michaela Gorhama „bolševické snahy o transformaci tehdejšího diskurzu odkazovaly k uvědomění si síly adamického jazyka, utvářejícího realitu“.

Jiné počiny se odehrávaly na materiálnější rovině. Třeba nechvalně proslulý agronom Trofim Lysenko hlásal, že se v Sovětském svazu nerodí lidé, nýbrž organismy, z nichž musejí být lidé teprve vytvořeni, a někteří brali jeho výroky doslova a začali za tímto účelem používat krevní transfuze. Cílem bylo „vyšlechtit“ jedince s vyšší vitalitou (či dokonce dosahující nesmrtelnosti), kteří se navzájem budou natolik podobat, až se rozplynou v kolektivu vyznačujícímu se božskými vlastnostmi. Konce ovšem byly neradostné: kupříkladu jeden z propagátorů těchto experimentů, filozof, ekonom a spisovatel Alexandr Alexandrovič Bogdanov (1873–1928), zemřel poté, co se nakazil krví infikovanou malárií a tuberkulózou.

Proletář a Coca-cola
V dalších kapitolách se autorka věnuje jednotlivým figurám coby podtypům nové ideální bytosti: revolucionáři a úderníkovi; angažované občance, pracovnici a manželce; „sovětskému člověku“ coby osvoboditeli, příteli a vzoru.

Prototypem nového socialistického člověka byl především proletář: „Z takového člověka, stvořeného pro kolektivní jednání a téměř neomezeně tvárného, mělo socialistické prostředí vychovat zdravého, silného a disciplinovaného dělníka a bojovníka, přičemž se očekávalo, že tyto vlastnosti zdědí i jeho potomci.“

Kromě dobových utopických deklarací Nečasová opět přibližuje, jak se proklamovaný ideál střetával se skutečností. Kupříkladu dělníci překračující pracovními výkony normy byli sice oficiálně chváleni a dáváni za vzor, mezi spolupracovníky se tím ale vysloužili nepřátelství. A když byly činěny pokusy ze všech zaměstnanců podniku hromadně udělat úderníky, rovněž se to nesetkávalo s pochopením dotyčných. Roku 1946, tedy ještě před komunistickým pučem, vedení jistého závodu nařídilo přesčasy jako dar k VIII. sjezdu KSČ, a vysloužilo si tím dělnické stávky. Tento typ protestu byl přitom v dobách kapitalistického řádu stranou chválen, ale v nových podmínkách již nikoli: to, co bylo dříve – komunisty podporovaným – „útokem na kapsy kapitalistů“, bylo po únoru 1948 definitivně reinterpretováno na zákeřný útok na celonárodní důchod. „Tradiční zobrazování dělnictva jako revoluční a radikální vrstvy obyvatelstva, která naplňovala dějinné poslání, kontrastovalo s pragmatickou snahou potlačit zcela prvek změny a dosáhnout plné loajality dělníků v továrnách. Ti se již napříště neměli uchylovat k žádným projevům nespokojenosti.“

Ruku v ruce s tím propaganda vyzvedávala údajně vysokou životní úroveň lidí žijících v komunistických státech a záměrně se snažila zošklivit symboly americké způsobu života, především „odpornou Coca-colu“, jež byla dle podání stranických agitátorů natolik nechutná, že ji normální žaludek jen těžko snáší a bez přehnané reklamy by se vůbec neprodávala.

Mužské nahé tělo
Nemalou pozornost věnuje autorka genderovým vztahům. Zdůrazňuje, že při zobrazování proletariátu převažoval maskulinní aspekt, což s sebou neslo vylučování či marginalizaci feminity. Podle historika Erica Hobsbawma, který analyzoval vizuální reprezentace evropského dělnického hnutí, se nejčastějším symbolem ztvárňovaným na obrazech či plastikách se stávalo mužské tělo, většinou nahé. Hobsbawm v tomto kontextu upozorňuje na zajímavý trend: „Ženské tělo bylo postupně v rámci socialistického proudu čím dál více odíváno, žena se stávala symbolem spíše v duševní rovině, a v důsledku toho byla sexualizace jejího těla potlačována. Naopak mužská torza byla svlékána, idealizována.“

Pro vykreslení Sovětského svazu bylo využíváno modelu velké rodiny v čele se Stalinem: „Tradiční model patriarchálního uspořádání, preferující maskulinitu a muže před feminitou a ženami, se v tomto případě stal základem rozhodující symbolické mocenské konstrukce. Hierarchizace se v ní neprojevovala pouze upřednostňováním maskulinity a mužů před feminitou a ženami, ale také na další úrovni jednotlivých typů mužství. Role synů a dalších příbuzných neustále vyzdvihovaly Stalinovu superioritu a ta ostatním znemožňovala dosáhnout dominantní maskulinity.“ V souvislosti s city, které měli komunističtí občané a zvláště občanky chovat k velkému vůdci, autorka v nadsázce píše o incestní touze dcer po Otci.

Vztahy mezi muži a ženami sice v době nastupujícího komunismu nebyly neměnné, ale „snahy o transformaci genderového řádu směřovaly především do veřejné sféry. Oblast domácností a domovů byla stále zobrazována jako hájemství žen, v němž tradiční feminita nebyla zpochybňována a představovala dominantní rys. Limity revoluční proměny v této rovině lze doložit i pozvolným ústupem od obrazů, které zachycovaly ženy pracující v těžkém průmyslu. Navzdory těmto omezením však docházelo k znejistění zavedených rolí, vztahů a identit. V dobových konstrukcích se tato ztráta jistoty projevovala misogynií, zpochybňováním inteligenčního potenciálu žen či jejich schopností.“ Uvědomělé ženy, které nastoupily do továren, tak někdy byly hanlivě označovány jako mužatky.

Paleta jednotlivých ideálních typů snad v knize mohla být strukturovanější a pestřejší, třeba o „inženýra lidských duší“, svazáka nebo pionýra. I Nečasová sama v závěru přiznává, že pro postižení komplexního obrazu by ještě bylo nutné doplnit modelové padouchy, antihrdiny komunistického obrazu světa. I tak ale Nový socialistický člověk poskytuje nevšední pohled do dobové mentality, je vhodný k poučení i pro výstrahu. Pokusy o vytvoření nového člověka, který všechno své úsilí věnuje prospěchu celku, totiž skončily opakem: vyústily ve vznik tvora, jehož hlavní zásada zněla „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.

 

Na podobné téma:
Michael Geyer; Sheila Fitzpatrick (eds.): Za obzor totalitarismu

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 1223x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce